Povídky

Cože? Mohla bych alespoň hrát, že to chápu, nemyslíte?

,, Eh...mohl bys mi vysvětlit, co si myslel tou věcí s ehm.. mými bratry?“

,, Věděl jsem, že nakonec něco prozradím... No dobrá, ale rozhodně ne nic konkrétního. Ve zkratce: Do této školy chodila značná část tvé rodiny a stejně tak i tví sourozenci. Nahlédl jsem do tvých vzpomínek, do tak vzdálené minulosti, že si ji ani nepamatuješ. Poznal jsem tvé rodiče a tím pádem mi všechno došlo. Jsi svým bratrům velice podobná i přesto že byl každý zařazen do jiné koleje.“

,, A řekl bys mi jak se...“

,, Ne, to asi nepůjde, no myslím že je nejvyšší čas poslat tě na večeři, určitě už máš hlad....“

,, Cože? Jasně že mám hlad, ale...“

,, NEBELVÍR!“

Ani jsem se z toho nestihla pořádně vzpamatovat. Ale když se ozval mírný potlesk od jednoho stolu, jak jsem pochopila, nebelvírského, zvedla jsem se a připojila jsem se k ostatním z mé nové koleje. Sedla jsem si vedle nějaké zhruba stejně staré dívky jako já. Měla krátké hnědé vlasy a hranaté brýle.

,, Můžu si sem sednout?“ Vím, že to zní trochu divně, ale slušnost je slušnost.

,, Jistě. Jmenuji se Elena Nertnová.“ usmála se na mě. Působila na mě vážně sympatickým dojmem.

,, Jsem Elisabeth Grayová, ale to už asi víš. Do jakého jdeš ročníku?“

,, Do čtvrtého. A ty?“

,, Do pátého, ale je to stejně fuk, protože neumím ani jedno kouzlo.“

,, Snad to nebude tak špatné...“ zřejmě nevěděla co mi na to má říct. Mezitím, co jsme se trochu seznamovaly, ostatní už dávno jedli.

Zbytek večera proběhl lépe, než jsem vůbec čekala. Však znáte to...když se vám něco dlouho daří a je podle vašich představ, vždycky se najde nějaká věc, která všechno zkazí a vy spadnete zase na dno. Ale tak to v mém případě nebylo. Zatím. Společenská místnost byla nádherná, stejně jako ten kousek hradu, který jsem už stačila poznat. Všechno mě tady fascinovalo. Bylo neuvěřitelné vidět vedle sebe duchy a mluvící obrazy, přestože jsem o kouzelnickém světě věděla už od začátku prázdnin.

Naneštěstí jsem v ložnici se třemi fiflenami, které leda připomínaly panenku Barbie. Jistěže vím, že Barbie má být hezká, ale tyhle holky nejsou hezké ( a to jako fakt, vím že je to ode mě hnusné, ale koneckonců, neříkám to nahlas, ne? ) a nosí jenom samé růžové hadry. Ale to není ani zdaleka tak špatné, aby mi to zkazilo náladu. Je tady taky jedna černovlasá dívka, která je snad anorektička. Vypadá jako ,,kostra, na kterou někdo natáhl kůži“ řekla bych. Ale je hezká, tedy ne že by se mi líbila ( víte jak to myslím ) ale je to názor na člověka. Ten má snad každý. Zatím jsem neměl možnost poznat ji, ale jmenuje se Diana. Myslím, že je ,, normální“. Brzo jsem si šla lehnout, ale usnula jsem až o půl dvanácté.

První školní den. Nevím co čekat. Seznámila jsem se s Dianou a je to vážně dobrá holka. Pokusila jsem se jí vysvětlit, že je jako vyžle a potřebuje přibrat. Ale po chvilce jsem toho nechala, když se nic na jejím názoru nezměnilo. Na snídani jsme si sedly vedle sebe a úspěšně jsme ignorovaly fiflenky ( k mému velkému potěšení Diana zastává můj názor, co se týče Uršuly, Marie a Verony, tak se mimochodem jmenují ).

Docela klidně jsme snídaly, pokud se tedy počítá Dianin suchý rohlík s mlékem. Já jsem si na rozdíl od ní vzala mnohem větší porci. Jak jsem řekla, jedly jsme v klidu až do té doby co si mou pozornost vyžádala skupina starších kluků. Smáli se a nahlas se bavili, neviděla jsem jim sice do tváře, ale soudě podle obličejů většiny dívek v této škole, museli být hezcí.

,, Hele, Diano, kdo je to?“ kývla jsem směrem k nim. Na Dianině obličeji se k mému překvapení objevil velký úsměv, který jsem u ní ještě nespatřila ( není se čemu divit, když se známe tak krátkou dobu, ale i tak ) a její oči získaly podivný lesk.

,, To jsou pobertové.“ řekla.

,, Kdo že?“ zeptala jsem se nechápavě.

,, No..takže abych ti to vysvětlila. Oni si říkají pobertové. Tam ten“ kývla hlavou k černovlasému rozcuchanému chlapci „ je James Potter. Nebelvírský chytač, ...“ ,, Chytač?“ ,, Jo ve famfrpálu“ O tom už jsem četla, takže jsem kývla, že chápu a ona pokračovala. ,, Ten malý tlustý kluk je Peter Pettigrew. Je to spíš takový ocásek té party.“ zatřepala hlavou a spustila dál: ,, Ten hnědovlasý je Remus Lupin, ten je fakt v pohodě. Je takový mozek jejich skupinky. Tedy, ne že by byli hloupí, právě naopak, no...on je tak trochu klidní, když to potřebují. Víš,“ zachichotala se ,, oni neustále vymýšlejí nějaké srandy a pasti a takové věci. A ten poslední, ten krásný černovlasý s těma jeho šedýma očima a vypracovanou postavou....“ bylo vidět, že si vypravování doopravdy užívá a já se nestačila divit nad jejím výrazem... ,, ten se jmenuje Sirius. Sirius Black. Dokonce i to jeho jméno je krásný!“ rozplývala se a já jsem přemýšlela. Black? Na to jméno už jsem někde narazila při četbě. No jasně!

,, A není on z toho čistokrevného rodu Blacků?“

,, Samozřejmě že je. To mu asi taky přidává na kráse. Věděla jsem, že všichni Blackovi mají tak...“

,, Hele Diano, musíš jít na hodinu.“

,, Hm, jo...“ zamrmlala a s rozloučením odešla. Zakroutila jsem hlavou. Ten kluk byl hezký. Moc, ale že by mě nějak příliš přitahoval? Ne to ne.

Já jsem měla vyučování až odpoledne. Zvlášť, ne s ostatními. Dostala jsem rozvrh už včera. Normálně bych spala až do oběda, ale Diana mě prosila ať jdu s ní na snídani. Takže jsem zvědavá, jak mi to odpoledne půjde. Rozhodla jsem se jít si ještě lehnout a využít tak přebytečného času.