ÚVAHA NAD STAVEM SVĚTA
ÚVAHA NAD STAVEM SVĚTA
Josef Müller
Toto je laická úvaha nad stavem světa a mělo by z ní vyplynout, jak zkresleně nebo nezkresleně může obyčejný občan posoudit stav světa na základě běžně předkládaných informací, zpráv a pořadů v médiích. Místo citátu na začátku bych uvedl zážitek z pořadu v televizi, v němž „blondýnka“ se vyznávala ze svého vztahu ke světu a mimo jiné uvedla: „ … a taky bych chtěla, aby děti neměly hlad a aby na světě byl mír ...“
Myslím, že to přesně vystihuje naši současnou mentalitu, protože obecně jsme na koncepční řešení problémů s hladem rezignovali a válečné konflikty jsou také stále na pořadu dne.
Nejdůležitější asi je, jak se lidem žije, zda-li jsou šťastní a jaké mají perspektivy do budoucna.
V současnosti doznívá největší krize od 30. let minulého století. Globální společnost se snaží opět nastartovat ekonomický růst. Objevilo se málo hlasů, jestli latentní krize není pouze špička ledovce a jestli by nebylo lepší se zamyslet nad samotnými základy novodobé industriální společnosti. Opravdu se na celý problém můžeme dívat jako na požár krize, který musíme uhasit nebo se můžeme pokusit analyzovat hořlavé látky, které požár živí.
Nikdo nemůže popírat, že vývoj kapitalismu vždy byl a je i dnes silně nerovnoměrný a asymetrický. V první polovině 20. století následkem toho došlo ke krizím a válkám a také k sociálním otřesům. Revoluce v Rusku přivedla k moci bolševiky a ti začali budovat nekapitalistickou společnost. Celé komunistické hnutí se prudce rozvíjelo až k bipolárnímu rozdělení celého světa, současně se ale dopouštělo mnoha chyb a omylů, které vedly až k jeho historické porážce. Vyklidila se tak cesta k nástupu globálního neoliberalismu, tedy kapitalismu bez přívlastků, což vedlo a vede k dalšímu zesílení jeho rozporů. Z této historie vyplývají dva nejdůležitější zdánlivě protichůdné závěry: za prvé jiný svět je možný a za druhé nastal čas konce „úspěšných“ mýtů, tedy „úspěšné“ snahy o aplikaci zjednodušeného výkladu komplexního světa.
Pokrokovým silám, které se nehodlají smířit s totálním vybydlením planety, a lidstvo k tomu nezadržitelně směřuje, historie opět hodila rukavici. Jenže, propadák mýtů způsobil, že tyto síly přestaly věřit, že jiný svět je možný, že kapitalismus je možné reformovat revolučním způsobem, myšleno ne (!!?) na barikádách, ale v myslích a následně organizací lidí.
Ze současné globální krize lidstva nelze vinit pouze kapitalismus jako takový. Je pravda, že například v Africe kolonialismus na mnoha místech rozvrátil tradiční domorodý život obyvatelstva, současným jazykem řečeno rozvrátil udržitelný způsob života, což africkou komunitu v následných letech a staletích uvrhlo do bídy a strádání.
Ne, současný kapitalismus nezpůsobil všechny globální problémy lidstva, ale podstatné je to, že bez jeho radikální reformy není svět tyto globální rozpory schopen řešit. Přitom právě o řešení globálních problémů a rozporů v nastávající době jde, neboť to podmiňuje existenci všech lidí! Rovnice je daná a krutá: buď se bude mít část lidstva extrémně dobře za každou cenu a ohromná většina bude strádat a ve výsledku nastane rozvrat globálních hodnot nebo se bohatí uskromní a dají svoje zdroje a znalosti do služeb celého lidstva a tím způsobí naopak upevnění globální kultury jejíž nedílnou součástí bude neutuchající snaha o nastolení harmonie a humanismu na planetě.
Závěry o podmínkách přežití naší civilizace jsou logické a neúprosné. Poprvé na poli vědy o těchto závěrech informoval Římský klub. Ve svých publikacích velmi přesně popsal problémy současné fáze naší civilizace. Jasně určil největší nebezpečí, kterým je nekontrolovatelný exponenciální růst.
Pro přiblížení nebezpečí exponenciálního růstu se uvádí podobenství jezírka s lekníny: když každý následující den svého růstu lekníny zaberou jednou tolik plochy, bude to vypadat v předposlední den tak, že bude zabraná pouze půlka plochy celého jezírka!
V běžném životě společnosti je tento růst vnímán spíše lineárně a v tom je jeho nebezpečí. Lidé v rozvíjejících se a v rozvinutých industriálních zemích si zvykli na to, že se budou mít materiálně stále lépe a politické strany, které je zastupují, na tom vystavěly své politické programy.
Jako klíčové problémy tedy vnímá Římský klub růst spotřeby v rozvinutých zemích a růst populace v chudých rozvojových zemích. Oboje má fatální následky pro obyvatelnost planety.
Naléhavost problémů již dnes nelze na veřejnosti skrývat. Jedním z prvních ostře vnímaných a asi jediným radikálně řešeným problémem globálního životního prostředí byl případ narušení ozónové vrstvy Země. V tomto případě se nakonec podařilo vypouštění freonů zásadním způsobem snížit. Už z celé této kauzy by se lidstvo mělo poučit. Vědce, kteří poprvé na celou záležitost poukázali, ze začátku nikdo nechtěl brát vážně. I když se nakonec podařilo přijmout úmluvu, ještě mnoho let bude obyvatelstvo jižní části zeměkoule ohrožovat narušená ozónová vrstva.
Druhým zásadním problémem souvisejícím se stylem života starých a nových industriálních společností, který již nemá řešení v rámci uvažování současného kapitalistického světa, jsou skleníkové plyny a s nimi spojené globální oteplování. Skleníkové plyny jsou vlastně odpady industriální společnosti způsobené spalováním fosilních paliv. Je zde neúprosná přímá úměra. Čím větší celková výkonnost ekonomiky, tím větší odpad v podobě plynů. Rozvinutým zemím se podařilo tento trend zmírnit, ale nikoliv zastavit. Prudce se rozvíjející rozvojové země ani o nějakém zmírňování či zásadním překonávání těchto trendů neuvažují (nebo o tom nevím).
Čím je rozvinutější ekonomika, tím je větší spotřeba energie. Výrobu ženou nahoru naše technologie výroby a spotřeby, jež jsou nedokonalé a tudíž velmi plýtvavé (viz uhelná elektrárna Prunéřov, která po rekonstrukci bude mít účinnost celých 38 % (!)), to za prvé. Za druhé spotřebovávané energie byly zatím neskutečně levné v pohledu jejich získávání z těžby a výroby v rámci uvažování současné industriální společnosti, ale zároveň nekonečně drahé, nad čímž se zavíraly oči, z pohledu neobnovitelnosti fosilních energetických surovin. Tvořily se pravděpodobně milióny let, spotřebovávají se v řádech desetiletí a jsou tak nenávratně ztraceny pro budoucí generace. Jde tu o morálnost, odpovědnost vůči budoucnosti, o výkonnost a pružnost uvažování, neboť mnoho účinnějších technologií existuje, ale nejsou zaváděny, protože jsou dosud k dispozici levnější produkty z neobnovitelných zdrojů. Energetické komplexy celého světa posuzují svět z pozice enormních krátkodobých zisků, které současný hospodářský systém neumí a nechce rozložit v čase. Dobrým příkladem mohou být bohaté arabské ropné státy, které ze zisků z ropy podporují obrovské investice a jejichž rozpočty jsou na co nejrozsáhlejší těžbě dnes již závislé.
Na druhé straně je jasné, že naše společnost je na relativně levné energie natolik zvyklá, natolik jsou součástí našeho životního standardu, že jejich odstranění ze dne na den by vedlo ke kolapsu. Ale je to závod s časem, protože kolapsy, v mírnějším případě energetické šoky (z historie již známe ropný šok ze sedmdesátých let 20. století), přijdou tak jako tak!
Jestliže přistoupíme k projevům globálních krizí z druhého zásadního konce, tak jako již zmiňovaný Římský klub a posoudíme růst populace úzce korelující s chudobou, nemocemi a hladem, i zde se situace nelepší. Generální tajemník OSN sice vyhlásil cíle milénia na začátku nového tisíciletí, ve kterých se svět hlásil k humanismu a pomoci chudým, dokonce se snahou vyjádřit podíly očekávaných zlepšení, reálně se však změnilo málo. Především Afrika zůstala jako dříve kontinentem s regiony bídy, strádání, hladu a nemocí. Alarmujícím zůstal také růst obyvatelstva. Nová zelená revoluce, která by dalším zavedením nových odrůd a průmyslových technologií do zemědělství podstatně zvýšila výnosy plodin, se již opakovat nebude. Zemědělská půda již není schopná přijímat další zvyšující se dávky hnojiv a pesticidů, nehledě na její rostoucí degradaci způsobenou intenzívním obhospodařováním. Logicky z toho vyplývá, že uživit dále rostoucí lidstvo bude stále těžší, ne-li nemožné.
Většina ostatních globálních problémů většinou nějakým způsobem souvisí s výše zmíněnými, ale nemusí. Napadá mě především problém kácení deštných pralesů, nedostatek základních zdrojů a pitné vody vedoucí až k tvorbě ekologických uprchlíků, snižování biologické rozmanitosti vymíráním druhů, snižování zásob oceánů přelovením ryb. Dále etnická, rasová a náboženská nesnášenlivost spojená s lokálními konflikty, uprchlictvím a s terorismem, problémy nelegální ekonomiky spojené s výrobou, pašováním a prodejem drog, růst slumů v obrovských městech a vylidňování venkova se všemi problémy, které to provází a určitě by se dalo ve výčtu dlouho pokračovat.
Vše výše zmíněné vede jednoznačně k vážnému závěru: čím pozdějí se začne s nápravou problémů, tím menší naděje bude na jejich uspokojivé řešení, jestli vůbec nějaké řešení potom bude. Jak řekl jeden africký aktivista: „naše současné problémy nám za čas budou připadat jako šálek nedělní ranní kávy“.
Dostáváme se od popisu problémů a jednoznačného závěru k důležité otázce: co dělat, jak postupovat?
Nezbývá než se znovu nejdříve obrátit k teorii a praxi současného světa. Jak již bylo řečeno, teorie a praxe reálného socialismu ztroskotala na totalitních praktikách spojených s růstem nevýkonnosti v různých směrech. Teorie a praxe tržně sociálního hospodářství dožívá v západoevropských ekonomikách, ale na nápor globálního neoliberalismu nestačí. A pak zde máme současného vítěze, jemuž krize poněkud podlomila zdraví – neoliberalismus teoretický a praktický. Podle zastánců neoliberalismu je tento svět nejlepší ze všech možných a boj proti změnám klimatu zavání sociálním inženýrstvím. Všechna sobectví tohoto světa jsou povýšena na oficiální politiku.
Neoliberalismus ovlivnil i rozvoj společenských věd. Projekty se systémovým přístupem, tolik potřebným pro řešení současných komlexních problémů, byly redukovány. Teorie demokratické a participační ekonomiky není rovnocenná s mainstreamem.
A to má své důsledky v praxi. Nadnárodní společnosti a finanční kapitál se staly pány světa. Tradiční zastupitelská demokracie v jednotlivých zemích se dostala do krize, neboť podmínky si diktuje nadnárodní kapitál, silné společnosti úspěšně lobují v národních parlamentech. Svůj vliv uplatňují i v globálních institucích. Zájmy obchodu a peněz válcují humanitu.
Z pohledu světa jsou důležité jeho globální instituce, především OSN, Světová banka a Mezinárodní měnový fond. Jejich architektura se odvíjí od konce druhé světové války a na řešení dnešních problémů zjevně nestačí.