POMOC NEMŮŽE SLEDOVAT ZÁJMY DÁRCŮ
POMOC NEMŮŽE SLEDOVAT ZÁJMY DÁRCŮ
Odpouštění dluhů, větší objem pomoci – tak dnes vypadá přístup mezinárodních organizací k problémům globálního rozvoje
Michal Kaplan – Lidové noviny, Čím se svět nechlubí – příloha Lidových novin a společnosti Člověk v tísni o mezinárodních organizacích a rozvojové pomoci, 2. listopadu 2004, s.2
Na konci druhé světové války se zrodily mezinárodní instituce: OSN na podporu míru a bezpečnosti, Světová banka na pomoc chudým zemím, MMF pro finanční stabilitu…Životní úroveň v některých částech světa sice vzrostla, ale rozdíly mezi bohatými a chudými se naopak prohloubily. Jaká je tedy role těchto organizací?
OSN byla založena hlavně proto, aby se zabránilo opakování hrůz světové války, zatímco ekonomický rozvoj stál z počátku v pozadí. To se začalo měnit od 60. let, kdy řada bývalých kolonií získala nezávislost. Rozvojové země rázem tvořily většinu v OSN a prosazovaly své priority. Vrcholem byla druhá rozvojová dekáda v 70. letech, která přinesla závazek bohatých zemí věnovat minimálně 0,7 % národních příjmů na rozvojovou pomoc. Rozvojové dekády, různé konference a deklarace se ještě mnohokrát opakovaly, ale nepřinášely hmatatelnou změnu. Velmoci raději upřednostňovaly vlastní pomoc, kterou odměňovaly spřátelené režimy, místo aby poskytovaly peníze přes světovou organizaci. To však neznamená, že některé programy a agentury OSN nebyly přínosné. Mezi největší úspěchy patřilo například vymýcení říční slepoty a dalších chorob. OSN si také získala respekt díky humanitárním aktivitám a pomoci uprchlíkům. Konec studené války přinesl všeobecnou naději, že se podaří OSN odpolitizovat a zlepšit její roli v mezinárodním rozvoji.
Místní podmínky finanční instituce nezajímaly
Hlavní organizací pro pomoc zaostalým zemím byla od počátku Světová banka. Její pomoc směřovala především na velké infrastrukturní projekty, jako je výstavba přehrad či železnic. Nejdůležitějším měřítkem byl objem realizovaných projektů, nikoliv jejich efektivnost ani dopady na životní prostředí či přesídlování obyvatelstva. Vůdci rozvojových zemí se tomu nebránili, neboť takové projekty uspokojovaly jejich přehnané vize a často umožňovaly nekontrolovatelnou korupci. Tehdejší ekonomické myšlení za jediné faktory dlouhodobého růstu považovalo transfer kapitálu a technologií. Technologický pokrok sice přinesl některá zlepšení (například zelená revoluce v zemědělství), ale ani masivní investice do infrastruktury nevedly ke kýženému prolomení pasti chudoby.
Největší vinu samozřejmě nesly samy rozvojové země a jejich zkorumpované vlády, nicméně ani projekty Světové banky příliš nepomáhaly. Projekty byly financované pomocí úvěrů za zvýhodněných podmínek, které však musely být spláceny. Po turbulencích na měnových a ropných trzích pak vyšší úrokové sazby na počátku 80. let drtivě dopadly na dluhy řady rozvojových zemí. Pro takové situace byl založen Mezinárodní měnový fond, který má dbát na stabilitu mezinárodního finančního systému a v případě platební krize poskytovat záchranné úvěry.
Světová banka a MMF však svou pomoc postiženým zemím podmiňovaly řadou reforem, které jejich situaci spíše zhoršovaly. Rozvojové země byly například nuceny razantně snížit rozpočtové deficity, čímž se jim nedostávalo na základní veřejné služby, jako je školství či zdravotnictví. Liberalizace kapitálových toků je navíc vystavila spekulativnímu kapitálu, jak názorně ukázala asijská finanční krize.
Z nezdarů se rodí nová rozvojová strategie
Poučeny předchozími nezdary a pod rostoucím tlakem veřejnosti začaly mezinárodní instituce postupně měnit svůj přístup ke globálnímu rozvoji. Světové konference OSN v 90. letech pomohly překonat úzce ekonomický pohled na rozvoj a zdůraznily i jeho sociální dimenzi, ochranu životního prostředí a lidská práva. Ekonomický růst je nadále nutnou podmínkou rozvoje, k omezení chudoby však sám o sobě nestačí. Chudé země nesou hlavní zodpovědnost a musí vytvořit příznivé prostředí, včetně fungujících institucí, zákonů a omezení korupce. Role zahraniční pomoci by měla být podpůrná a vedena potřebami příjemců, nikoliv zájmy dárců.
Za tímto účelem Světová banka a MMF podporují národní strategie boje proti chudobě jako předpoklad pro větší pomoc a odpouštění dluhů. Objem rozvojové pomoci by se měl zvýšit, ale stejně důležitá je i její efektivnost a výsledky, jejichž ztělesněním se staly takzvané Rozvojové cíle tisíciletí.
Rozvojové cíle však ještě zdaleka nejsou splněny a před mezinárodními organizacemi stojí velké výzvy. OSN musí zlepšit koordinaci svého nepřehledného systému rozvojových fondů, programů a specializovaných agentur. Jako zastřešující orgán by měla sloužit Hospodářská a sociální rada OSN. Světová banka a především MMF musí citlivěji reagovat na reálné podmínky v rozvojových zemích a také změnit způsob rozhodování, kterému dosud dominují vyspělé země. Světová obchodní organizace musí dospět k dohodě o liberalizaci mezinárodního obchodu, která by brala ohled na potřeby rozvoje. Konečně, všechny mezinárodní organizace by měly více spolupracovat navzájem.