Marcus Aurelius
Marcus Aurelius se narodil 26 dubna 121. v Římě, jako syn Marca Annia Vera, jehož rodina pocházela z Hispánie. Marcovou matkou byla Domitia Lucilla, jedna z nejbohatších žen tehdejšího Říma. V roce 127 zemřel Markovi otec, který dosáhl hodnosti praetora, a chlapcovi výchovy se ujal jeho děd, Marcus Annius Verus, společensky a politicky vlivný muž, který byl třikrát konsulem a za Hadriána prefektem Říma.
Dalším pečovatelem chlapce byl i děd z matčiny strany – Cattilius Severus . Rozhodující však pro něho stala přízeň císaře Hadriána. Marcus byl synovec císařovi manželky Sabiny a císař si jej neobyčejně oblíbil. Správně v něm odhadl charakterové vlastnosti a hluboký zájem o vzdělání, opravdovost jednání i řeči už v útlém věku. Císařova náklonnost se projevovala jak v udělování poct – Marcus byl např. už v šesti letech povýšen do jezdeckého stavu, byly mu svěřovány různé kněžské funkce atd. Marcus byl Hadriánem předurčen pro trůn. Tento císařův záměr se stal očividným v roce 138., kdy Antonius Pius, sám nyní adoptovaný Hadriánem, byl zavázán k tomu aby adoptoval Marca Aurelia a Lucia Vera (to byl syn dříve Hadriánem vyvoleného nástupce Lucia Aelia). Marcu Aureliovi, vyrůstajícímu v lateránském paláci, se dostalo širokého vzdělání od nejlepších učitelů. Studoval, a s hlubokým zájmem , už jako chlapec dokázal diskutovat o závažných otázkách (choval se prý jako filosof a projevoval asketické sklony, jeho způsob života byl odlišný od života svých vrstevníků téhož společenského postavení).
Roku 140 se stal Marcus Aurelius poprvé konsulem (a tím byl celkově třikrát – r. 140, 145, 161) společně s Antoniem Piem, který mu navíc svěřil i tribunskou pravomoc, čímž byl formálně přizván k podílu na vládě. V roce 145 se Marcus oženil s císařovou dcerou Faustinou mladší.
Po smrti Antonia Pia se Marcus v roce 161 stává císařem – byl posledním z řady tzv. adoptivních císařů. Dobře připraven na úkoly mu svěřené, stal se Marcus Aurelius znamenitým vládcem. Usiloval o zlepšení a upevnění vnitřní správy říše, zvláště správy měst. Sám k sobě přísný a přesně dbalý povinností, byl k jiným mírný a laskavý, a to až příliš - mnozí toho zneužívali.
Do roku 169 řídil římskou říši spolu s Luciem Verem, po jeho smrti vládl sám. Od roku 177 se dělil o vládu se svým synem Commodem. Během jeho vlády se musela říše bránit prudkým útokům barbarských kmenů na Východě i v Evropě. V roce 175 vážně onemocněl a roznesla zpráva, že zemřel. To podnítilo syrského správce Avidia Cassia k pokusu získat císařský trůn pro sebe. Marcus se však uzdravil a poměrně rychle se s uzurpátorem vypořádal. Vedl úspěšná vojenská tažení proti germánským Markomanům a Kvádům, které vedl na území dnešního Slovenska a jižní Moravy, jeho legie pronikly až k Trenčínu (Laugaricio), kde v zimě 179–180 přezimovaly.) i proti Sarmatům. 17. března roku 180 podlehl ve svém táboře u Vindobony (Vídně) morové nákaze.
Podle Antické tradice byl hodnocen jako jeden z nejlepších. Zapadl důstojně do řady dobrých římských císařů, zvaných Antoniny. Řada tu začíná výborným vládcem Trajánem (98-117), který v zájmu říše adoptoval pozdějšího císaře Hadriána (117-138). Ten následoval svého adoptivního otce a vybral si za nástupce Antonia Pia (138-161), který opět adoptoval svého nástupce-spoluvladaře Marka Aurelia (161-180) a Lucia Vera (161-169). Ti si vládu rozdělili tak, že Marcus Aurelius vládl romanizovanému západu, přičemž měl pravomoc císařskou, kdežto L.Verus spravoval hellénizovaný východ říše.
Marcus Aurelius pronásledoval křesťany, za jeho vlády došlo dvakrát k perzekucím kresťanů (okolo roku 167 a okolo 177).
Část své knihy Hovory k sobě napsal Marcus na dnešním Slovensku, poblíž Hronu.
Na filozofické myšlení Marka Aurelia mělo největší vliv studium Epiktetových textů.
Základem jeho filosofie je myšlenka vesmíru jako jednoho organismu, kde i my lidé jsme jeho jednotlivými částmi a proto jsme určeni k součinnosti. Všichni lidé jsou si navzájem příbuznými, to co nás spojuje jest rozum - náš „božský podíl“. Tyto vznešené pocity jsou ovšem z druhé strany doprovázeny nihilistickými pocity časové nicotnosti lidského života: „Pohleď v nekonečnou propast času za sebou a v jiné bezedno před sebou. Jaký je tu rozdíl mezi třídenním životem a trojnásobným Nestorovým?“
Přibližně v posledních deseti letech svého života napsal v řečtině 12 knih filozofických meditací TA EIS HEAUTON (Hovory k sobě).
Podle Marca Aurelia je vesmír velkým státem, v kterém je nejvyšším zákonem boží prozřetelnost. Člověk jako moudrá bytost má pochopit její záměry a spolupracovat s ní. Ve vesmíru se nemůže dít z hlediska celku nic zlého. Neustálá změna, vznik a zánik jednotlivých bytostí patří k přirozenému chodu vesmíru, takže jen omezený lidský pohled může považovat smrt za zlo.