Pravé štěstí - Dobré ráno (1.kapitola)
Sedím v lavici nad matematickým oříškem pro střední školy, hlavu podepřenou levou rukou, a zatímco se snažím přijít na řešení, poočku pozoruju chodící profesorku, která přechází mezi prázdnými lavicemi s houbou v pravé ruce. Jsem poslední. Všichni ostatní už to vyřešili. Jak je to jen možné? Uprostřed hloubání nad tím jak se mohlo stát, že jsem poslední kdo na to ještě nepřišel, se profesorka Jílková přiblížila ke mně a začala mi mokrou špinavou houbou umývat obličej..
V tu chvíli uslyším mou oblíbenou písničku, která mě každé ráno tahá z postele a naznačuje příchod nového všedního dne. Zvednu líná víčka a ještě rozespalýma očima okamžitě poznám imaginární nebe vytvořené z plastových hvězdiček, které v noci svítí. Jsem ve svém pokoji. Byl to jen sen, jaké štěstí. Promnu si ještě spánkem slepené oči a na pohmat cítím, že mám mokrý obličej. Ale jak je to možné? Natáhnu pravou ruku směrem k lampičce, abych našla kapesníky, kterými bych si mokrý obličej utřela a najednou vedle sebe uvidím dvě velké hnědé oči a psí čumák. Aha, už je to jasné. To mě jen přišel můj malý-velký psí přítel Miki vzbudit svým oblíbeným kouskem – oblizováním.
„Dobré ráno, Miki,“ řekla jsem mu na přivítanou, podrbala ho za ušima, dala mu pusu na čumák a konečně se vykopala z postele.
Potom, co jsem se oblékla do nějakého pohodlného oblečení, které mi přišlo jako první pod ruku, jsem se vydala s taškou plnou učení v ruce po schodech dolů do kuchyně, kde ležel na stole vzkaz napsaný mamčiným písmem: „Lucko, svačinu máš připravenou v lednici a nezapomeň, dneska dokud máš ještě čas, konečně odešli ty přihlášky na střední školu. Hodně štěstí ve škole. Máma.“
„Ach jo, ty přihlášky,“ oddechla jsem si nahlas a běžela jsem si pro ně do pokoje. Letos jsem v posledním ročníku základní školy, a abychom dosáhli nějakého vyššího vzdělání, tak musíme odevzdávat přihlášky na střední školy nebo na střední odborná učiliště neboli učňáky a tím se vlastně už v 15-ti letech rozhodnout, čím bychom asi tak chtěli být. Já si dala přihlášku na gymnázium a obchodní akademii, ale mám v plánu jít na gympl, protože odtud se člověk přeci jenom lépe dostane na vysokou školu na rozdíl od obchodky.
Když jsem se vrátila zpátky do kuchyně, tak jsem své dvě přihlášky hodila do batohu mezi učení, aby se nijak nepomačkali, k snídani jsem si připravila kukuřičné lupínky s jogurtem, které jsem do sebe mrknutím oka nasoukala a vyrazila jsem ze dveří směr škola.
----------
„No tak, co je to na tabuli za vedlejší větu? Kdo mi to poví? Tak třeba Dane. Povídej.“ Probrala mě z mého přemýšlení profesorka češtiny, když se zeptala mého souseda a požadovala od něj nějakou aktivitu.
„No.. Hm.. Tak to by mohla být.. Třeba.. podmětná. Vedlejší věta podmětná,“ snažil se narychlo odpovědět, aby zakryl to, co už češtinářka stejně věděla a to, že si pod lavicí vyřizoval svou mobilní korespondenci.
„To není správně.“
„Takže to bude.. vedlejší věta..“
„Předmětná,“ sykla jsem potichu, aby mě slyšel jenom on.
„Vedlejší věta předmětná, “ zopakoval Dan po mě a tentokrát byla tato odpověď správná. Měli jsme oba štěstí. On že se vyhnul nepříjemným řečem o tom, jak na školu většina kašle a já, že jsem se pro tentokrát trefila.
„Díky,“ odpověděl Dan a začal češtině věnovat mnohem větší pozornost, než tomu bylo před jeho vyvoláním. A není se čemu divit. Už je ve třídě málo lidí, kteří se aspoň trochu věnují výuce, která má doplnit naše základní vzdělání, protože známky z pololetí, které se psaly ještě na přihlášky na střední jsou už dávno napsány na našich přihláškách, tak na co se škole věnovat víc než na kritické minimum? A právě to se snažili učitelé vyřešit tím, že nás v lavici přeházeli tak, abychom seděli holka – kluk a tím, se minimalizovalo kecání o hodinách. Ale to stejně nezabralo.
Během několika následujících minut konečně zazvonil zvonek a ukončil celé dnešní vyučování. Všichni se co nejrychleji hrnuli na oběd, protože jídelna je mimo budovu školy a každý už chce mít, co nejdřív volné odpoledne. Já jsem tentokrát k té bandě splašených krav upalující na oběd nepatřila. Oběd jsem si odhlásila, protože k obědu byla tentokrát hrachová kaše se šunkou, což nebyla zrovna místní specialita a tak jsem se vydala pomalým krokem do šaten. V šatnách byli už jen poslední opozdilci, kteří se v důsledku tlačenice dostali ke skříňkám jako poslední a s přihlédnutí k jejich spěchu jsem rychle zůstala sama. Došla jsem tedy po náročném dni ke skříňce s číslem 108, oblékla se, nasadila si do uší svůj mp3přehrávač s playlistem čítajícím něco kolem 250 songů a vyrazila jsem domů. Na nikoho jsem nečekala, protože moje nejlepší kamarádka Monika se ve škole už asi týden neukázala a nikdo o ní nic nevěděl. Ani já ne. Neodpovídala mi na smsky, na e-maily ani nebyla k zastižení doma. Mám o ní strach. V půli cesty domů, tam, kde jsme se s Mončou pokaždé loučily, jsem se rozhodla znovu zkusit štěstí a zastihnout ji doma.
Rozešla jsem se teda směrem po chodníku k jejímu domu, který vedl skrz městský park. Byla jsem asi v půlce parku, na začátku refrénu písničky Given up od Linkin Park, když v tom mě něčí studené ruce chytily ze zadu za rukáv a jemně mě za něj zatáhly jakoby se bály, že by se mu mohlo něco stát.. Byla to Monika. Vypadala hrozně. Vlasy stažené do culíku, přičemž je člověk rád, když u ní vlasy v culíku vidí aspoň jednou za století, okolo očí měla obrovské kruhy, jakoby několik dní nespala a na sobě měla samé tmavé nenápadné oblečení.
„Co-co se s tebou stalo??“ vykoktala jsem ze sebe s úžasem zřetelným ve tváři.
„To je na dlouho, můžeme si promluvit někde v soukromí? Někde, kde budeme sami?“ řekla tichým hlasem, který byl sotva slyšitelný a kdybych jí neznala, tak bych ani neřekla, že patří právě jí.
„U nás doma nikdo není. Bude to stačit?“
„Bude, pojďme,“ zavelela a začala mě za sebou táhnout držíc mě stále za rukáv bundy.
Bála jsem se na ni promluvit. V takovémhle stavu jsem ji ještě nikdy neviděla. Vždy dbala o svůj vzhled a nechtěla vypadat neupraveně. Uměla se oblékat, i přes svou skromnost budila dojem vysokého sebevědomí, měla smysl pro detail a měla vkus, což já jsem viditelně postrádala. Proto jsme tvořily tak skvělou dvojici. I když kolikrát na první pohled budila dojem nějaké domýšlivé madam, tak to byla ta nejpohodovější holčina jakou jsem dosud potkala a měla jsem jí ráda.. Proto jsem se rozhodla, že počkám, až budeme u nás a nebo až začne sama od sebe mluvit.
K nám cesta trvala necelých 20 minut, ale i tak byla tato doba natolik dlouhá, aby mi připadala jako celá věčnost. Možná taky proto, že jsme celou dobu mlčely. Poté, co jsme dorazily domů, nás uvítal Miki. Potom, co mu Monča věnovala letmý podrbání za uchem, si šla sednout do obýváku a já se vydala pro něco k pití a něco k snědku do kuchyně. Ulovila jsem z lednice multivitaminový džus a tousty a vydala se do obýváku. Monika nervózně přešlapovala tam a zpátky a dost netrpělivě mě už očekávala. Položila jsem občerstvení na stůl, podívala se na ní a řekla: „Copak se děje?“
„Potřebuju pomoc,“ opověděla s naléhavostí jakou jsem v jejím hlase ještě neslyšela.
Komentáře
Přehled komentářů
Téééda! Ani nevíš, jakou mám z tebe radost!! :)) Popravdě jsem ani nečekala, že se ti povede takovej skok ve stylu psaní, ale teď si vzpomínám, žeš mi říkala, že ses u přece jen trošku za tu dobu posunula, a nemůžu než souhlasit. ;) V tý první osobě se to čte úžasně. Jsi talentík.
Jinak jsem dost napjatá, co po ní chce. Úplně jsem se lekla, když na ní vybafla v tom parku, to bylo jak z nějakýho hororu, ještě ten vzhled. :D Na malou chvilku mě napadlo, jestli z ní neni zombie. Ale jen fakt malou. :D Akorát mi přišlo takový... nepřirozený, že se rozhodla, že se u ní staví a najednou ji potkala v parku. Ale je to náhoda, beru to, jen mojí vyšinuté mysli to prostě nesedělo.
Takže koukej psát, psát a psát a honem další kapitolu, už chci vědět, co se děje! ;) A ten sen byl velmi vtipný. :D V naší nynější třídě bych to pravděpodobně byla já, kdo by dostal houbou po držce.
Re: Super!
(Michaela, 5. 1. 2012 20:40)Wau, ty jo.. Cože?? :) Taková chvála?? Moc Ti děkuju, ale něco takového se mi povedlo jenom díky tvé předešlé kritice ;) :D Tkz máš sama podíl na tom jak je toto napsáno.. :) Ještě jednou děkuju a budu se snažit s druhou kapitolou trošku pohnout :) ;)
Super!
(Val, 5. 1. 2012 20:31)