Stránky věnované severským zemím.

Postupně jsme z putování po horách natěžko pěšky přesedlali na putování po horách natěžko na kolech. Sice vzdálenost překonaná za jeden den zůstala u obojího stejná /20km/, ale rozdíl byl v tom, že jsme nemuseli nést na zádech náklad 20 kg, nýbrž jsme mohli tlačit náklad 50 kg. Vidíte ten pokrok?

Řeč byla samozřejmě o horském terénu, na asfaltových cyklostezkách je situace odlišná a bez větších problémů jsme schopni urazit mnohem delší vzdálenost.

Vozík jsme kupovali v roce 2010 a od té doby jsme s ním byli na výletě cca 10x. Pokud se to někomu zdá málo, tak je potřeba vzít v úvahu, že hned po pořízení vozíků /dva ve smyslu plurál, každý máme svůj/ mi náhle umřel táta a já několik měsíců neměla ani prostor, ani chuť někam vyrážet. V dalším roce mi cyklosezónu na rok přerušil takový menší úraz, kdy jsem skoro přišla o 4 prsty, respektive o poslední články na nich. Pořádně se vozíky ke slovu dostaly až v letošním roce, tj. 2012.

Ve srovnání s cyklobrašnami mi subjektivně nákladní vozík vychází mnohem lépe. Když jsem dříve jezdívala s narvanými bočními brašnami a na nich stan, spacáky a karimatku, měla jsem problémy s rovnováhou, jelikož takto uložený náklad mi zvedal těžiště a při jízdě již do menšího kopce mi vibrovala řídítka tak, že jsem často musela sesednout a kolo tlačit, přitom se jednalo o sklon kopce, který bych neměla problém vyjet. S vozíkem vzadu tyhle problémy vymizely a často o něm ani nevím. Jízda z kopce či po rovině na asfaltu není ovlivněna vůbec, jen to chce uvědomit si při zastávce, že je vhodné si předem podřadit na lehčí převod kvůli následném rozjezdu. Ten jde totiž ztuha, ale jak se nabere rychlost, tak to zase krásně fičí.

Jízda po asfaltu v terénu bez většího převýšení, což je většina dálkových cyklostezek, nečiní žádný problém ve smyslu větší zátěže či námahy. Většinou v těchto případech vozík při jízdě ani nevnímám. Situace se ovšem citelně zhorší při jízdě do kopce, což vyžaduje mnohem více fyzických sil než jízda na lehko. Výhodou ovšem je právě to, že tento náklad jako takový nemění těžiště soupravy kolo-vozík. Z kopce je sjezd bezproblémový, nepociťuji žádné „ustřelování“ vozíku, kterého jsem se předem obávala. Dokonce i jízda lesem je jednodušší, protože vozík vzadu mi pomáhá udržovat stabilitu, tedy paradoxně takto sjedu i úseky, kde bych se bez vozíku bála, že přelítnu dopředu, tím spíše, že na řídítkách vozím několikakilogramovou zátěž ve smyslu fotovýbavy.

Jízda s vozíkem je možná a zvládnutelná i v horském terénu, ovšem poctivě přiznávám, že zde člověk častěji kolo s vozíkem tlačí, než na něm jede. Odtud pak naše porce 20km na den – z této vzdálenosti jsme na kolech jeli tak 2/3, zbytek pěšky s úmorným tlačením /aneb neexistuje kopec, který bych nevytlačila/. Věřím ovšem tomu, že většina cyklistů by námi tlačený úsek bez problémů zvládla na kole, nejsme totiž žádní extrémní cyklisté ani polykači kilometrů.

Kromě užití vozíků jakožto dopravního a přepravního prostředku jsme objevili i novou funkci, jak s vozíkem zacházet. Obrácený dnem vzhůru může při táboření sloužit jako manipulační prostor při vaření a s trochou opatrnosti se na něm dá i sedět.

Zvláštní upozornění: zatím žádný ze stojanů, který jsme kdy na kolech měli, nebyl schopen udržet soupravu kolo-vozík. Dříve či později se uvolnil kloub, ve kterém byl stojan připevněn k rámu kola. Popravdě ale musím přiznat, že v minulosti, kdy jsme vyráželi natěžko s cyklobrašnami, nám odešly stojany mnohem dříve. Prostě na tuto zátěž nejsou stavěny.

Technická specifikace

Výrobcem je slovutná firma Azub, známá především jako specialista na lehokola. Vozík se v současné době stále vyrábí, jen je k sehnání za poněkud vyšší cenu.

Hmotnost vozíku je 8,9 kg /nekontrolovali jsme/, ale ani jako příslušnice slabého pohlaví nemám problém držet v každé ruce vozík a takto utíkat k vlaku. Děje se to zvláště za situací, kdy poštovní vůz rychlíku je řazen na opačné straně, než jsme předpokládali, a musím tedy za pár vteřin dosprintovat s oběma vozíky podél celého vlaku dříve, než nám tento bez nás odfrčí v širou dál.

Součástí dodávky je i velká brašna z voděodolného materiálu, kterou jsme ovšem nikdy nepoužili, protože věci do vozíku dáváme do batohu. Odhadem má tato nepromokavá brašna váhu minimálně 0,5 kg, je tedy pravděpodobné, že udávaná hmotnost vozíku je započítávána i s ní.

Nosnost je 40 kg, což je největší nosnost mezi všemi nákladními vozíky, ostatní uvádějí 25kg.

Rám vozíku je ocelový a vydrží opravdu hodně, vozíky jsme rozhodně nešetřili, nesou hodně šrámů, ale jinak vypadají jak nové.

Kola jsou velikost 16 palců a pneumatiky dezénem připomínají obutí trekového kola. My už je máme hodně „jeté“ a při koupi nových se budeme pídit po nějaké off-roadové variantě, pokud na tuto velikost vůbec existuje. Duše máme stále původní, zatím jsme nepíchli.

Spodek vozíku je děrovaný – důvodem je zřejmě odlehčení, protože při nepřerušovaném dnu by výrazně stoupla hmotnost. Při dešti pak těmito děrami odtéká přebytečná voda, a naopak, při projíždění kalužemi zase voda stříká na batoh. Výhodu perforovaného dna jsme ocenili zejména při průjezdu rozvodněnou řekou, kdy jsme museli projet cca půlmetrovou hladinou. Voda rychle stoupla nad veškerý náklad a rychle se zase dostala ven. Jen batoh uložený ve vozíku vypadal, jako kdybychom ho protáhli blátem či bahnem.

Šířka úložního prostoru je v nejširším místě 40cm, délka 60cm /měřen užitný prostor/. Převedeno do praxe: bez problémů se dovnitř dá umístit plně naložený batoh střední litráže. U velkého batohu to chce jednak balení s rozmyslem, jednak trochu použití hrubé síly /prostě se s tím moc nesrat a batoh do vozíku narvat/.

Co se týká balení věcí do batohu, používáme tradičně lodní pytle, do kterých strkáme spacák a náhradní oblečení. I zimní spacák se takto vejde, jen je nutné ho více zkompresovat, aby na délku zabíral co nejméně místa. Takto se pak umístí na dno batohu, kdy z délky se stane šířka. Při dalším vkládání věci do batohu je stále vhodné zachovávat optimální šířku, ale tak, aby to nebylo na úkor délky. Příliš dlouhý batoh pak přečuhující částí láme vlaječku a tlačí na kolo vozíku, respektive na jeho blatník. Nám se osvědčilo naplnit batoh po vršek zádového systému /tj, nevyužívat vrchlík batohu a nadstavbovou část/ a co z věcí přebývá, umístit samostatně do vozíku pod batoh. Ideálně je na to vhodná zadní užší část vozíku, protože zde je batoh mírně zvednutý a svým vrchlíkem přečuhuje nad vozík. Spodkem batoh spočívá v širší přední části vozíku, kde je uložen na jeho dno. V těchto místech je i nejširší věc v našich zavazadlech, tj. spacák. Svrchní část batohu již většinou bývá nad úrovní vozíku, a vytváří se zde pod batohem volný prostor, vhodný k uložení např. 3 litrové bandasky s vodou, jídlem na ten den apod. Všechno je vhodné upevnit pomocí gumicuku, aby nenadále za jízdy nic nevypadlo. Pozor doporučuji si dávat na umělohmotnou nádobu s vodou, hrot gumicuku nám ji prorazil a stalo se to zrovna na delším výletu, kde nebylo možné sehnat náhradní. Naštěstí s sebou vozím speciální pásku, kterou jsem otvor do kříže přelepila a takto to vydrželo celé 4 dny, než jsme dojeli do civilizace.

Bočnice vozíku jsou volné, tvořeny jen horním a dolním rámem. I proto je vhodné si raději zavazadla přichytit k vozíku gumicukem. Uvítali bychom existenci nějaké pojistné lišty v obvodu, ale zřejmě by to bylo na úkor hmotnosti a skladnosti vozíku. Skladností samozřejmě myslím objem vozíku po jeho rozložení, což přichází v úvahu zejména při cestování letadlem.

Osvědčilo se nám vozík dokola omotat gumicukem, čímž vznikne sice provizorní, zato však pevné zábradlí, které trochu pruží, čímž umožňuje uložit do vozíku i zavazadlo, které rozměrově mírně přesahuje půdorys vozíku.

Batoh do vozíku klademe zádovým systémem nahoru. Bederní a hrudní pásy provlíkáme přes rám vozíku a upínáme do nich karimatku. Navrch hodíme reflexní vestu a celé to pomocí gumicuků přikurtujeme k vozíku. Nevýhoda tohoto systému je ta, že není vhodné mít v batohu věci, které člověk nutně potřebuje /nepromokavá bunda, suché rezervní triko či ponožky.../. Tyto věci doporučuji mít více příručně, tj. v brašnách na kole či v batohu na zádech. Samozřejmě pokud je někdo masochista a miluje půl hodiny se přehrabovat v bagáži za silného deště, tak proč mu v tom bránit.

Pokud si někdo klade otázku, proč si děláme takové komplikace s uložením nestandardního zavazadla do vozíku, když jsme dostali k dispozici přesně definovanou a padnoucí nepromokavou brašnu, která svou velikosti přesně odpovídá rozměrům vozíku, tak to činíme z důvorů ryze praktických, a to kvůli přepravě na místo výletu. Je totiž rozdíl, jestli se člověk cpe do vlaku s velkou, neforemnou brašnou, kolem a vozíkem, nebo decentně s batohem na zádech a s kolem a vozíkem /viz dále/. Batoh má pak ještě výhodu při kombinovaném způsobu cestování, kdy turista plánuje i nějaký ten přechod hor a kolo s vozíkem má v plánu ponechat někde v civilizaci, kde se pro něj vrátí. Tento způsob máme v plánu při letošní cyklodovolené v Norsku.

Délka upínací soustavy vozíku je 87 cm, měřeno od systému upínání na kolo po osku vozíku. Přichycení k vozíku ke kolu je pomocí rychloupínáku na osku v zadním kole. Oska je součástí dodávky, ale dá se koupit i samostatně. Výměnu za původní zvládne každý.

Vozík je osazen kloubem, který umožňuje bezproblémové zatáčení, ale již ne couvání. Ono tedy lze se soupravou kolo-vozík couvat, ale chce to grify řidiče náklaďáku, což já nemám. Ale i při prudkých zatáčkách je vhodné si uvědomit, že ovládám vozidlo, které může mít ke 3 metrům délky, a tomu uzpůsobit jízdu. Prostě neřezat zatáčky jako prase, mohlo by se to vymstít. Raději najíždět větším obloukem. Jinou nevýhodu jsme nezaznamenali.

Jak do vlaku či šaliny aneb dopravní prostředky

V šalině jsme zpočátku za vozík platili lístek jako za dovoz nadrozměrného zavazadla, pak jsme si dopředu lístek zapomněli koupit, a nic se nestalo, ani když přišel revizor. Z toho jsme usoudili, že nejspíše opravdu poplatek za přepravu v šalině není vyžadován, zřejmě vozík nepřekračuje rozměry, kterých se platba týká. Kola s námi cestují zadarmo automaticky, jakožto s majiteli roční šalinkarty /pro mimobrněnské: šalina je takové to železné vozidlo, co po Brně jezdí po kolejích, a šalinkarta je předplatní lístek/.

Přepravujeme se takto jen v sobotu brzo ráno, kdy se dá předpokládat, že vozidlo nebude narvané. Vybíráme si nízkopodlažní šalinu, kdy už máme tak nějak vychytané, kde bude nájezd. Batohy máme na zádech a na bocích složené vlaječky. Fotobrašna i s aparátem dlí na řídítkách, není nutné ji sundávat. První najíždí do vozidla se svým kolem Luboš, já mu do vozu podám svoje kolo, vyběhnu ven pro vozíky a s každým v jedné ruce vstupuji do vozidla. Vše záležitost tak minuty. Ze slušnosti pak ještě mávneme na řidiče, aby viděl, že je vše OK a že jsme my i všechna naše zavazadla bezpečně uvnitř.

Ve špičce /mám na mysli dopravní/ bychom takto nejeli, jednak je většinou šalina narvaná k prasknutí, jednak je potřeba počítat i s přepravou kočárků, které mají při nástupu do vozidla přednost před kolem.

Nástup do vlaku je trochu složitější, ale zvládnutelný. Jen to chce více času a dobrou koordinaci. Nejdůležitější je zjistit si, kde zastaví vagón, určený pro přepravu kol. U osobáku to často bývá v každém voze, tedy to není až tak důležité. Nízkopodlažní osobáky a vlaky s vyčleněnou částí vagónu pro přepravu kol jsou naštěstí poměrně krátké, tedy i při špatném odhadu není takový problém se posunout.

Horší je to u rychlíků disponujícím nákladním vagónem, zvaným „dobytčák“ či „hitlák“. Tam je opravdu potřeba znát jeho polohu poměrně přesně, jelikož rychlíky bývají složeny z více vagónů a být nachystaný na opačném konci vlaku, než zastaví dobytčák, je cesta jak nasrat průvodčího s následným rizikem, že cyklista nebude vpuštěn do vlaku s vysvětlením, že by mohlo dojít k jeho zpoždění. Zpoždění vlaku samozřejmě, ne cyklisty, ačkoliv i ten může být někdy zpožděn či opožděn.

Většinou se nám povedlo požadované info zjistit u přednosty stanice, který do dobytčáku nosí poštu, tedy přesně ví, kde zastaví /“u pátého sloupu na třetím nástupišti u rozbité dlaždičky“/. Horší to je, když dotyčný informaci podat odmítá nebo dokonce odmítá i sdělit nástupiště, kam vlak přifrčí s poukázáním na to, že vše vyhlásí včas nádražním rozhlasem. Tohle se nám stalo v Ústí nad Orlicí a nebylo v našich silách mu vysvětlit, že z jeho pohledu dostatečný čas několik minut je pro nás s 2 koly a 2 vozíky naprosto nedostatečný. Čekali jsme tedy jak trubky před halou, aby jsme se nástupiště dozvěli cca 3 minuty před příjezdem vlaku.

V této fázi je již nutné mít odpojený vozík od kola a batoh volně. Osvědčil se nám následujíci postup: oba máme batohy na zádech, fotobrašna i s aparátem je v igelitce zavěšená na řídítkách. Všechny gumicuky a reflexní vesty z vozíků jsou v batohu, kde na boku spočívají složené vlaječky. Luboš i se svým kolem, které tlačí, se honem vydá tam, kde zastavil dobytčák, já sprintuji s kolem za ním. Proto je vhodné vědět co nejpřesněji, kde tento vagón zastaví, protože je velmi nepříjemné tohle provádět na větší vzdálenost. No a v inkriminovaném Ústí jsme to měli rovnou přes dvě nástupiště, protože díky neochotě přednosty stanice jsme se nestihli na naše nástupiště nachystat včas. Asi by se mu zkřížily žíly, kdyby nám prozradil to státní tajemství, tj. nástupiště a přibližné umístění dobytčáku.

Luboš u dveří dobytčáku zastaví a začne do vlaku průvodčímu podávat kolo. Já mu tam nechám i to své a k jeho nohám složím igelitku s fotobrašnou. Honem pádím na místo, kde máme vozíky, každý drapnu do jedné ruky a valím zpátky, Luboš mezitím podá průvodčímu moje kolo. Oba máme stále na zádech batohy. Většinou to tak vyjde přesně, že než jsou obě kola vevnitř, já stihnu donést oba vozíky, které jsou následně naloženy. Vezmeme igelitku s foťákem a hajdy do vlaku. Celá procedura tak zabere jen kratičký čas, za součinosti já + Luboš + průvodčí. Platba za kola a vozíky pak probíhá až ve vlaku, a to bez přirážky. Poslední věta ale platí jen v případě přesunu jediným vlakem, při přestupu je nutný celodenní lístek a ten se kupuje v pokladně na nádraží dopředu. Za vozík se platí úplně stejně, jako za kolo.

Zkoušeli jsme i jiné metody, ale postup výše uvedený se nám osvědčil nejvíce. Nedochází při něm totiž k žádnému zbytečnému časovému prodlení, kdy zatímco Luboš nakládá kola, já zajišťuji odnos vozíků, přičemž celou výbavu kromě fotobrašny máme na zádech. Nedovedu si tento úkon představit s originálními nepromokavou brašnou.

Už se nám několikrát vymstilo spoléhat na nákres umístění dobytčáku v rámci vlaku. České dráhy zřejmě trpí zvláštním způsobem tvořivosti, kdy řazení často nedodržují.

Na své pomyslné stupnici vozíku dávám 4,5 bodu z 5.  

Jak šel čas aneb opravy a úpravy informací

Před cestou do Norska jsme opravdu sehnali terénnější pneumatiky na vozíky. Bohužel se stávajícími blatníky se tyto jevily jako nekompatibilní, neustále se nějaká část blatníku a kola o sebe zadrhávala a třela, až jsme se definitinvě nakrkli a první den v Norsku blatníky odšroubovali a byl klid.

Přepravu letadlem vozíky dobře zvládli, nijak zvlášť jsme je nebalili, dovnitř jsme nacpali stan, karimatky a spacáky, vše jsme obalili potravinou fólií a takto odbavili. 

Edit č. 2 /duben 2015/

V roce 2013 jsme pochopili, že sedět na dvou židlích se prostě nedá, nejde kombinovat pěší a cyklistické výlety. Vrátili jsme se tedy k originálním brašnám, do kterých věci do vozíku balíme. K batohům jsme se už nevrátili a ani o tom neuvažujeme. Věci se do originální brašny balí mnohem účelněji, protože její tvar přímo kopíruje tvar vozíku, nedochází tak ke vzniku nevyužitého prostoru jako tomu docházelo u batohu. U brašny je navíc možné cíleně klást věci dovnitř tak, aby nejtěžší z nich spočívaly dole vzadu. Zlepšuje to těžiště a jízdní vlastnosti.

Originální brašna by dle specifikace měla být nepromokavá. Neověřovali jsme to ve smyslu zátěžového testu, ale máme za sebou mnoho jízd v silném, déletrvajícím dešti, a nikdy nám dovnitř nenapršelo. Přesto všechno dovnitř ještě balíme do nepromokavých lodních pytlů. Jednak je větší jistota, že věci v nich uložené nenamoknou, jednak je tak lepší přehled o vnitřní organizaci. Každý loďák mám totiž popsaný, čímž mám dostatečné informace o obsahu uvnitř.

S takto nabalenými vozíky jsme už absolvovali i pár jízd vlakem a jde to. Chce to ale dokázat zvednout plně naložený vozík nahoru do vlaku a pokud možno přesně vědět, kde zastaví vagón, do kterého se potřebujeme dostat. Někdy je to ale poněkud problém, protože České dráhy trpí zvláštní vlastností - vyhlašovat číslo nástupiště až těsně před příjezdem vlaku. Proč by to sdělovali s dostatečným předstihem, vždyť to by ti lidi pak mohli celou dobou stát na nástupišti, když se tam přeci tisícihlavý dav může hrnout minutu před příjezdem vlaku. Jelikož nás přístup Českých drah a jejich "vstřícnost" vůči cyklistům spíše odrazuje, přestali jsme natěžko po ČR jezdit a vyrážíme na výlety bez stanu s tím, že si předem zajistíme přespání v ubytovacím zařízení.

Při našich cestách za polárním kruhem jsme mnohokrát ocenili vozík. Jednalo se zejména o situace, kdy jsme potřebovali někde rychle složit naši bagáž a vyrazit nalehko na kole. Taková typická situace je například pronajmutí si chatky v kempu a nutnost dojet na nákup do obchodu, který zavírá za pár minut.  Vyskládat či odepnout brašny by asi bylo podstatně pomalejší, nehledě na to, že ty nelze nějak pohodlně zamknout, což s vozíkem možné je.