Změna v postavení církve
Změna v postavení církve - Asi nejzásadněji je spjata s Obnoveným zřízením zemským, vydaným pro Čechy v roce 1627, pro Moravu 1628. V Čechách duchovní stav nezaujímá do té doby zvláštního postavení, pouze na Moravě existuje samostatně duchovní stav - prelátský (který ale nemá vyššího postavení). Po vydání obnoveného zřízení zemského se mění stavovská hierarchie - první je stav duchovní, reprezentovaný preláty, za ním teprve stav panský, rytířský a královská města – ta měla na sněmu jen jeden hlas). . Dalo by se říci že pozice církve se začínají upevňovat po roce 1624, kdy byl vydán Rekatolizační patent, podle něhož nesměly být vykonávány žádné jiné obřady než katolické(od této doby se skrývá J. A. Komenský). Zároveň zavíráním chrámu nekatolické konfese a dochází k exilu domácí šlechty, kterou nahrazuje šlechta cizí (katolická, samozřejmě) Církev se stává opěrným pilířem absolutistické monarchie, spolu se šlechtou, úředníky a armádou. Církev (preláti) má majetek zapsaný v deskách zemských, panovník má patronátní právo na určité dispozice s církevním majetkem, nicméně církev jako taková má vlastní pravidla a vlastní zvyklosti, je do jisté míry nezávislá, stát jí činí protislužby, církev je se státem a světskou mocí spjata, ale je zároveň nezávislá. (Být duchovním se stává dobrým zaměstnáním s dobrým zabezpečením a vážností (navíc podléhají pouze svým církevním představeným, světskému rameni pouze ve výjimečných případech) Významnými osobnostmi církve té doby v českých zemích, byli jednoznačně František kardinál z Dietrichštejnu, který se stal gubernátorem a nejvyšší císařský komisař na Moravě a a pražský arcibiskup Arnošt kardinál z Harrachu. Církev začíná prosazovat svůj vliv to politiky (příklad Dietrichštejn) a upevňuje své pozice, neboť vykázáním nekatolických duchovních a rekatolizací šlechty (a donucením obyčejného lidu k obrácení se na katolictví) upevňuje církev své pozice v zemi a němčina se stává rovnoprávným jazykem. V zemi byl do té doby nedostatek kněží, na venkov proudili misionáři, kteří měli vysvětlit články víry mezi prostým lidem a plnili celkově vzdělávací funkci. Třicetiletá válka svým způsobem napomohla upevnění vlivu církve nejen ve společnosti, ale také co se týče hospodářství. Hybnou silou v rekatolizaci se stal Jezuitský řád (který působil v Čechách již od roku 1556), který se postaral o zvýšení vzdělanosti (Klementinum) a přispěl zásadním způsobem upevnění katolické víry (a udržení jejího postavení). Krom funkce vzdělávací též kontroloval a likvidoval knihy se závadným obsahem. V Českých zemích a po smrti Ferdinanda III. roku 1657 se vliv jezuitů v habsburské monarchii ještě více upevnil a rozšířil. Nicméně postavení církve a pohled lidí na ni byl v té době a částečně i nyní poměrně rozporuplný, a to především kvůli honům na čarodějnice a inkvizičními procesy, Které v druhé polovině 17. Století zachvátili české země (Šumperk a Velké Losiny, film Kladivo na Čarodějnice, kniha Kladivo na Čarodějnice - příručka inkvizitora pro boj a poznání temných sil.) Tímto se též dokazuje téměř naprostá nezávislost na světské moci, která spíše napomáhala moci církevní.
Církevní správa - Co se týče církevní správy, v diecézích v Čechách a na Moravě zakládají se nové správní celky, které spravují určité oblasti a ty se dále dělí., zakládají se např. sufragánní biskupství v Litoměřicích (1655) nebo v Hradci Královém (1664). Správa samostatných celků ta spočívala ve správě farností, vikářství (což je střední správní článek) v diecézích, hmotném zabezpečení a služby „duším“, čili prostým farníkům. Obnova po roce 1620 není nijak zvláštní, neboť zde v tomto případě byla jistá kontinuita. Pokračovalo se v zažitých tradicích jen s mírnými změnami, tedy krom násilných rekatolizačních tendencí ve 20 a 30. Letech 17. Století, jelikož následně se situace umírňuje a pokračuje se v zažité praxi, tedy - farnosti byly obsazovány kněžími, což byla tradice již před Bílou horou. Hospodářsky bývaly farnosti samostatní a tím se z nich stávají samostatně funkční jednotky. Vybírají zároveň desátek, což byl v podstatě hlavní příjem. Další byl tzv. akcidenční plat (zde záleželo na tom jak je velká farnost a kolik v ní je duší). Určité dávky farnosti odevzdávají svému představenému - biskupovi či arcibiskupovi. Správa farností též závisela na patronaci - každá farnost (či vikariát) měla svého patrona, který ji dotoval, dodává jim určitá práva a výsady a zároveň se staral např. o opravu zchátralých farních objektů - kostelů či far. Též panovník církev podporoval ale zároveň od nich požadoval daň, např. na válku s Turkem. V českém prostředí již zmiňovaný Arnošt kardinál z Harrachu se zásadně zasadil za stabilizaci církevní správy a vymezení jejích úkolů a pravomocí (mezi něž patřila třeba visitační nebo dohlédací). Kněží spravující svoji farnost mají za úkol ji spravovat svědomitě a všemožně se starat o své ovečky, přičemž ty náležejí pouze jemu a ne nikomu jinému (až úzkostlivě). Plní svátosti a vzdělávají obyvatele. Ve farnostech, které byly rozlehlejší a tvořily je osady dále od sebe, byly zřizovány filiálky - kaplanství. Církev se významně zasazuje o zlepšení sociálních podmínek a kultury.