Stránky věnované severským zemím.

Sice se mě všichni v mém okolí snažili odradit od návratu k trekování, ale já se nenechala jejich dobře míněnými radami nějak zdeptat. Hlavní argument zejména lékařů byl ten, že mé prsty nezvládnou rychlý pokles teploty o více než 15°C. Jinými slovy, když bych měla v bytě 25°C, tak nemůžu ven, pokud je tam 10°C a méně. Což by v praxi znamenalo, že cca od října do dubna nesmím chodit do práce. A na to bych se mohla vykašlat. Tedy ne na ten zákaz docházení do práce, ale na zákaz chození ven. Já bych klidně pracovní proces klidně vypustila, ale že bych nemohla vyrazit do hor? No to v žádném případě nepřicházelo do úvahu.

Abych tedy snížila eventuální rozdíl teplot mezi vnitřkem a vnějškem, rozhodli jsme se dopřát pacinkám „studený odchov“ a nastolili jsme užitnou teplotu na 14°C. Tím jsem měla k dobru nějakou tu desítku stupňů, o kterou jsem si mohla dovolit pobývat pak v chladu. Co na tuto domácí teplotu říkaly moje prstíky sem raději psát nebudu.

Pod záminkou nácviku zocelování vůči teplotním rozdílům jsme vyrazili na přelomu roku na Králický Sněžník. Švagr, který nám zjišťoval informace ohledně sněhové pokrývky, nám důrazně radil sněžnice. No, první den to bylo spíš na gumáky. Místo předpokládaného sněhu po kolena jsme se po kolena brodili blátem. Stan jsme stavěli v lese na pěkně nacucaném podloží mokrého mechu. Přes noc napadlo tak 30 čísel sněhu, stan byl přívalem komplet zasypán a při teplotě -2°C se proměnil v ledovou jeskyni, která v interiréru připomínala saunu. Samozřejmě ne teplotou, ale vlhkostí. Spacáky se daly ždímat.

Noc byla v pohodě i přesto, že díky zapadání větracích otvorů v tropiku stanu jsme měli vevnitř 100% vlhkost s následným navlhnutím všeho, co nebylo neprodyšně v loďáku. Naštěstí jsme si vnitřek spacáků pěkně vyhřáli /čti: zaprděli/, takže pacinkám bylo pěkně teplíčko. Jinak tomu ale bylo ráno, kdy mi okamžitě začaly černat ty čtyři prsty, které mi omrzly před rokem. Okolní teplota přitom nebyla nijak nízká. Zapila jsem si dvojnásobnou dávku léků z cévního, ale prsty stále tvrdošíjně trvaly na své borůvkové barvě, ačkoliv při ranním pobíhání okolo stanu jsem většinu času měla na rukou teplé palčáky. Příčinu jsem odhalila záhy. Není dobrý nápad sundávat si teplé rukavice, když potřebuji manipulovat s předměty. Stačilo si natáhnout tenké z merina nebo PWS a bylo po problémech. Jen jsem se musela smířit s tím, že takhle během krátké doby zničím rukavice za pětikilo.

Celkem rychle si ale stačilo ujasnit priority. Raději roztrhám každou sezónu rukavice, než abych řešila amputaci. Navíc jsem si povšimla, že je celkem jedno, jaké mám na sobě rukavice. Mnohem důležitější je cvičit prsty bez přestávky. Raději tenké rukavice a neustále zavírat a otvírat pěsti, než tlusté rukavice bez pohybu. A hlavně se nedotýkat holou kůží kovu, tj. nešahat na termosku, zip, hole apod. Jsou to sice detaily, ale velmi důležité.

Modrají mi prsty

Moje prstíky měly svůj názor na panující tlakovou výš, která se začátkem února 2012 přesunula nad střední Evropu a tam se uvelebila. Následkem toho teploty padly na dvoumístné čísla a paradoxem bylo, že kromě pár míst /Rovaniemi ve Finsku/ bylo všude na Severu tepleji než u nás. Například takové Tromso, odkud vždy startovaly polární výpravy na Severní pól, hlásilo trapných -5°C, zatímco v ČR se očekávalo, že padne teplotní rekord -42°C /což je mimochodem teplota, při které jsem loni omrzla/.

No a už od +5°C mé prsty začaly modrat. Samo o sobě by mi tento fakt nevadil, kdyby ho neprovázela krutá šlehavá bolest a necitlivost. Teda ani tohle nebylo nic nového, co už bych neznala, ale vadil mi ten nepěkný, mrtvolný vzhled posledních článků prstů a dlouhý návrat k normálu. To fakt nevypadalo dobře. Pokud to tak bude pokračovat dál, skončím opět na popáleninovém centru, kde mě nejspíše umlátí cepínem nebo mačkami. Nebo mi alespoň lopatou zaživa odsekají ty nekrotické části prstů.

Rozhodla jsem se aplikovat metodu z Kraličáku a zadařilo se. Do zblbnutí musím prostě v rukavících cvičit s prsty. Nestačí to ovšem začít provádět, až když cítím, že mi prsty reagují na chlad, ale nutné je tu činnost praktikovat opravdu od rána až do večera. No prostě furt. Že vypadám jak blbec? Nevadí. Že mě od toho bolí šlachy? Nevadí. Že mě to už leze na mozek? Nevadí.

Neustále zavírat a otvírat pěst jsem pak praktikovala pokaždé, kdy jsem se ocitla venku, bez ohledu na to, zda jsem šla jen na nákup, nebo na procházku. Tohle mělo na prokrvení prstů větší efekt než zateplení rukavic.

Protože se mi tato metoda osvědčila, troufla jsem si vyrazit na konci ledna do Beskyd pod stan. V noci bylo mezi -12°C až -15°C a prstům se nic nepřihodilo. Respektive jejich barva se nezhoršila. Ráno jsme měli vše ve staně pokryté námrazou nebo zmrzlé – brýle i vnitřní stan byl komplet pokryt ledem. Zde již jsem si pohlídala, abych opravdu celý den cvičila prsty, nesahala holými prsty na kov ani žádný jiný předmět, a spát jsem šla v PWS rukavicích. Celkem jsem byla vybavena 9 páry rukavic. Dokonce i čurat jsem chodila v rukavicích. Tedy ne že bych rukavice používala při močení, to ne, jen mám bezvadné prstové rukavice, ve kterých jsem schopna si rozepnout kalhoty bez toho, že bych si je musela sundávat. Samozřejmě řeč je sundávání rukavic z rukou, ne o sundávání kalhot. Ty mám mimochodem naprosto geniální horolezecké s výklopnou prdelí, takže velká potřeba jde konat jednoduše bez nutnosti si kalhoty jakkoli svlékat.

Jak přijít k expedičním rukavicím

Jelikož větší problém nastal právě, kdy se na našem území usadila tlaková výše a udeřily mrazy s dvoumístnou hodnotou, musela jsem to začít nějak řešit. To se totiž borůvkové barvě na mých prstech zalíbilo a zůstávala tam i po návratu do tepla.

Copak barva, ta mi byla ukradená. Jen ruku v ruce s borůvkovou černí šla necitlivost, což mi činilo problémy zejména v práci, kdy se do normálu stav upravil až kolem 11 hodiny. Zvažovala jsem, že bych zamětnavatele přesvědčila, že do práce začnu jezdit na oběd, ale logicky jsem usoudila, že by to neprošlo, tak jsem se ani nesnažila tohle prosadit.

Situace se mírně vylepšila tím, že jsem do práce dojížděla v péřovce a užívala dvojnásobnou dávku léků na cévy ráno, druhou po příchodu do práce a třetí pak večer. Že jsem tak nějak překročila množství jsem neřešila, protože jinak to prostě nešlo. Mimo jiné jsem musela přestat jezdit autem, protože moje prsty nezvládaly čtyřicetistupňový rozdíl teplot mezi vnitřním a vnějším prostředím. Okamžitě po opuštění bytu se objevila mě již známá kontraktura „drápovitá ruka“ a nemohla jsem si ani odemknout auto, natožpak ho řídit. Moje ruce vypadaly, jako bych v nich svírala imaginární tenisový míček.

Začala jsem se tedy dopravovat do práce šalinou a vlakem. V nevytopené šalině, kde se teplota pohybovala kolem nuly a koukala jsem na zamrzlá okna, nebyla situace s mými prsty o nic lepší. Spolucestující jsem děsila pohledem na černé a zkroucené prsty, připomínající pařát orla. Tedy poněkud nekrotický pařát orla. Chvilku jsem zvažovala, zda nemám zabouchat na řidiče a snažit se mu vnutit myšlenku, že jsem omrzla v šalině, ale rozmyslela jsem si to. Co by mi tak dopravní podnik mohl nabídnout, když už jsem roční šalinkartu vlastnila a tramvaj si na balkón neumístím.

Otázka je, proč jsem si vlastně rukavice na skoro třičtvrtě hodinovou jízdu sundávala. Neměla jsem jinou možnost při panujících mrazech – pokud bylo venku o dalších 20°C chladněji než v šalině, bylo méně nepříjemné sedět v šalině bez rukavic a venku být v nich, než pak mít problémy venku. Navíc kurník ty prsty něco vydržet musí, ne? Nemohu se k nim pořád chovat jak k malovanému vajíčku.

Tou dobou jsem slavila dvě významné výroči: 39.té narozeniny a rok od omrzlin. Na můj popud se na mě složili všichni spolupracovníci a k vybraným penízkům mi něco přihodil manžel a já si koupila ty nejteplejší expediční rukavice, které jsem v ČR sehnala. Původně určeny byly na chození do práce. Jenže než k tomu došlo, mrazy už polevily a já se kochala pohledem na festovní rukavice, které hodlám užívat na zimní výpravy do hor a jednou v nich plánuji vyrazit znovu na výpravu do zasněženého Laponska.

Jak si prokrvit perifeii aneb mít nohy na ledu

Musela jsem absolvovat kontrolní vyšetření na pracovním lékařství, kde mi před několika měsíci sadisticky strkali ruce do ledu. Tentokrát jsem na prstech na horních končetinách měla nález o chlup lepší, než minule. Vyšetření samo o sobě jsem už tak negativně nevnímala, protože od té doby mi prsty modráním a bolestí reagovaly na chlad běžně a nevyvovaly mi tedy na pracovním lékařství nic horšího, než co jsem zažívala docela často.

Nyní byl rozdíl v tom, že se doktor rozhodl mi ještě vyšetřit i nohy. Přes mé protesty mi je narval do vany do vody, do které z mražáku nasypal led. Já honem horečně vzpomínala, zdalipak mám nožky umyté a čisté ponožky. Uklidnilo mě, že je pondělí, tedy s největší pravděpodobností svým vyzutím nezpůsobím v ordinaci chemický poplach.

Zatímco jsem měla haxny na ledu, konverzovala jsem vesele s lékařem o jeho nastávající dovolené, chystal se totiž kamsi ho Patagonie. Jemu se postupně zadrhával hlas a vytřeštěně zíral na display, na kterém se ukazoval průtok v mých nohách. Z jeho neartikulovaných výkřiků jsem usoudila, že se mi zastavil krevní oběh v prstech dolních končetin. Já se snažila pokračovat v debatě, kdežto on se mi snažil vyrvat nohy ven z ledu. Nechápala jsem proč, když mě nic nebolelo a zažívala jsem pocity srovnatelné se stavy, kdy se v noci v horách budím ve spacáku zimou od nohou.

Pokus lékaře o předčasné ukončení testu jsem odmítla. Zatímco on vyděšeně kontroloval prokrvení v mých prstech, já jsem více méně vedla monolog na téma „Proč už nikdy nehodlám absolvovat let letadlem delší než 4 hodiny“ a „Co mě tak přitahuje na cestách na Sever“. Po deseti minutách, což je standardizovaná doba vyšetření, jsem z kostek ledu vytáhla fialovo černé nohy s bílými, voskově zbarvenými prsty. Sympatický lékař hned začal lítat po ordinaci a ohříval vodu v rychlovarné konvici, což pro změnu poněkud děsilo zase mě. Neviděla jsem důvod, proč by mi měly vzniknout popáleniny na omrzlinách tak bizarním způsobem. Jak vyšlo najevo posléze, doktor jen připravil teplou vodu do lavóru a tam mi začal prokrvovat moje nožky. Postupně tam přimýchával teplejší a teplejší, ale můj krevní oběh se nemínil probrat k životu. Po více než hodině, kdy si už lékař téměř zoufalstvím trhal vlasy, se moje cévy v dolních končetinách rozhodly milostivě, že průtok krve obnoví. Doktor si vydechl radostí, oznámil mi, že za rok na viděnou, jelikož si mě hodlá opět písemně pozvat před zimou, a rozloučil se se mnou povzbudivým prohlášením, že díky svému opravdu špatnému prokrvení periferie se tam jednou zjevím bez nějakého toho prstu.

Do tundry? Nikdy!

Ruku v ruce s oslavou mých narozenin přišla nutnost slíbit vedení podniku, že letos se nevydám ani do tundry, ani do Finska. S čistým svědomím jsem jim to přísahala. Na červenec máme totiž v plánu Lofoty na kolech. Jedná se o ostrovy za polárním kruhem s vysokými horami, které nedisponují tundrou a nacházejí se v Norsku. No a nikdo z šéfů mi nezakázal ani pobyt za polárním kruhem, ani Skandinávii obecně, navíc příkaz o zákazu tundry zněl jen na letošní rok. Jak je vidět, nelhala jsem šéfové slibem, že letos nepojedu ani do Finska, ani do tundry.

Příští nebo přespříští zimu bych možná opět zkusila zimní přechod ve Finsku, tedy jen za předpokladu, že mě někdo v práci nezabije. Ovšem na druhou stranu by se mi hodily zateplovací návleky na boty, tak třeba mi je ke čtyřicátinám nadělí.

Jen doufám, že na roky příští se mi nikdo nepokusí mé aktivity omezit přesným výčtem zemí, činností a biomů, které mám navždy zakázané. Nebo alespoň na nejbližší pětiletku. Pokud někdo neví, co je to biom, tak odkazuji buď na wikipedii, nebo se dotyčný musí spokojit s tím, že mezi pevninské biomy se řadí mimo jiné tajga a tundra. A tím je vše řečeno, ne?

Co má vliv na funkci rostlináře

Po roce od jakéhokoliv úrazu už lze hovořit o trvalých následcích. U mě to tak horké nebude, podle neuroložky a cévařky bylo postižení nervů a cév výrazné a díky pomalé regeneraci se v mém případě dá až tak po 1,5 roce říci, že situace se již nezlepší. Každopádně stav se mi cca od září nijak výrazně nemění, takže nějaké skokové zlepšení fakt nepředpokládám.

Od začátku jsem byla smířena s trvalým postižením a díky tomu jsem nebyla až tak překvapená, že to fakt nastalo. S něčím jsem se naučila žít, s něčím neustále bojuji. Většina následků ale nemá vliv na mé povolání nebo zájmy a pokud má, lze to vyřešit určitou organizací práce.

Zůstala mi necitlivost koncové poloviny posledních článků III. a IV. prstu obou rukou. V zásadě se bez toho obejdu, naučila jsem se o to více užívat hmat na zbylých prstech a nemám problém ani při vyšetření břicha pacienta pohmatem. Teda problém trošku mám, ale na nepoznaný slepák mi ještě nikdo neumřel. On mi teda nikdo neumřel ani na poznaný slepák.

Musím si dávat pozor, když něco nesu v obou rukách, jako třeba tác nebo hrnec. Díky tomu, že necítím ty špičky prstů, nemám odezvu, zda je nesená věc v rovině. Ale o nic nejde, zde postačí kontrola zrakem, tedy za předpokladu, kdy člověk nenese plato vajíček. Párkrát jsem se poranila například při vytahování ostrého nože z myčky – díky odumření nervů jsem necítila, že ostří mi projelo kůží a že je zle jsem si všimla až v okamžiku, kdy jsem spatřila krev. Ale jako zvíře, i já se učím zkušeností.

V prstech nemám cit pro teplé. V praxi si musím největší pozor dávat, když něco sahám, abych se nepopálila nebo neopařila. I zde stačilo pákrát vzít hrnek s horkou kávou do ruky a způsobit si puchýře, což jsem zjistila až ve chvíli, kdy jsem je uviděla. Od té doby si vždy teplotu předmětů sonduji malíčkem. Ten mi totiž jako jeden z mála neomzrnul, tudíž má zachované tepelné čití. Tohle se dá velmi rychle naučit a není problém si osvojit určité automatismy, jako například „Saháš-li na neznámou věc, prozkoumej ji nejdříve malíčkem“ nebo „Předmět nesený v prstech obou rukou je nutné fixovat očima“.

Nakonec jsem si musela nechat upravit i brzdy na kole – jednak přítáhnout ručku, která se mačká a jednak změnit jejich polohu na řídítkách. Dále jsem si musela pořídit celoprstové rukavice, jelikož mé omrzlé prstíky i v parném létě vyjadřovaly nespokojenost s dotykem kovu. Teda ono nešlo jen o nekompatibilitu mých pacek s povrchem řídítek, ale i o to, že necitlivými koncovými články prstů brzdy v standardizované poloze fakt nešly sevřít. Tedy ony nějak sevřít šly, ale díky necitlivosti prstů to bylo jak sázka do loterie – někdy hrozilo, že si přílišným zabrzděním rozbiju hubu, jindy zase že si špatným dobržděním opět rozbiju hubu, tentokráte o překážku.

Samostatná kapitola je oblečení s knoflíky. S těmi neustále bojuji a ani při nejlepší vůli nejsem schopna si je jednoduše zapnout. Podobně je tomu při šňěrování bot. Nenávidím oblečení s knoflíky a boty s tkaničkami mám ráda jen takové, které mají hrubé, tlusté tkaničky, které jakž takž zavážu.

Otázky, které jsou tabu

Sama se v duchu ptám, jak by se vyvíjela situace, kdybych měla jiné povolání nebo koníčky. V žádném případě bych se nemohla zapojit zpátky do pracovního procesu v případě, že bych činnost vykonávala buď pomocí horních končetin, nebo bych byla závislá na jemné motorické práci rukou. To bych opravdu skončila v invalidním důchodě, tak jak mi prorokovala lékařka na cévním. Svým způsobem měla pravdu, zůstal mi poměrně velký neurologicko-cévní deficit, projevující se hlavně funkčně, jak již bylo popsáno výše. Mám ty čtyři prsty mnohem fyzicky slabší a prakticky v nich nemám cit ani tepelné čití. Při teplotách +5°C mi tyhle prsty okamžitě začnou modrat a ruka postupně ztuhne v drápovité poloze, kdy s tím neudělám nic.

Někdy si kladu otázku, jaké by to bylo, kdybych o ty čtyři články prstů před rokem přišla. Je lepší mít všechny prsty, byť některé na hranici použitelnosti, nebo mít prsty kratší o některé články, zato s funkčními amputačními pahýly obsahující nepoškozené nervy a cévy? Má smysl za každou cenu zachraňovat těžké omrzliny?

No a poslední, co mělo vliv na to, jak jsem dopadla, byla rehabilitace. Sama jsem viděla, jak moc mi ty procedury prospěly a zlepšily alespoň částečně špatný funkční stav prstů, bohužel jsem na ně byla poslána příliš pozdě. Měla jsem tam být odeslána hned po zhojení a vytvoření kožního krytu, a ne až po několika měsících. Skoro určitě bych neměla tak významné postižení. Tímto apeluji na všechny turisty, kteří omrznou podobně vážně jako já. Včasná rehabilitace je to nejdůležitější, co bude hrát roli při hojení. Navíc rehabilitace není jen doplňková metoda, jak by se někdo mohl domnívat. Je to regulérní léčebný postup, který se nedá nijak nahradit.

Rady pro polárníky aneb co mi možná zachránilo prsty

Ještě před odjezdem do Finska jsem si preventivně nasadila léky, které se shodou okolností používají na léčbu omrzlin. Když jsem se o tom zmínila v nemocnici ve Finsku a posléze v Brně na Popáleninovém centru, na obou místech se shodli, že tohle patrně mělo největší vliv na to, že amputace nakonec nebyla nutná. V zásadě jsou to medikamenty zlepšující mikrocirkulaci, prokrvení a zabraňující tvorbě mikrosraženin, které v omrzlých prstech vznikají.

Nebudu se zde zabývat léky, které jsou jen na předpis, jelikož každý z nich má volně prodejný ekvivalent. Je tedy v silách každého cestovatele, aby si je včas zajistil před cestou do zimní tundry. Nehodlám zabíhat do fyziologie, to není účelem. Snad nebudu obviněna z nějaké reklamy. Ale koneckonců, jsou to mé stránky, a můžu si sem prdnout cokoliv, co uznám za vhodné, ne?

1. Krém nejen na ruce, ale i na ksicht. Musí být bezvodý, protože jakýkoliv krém i s minimálním obsahem vody na kůži zmrzne a krystalky roztrhají buňky. My jsme užívali RevitGal AD a patlali jsme si tím hlavně obličej. Ten pak byl bez ztráty kytičky, neboli bez poškození omrzlinami. Obličej důkladně namazaný opravdu odolával okolním teplotám pod -42°C. Rampouchy, které mi vznikaly pod nosem, stačilo jen průběžně odšprtávat, protože vrstva krému důkladně izolovala kůži. /Jakožto obrýlení jsme nemohli mít masku na obličeji./

2. Prevence vzniku sraženin: Anopyrin 100mg. V tomto dávkování má vliv na mikrotromby, tj. rozpouští mikrosraženiny, které vznikají působením chladu. Takhle je neprodejný a je vázaný na recept lékaře. Ovšem jakýkoliv 400mg Anopyrin či Acylpyrin je volně prodejný a není problém tabletu rozčtvrtit a takto užívat. Při koupi si ale dávejte pozor, zda Vámi vybrané tablety obsahující půlící rýhu. Ty pak není problém rozdělit na menší. Pokud jsou bez půlící rýhy, tak bacha na potahované – takové se v žádném případě půlit a čtvrtit nesmí. Jestli by na tom někdo fakt trval, jsem schopná a ochotná mu zjistit názvy přesně těch firemních přípravků, jejichž tablety se dají rozdělit.

3. Vazoaktivní látky, tj. léky které působí na cévy a jejich průsvit, tj. regulují prokrvení a chrání cévy před poškozením. Z volně prodejných se jedná o léky na bázi gingo biloba /jinanu dvoulaločného/, obchodní názvy Takanan, Tebokan. Jejich účinek rozšiřuje cévy, zlepšuje průtokové vlastnosti krve, zabraňuje shlukování krevních destiček /tedy i částečný efekt na prevenci mikrosraženin/, podporuje napětí žilní stěny a snižováním zvýšené propustnosti kapilár působí proti otokům. Dávkování je 3x denně 1 tableta a účinek se projeví po 2-4 týdnech od začátku užívání. Optimálně bych ho tedy doporučila začít užívat pár dnů před cestou do mrazů.

4. Protiotoková léčba. Wobenzym je preparát s komplexním účinkem s hlavním působením na otoky a dále ovlivňuje imunitu, tlumí zánět a rozpouští krevní sraženiny. Výsledkem pak je urychlení průběhu zánětu a zmínění jeho následků, rychlejší odbourávání odumřelého tkáňového materiálu, rychlejší vstřebávání otoků a krevních výronů, normalizace propustnosti cévní stěny, snižování vazkosti krve a tím zlepšení krevního oběhu v nejdrobnějších cévách. Užívá se ½ hodiny před jídlem a doporučené dávkování se liší, já ho brala 3x10 tablet. Tento jediný přípravek jsem začala užívat až PO omrznutí, ty ostatní jsem brala PŘED.

Nemusíte si klást otázku, zda se nejedná o použití kanónu při střílení na vrabce a zda se nasazením medikamentů před vznikem omrzlin nevyčerpá léčebný potenciál. Nebojte se toho. Lékaři mají k dispozici účinější prostředky z každé kategorie, které již omzrliny řádně léčí. Mnou uvedené prostředky užívané preventivně mohou zabránit vzniku poškození tkáně při omrznutí a mohou hrát roli v hraničních případech, tj. rozhodují mezi amputací a ponecháním prstů.

Závěrem musím zmínit ještě jeden fakt. Lékařka ve Finsku, která mě ošetřovala na místním zdravotním středisku v Hettě, mi již na omrzlé prsty aplikovala mast Dermazin, která obsahuje stříbro a antibiotika. Tu stejnou mast, jen pod jiným názvem, mi pak dávali na Popáleninovém centru. Jedná se o mast, která se používá na specializovaných centrech pro léčbu omrzlin a popálenin. K sehnání v ČR bohužel není, na Slovensku je k dispozici na recept lékaře a jeho celková cena činí 2€. No a podle lékařky z Hetty každý Fin chodí do zimních hor vybaven právě touhle mastí, aby si ji v případě omrzlin hned v terénu aplikoval. Díky obsahu stříbra a antibiotik zabraňuje nejobávanější komplikci omrzlin – gangréně. Jak se k ní dostat tady v ČR netuším, napadá mě jen možnost sehnat nějakého lékaře na Slovensku, který ji předepíše způsobem „hradí pacient“, tj. doktora to stát nic nebude a člověk za 2€ získá to nejlepší, co může na omrzliny použít.