1. července roku 0, pátek. Vammova noha se natolik uzdravila a zpevnila, že už může chodit bez dlah a bez hole. Rozhodli jsme se, že půjdeme ke kmeni Medvědů. Nebojím, se, Vamm je nejmilejším synem náčelníka Malého Mamuta. Mám jen vrozenou trému, jak budou reagovat na můj zevnějšek. Vamm mi řekl, abych se nebál! Naložil jsem své nejdůležitější věci na smyk. Přidal jsem i nějaké nářadí a hlavně zbraně a nástroje. Budou se hodit. Pro náčelníka mám tomahavk a dva lovecké nože, ostré jak břitva. Může s nimi i vrhat, jsou přesné a z nerezavějící oceli.

            Bylo něco po sedmé hodině ranní, když jsme vyšli. Byli jsme asi dvě hodiny na cestě, když Vamm uviděl kouř kousek vedle hřebene hor. Tam je náš tábor, řekl. Zastavme, pošleme kouřový signál, že jdeme a dál nemluvil. V krátké chvíli rozdělal malý ohník ze suchých větví a trávy. Když se rozhořel, přihodil syrové dřevo a zelenou trávu. K obloze vystupoval hustý dým. Vamm popadl koženou plachtu a pravidelně mával nad ohněm. Po asi pěti minutách přestal a uhasil oheň. Teprve pak jsme pokračovali v cestě. Tuším, že v místě, kde Vamm poslal kouřové signály, bude jednou Bystřice pod Hostýnem.

            Bylo poledne, když můj přítel zbystřil a zavětřil nosem, jak to dokážou všichni lidé, kteří žijí v divočině. Cítím lidi, řekl, budou to naši! A skutečně se z blízkého houští vynořili čtyři lovci. Nejstarší měl asi 50 let a ostatní tři jsou mladší. Nejstarší, už prošedivělý muž má náhrdelník z medvědích zubů, je vidět, že je náčelník. Vamm vykřikl hrdelním hlasem jako pravý Indián. Náčelník mu odpověděl. V momentě byli u nás. Jsou to výborní běžci. Vamm se objal se svým otcem a vysvětloval mu, kdo jsem a že jsem ho zachránil i vyléčil. Náčelník mi vyšel naproti a objal mě takovým způsobem, že mi zapraskaly kosti, ale nesměl jsem dát najevo bolest nebo nelibost.

            Seznamování bylo vůbec bouřlivé. Náčelník mi děkoval a prohlašoval, že má dalšího syna. Začal mi třít nos o nos, mimochodem to je i prastarý zvyk Eskymáků. Seznamování nosem o nos mi prokázali i ostatní tři lovci. Jeden má trochu víc vyklenuté nadočnicové oblouky a mohutnější čelisti. Jmenuje se Sova a je o něco starší než já, asi třicet let. I on je trochu prošedivělý a má vrásky na čele. Zbývající chlapci jsou Velký Medvěd a Šedý Vlk. Jsou staří asi tak do pětadvaceti let. Později jsem se dozvěděl, že ještě před třemi lety se jmenovali Kopčem a Veverčák. Po zkoušce z dospělosti dostali válečnická jména stejně jako Indiáni. Náčelník Malý Mamut, Malá Sněžná Sova, Velký Medvěd a Šedý Vlk jsou nerozlučnými přáteli. Kdysi zachránili Malého Mamuta od smrti hladem v jícnu veliké propasti, kam spadl s dvěma lovci, když byli pronásledováni jeskynním lvem. Lev zahučel do propasti a oni se zachytili na výstupku zledovatělé skály. Hoši je vytáhli na řemenech ven. Jazyk Medvědího lidu je jednoduchý a snadno jsem jej zvládl. Stačil mi na to jediný měsíc.

            Sotva jsme dorazili do tábora, celý eskymácký pozdravný obřad třením nosu o nos se do písmene opakoval. Ďarga, Vammova matka je mi vděčná. Dokonce mě objala a políbila na čelo. To je v tlupě opravdu veliká pocta! Medvědi spí v kožených stanech ne nepodobných stanům Algonkinských Indiánů, kteří žili okolo velkých kanadských jezer a na východě USA. Ve stanech je až překvapivě teplo. Náčelník má stan větší a podobá se mongolské jurtě. Prvních několik dní jsem spal v náčelníkově stanu, prostě jsem musel! Byla to pro mě veliká čest. Náčelník si mě získal svou autoritou jakou má v kmeni a zároveň dobromyslností a vlídností. Celá tlupa se podivila nad tím, že jsem chytil a ochočil divokého koně. Oni do zápřahu používají skořicově hnědé, chundelaté psy. Jsou velikostí jako malamuti, jen jim chybí ta maska. Podobají se Labradorům, jen jsou statnější a chlupatější. Jinak jsem se stal v tlupě středem pozornosti pro svůj, pro ně nezvyklý tvar nosu. Prohlíželi si můj nos a občas mě za nos i popadali. Musel jsem se smát! Tito lidé jsou drsní, ale veselí a dělá jim radost někoho obdarovat. Já jsem nezůstal pozadu, dal jsem náčelníkovi nože a tomahavk. Ukázal jsem mu, co se s ním dá dělat. Ukázal jsem na strom vzdálený snad třicet metrů a jizvu po ulomené větvi. Tomahavk dopadl přesně na jizvu a zůstal tam. Všichni žasli. Několik nožů jsem rozdal i mezi řadové lovce. Samozřejmě první dostal Huňáč, jejich předák a strážce pazourku. Když někdo potřebuje nový pazourek, musí za Huňáčem. On taky umí pazourek nejlépe dělit. Je to hotový mistr! Jediný úlomek vzácného kamene nepřijde nazmar. Dnes má tlupa vystaráno, společnými silami ulovili dva zubry a jednoho jelena. Je fascinující pozorovat běžící lovce, jak nahánějí jelena, dokud ho neuštvou podobně jako vlci. Když jelen padne vysílením, tak ho dorazí oštěpy. V běhu na lovce nemám, zkoušel jsem to, mají na to zvláštní stavbu nohou a taky nevědí, co jsou varixy.

            S náčelníkem a Huňáčem si mám vždy co povídat, i s ostatními bojovníky – lovci. Stejně tak s Velkým Medvědem, Šedým Vlkem, Letícím Orlem – Vammem a dalšími. Tito lidé mají dostatečnou slovní zásobu, není to tak, jak se původně učilo. Jsou to normální, už hotoví lidé, jen jsou uhněteni drsnou přírodou do podoby, v jaké jsou. Jsou ošlehaní větrem, samá jizva. Dva lovci mají jen jedno oko a je mezi nimi jeden jednoruký. Ruku mu ukousl medvěd, ten veliký, jeskynní, proti kterému je aljašský grizzly hotový trpaslík. Jednoruký Luňák však štve zvěř a vrhá oštěp stejně hbitě jako obourucí lovci.

            Dnes jsme seděli dlouho do noci u ohně. Lovci vyprávěli různé lovecké příhody, veselé i vážné. Huňáč začal pohnutý příběh, kdy tlupa přezimovala v jeskyni někde v moravském krasu. Do jeskyně v noci vnikl obrovský medvěd a zle pomordoval lovce, jeden dokonce zemřel. Tlupa tehdy neměla oheň, nevěděli jak ho rozdělat, na to později přišli tehdejší Kopčem s Veverčákem. Huňáč vypravoval i co tomu předcházelo. Tlupa si nějakou dobu docela slušně žila pod dnešními Pavlovskými vrchy, na břehu Dyje. Tam také Kopčem přišel o matku a později i o otce. Na matku padl ulovený zubr a otec Njan byl raněný zanechán s novou ženou v táboře, když zaútočila cizí horda lovců. Tlupa musela utíkat s tím, co kdo měl právě na sobě a při sobě. Kdo se vrátil do tábora, aby si sbalil svoje věci, byl zabit, nebo se stal otrokem hordy. Horda pronásledovala tlupu až do oblasti dnešního Brna ve snaze ji vybít. Naštěstí tlupu zachránily hluboké lesy, které jsou za Brnem. Na pomoc přispěla i velká bouřka s přívalem vod, která zahladila stopy.  Povídali jsme si dlouho do noci a přikusovali pečínku. Lovci a zvláště ženy znají i v této době různá koření, která dodávají pokrmu znamenitou chuť.

            10. července roku 0, neděle. Mí noví přátelé mi vyrobili pohodlný, lehko složitelný stan. Jsme už třetí den na cestě. Směřujeme za stády k severu. Zkusíme slezské nížiny a jih Polska. Pokud tam však bude chladno, vrátíme se. Stejně se chceme do rovnodennosti vrátit a usadit se v ústí Rusavské doliny. Náčelník dolinu dobře zná, loni se mu tam podařilo zahnat třicetihlavé stádo bizonů. Měli vystaráno na celou zimu, protože nalovili ještě mnoho sobů. Já vím, kde přezimovali, jsou tam vyhrabané prostory ve stráni a vyztužené dřevem. Můj koník Mary se osvědčil. Je dobrý tahoun. Pod nohami se mi motá krásné štěně, kterému jsem dal jméno Bela. Když už nemůže chodit, dám je na smyk, kde dokáže spát a žádný otřes je nevzbudí. Když se vyspí, seskočí a zase jde se mnou. Štěně – fenečku mi dala náčelníkova dcera Gina. Je to krásná, modrooká, tmavovláska, která má po těle jen málo chloupků, skoro jako žena z mé doby, odkud jsem přišel.

            Gina na mě může oči nechat. Když jsme se navečer utábořili, náčelník Malý Mamut mi ji přivedl, mlčky nám spojil ruce a řekl mi: Gina je od této chvíle tvá žena, mějte se rádi. Byl jsem šokován takovým projevem důvěry a přízně. Gina bez řečí nasbírala chrastí a rozdělala před stanem náš první společný oheň. Vyptával jsem se Giny, jestli v kmeni existuje nějaký slavnostní obřad uzavření svazku muže a ženy. Mlčky zavrtěla hlavou a řekla: obřad už byl, ve chvíli, kdy otec spojil naše ruce! Takže jsem se oženil, ani nevím jak. Gina je moc hodná, milá a pozorná. Je čistotná a voní po bylinkách. Dlouhé vlasy má spletené do vrkoče, aby jí nepřekážely okolo kuchyně, a večer si je rozvazuje. Večer jsem byl unaven cestou, ale je mi dobře. Ještě dlouho jsme si s Ginou povídali a nesměle se tulili. Ke spojení nedošlo, Gina má dny nečistoty. Tentokrát se mi to hodí, vždyť se ještě pořádně neznáme! Gina se zájmem pozorovala moje psaní na laptopu i ruční na papír knihy. Ano, mám laptop, kterému stačí dvě hodiny na slunci a dobije se! Gina se mě ptala co to je a co dělám. Pokyvovala hlavou a tázavě se na mě podívala. Ptala se mě: kdo jsi, odkud jsi přišel a v jejich očích vidím bázeň! Neboj se, milá Gino, snad později pochopíš! Ukázala mi na oblohu, kde zářil velký vůz. Řekla: jsi tam odtud, z hvězd? Ne, odpověděl jsem, jsem z jiné doby, ale teď asi nepochopíš, snad později.  Než jsme usnuli, Gina mi řekla: viděla jsem padat s nebe velikou hvězdu, ze které se oddělila druhá. A pak ses objevil ty! Jedna čadila a padala na zem přímo a druhá udělala toto a nakreslila mi do, písku smyčku. Je mi jasné, že viděla modul, jak hledal vhodnou přistávací plochu. Odkud jsi opravdu? Jsem zkoprnělý údivem nad inteligencí dívky! Přitiskl jsem ji k sobě, dlouho se při svitu smolnice díval do jejích nádherných očí a pak ji líbal, líbal a líbal! Zvláštní je, že Gina vypadá ne jako eskymačka nebo Indiánka, nemá zešikmené oči, ani rudou pleť. Dokonce má rovné nohy a ne do O, jako podle kosterních nálezů v Altamiře! Vypadá jako žena mé doby, jakoby pocházela třeba za střední Moravy, nebo Valašska! Gina však neví, kde se narodila a odkud jsou její rodiče. Není divu, vždyť jsou stále v pohybu, vždyť jsou to nomádi!

            Opakuji, že Neandrtálci neexistovali! Je to vědecká hloupost! Lovci mi však později vypravovali, jak kdysi obří chlupatý člověk-zvíře s placatou lebkou kradl za noci děti lovců. Pomyslel jsem si, že jde o gigantopitheka, největšího známého lidoopa světa. Jejich žalostné zbytky mohly přežít v odlehlých částech světa. Mohli klidně žít i zde v dobách, kdy se krátkodobě oteplilo, a ledovce ustoupily. Mí přátelé velké opici říkají Eh-eh a neradi o ni mluví, bojí se a nedivím se! Doufám, že moje kuše nezklame, bude-li střet s Eh-ehem nevyhnutelný. Matky však zlobivé děti Eh-ehem straší a na děti to obvykle platí víc, než lískovka.

            Dlouho jsem nemohl usnout, přemýšlel jsem, jak vysvětlit můj původ a nelhat, Gina si nezaslouží, abych ji jen nepatrně zalhal. Uvědomil jsem si, jak ji miluji! Teprve k ránu jsem usnul, zaspal jsem dokonce lov na mamuta a to mě mrzí, nikdo mě nevzbudil! Brali ohled na moji svatební noc, jak mi nakonec řekl Vamm, který se stal mým švagrem. Řekl jsem náčelníkovi a Huňáčovi, aby mě příště vzbudili a třeba mě i polili vodou z měchu, už nechci žádný lov propást. Huňáč mi vypravoval, jak se to seběhlo. Ucht, Kyžer, Juk a Kváč měli v noci hlídku. Uslyšeli mamutí troubení a okamžitě vzbudili náčelníka, Huňáče a další předáky. Malý Mamut okamžitě bystře posoudil situaci a přikázal jak postupovat. Podařilo se Mamuta obklíčit a ubodat oštěpy. Ucht přitom upadl a málem byl rozdupán rozzuřeným mamutem. Alespoň jsem pomohl mamuta zpracovat. Tábor jsme přemístili do bezprostřední blízkosti úlovku. Ještě se musím vrátit k noci. Zdál se mi děsivý sen. Byl jsem na lodi a plul vesmírem. Viděl jsem blížící se zemi. Kapitán si mě zavolal do kabiny, chtěl mi ukázat červí díru. Viděl jsem ho zezadu. Náhle se otočil a já ztuhnul hrůzou. V kosmické uniformě seděl obrovský Eh-eh a s vrčením se na mě vrhl. Vrčel, škrábal, kousal, ale nepokousal. Vtom jsem se probudil celý zpocený. Z Eh-eha se vyklubala Belina, štěně. Ožužlávala mi ruku a pak ucho! Když jsem se probral, dal jsem se do bláznivého smíchu a nebyl jsem k zastavení, až jsem dostal škytavku. Gina mi dala herdu do zad a bylo po škytání! Když jsem jí pak vyprávěl, co se mi zdálo, rozesmála se taky, smáli jsme se oba.

            Pobyli jsme na břehu Bečvy několik hezkých dní, chytali jsme ryby, lovili kachny. Gina byla stále se mnou a přátelé lovci nás respektovali. Je krásné, ale už úmorně suché počasí. Teploty sice nedosahují třicítky, ale fouká vysušující východní, nebo jihovýchodní vítr . Houby v lese už dávno nerostou, zato je spousta malin a už i ostružin. Ostružiny uzrály dobře o měsíc dřív, zde, v pravěku je to normální. Huňáč mi řekl, že zima přichází běžně do měsíce od podzimní rovnodennosti, často v polovině října, jak jsem se dovtípil. Ta letošní může přijít i dřív, Huňáč je znalec počasí a má i svůj spolehlivý barometr – kloubový revmatismus. Také mi říkal, že zimy jsou teď čím dál tím studenější. Ochlazuje se už dvacet let. Huňáč se neumí vyjádřit v číslech, ale ví! Položil na zem dvacet kamínků.

            Konečně se mi podařilo vysvětlit mé drahé Gině svůj původ. Kupodivu pochopila, že jsem se sem dostal přes vesmír, dokonce pochopila, co je to červí díra. Vysvětlil jsem jí to názorně podle vírů v řece. Pochopila i to, že už se do své doby nemůžu vrátit. Řekli jsme si, že si to oba necháme jako tajemství. Máme se s Ginou čím dál, tím víc rádi. Věřím, že kdybych se i s ní dostal do své doby, určitě by vystudovala i vysokou školu. Je velmi inteligentní. Gina nemá ani zploštělý nos, a jestli, tak jen málo. Má jen nepatrně, náznakově spojené obočí. Je opravdu krásná, krásnější ženu bych snad nenašel ani ve své době!

            20. července roku 0, středa. Od časného rána jsme opět na cestě, směřujeme do Slezských nížin na jihu Polska. Krajina je mi známá, jen ty města a vesnice tady nejsou. Dávno jsme minuli místa, kde jednou bude Nový Jičín, Hukvaldy, Příbor a mám z toho velmi smíšené pocity. Gina poznala, že jsem smutný a zamyšlený.  Řekla mi: Gjan-ne, proč jsi smutný, vždyť jsem stále s tebou! Gina a ostatní z tlupy nejsou schopni vyslovit J na začátku slova, snad se to časem poddá. Odpověděl jsem: moje milá Gino, v mé době tady jsou města a vesnice. Co je to město a co vesnice? Dlouho jsem jí vysvětloval, co jsou lidská sídla moderní doby. Nemohla pochopit, že by se stavěly stany z kamene, nebo cihel, ale nakonec pochopila. Označila cihly jako umělé kameny. Pochopila i to, že musejí cihly projít žárem ohně. Byly čtyři odpoledne, když jsme se utábořili ve Frenštátské kotlině. Dnes je jasný a chladnější den. Ukazoval jsem Gině Beskydy. Řekl jsem: Gino, ty hory mají jméno! Podívej, tamhle je Radhošť, tahle nejbližší kupa je Ondřejník, tamhle nalevo je Kněhyně, dál je Lysá Hora a je z těchto hor nejvyšší, ale zatím ji nevidíme! My těmto horám říkáme Černé hory a jsou posvátné, žije tam naše totemové zvíře – medvěd, pán včel, řekla Gina. Nechceme ho rozhněvat.

            30. července roku 0, sobota. Jakoby se od nás odvrátilo lovecké štěstí. Celý týden jsme nic neulovili, jen ryby v Ostravici a později v Odře. Ještěže jich bylo dost! Nehladovíme, máme ještě zbytky mamuta, ale už by to chtělo ulovit aspoň losa! Krajem přešlo několik cizích tlup, velká zvěř je rozplašena. Na dnešní den jen tak nezapomeneme. Gina zmizela, někdo ji unesl. Velice mě to ranilo, byl jsem celý skleslý. Zkušený Huňáč však asi dva kilometry od tábora objevil špatně zametené stopy. Jedna byla nápadně hlubší. Je jasné, že se k nám opět štěstí přiklonilo. Stopy směřují do Beskyd, tam mají lupiči zřejmě brloh. Vyrazili jsme na trestnou výpravu. Vede ji sám náčelník Malý Mamut. Jen deset bojovníků jsme nechali na ostrahu tábora, který jsme přemístili do jedné slepé doliny. Huňáč mi řekl: neboj se Gjan-ne, nikdo tvé Gině nezkřiví ani vlas na hlavě, ledaže by na ni násilím naléhal. V každém případě je synem smrti. Jen nevíme, jestli jsou to lupiči, nebo lovci jako my. Kéž by to byli lupiči! Stopy vedou stále vzhůru a po úzké cestě! Vzpomněl jsem si, že tím směrem je, vlastně bude Tyra. Chápu lupiče, že se snaží uniknout v temném pralese. Je zde šero, stromy jsou zde nahusto a překrývají se korunami. Jsou zde smrky, které mají běžně u kořene dva metry šířky. Zkušený stopař Huňáč navětřil a řekl, abychom byli zticha. Cítí kouř a je to v dolině. Před námi se vynořili dva cizí bojovníci a zamávali větví na znamení míru. Náhodou jsme narazili na mírumilovnou loveckou tlupu, navíc mluvící naším jazykem. Rychle jsme se domluvili. Tlupa Šedého Medvěda má s lupiči také nevyřízené účty. Tlupa je přibližně stejně silná jako ta naše.

            Dostal jsem bleskový nápad, použít paprskolam, být neviditelným. Huňáč je do mých tajemství zasvěcen a zasmál se tomu. Řekl mi: jdi Gjan-ne, vyděs je a až natropíš největší zmatek, udeříme ze všech stran. Dej nám znamení – trojí vlčí zavytí! Naši bojovníci zatím lupiče obklíčí.

            Než jsem sestoupil do tábora nepřítele, uplynula dobře půlhodina. Nevycházím z údivu, lupiči jsou podobní moderním lidem, jsou méně ochlupení a střední postavy. Nemají ani rysy severských kočovníků! Co je to jen za plemeno? Není jich mnoho, jen asi dvacet mužů. Největším překvapením jsou jejich koně, jsou hnědí, černí i grošáci! Ti neřádi určitě pocházejí z dalekého jihu. Kde je ale Gina? Po chvíli jsem ji objevil, byla přinucena vůdcem tlupy, aby se starala o oheň. Oddechl jsem si, je v bezpečí! Je načase, abych udělal pořádný zmatek. Zapnul jsem odraz paprsků na nejvyšší míru, abych nechal i Ginu zmizet a vyvedl ji z tábora. Bez obav jsem vešel doprostřed tábora. Vůdce je dost odporný chlap s velkou jizvou přes levou tvář, vypadá to na sečnou ránu, asi ji utržil v nějakém souboji, nebo válce. Ti chlapi mluví divnou řečí, je mi však povědomá. Připomíná italštinu, ale jako bych slyšel i prvky řečtiny, prostě je to směs. Je možné, že je to pravěká rétorománština, ale jistý si nejsem. Ti chlapíci jsou i tmavší pleti, což jen potvrzuje jižní původ. Vypadá to, že jsou opilí namol. Páchnou po chlastu, ale co to jen je za alkohol? Mohlo by to být dovezené víno z jihu. Jsou si tak jistí, že ani nepostavili stráže!

            Došel jsem k ohni a řekl šeptem Gině: pojď se mnou! Gina je radostí bez sebe. Rozvázal jsem jí ruce a odvedl k našim lovcům. Nikdo nepostřehl zmizení Giny, jsou opravdu opilí. Z jistého pohledu je chápu. Asi se ve své zemi nedokázali uživit, snad tam vypukl hlad, neúroda, snad nějaká válka a byli přinuceni se živit nepoctivě. Jenže lumpárna se nedá omluvit. Odvedl jsem Ginu k našim hlídkám a vrátil se. Nechtěla mě pustit, takový měla strach! Vrátil jsem se a začal strašit. Nejdřív jsem jim odvázal a rozehnal koně, přitom jsem zaječel jako pravý Indián. Do koní jako když střelí, v momentě byli v trapu. Dva lupiči vyběhli ze stanu ke koním, ale pozdě. Dal jsem jednomu pořádně přes hubu a on v domnění, že ho bije ten druhý, se na něho vrhl a byla rvačka. Uprostřed tábora jsem hodil kámen vůdci na hlavu a ten se rozzuřil natolik, že vypukla taková rvačka, jakou jsem v životě neviděl.

            Vykradl jsem se z tábora a třikrát zavyl jako vlk. Obratem se mi ozvalo sto hlasů v odpověď. Tím moje úloha v nastávajícím boji skončila, tak jsme se s náčelníkem a Huňáčem domluvili. Vracel jsem se k našim a Gině, když mě něco udeřilo do stehna. Moje rozedřené rifle jsou prostřelené šípem. Naštěstí nezasáhl nohu, jen projel látkou. Byla to náhoda, nemohl jsem být viděn. Ten šíp nepochybně patřil Kyžerovi, který mi podával ruku, abych snadněji vylezl do prudké stráně. Ještě jsem postřehl, že střílel vůdce bandy, který unesl moji Ginu. Vtom vůdce bandy zařval bolestí a padl mrtev k zemi, zasažen Vammovým šípem. Můj mladičký přítel mi splatil dluh, ale radost z toho nemám. Mě se vůdce lupičů nejevil až zase tak zlý, jak se mi zdálo. Byl nešťastný, že neměl ženu, necítil jsem k němu nenávist. Vamm je první bojovník, kterého jsem naučil přesně střílet lukem i kuší. Kuši jsem mu daroval a luk pomohl vyrobit z tisového dřeva.

            Dostal jsem příkaz, abych odvedl Ginu do bezpečí našeho tábora a byl jsem rád. Nerad bojuji s lidmi. Gina je šťastná, že jsem ji osobně vysvobodil ze zajetí. Chápe moji nelibost nad smrtí únosce, ale shodli jsme se, že si smrt asi zasloužil. Nikdo neví, kolik lidských životů má na svědomí. Cestou do tábora jsme chytili dva lupičské koně. Vyzkoušel jsem je později v sedle a jsou dobří. Zůstal jsem už s Ginou, řekl mi sám náčelník, abych se na bojiště nevracel. Gina byla unesena v noci. Jestřáb (tak se vůdce jmenoval) Gině zacpal ústa, spoutal ji a přehodil přes koně. Mezi lupiči byla žena mluvící naším jazykem, ta Gině všechno řekla. Doufám, že přežila náš útok. Byla Jestřábovou otrokyní. Divoká Kočka říkala, že banda pocházela ze země u teplého moře, kde není zima. Lupiči byli zároveň vyhnanci, psanci. Místo, aby se usadili někde, kde je úrodná půda a zkusili poctivě pracovat, nebo kupčit, vrhli se na loupežnické řemeslo.

            Za dvě hodiny se vrátili naši bojovníci i se spřátelenou tlupou. Lupiči byli všichni pobiti a pak zahrabáni do společného hrobu. V jejich táboře se našlo hodně kořisti, hlavně šedesát velkých pazourkových pecek a spousty pazourkových zbraní. To je nejcennější kořist! Dále bojovníci ukořistili dobré, vyvážené a přesné luky z cedrového dřeva, které pocházejí nepochybně z jihu. Tady cedr neroste, je možné, že luky jsou ze dřeva pocházejícího z Libanonského, nebo Týrského lesa. Mimo jiné naši ukořistili i třicet sedel a množství udidel a kšírů. Nejpodivuhodnější byl nález primitivních stříbrných mincí, ale pro nás zatím nemají cenu. Zakopali jsme je.

            Náčelníkem spřátelené tlupy je Šedý Medvěd a má asi šedesát bojovníků. Zbytek jsou ženy, děti a starci. Dohromady je to asi sto třicet lidí. Jejich řeč je stejná jako naše, jen trochu jiné nářečí. Navrhovali jsme spojení obou tlup, ale nakonec jsme se shodli, že současně máme ideální stav lidí. Nicméně jsme se dohodli, že budeme společně přezimovat poblíž místa mého přistání – v ústí Rusavské doliny. I Šedý Medvěd a jeho lid toto místo dobře zná. Jen těžko si představit lepší místo k přezimování. Odpoledne se vrátili všichni, kdo zahrabávali pobité lupiče. Navečer přišli stopaři, které Šedý Medvěd vyslal, aby našli zvěř.  Stopaři hlásili mamuty! Směřují sem, je třeba se připravit na společný lov, jak jsme se navzájem dohodli. Večer jsme se bavili u ohně. Opékali jsme čtyři jeleny, které lovci společně ulovili. To však je potrava tak na jeden den pro dvě tlupy. Štěstí, že ženy a větší děti nachytaly v Olze – Olši dostatek pstruhů a velkých bělic.