Stránky věnované severským zemím.

Hattuvaara

Tato malebná a půvabná karelská víska, utopená v hlubokých lesích, leží asi 40 km severovýchodně od Ilomantsi. Podle prašných cest a nákladních aut svážejícch dřevo je jasné, že se jedná o poslední výspu civilizace uprostřed divočiny. Vesnice byla proslulá zpěváky epických básních, jako byl Arhippa Buruskainne, který pravděpodobně inspiroval některé příběhy v Kalevale /viz zde/. Hattuvarou prochází Runon ja rajan tie /Cesta básně a hranice/ a končí zde Karjalan kirkkotie /Cesta karelských kostelů/, popsáno zde.

Počet obyvatel jsme nikde nedohledali, ale chlapík, u nějž jsme přespávali, nám tvrdil, že osada má 100 obyvatel. V tom případě do nich ale zahrnul i všechny samoty v okruhu 10 km, jelikož ve vesnici jako takové je asi 10 baráčků. Nicméně osada má neuvěřitelně přitažlivé genius loci. My jsme tam zůstali skoro tři dny a nelitujeme, jednalo se o nejplodněji strávené chvíle v Karélii.

Taistelijan Talo /Bojovníkův dům/

Hlavní turistickou atrakcí je pozoruhodný dřevěný Bojovníkův dům www.taistelijantalo.fi, který navrhl architekt Erkki Helasvuo z Joensuu. Symbolizuje setkání Východu se Západem. V dolním patře sídlí muzeum druhé světové války jak s externí expozicí, kde dominují děla, houfnice a podobné zbraně, tak s vnitřní expozicí. V ní se nabízí k prohlédnutí výstava forografií a zbraní, týkajících se převážně zimní a pokračovací války, a je možné shlédnout krátký film, namluvený v několika jazycích.

Budovu obklopují děla a vozy /součást externí expozice muzea/ a najdeme zde sochu Velký klobouk, jež se vztahuje ke jmenu obce /“Klobouková hora“/.

Bojovníkův dům byl dokončen v roce 1988 jako pocta válečným veteránům – těm mužům a ženám, kteří zachránili nezávislost Finska.

Taistelijan Talo nabízí v otevírací době muzea i malý bufet, nabízející jeden či dva druhy bagety a kafe. Díky zavřenému obchodu v osadě je to jediná možnost, jak se dostat k jídlu.

Tsasouna

Hattuvaara má nejstarší pravoslavou kapli /tsasouna/ ve Finsku. Tato kouzelná bílá dřevěná kaple, jež stojí u hlavní silnice, pochází z roku 1790. Má několik originálních ruských ikon a její malá vížka se během 2. světové války používala jako strážní věž. Tuto informaci nám potvrdili všichni obyvatelé Hattuvaary, které jsme potkali, takže na tom bude asi něco pravdy. Každým rokem se zde 29.6. konají pestré slavnosti Praasniekka, jejichž součástí je i ristinsaatto /procesí pravoslavných věřících/.

Výklad významu termínu tsasouna viz zde.

Praasniekka

Praasniekka /rusky Престольный, prestolnyi, праздник, prazdnik/ jsou pravoslavné tradiční lidové slavnosti. Původně byly výhradně náboženskou záležitostí. V ČR se těmto akcím blíží termín „posvícení, svěcení“. Praasniekka je obvykle slaven /či slavena/ na počest toho, komu byl kostel zasvěcen, tj. na památku jeho patrona. Používá se k tomu ortodoxní nebo-li pravoslavný kalendář. Pravoslavný církevní kalendář se sestává ze dvou „kalendářních kruhů“: z kalendária pevného a pohyblivého. Pevné kalendárium určuje, které svátky a které památky svatých připadají na dané určité datum /např. Narození Kristovo na 25. prosince, svatí Cyril a Metoděj na 11. května apod./; pohyblivé kalendárium určuje, kdy se slaví pohyblivé svátky, jejichž datum se každý rok mění /jsou to svátky s datem určovaným vzdáleností od Paschy čili velikonoc, které připadají každého roku na jiné datum; pohyblivými svátky jsou dále např. letnice čili Padesátnice, Nanebevstoupení Kristovo, Květná neděle/.

Festival Praasniekka zahrnuje obvykle pravoslavné liturgie. Součástí oslav jsou průvody a procesí. Slaví se v těchto termínech:

Petru Praasniekka 28-29. června /dle Svatého Petra/

Ilja Praasniekka 19-20. července /dle proroka Eliáše/

Zimní válka a co následovalo

Diplomatické manévry v Evropě v 30. letech 20. století znamenaly, že Finsko, jež nemělo dostatek zkušeností s politickým kličkováním při jednání mocností, bylo nuceno učinit několik obtížných rozhodnutí. Ohrožení bezpečnosti ze strany Sovětského svazu vedlo k tomu, že některé frakce byly pro rozvíjení těsnějších vztahů s nacistickým Německem, zatímco druzí upřednostňovali navazování přátelských vztahů z Moskvou.

Dne 23.8.1939 podepsali Molotov a Ribbentrop, ministři zahraničí Sovětského svazu a Německa, smlouvu o neútočení. Především se však dohodli na vymezení sfér vlivu v Evropě. Podle tajného protokolu si měli mezi sebou rozdělit Polsko, Německo mělo mít volnou ruku v Litvě, Sovětský svaz ve Finsku, Estonsku, Lotyšsku a Besarábii. Za necelé tři týdny se začala Rudá armáda přemísťovat směrem k uvedeným oblastem. Sovětský svaz argumentoval, že jeho bezpečnost vyžaduje zabrání části jihovýchodní Karélie a právo budovat základny na finské půdě. Když Finsko tyto požadavky odmítlo, byla 30.11.1939 zahájena tzv. Zimní válka mezi Finskem a Sovětským svazem.

Toho roku byla obzvláště krutá zima, teploty dosahovaly minus 40°C, a vojáci umírali po tisících. I přes obrovskou vojenskou převahu Rudé armády Finsko dlouho odolávalo, především díky svým mobilním jednotkám na lyžích, jež vedly úspěšnou partyzánskou válku v malých skupinách. Stalin byl nucen posílat na frontu další a další posily a nakonec bylo do bojů nasazeno celkem 600 tisíc vojáků. Řada ruských jednotek byla zničena, o život přišlo kolem 130 tisíc sovětských vojáků. Po 105 dnech hořkých bojů v těch nejdrsnějších podmínkách, jaké si člověk dokáže představit, byla finská vojska poražena. Podle mírové smlouvy podepsané v březnu 1940 v Moskvě muselo Finsko postoupit Sovětskému svazu část Karélie, východní oblasti Salla a Kuusamo a některé přilehlé ostrovy. Celkově ztratilo asi desetinu svého území. Přes novou hranici přešlo do Finska kolem 400 tisíc karelských uprchlíků.

Pokračovací a Laponská válka

V následujících měsících vyvíjel Sovětský svaz na Finsko nátlak, aby mu postoupilo další území. Finsko, izolované od západních Spojenců, se obrátilo s žádostí o pomoc na Německo a umožnilo transport německých vojáků z Norska přes své území. Když v červnu 1941 vypukl válečný konflikt mezi Německem a Sovětským svazem, byla již německá vojska na finské půdě a mezi Finskem a Rudou armádou se rozpoutala tzv. Pokračovací válka. Během následujících bojů začali Finové znovu osídlovat Karélii. Když v létě roku 1944 zinscenovaly sovětské síly obrovský návrat, prezident Risto Ryti, který předtím slíbil Ribbentropovi, že Finsko neuzavře s Ruskem mír bez souhlasu Německa, rezignoval a na jeho místo nastoupil Mannerheim. Nový prezident vyjednal příměří s Rusy a nařídil evakuaci německých vojenských jednotek. Až do uzavření míru na jaře 1945 muselo Finsko vést další hořkou válku, tzv. Laponskou, aby vyhnalo Němce z Laponska.

Finsko zůstalo nezávislé, ale za nemalou cenu: bylo nuceno vzdát se určitých území a zaplatit velké válečné odškodnění Sovětskému svazu. Územní ztráty z let 1940 a 1944 byly v únoru 1947 ratifikovány Pařížskou smlouvou, podle níž připadla Sovětskému svazu Karelská šíje, spolu s oblastmi východní Salla a Kuusamo a finskou „levou paží“ na poloostrově Kola. Mnoho Finů se dodnes nedokáže se ztrátou těchto oblastí smířit. Nicméně odpor proti síle Rudé armády je něco, na co jsou Finové dosud oprávněně hrdí.

Karelská šíje

Karelská šíje /finsky Karjalankannas/ je pruh země rozkládající se mezi Ladožským jezerem a Finským zálivem. Jde o jednu z nejvýznamnějších částí Karélie. Nejdůležitějším městem tohoto území je přístav Vyborg /finsky Viipuri/ ležící u západních hranic oblasti. V historii byla Karelská šíje nárazníkovým pásmem mezi Švédskem a Ruskem, posléze se stala nedílnou součástí autonomního Finského velkovévodství začleněného do Impéria ruských carů a po jeho osamostatnění v roce 1917 byla součástí Finska.

Karelská šíje vždy představovala hlavní přístupovou cestu do nitra Finska /zejména pak tzv. Viipurská brána/ a proto byla hlavním bojištěm během rusko-švédských válek, kdy ještě Finsko náleželo Švédsku. Na Karelské šíji se odehrály nejtěžší a nejzuřivější boje Zimní války v letech 1939-1940, po které SSSR Karelskou šíji zabral jako válečnou kořist, Pokračovací války v letech 1941-1944, kdy byla nejprve osvobozena Finy, aby Sovětský svaz o tři roky později během letní ofenzívy dobyl její střední a východní část a posléze ji na základě podmínek příměří zabral celou. Od roku 1944 je Karelská šíje součástí Ruska, přesněji Leningradské oblasti. Většina finských jmen měst a vesnic byla nahrazena ruskými. Současné obyvatelstvo se skládá z přistěhovalců či jejich potomků /především ruské národnosti/, neboť v letech 1939 a 1944 prakticky veškeré finské obyvatelstvo Karelskou šíji opustilo a přestěhovalo se do Finska.

Kde nakupovat

Nikde. Nejbližší obchod je více než 40 km jižně v Ilomantsi. Zdejší malý krámek je již více než rok zavřený a zrovna tak i přiléhající benzinka.

Nějaké lehké jídlo včetně obligátní kávy se dá sehnat v bufetu v Taistelijan Talo. Tím je ale možnost občerstvení v Hattuvaaře zcela vyčerpána.

Kde přespat

Při rezervaci ubytování přes booking.com si pohlídejte, ať neuděláte stejnou chybu, jako my. Hotel Taiga Maja leží o 70 km severněji v obci Hatunkylä, ale na webu je uvedeno Hattuvaara. Proto se nám stalo, že jsme dorazili večer do osady a zjistili, že kýžené ubytování je ještě několik hodin jízdy před námi. Vesničané nás ale nenechali na holičkách a jeden z nich, přímo starosta obce či někdo podobně vážený, si nás vzal k sobě domů na dva dny a byly to ty nejlepší dva dny, strávené v Karélii. Stali jsme se totiž nedílnou součástí obce a zajímavým zpestřením místních obyvatel. Rázem o nás všichni věděli a vycházeli nám srdečně vstříc.

Na základě výše uvedeného řadím Hattuvaaru na čestné 1. místo v žebříčku osad, které stojí za to navštívit. Zde se turista opravdu setká s ryzí povahou Karelanů, s jejich srdečností, a uvědomí si odlehlost zdejší oblasti.

Podle webu obce se tam nějaké ubytování dá teoreticky sehnat i oficiálně, ale pozor, spousta informací tam uvedených je již neplatných /například tam stále figuruje dávno zavřený obchod apod./. Protože hlavním turistickým stánkem je Bojovníkův dům, před nímž je i ukazatel s ikonou ubytování, bude zřejmě možné se domluvit na přespání tam.

Doprava

Asi se tam nedá dostat veřejnou dopravou, dle informací z Lonely Planet pouze taxíkem. My tam logicky přijeli na vlastních kolech. Tím, že tam nezajíždí ani autobusy, ani vlaky, uchovává si osada stále svoje charisma a není ovlivněna turismem.

Zajímavosti

Nedaleko Hattuvaary se nachází zlatý důl Pampalo. Vlastníkem je společnost Endomines Oy, která je dceřinou společností švédské Endomines AB. Důl zahájil svou činnost v únoru 2011. Pampalo důl těží rudu zhruba 270 tisíc tun ročně s obsahem zlata 3-4 gramy na tunu. Hloubka dolu je 450 metrů. V roce 2012 bylo množství zbývajícího zdroje rudy odhadnuto, že vydrží ještě příštích 5-6 let. Týdně opustí důl asi tři kamiony /40 tun/ vezoucí náklad k dalšímu zpracování, většinou do Norska. Důl zaměstnává více než 80 lidí z regionu, dalších 30 jsou dodavatelé.

Proč se o tom tolik rozepisuju? Strávili jsme v Hattuvaaře a přilehlém okolí skoro 3 dny a neobjevili jsme žádnou existenci dolu, nic, co by jej připomínalo. Vlastně kecám, jednu věc ano. Reklamní tričko s emblémem Endomines, které nám na památku věnoval soused chlapíka, u nějž jsme bydleli. Jinými slovy, žádná mrtvá krajina typu Severní Čechy či Severní Morava.

Nejvýchodnější bod Finska Virmajärvi

V roce 2010 došlo k uvolnění přísných hraničních omezení, takže dnes je možné dostat se k finsko-ruské hranici u Virmajärvi bez nutnosti povolení ke vstupu do hraniční zóny, které bylo až do roku 2010 vyžadováno. Z Hattuvaary je to dalších 19 km po hrbolaté, nerovné, štěrkové a kamenité cestě k nejvzdálenějšímu místu Evropské unie. Na konci toho není moc k vidění ani se tam nedá nic zvláštního dělat, zato tam leží ten úplně nejvýchodnější evropský záchodek! Vlastní ochranné, kdysi bývalé hraniční pásmo začíná asi 8 km před Virmajärvi.

Zdůrazňuji, že cesta k Virmajärvi je opravdu špatná. V žádném případě se na ni nevydávejte v nějakém luxusním autě, doporučuji plnokrevný off-road nebo alespoň SUV. Co se týká cyklistů, tak žádná silnička, nejlépe horák, v případě drsňáků lze akceptovat i trekové kolo.

Samotný nejvýchodnější bod Finska a zároveň i EU se ale dosáhnout nedá, jelikož leží na malém ostrůvku uprostřed řeky Lahnajärvi, což dokazují i hraniční kameny obou zemí.

Za absolvování této cesty jsme od našeho ubytovale obdrželi pamětní list. Zda se dává všem turistům, kteří Virmajärvi dosáhnou, nebo to bylo jen privilegium pro nás, kteří v osadě Hattuvaara pobyli déle, nevím. Každopádně v případě zájmu o tento diplom doporučuji vznést dotaz v Taistelijan Talo.

K dosažení nejvýchodnějšího bodu Finska je nutný, jak již bylo řečeno, vlastní dopravní prostředek /auto, kolo.../.

V osadě Hattuvaara není odbočka nějak více značena. Držte se ukazatele označeného jako „Itäpiste“. Jak se dostanete na správnou cestu, tak už nebude kde zabloudit, protože není kde zahnout.

Zdroje

www.orthodoxia.cz

www.finsko.svetadily.cz

Lonely Planet – Finsko

Rogh Guides – Finsko

wikipedie