Takahiro a Shou
Jak je to dlouho, co jsem poprvé…přemýšlím na svém obvyklém místě. Park plný cizích lidí, kteří si mě nevšímají, a měly by snad?! Ne. Ta slova mi znějí v hlavě, „Aki, né, nedělej mi to, co, kam to…Aki, prosím.“ „Mlč, chtěls to sám.“
Sám? Ne, to tys to chtěl. Cítím slzy v očích, on, on mi udělal hroznou věc. Můj kamarád. Aki, kdybys věděl jak mi je. Kdybys alespoň neodjel a nenechal mě tu samotného. Lidi kolem se baví, všichni mají ty piknikové koše a kostkované deky, jak si sedí všichni na jedné dece a cpou se jídlem, ale co to? Jeden hoch sedí sám, dívá se za odcházejícím mužem. Slyším, jak na něj volá, něco jako: „nechoď, nenechávej mě tu takhle, to nemůžeš.“ Chlápek mizí mezi stromy, a tem mladý student si schovává plačící oči do rukou. Je to stejné jako se mnou? Ne. Mě Aki udělal něco horšího. Nechal mě v cizím městě samotného!
Odcházím, kličkuji mezi dekami, jdu kolem plačícího hocha, na chvilku se zastavuji a dívám se na něj. Zvedá ke mně zarudlé oči, jeho pohled mluví za vše, už se nemusím dlouho přemáhat, ten kluk potřebuje oporu a tou jsem teď já. Muž, se stejnou zkušeností, pomalu mu podávám ruku:
„Pojď!“
Kluk se hned chytí, ruku má mokrou od slz, ale to je jedno. Jeho tvář je tak…ne, klid. Nesmím se nechat zlákat něčím pohledem, jinak skončím zase tady, se stejným problémem, se kterým jsem přišel dnes. Vedu ho do centra, nejsem tu moc dlouho, ale znám tu jednu super kavárnu, vedu ho tam. Je ještě mladý, ale je vyšší než já, i když to asi každý, nejsem moc vysoký. Otevírám dveře kavárny, sedám si a hoch si sedá naproti mně. Kapky padají pomalu, ale jistě z nebe. Začíná parádní bouřka.
„Já…“
„Nemusíš nic říkat, pokud nechceš. Dej si kafe a dort, já to platím.“
„Proč?“
„Jen tak, potřebuješ zvednout náladu, a tady jsou tak dobrý čokoládový dortíky,“ olizuji si rty jen nad představou těch dortů, jsem jak malej.
„Tak tedy…děkuji.“ Klučina vypadá na sedmnáct. Pije kafe s pěnou a trochu mu jí zůstalo na rtech, chci se k němu naklonit a utřít mu ji, ale příjde mi to moc zbrklé. Nechám ho, ať se napije ještě jednou a pak mu ji setřu.
„Slečno,“ mávám na servírku, „doneste mi prosím, jeden čokoládový a jeden jahodový dortík. Děkuji.“ Servírka s objednávkou odchází k pultu s dorty. Rychle mu tu pěnu musím setřít, jinak mě klepne touhou, natahuji se, chytám jeho spodní čelist pevně do dlaně a stírám palcem pěnu z jeho horního rtu. Jemně, a zároveň něžně jedu palcem po jeho rtu, křivka po křivce, dotýkám se i jeho spodního rtu. Mám v očích nejistotu, on stud, dívá se na mě těma modrýma očima, jakoby mi něco vyčítal. Jde na mě vztek, rychle si olíznu pěnu z prstu a zapichuji vidličku do koláčku, který už byl na stole, panuje mezi námi ticho. Dávám si do úst další sousto a jdu k servírce, platím. Bez rozloučení a jediného slova si beru svůj kabát ze židle. Hoch na mě kouká těma očima, pohled do nich mě donutí rychle odejít. Nemůžu s ním být dýl, stalo by se něco…hrozného. Vycházím do hrozného deště, bez deštníku, v kabátu se prodírám ulicí plnou lidí. Ani sem se neohlédl a mizím v davu. V dešti se chodí dost špatně, jdu do svého ateliéru, je jen pár bloků od kavárny, ve které jsem nechal toho chlapce úplně samotného. Začínám si to vyčítat, ale to nesmím. Tady, tady je můj ateliér, je až v desátém patře, ale je útulný a je z něj parádní výhled, časem se sem chci nastěhovat, ale to až dostuduji. Pomalu otáčím klíčem a otevírám hlavní dveře. Někdo…někdo za mnou stojí, jsem si tím jist, někdo s deštníkem. Slyším těžce dopadající kapky, jak se tříští a stékají po něm. Raději rychle zalezu dovnitř, bůh ví, kdo to je. Otevírám dveře a vklouzávám do nich, nezavřely se, chci se otočit, ale mám strach, husí kůže na zádech je dost nepříjemná. Běžím k výtahu, rychle mačkám tlačítko, dvakrát, třikrát, desetkrát. Honem, kde se courá. Konečně je tu, vcházím do výtahu a mačkám desítku, něčí ruka se prodrala mezi dveře, ty se znovu otevřely, muž v kožené bundě s deštníkem se procpal ke mně. Znova mačkám desítku. Ve výtahu je ticho, neviděl jsem muži do obličeje, byl vysoký a já se svými 169 centimetry sem jako malý skříteček. Výtah se zastavil, dívám se na ukazatel pater, pět. Jakto, že se zastavil na pětce? Nevím co dělat, jsem v rozpacích. Sjíždím pohledem k čudlíkům, muž má prst na červeném tlačítku stop.
„Co to děláte?“
„Nevím,“ dívá se na mě těma očima, popadá mě vztek, ten kluk mě sledoval?!
„Co chceš?“
„Nevím.“
„Jak nevím?“
„Prostě nevím!“
„Takže ty nevíš?! Proč zastavuješ výtah, proč mě sleduješ, proč?“
„J-Já…opravdu…nevím…asi, asi…“
„Víš co? Pojď ke mně, dám ti něčeho napít,“ natahuji se k tlačítku, ale hoch mě popadává a celou svou silou mě přimačkává ke zdi, „AU, to bolí, idiote! Pusť mě!“
„Ne!“
„Já sem ti chtěl zvednout náladu, nechtěl sem s tebou něco mít!“
„Ale to mě nezajímá,“ opírá se do mě ještě víc, bolí to, jeho veliké dlaně mě mačkají a já se nemůžu pohnout. Čekám, co se stane. Polibek…pár facek…sex? Nic. Hochovy rudnou oči, první slza teče pomalu, ale jistě, za ní další a další. Uvolňuje sevření, rychle sebou trhám a mačkám tlačítko.
„Nabul mi tady, co když tě uvidí sousedi, co si o mě pomyslí?! Hmm…jedeme ke mně, rozložim ti gauč.“ Je slyšet jen tichý vzlykot, toho vysokého chlapce. Deset, konečně, vycházím z výtahu, on za mnou. Pomalu odemykám zámek dveří a vcházím do ateliéru. Plno kulis a pozadí, stojany na oblečení a foťáky, dva leží hned vedle stojanů na jediném stole v celém bytě, jedna postel a gauč, malá koupelna s kuchyní, nic víc, nic míň.
„Tohle je můj ateliér, jsem…budu profesionální fotograf, studuju. Tady fotim hlavně modelky a dělám jim booky. Fotim i krajiny a jiné věci. Dáš i kafe?“
„Děkuju, dám,“ utírá si slzy z očí. Z konvice se začíná linout pára, sypu kafe do hrnečku a dívám se na kluka, který mi sedí na gauči…co s ním?
„Sundej si tu bundu, je tu dost teplo.“ Zalévám hrneček vodou a pozoruji kluka, jak si věší bundu na věšák. Dívá se mi do očí, raději rychle uhýbám pohledem a jdu mu podat hrnek. „Kdo jsi? Jak se jmenuješ?“ Ptám se ho, aby nebylo to nepříjemné ticho.
„Jsem Shou a studuji na Ohiru, to je akademie pro boháče, ale já jsem tam jen na stipendiu. Musím tam studovat, protože chci být profesionálním tenistou. Mám i vlastní kapelu.“
„Aha…kdo to byl?“
„Kdo?“
„Ten chlápek v parku.“
„To…to byl můj přítel…byl.“
„Aha, takže ty jsi…“
„Gay? Jo, to jsem.“
„Aha, tak to pak jo.“ Usmívám se na něj a dívám se mu do očí, nakláním se, chci ho…padám z gauče…sakra tak to je trapas, Shou se uchychtává a já si masíruju naraženou prdel.
„A ty jsi kdo?“
„Já jsem Takahiro, fotograf a studuji na vešce umění. Typuju správně, že je ti teprve sedmnáct?“
„Osmnáct mi je, ale málem ses trefil, teda…pokud ti můžu tykat.“
„Jo v pohodě. Nevadí ti, že budeš spát pod dekou? Mám jen jednu peřinu.“
„Nevadí, lepší než na koleji.“
„Ty žiješ na koleji?“
„Jo. Ty snad ne?“
„No jo, ale sem dost často tady.“ Zase se k němu nakláním, tentokrát se přidržuji okraje gauče, cítím, jak vydechuje, pomalu zavírám víčka očí a…a něžně se dotýkám svými rty jeho rtů, jen jemné a něžné dotyky, něco mě na něm hrozně přitahuje, nevím co. Polibek, opatrný a rozpačitý polibek, je nahrazen druhým plným vášně a touhy, nejprve sme se jen tak ochutnávali. Teď přišel na řadu i jazyk, nikdy jsem nebyl tak vzrušený, jemné dotyky jazyků a rtů, jemné pokusování a zrychlený tlukot srdce. Je těžké odtrhnout se od něj:
„Co to dělám?“ Mlátím se dlaní do čela.
„Neděláš nic špatného, nezáleží na věku, na pohlaví ani na vzdělání a práci, záleží jen na tobě,“ Shou mluví jako dospělý člověk, a já se mu zase vrhám, ke rtům. Shou si mě bere na klín, něžně přimačkává k sobě a vášnivě mě líbá, sahám mu pod tričko, jemně ho šimrám prsty po zádech, on se jen usmívá, ale nepřestává mě líbat. Naopak, oplácí mi šimrání, šimráním. Rozepínám mu košili, on pomalu pokládá hrneček a stahuje mi kabát, který sem si nesundal. Má vypracované tělo, odtrhávám se z polibků a začínám nu líbat krk a hrudník. V životě jsem nic takového neudělal, ale teď je to jiné, je to naprosto spontánní a plné lásky. Já…jsem se zamiloval.
Komentáře
Přehled komentářů
Po dlouhé době zase čtu povídky ... ;) a musím uznat, že lidé se ve svém psaní lepší. Máš u mě pluska za odstavce, relativně ucházející gramatiku, ale hlavně za zápletku. Nápad je to krásnej, ale neškodilo by si s tím trochu vyhrát. Navzdor tomu jak se mi to líbí, mám pocit "hop sem, hop tam, konec je tu" ;)
Už se těším až si přečtu pokráčko ^.^
Zbrklé ale výborné :)
(Esarina, 3. 9. 2011 20:58)