Společenský průvodce smrtí
Setkání se smrtí není schůzka, kterou by člověk vyhledával. Personifikace smrti do určité podoby pomáhala svým způsobem překonávat strach z neznámého. Tím, že je vtištěna určitá podoba něčemu, čeho se člověk bojí a o to více na to nerad myslí, je představa poněkud „snesitelnější“. Tak to zřejmě s určitostí platilo dříve. Moderní doba však nepotřebuje podobná zobrazování. Moderní doba překonala samu sebe a to, co bylo dříve obávané nebo tabuizované, je nyní oslavováno či bráno jako běžná součást denního řádu. Samozřejmě to nelze zevšeobecnit. Umírání např. v nemocnicích hospicích je odosobněné a stále není vidět. Lidé to nechtějí vidět. Mají pocit, přibližující se pokroucenému vnímání optiky – když je nevidím já, nevidí mne oni…nevidím smrt, smrt se mne netýká. S tím souvisí moje setkání se smrtí, jakkoliv se netýkalo přímo mne či mých blízkých. Jistě jsem zažil i jiné události, během nichž byla smrt velmi blízko, avšak zkušenost, kterou na těchto stránkách popíšu, je svým způsobem hrůzně aktuální.
Bylo to v létě 2009 na pláži v chorvatském letovisku Baška. Sotva pár metrů o místa kde jsme byli usazeni, zkolaboval starší muž, který se vrátil z vody. Zpočátku tomu nikdo nevěnoval žádnou pozornost. Avšak netrvalo dlouho, a než dorazila záchranná služba (které to trvalo velice dlouho) utvořil se kolem bezvládného těla muže, kterého se marně snažila vzkřísit manželka, hlouček, čítající necelou desítku hlav, přičemž z okolních dek přihlíželi další zvědavci. Záchranáři, kteří se prodrali skrze dav, zahájili oživování a zatímco mezi jednotlivými stlačeními při masáži srdce utíkal pozvolna lidský život mezi prsty lékaře, někteří, zcela nevzrušeně na toto téma konverzovali, jako by se jednalo o zcela běžnou událost, srovnatelnou se sobotním nákupem v samoobsluze. Když pak záchranáři přistoupili k elektrošokům, zaměřil jsem svůj pohled dále na stále rostoucí dav přihlížejících. Byl jsem znechucen, jak mnozí lačně přihlíželi resuscitaci, naklonivší se co nejblíže, aby jim nic neuteklo a viděli vše a co víc, když mnozí u toho lízali zmrzlinu a chroupali brambůrky, jako by seděli v kině nebo byli v divadle a čekali, až se herci za aplausu ukloní a celá scéna je u konce. Když po chvíli, která se pro blízké zdála věčností, zahalili záchranáři tělo a odnášeli jej, hlouček se pozvolna rozpouštěl. Na tvářích odcházejících byla čitelná celá škála emocí, od účasti na ženině utrpení, po překvapené výrazy či samolibé prozrazující „já jsem to říkal, že to nezvládne“.
To, čeho jsem byl svědkem, mi dalo podnět k přemýšlení. Co se s touto společností stalo? Je jí lhostejné utrpení a smrt i v přímém setkání s ní? Proč? Nebo snad to, že se přímo netýká jeho či blízkých znamená, že smrt je jiná? Jejich smrt je jiná než má? Lhostejnost, s jakou přistupovali ti lidé z různých států (na pláži byla slyšet italština, němčina, francouzština a pochopitelně i čeština) mi dala poznat, že tento problém prostupuje napříč Evropou a symptomy tohoto chování jsou identické u různých lidí. Ptal jsem se po otázce proč, s tím však vyvstala další otázka – kdo či je zde nějaký viník? Je někdo zodpovědný za to, že lidé takto vnímají smrt? Domnívám se, že je to právě tím, jak je dnes nastaven životní styl a hlavně, jakým způsobem média o smrti a neštěstích informují lidi. Podávané jako senzace a čím horší, tím sledovanost vyšší. Mediální honba za šokantností, pikanteriemi a právě participací na utrpení, což mnohdy hraničí s hyenismem novinářů, gradující otázkou pro pozůstalé „jak se cítíte“, zapůsobí ve společnosti s odpornou účinností. Lidé jsou přesyceni násilím a neštěstím a proto mnozí tyto věci vnímají jako zcela běžnou součást života a není tedy nic, pro co by si právě v té události, jíž jsem popsal, měli dělat vrásky. Nebo z druhého extrému – lidé jsou nadšeni, když jsou účastni podobné události. Jistě se večer „pochlubí“ svým známým co zažil odpoledne na pláži a hovor se pak plynule stočí na běžná témata, že Barcelona hrála opravdu hrozně a soused má nové auto, co bylo v práci...
Média považuju za přímo odpovědná z toho, jak lidé dnes vnímají podobné události. Lidská tragédie byla degradována na produkt masové zábavy a člověk, konzument plnými doušky užívá, co mu televize servíruje. Člověk se tak de facto blíží tomu, co popsal Neil Postman ve své knize „Ubavit se k smrti“. Když po těžkém dnu přijdou lidé z práce, nemají zájem o nějaké hlubší intelektuální vyžití. Chtějí zábavu jednoduchou, prostou, nic co by je zatížil, neboť zátěže měli za celý den dost. Ale proč se zábavou stala smrt? Když stokrát uvidí „nereálně“ zemřít člověka ve filmu a stokrát vyposlechnou zprávu o hromadné havárii, vraždě a hladomoru, má to stejný efekt ve skutečnosti, kdy událost, která se jich bezprostředně netýká, jeví se natolik vzdálená a běžná, že nad ní nepřemýšlí. V okamžiku kdy však pocítí blízkost smrti, najednou se ptají i oni! A nejsou to jen otázky po smyslu utrpení. Ptají se sami, proč jsou ostatní tak necitliví. Jako by oni sami sebe před tím neviděli. Z produktu zábavy stala se bolestná aktualita, kterou nemuseli předtím řešit.
Ostrý kontrast – slunce, moře, smích a bezstarostnost, klasické užívání dovolené, zčista jasna proťaté nenadálým skonem člověka, přibližuje přítomnost smrti jako neustálého průvodce života, který zasahuje v nejrozličnějších okamžicích. Cítil jsem jakousi účast v celé té události. Smrt vnímám jako zastavení času, v ten okamžik se svět pohybuje v zcela jiné dimenzi. Pro kolik lidí na pláži však úmrtí znamenalo něco jiného, než vymanění z přítomnosti a rutiny a nakolik si sami uvědomili svoji vlastní smrtelnost?