Rozhovory
A první rozhovor jsem udělala s Lukášem, který by se zdál na první pohled jako úplně normální 19-ti letý kluk, ovšem... kdyby měl obě ruce. A jaké to pro Lukáše je? Dokáže tak věst každodenní život? To se dozvíte níže :)
Já : Tak, moje první otázka, Lukáši, bude samozřejmě jak jsi asi čekal směřovat na tvoji ruku.. prozradíš nám kdy a kde jsi o ni přišel?
Lukáš : hm... to si pamatuji přesně je to tak rok a půl zpět při autonehodě..
Já : Poznamenala tě na nehoda ještě nějak jiank?
Lukáš : no tak to je jasné, nemám ruku zaklínilo mě to mezi plechy od auta kromě ruky a pár zlomených žeber se nic jiného nestalo
Já : Jak jsi na to poprvé reagovat? Měl jsi deprese?
Lukáš : hodně špatně brečel sem a chytal záchvaty myslel sem že bez ruky se nedá žít..
Já : A dnes už to zvládáš? A vůbec, prozrad' nám, jak zvládáš pro někoho samozřejmé každodení věci?
Lukáš : tak teď už to zvládám, cvičil sem, učil sem se žít bez ruky a s postuem času sem se dokázal naučit používat jen jednu ruku samozdřejmě, sou věci které se s jednou rukou dělat nedají, ale je tu spousta věcí které se naučit dají..
Já : A jak na to reagují holky? Máš nějakou přítelkyni?
Lukáš : moc mezi lidi nechodím, nedokážu holce ani naznačit že se mi líbí a tak, bojím se že by mě stejně žádná nechtěla, ale až na pár vyjímek na to reagují dobře..
Já : A co rodina? Ta tě určitě podporuje?
Lukáš : samozdřejmě snaží se mi pomáhat kde se dá, ale byl bych nejradši kdyby mě nechali dost se stranim..
Já : Dobře, moc ti děkuji za rozhovor, chtěl by jsi něco vzkázat podobně postiženým lidem, jako ty?
Lukáš : snad jen to že i člověk který je handikepovaný ať už jakkoli má právo na normální život a je jen na něm jestli se rozhodne ho žít, dokud se nesmíří stím co se mu stalo a sám nebude chtít s tím něco dělat nemá šanci žít celkem normálné život.. Není za co rád sem si popovídal.
Lukášovi moc děkuji a přeji mu hodně štěstí do života.
M. K.