Pravé štěstí - Sbohem (4.kapitola)
„Copak se stalo?“ zeptala se mě po dlouhém dni Monika s povzbuzující úsměvem na rtech.
„Ale nic. Jen nemám zrovna nějak náladu a padá na mě opět mírný splín,“ odpověděla jsem a snažila se na tváři vykouzlit nepatrný úsměv.
„Vím, co Ti zlepší náladu,“ prohlásila po několika sekundovém zamyšlení a přesunula se několika tanečními kroky k přehrávači ve svém pokoji. Vložila do něj jakési CD, zmáčkla tlačítko play a začala zpívat: „Julie, what's your problem? Won't you tell me. What's going on?'Cause there's a dark cloud hanging over you. You've been down, down, down for too long
You used to sing…“
Začala zpívat mou oblíbenou píseň, čímž mi vykouzlila úsměv na tváři a donutila mě se přidat: „…sha, la, la, la, la, la, I want you. Sing sha, la, la, la, la, la, I do. There's a band outsider. And they're playing now for you, for you.“
Zpívaly jsme až do té doby než přehrávač přestal hrát a pomalu se připravoval na další píseň. Byla jsem dojatá, náladu jsem měla mnohem lepší, a proto jsem pořádně Moniku objala na znamení díků. Najednou jsme ale obě nastražily uši a začaly znovu zpívat. Tentokrát Sk8er boy od Avril Lavigne, která je Moniččinou oblíbenou zpěvačkou. Tímto tempem jsme celé odpoledne prozpívaly a dokonce zapomněly na čas, a proto jsem domů z parádního odpoledne utíkala, jakoby mi za patami hořelo.
Seděla jsem na posteli tváře zmáčené slzami s očima zahleděnými do dálky. V pokoji mi zněly smutné pomalé písničky, které odpovídaly mému současnému rozpoložení, a já vzpomínala. Odešla mi moje nejlepší kamarádka a já tomu nemohla zabránit. Nevěděla jsem, jak jsem tam seděla dlouho nebo kolik času uplynulo ode dne, kdy skočila, ale od té doby, co jsme se včera vrátili z pohřbu, jsem nevylezla ze svého pokoje. Nechtěla jsem nikoho vidět. Chtěla jsem být sama. Vzpomínala jsem na ni. Na chvíle, kdy jsme se spolu smály, kdy jsme spolu brečely anebo na chvíle, kdy život zkoušel pevnost našeho přátelství.
Z mého rozjímání mě až probral tlukot na dveře a následný návštěvník, kterým byla moje mamka.
„Lucko, pojď se dolů s námi najíst,“ řekla s upřímnou vřelostí ve svém hlase při otevření dveří.
„Nemám hlad, děkuju,“ snažila jsem se jí odpálkovat a ponořit se opět do svého oblaku samoty.
„Ale no tak,“ vzdychla, zavřela dveře, sedla si vedle mě na postel a začala mě hladit po vlasech.“Neplač.“
„Mami, proč mě opustila stejně jako táta? To jsem tak hrozná? Proč jsem jí nedokázala zachránit?!“
„Nejsi. Měla to těžké. Nikdo z nás ani já si nedokážu představit, co musela prožívat, ale muselo to být pro ni těžké a rozhodně si nesmíš myslet, že je to tebou. A co se týče táty, tak ten taky neodešel kvůli vám. Jen jsme si spolu už nerozuměli.“
„Oba mi tolik chybí..“
„Já vím, holčičko, já vím, ale teď pojď se mnou dolů. Aspoň něco málo do sebe dostat musíš.“
„Tak já za chvilku přijdu, nech mě se trošku rozkoukat.“Odpověděla jsem a snažila jsem se na mamku aspoň trochu usmát.
„Dobře. Mám Tě ráda,“ řekla, dala mi pusu do vlasů a pomalu odešla z pokoje.
„I já tě mám ráda, mami.“
---------
Zase škola. Nebaví mě do ní chodit. Všude vidím Moniku a každé místo mi vždy připomene nějakou událost. Je to jako, když se člověk probírá svými vzpomínkami pořád dokola. Dokonce ani o hodinách nejsem schopná dávat pozor, ale učitelé to prozatím tolerují. Chápou, že je to pro mě těžké a dokonce někteří z nich mi nabídli pomoc, kterou jsem odmítla s chabým uklidněním, že jsem v pořádku. Co se týče mých spolužáků, tak s těmi jsem přestala de facto komunikovat. Nebo spíš abych byla přesnější, tak pokud se mě na něco ptali, odpověděla jsem, ale nijak dál jsem konverzaci nerozvíjela ani žádnou jinou nezačínala. Dostala jsem se do mrtvého bodu. Zvykla jsem si na svou samotu, která poslední dobou přerůstala v absolutní prázdnotu myšlení a nulového soustředění. Včera mi přišel druhý dopis, ze kterého jsem se měla dozvědět, zda jsem přijatá na danou střední školu a v dopise stálo, že mě na gymnázium berou. Byla to skvělá zpráva, ale poslední dobou jsem nedokázala vyvinout nadšení pro nic, ani pro mé přijetí na střední školu. Mamka mi řekla, že se mám rozhodnou kam půjdu, jestli na obchodní akademii anebo na gymnázium. Už dávno jsem měla ale vybráno. Chtěla jsem jít na gymnázium, a proto se už u mě v batohu dneska hřál zpáteční dopis se zájmem o studium, který jsem měla v plánu hodit dneska odpoledne do schránky na místní poště.
Zabraná do vlastních myšlenek jsem šla po chodbě a z ničeho nic do mě narazil pospíchající malý klučina, který chtěl být, co nejrychleji na obědě. Rozhlídla jsem se a zjistila jsem, že jsem se ocitla u šatních skříněk a že je zase konec vyučování, a proto jsem se oblékla a vydala se pomalu domů. Už se začínalo oteplovat a pomalu přicházelo jaro a já se jako teďka každý den za jakéhokoliv počasí vydala oklikou k domovu. Každý den jsem se chodila dívat na rybník na kraji města v přírodě, obdivovala jsem jeho krásu a brečela. Potom, co jsem viděla, jak mi všichni chtějí pomáhat, tak se snažím vypadat líp a snažím se být víceméně v pohodě, protože mi jejich pozornost vadí. Ale nic není tak lehké, a proto jsem si řekla, že jen tady, na tomto místě, si dovolím vzpomínat. Každý den jsem hodinu seděla na lavičce na břehu rybníka, sledovala zdejší obzor a snažila se uklidnit. A potom jsem pokaždé odcházela domů s hlavou více prázdnou a s nedostatkem slz v očích.
---------
Slunce mi svítilo do očí a já je nemohla pořádně otevřít. Dávala jsem si před oči ruku, abych prohlédla, kdo to stojí přede mnou a po několika neúspěšných pokusech se mi to povedlo. Stála přede mnou dívka, kterou jsem znala. Měla na sobě krásné bílé šaty, její krásné rovné vlasy jí ležely na ramenou a její tvář byla veselá. Byla jsem ohromená a úžasem jsem celá ztuhla. Přeměřila si mě starostlivým pohledem a pak se opět usmála svýma laskavýma očima a řekla: „Nepřestávej žít, prosím.“
Komentáře
Přehled komentářů
No páni, opravdu čučím, přečetla jsem to všehcno jedním dechem, jsem nadšená, copak v tobě je tohle? To jsem netušila. Vždy jsem tě měla vsugerovanou jako holku, co dokáže psát jen o svém osudu. Moc miile si mě potěšila. Jsem ráda, že to není podle skutečného příběhu a tento děj sídlí jen ve tvé fantazii.
Jsem na tebe pyšná.
Ještě tě neznám asi tak moc,jak jsem si myslela, protože ted si mi zas ukázala další část Tvé duše, o které nemám potuchy. Teda měla jsem, ale mylné.
Re: ♥
(Michaela, 18. 1. 2012 7:37)Vzdy se v nas skryva neco, co kolikrat nevidime ani my sami.. Jsme nepredvidatelni pro ostatni i sami pro sebe.. Je to dobre nebo ne?? To uz je individualni, ale rozhodne dekuju za hodnoceni :-)
...
(Val, 14. 1. 2012 18:26)
Takže, ten konec se mi líbil asi nejvíc, ten dojemný byl. Jinak si ale myslím, že je škoda, že nebyly víc rozepsané emoce. Když na to tak koukám, vzala jsi to hopem, zřejmě úmyslně, jsi přeskočila tu nejhorší emoční část a pohřeb. Myslela jsem, že to bude pěkně depresivní kapitola, ale ani moc nebyla. Nechci říkat, že mě to zklamalo, to ne, jen, že to pro mě spíš byl takový přechod.
Možná je to úmysl, zatím to totiž vidím tak, že jsi jen chtěla, aby prožila nějakou velkou ránu osudu, a hlavní děj se bude točit kolem gymnázia. Jo a ještě mi občas přijde, že používáš až moc spisovný jazyk, zejména v přímý řeči. Hlavně tam je to takový nepřirozený. I v tom vyprávění se neboj psát malej místo malý, velkej místo velký atd., aspoň mě se to teda líp čte.
Toť "kritika" ode mě. Doufám, že si z ní nic nebudeš dělat, každýmu se nějaká kapitola občas povede míň, a nějaká zase víc. Ty předchozí byly skvělý. ;) Aspoň vidíš, že tě hodnotím upřímně a nemažu ti jen med kolem huby. Na další se těším.
Re: ...
(Michaela, 14. 1. 2012 19:12)
Ano, úmysl v tom byl :)
Co se týče toho spisovného jazyka, tak mě nedávno napadlo to samé.. :D Tkz děkuju za kritiku, která povede k lepším kapitolám ;)
♥
(Barbora, 17. 1. 2012 21:19)