Psychoanalýza
Psychoanalýza
Psychoanalýza, vytvořená S. Freudem na přelomu 19. a 20. století, byla zejména v době svého formování víc než jen léčebnou metodou. Byla světonázorem, pro své průkopníky téměř náboženstvím, jež mělo svého zvěstovatele, své apoštoly i své kacíře. Autoritativní Freud nepřipouštěl u svých žáků pokusy o revizi doktríny, ty přesto vznikaly a vznikají. Dnes je psychoanalýza hnutím, v němž existují různé proudy. Není pochyb o tom, že Freudova práce byla průlomem do dřívějšího uvažování o psychických poruchách a že všechny pozdější psychoterapeutické směry buď čerpaly z psychoanalýzy, nebo se definovaly v protikladu k ní, žádná psychoterapeutická škola nemohla zůstat k psychoanalýze lhostejná.
I když se psychoanalytici a jejich skupiny liší v důrazech kladených na určité motivační síly a jejich regulátory, společné předpoklady se pokusím shrnout takto:
Psychoanalytické léčení má být především analýzou nevědomí formovaného v časném dětství, tedy zážitky z původní rodiny. Analyzuje se zejména vztah klienta k rodičům.
Psychický život člověka je nazírán jako střetnutí protichůdných tendencí (sil, motivů, pudů). Klasická psychoanalýza se soustřeďovala na střetnutí sexuálních pudů a agresivity se zábranami, které vytvořila kultura. V tomto střetávání se formuje jádro naší osobnosti, které Freud nazval Já. Hlavním zprostředkovatelem kulturních vlivů je rodina, ta utváří naše svědomí čili Nadjá. Oblast pudů - do značné míry totožná s oblastí nevědomí - se v psychoanalytickém jazyce nazývá poněkud mysticky Ono.
Všechny druhy psychoanalýzy hledají vnitru člověka drama probíhající mezi frakcemi jeho osobnosti a chtějí toto drama přivést k rozuzlení.
Nejsou-li naše přání přiměřeně plněna rodiči (přicházíme-li v něčem zkrátka či jsme-li naopak rozmazlováni), vývoj naší psychiky to může komplikovat, můžeme se příliš upnout na některou tělesnou zónu, z níž nám v určitém vývojovém období přichází nejvíc pudového uspokojení. Pro nejmenší dítě jsou hlavními zdrojem slasti ústa, proto si v období prvních měsíců života můžeme pořídit vlohu pro přílišný optimismus a velkou důvěřivost (jestliže nám matka dopřávala, co hrdlo ráčilo), nebo naopak vlohu pro pesimismus a pasivitu (jestliže naše chuti matka zanedbávala). V dalším období jsou hlavními orgány svěrače, učíme se hygieně a můžeme si založit dispozici k chorobné čistotnosti či k nepořádnosti. V dalším "falickém" stadiu (feministky musí prominout, Freud ještě muže nadřazoval ženám) se učíme milovat - v tomto období vzniká oidipovský komplex. Oidipovský komplex je podle Freuda jádrem každé neurózy, spočívá v milostné náklonnosti vůči rodiči opačného pohlaví, která je doprovázena nenávistnou žárlivostí vůči rodiči stejného pohlaví. Neurotik ve svém oidipovském komplexu uvízl, nedokázal přenést milostnou náklonnost na jiného člověka.
Technika léčby zachovává postup, k němuž v posledních desetiletích své praxe dospěl Freud. Klient leží na pohovce a má analytikovi sdělovat všechno, co ho napadá. To znamená všechny své myšlenky, fantazie i sny. Analytik podporuje vybavování vzpomínek z časného dětství, podporuje také klientovo svěřování fantazií týkajících se samotného analytika. Analytik sedí klientovi za hlavou, klient na něj nevidí, analytik mluví velmi málo.
Léčení je dlouhodobé. Obvyklá frekvence návštěv u psychoanalytika jsou tři nebo čtyři hodiny během týdne, v některých případech i více. Za minimální délku psychoanalýzy považují odborné společnosti 500 hodin. V současnosti se praktikuje i tzv. analytická psychoterapie, která vymezuje jako postačující penzum několik desítek hodin, aniž celková délka léčby přesáhne jeden rok.
Vhodnost adepta pro namáhavou psychoanalytickou práci testují někteří psychoanalytici během prvních sezení tzv. pokusnými interpretacemi. Teprve podle toho, jak na ně klient reaguje, uzavřou nebo neuzavřou s ním terapeutickou smlouvu. Ve světe pacient za kompletní psychoanalýzu vždy platí (v USA 60-100 dolarů za hodinu, v Německu o něco více v markách), někde hradí pojišťovny její začátek. Psychoanalýza, kterou by klient neplatil, se podle některých autorit za psychoanalýzu považovat nedá. Smlouva a platba činí podle názoru psychoanalytiků situaci pro obě strany vyváženější. Klient si "pronajímá" svou hodinu, což ho nutí, aby ji využil, a to blokuje jeho případné příliš dětské a spoléhající chování.
Analytikova práce spočívá v tom, že klientovy volné asociace interpretuje, tzn. připojuje k nim výklad. S tímto výkladem klient může souhlasit nebo nesouhlasit. Nesouhlas je jednou z forem tzv. odporu, který nevyhnutelně analytická práce vyvolává. Odpor má i nevědomé složky, což se projevuje různými chybnými výkony, zapomínáním, nerozuměním, odbíháním od interpretace, bagatelizováním atp. Klientovo Já se musí bránit, nemá-li klient přijít o svou vlastní totožnost. Analytik s klientovým odporem počítá, není nutné aby se klient za svůj odpor cítil provinile. Stejně tak se předem počítá s tím, že klientovy reakce na analytika budou nepřiměřené, přehnané, někdy i zlostné. To patří mezi tzv. přenosové jevy, analytik ví, že mu některé klientovy reakce nepatří a dokáže s nimi pracovat jako s materiálem, který se týká významných postav z klientovy minulosti, obvykle rodičovských. Některé klientovy reakce však analytikovi patří, protože je člověk jako každý jiný, má svůj svéráz, své povahové slabiny, své hodnotové schéma. Bylo by ideální, kdyby analytik dokázal na nejmenší možnou míru ovlivňovat proces analýzy svou osobností, nemůže se však z procesu analýzy jako konkrétní osoba nikdy vymazat. Psychoanalytická teorie používá pro analytikův postoj ke klientovi, zatížený analytikovými nevědomými sklony, pojem protipřenos.
Cílem léčby je posílení klientova vědomého Já, tj. posílení jeho schopnosti řešit aktuální problémy s větším ohledem na reálné možnosti než dosud. Klientovy příznaky psychické poruchy jsou považovány za náhražku realistických, bolestných řešení problémů, před nimiž kdysi stál, případně před nimiž stojí nyní. Nevědomé tendence se mají díky analytické práci dostat do vědomí, nemají však zmizet - to by byl nereálný cíl - mají být lépe řízeny vědomím.
Psychoanalýza staví léčbu na terapeutickém vztahu, proto je volba analytika ještě významnějším rozhodnutím než volba terapeuta při jiných psychoterapeutických postupech. Freud původně žádal, aby se terapeut stavěl ke klientovým problémům neutrálně, a aby měl také neutrální postoj ke klientovi jako k osobě. Jenže, jak si snadno představíte, to nejde, každý terapeut na klienta emočně reaguje. Malá část analytiků soudí, že se s těmito reakcemi dá v rámci terapie pracovat. Většina analytiků se však drží zakladatelova doporučení - své reakce na klienty rozebírají mimo terapeutické hodiny se zkušenějším kolegou. Díky tomu dostává komunikace klienta s analytikem nesouměrný charakter, analytik svou odezvu kontroluje, a o to silnější emoce provokuje u klienta, kterému analytikův postoj může připadat jako neautentický a distancovaný.
V průběhu analýzy vznikne mezi terapeutem a klientem velmi intenzivní pouto, jež může zastiňovat i klientovy ostatní vztahy. Klient vede s analytikem dialog i v době, kdy neleží na pohovce v jeho pracovně. Klientovi blízcí lidé mohou na analytika žárlit. Psychoanalýza však nepočítá s tím, že by příbuzný či přítel klienta měl být účastníkem terapeutické práce. Většina psychoanalytiků odmítá jakýkoliv kontakt s lidmi z klientova okolí, aby neporušili zásadu, že jediným terénem, na němž se má terapie odehrávat, jsou pacientovy obsahy mysli.
Příklad psychoanalýzy
Klientka: Zdál se mi včera sen. Byla jsem v nějakém hradě, se mnou tam byly jen dívky stejně staré jako já. Žily jsme tam klidně, zpívaly jsme si, někdy jsme chodily z hradu ven na louky trhat květiny. Jednou, když jsme byly za hradbami, k nám přijel rytíř v černém brnění. Kýval na mě, abych šla s ním. Já jsem nechtěla, utíkala jsem do hradu. On jel na koni za mnou, byl rychlejší a silnější, hrozně jsem se bála. Vběhla jsem do brány na poslední chvíli. Za mnou hned zapadly mříže. Utíkala jsem dovnitř, pak mě ale zase něco táhlo k té mříži, podívat se, jestli tam ještě je. Vrátila jsem se k bráně a viděla jsem, že tam stojí. Dostala jsem zase strach a chtěla jsem utéct dovnitř. On mi říkal, že se ho nemusím bát. Přemlouval mě, abych nechala otevřít bránu. Jedna dívka, která byla se mnou uvnitř, začala bránu otevírat. Křičela jsem na ní, ať to nedělá. Ona ale pokračovala, tahala za nějaké provazy, mříž se začala zvedat, přitom skřípala, a bylo to strašné, mě to bolelo, jako by ta mříž byla kus mého těla. Hrozně jsem se bála, až jsem se strachem probudila.
Terapeut: Co by váš sen mohl znamenat?
K: No, že mě nějaký muž ohrožuje.
T: A kdo to je?
K: Jaroslav to určitě není. Z něj strach nemám, to spíš on má strach ze mě, z mých nálad. Ten rytíř byl hrozně velký a silný. Myslím, že nějaký význam mělo i to černé brnění. Když stál před branou, opíral se o meč. Měl meč před sebou, zapíchnutý do země.
T: Bála jste se toho meče?
K: Ano. Bála jsem se všeho, věděla jsem, že je schopen všeho. A přitom mě na něm něco přitahovalo. Ta černá barva… napadá mě, že u nás v rodině vždycky chodili ve svátek tatínkovi příbuzní v černém. Oni byli všichni sedláci. Ale proč měl brnění? Aby nebylo vidět dovnitř?
T: Aby se chránil? A před čím?
K: No asi před hysterčením mojí matky… asi, asi v tom brnění byl otec. Kdo jiný by to mohl být? Vy černé šaty nenosíte, i když do vás taky nevidím.
T: Tak předpokládejme, že to byl váš otec. Co vás k tomu snu ještě napadá