Moje školní praxe :) fejeton
"Si můžeš vybrat..." znělo první vysvětlení. A opravdu. Možnosti byly celem tři. Vyzkoušela jsem všechny.
Začalo to prací ve skladě, která se sestávala z přerovnávání beden a přelepování skladních kartiček. Na téhle činnosti mi nepřipadalo nic naplňujícího a přínosného a nenapadala mě ani jedna jedniná do života užitečná a neocenitelná zkušenost, mimo toho, že pokud trpíte fobií z pavouků, po absolvování praxe ve skladě vám zešidiví a vypadá cca 2/3 vlasů.
Nicméně statečně jsem přerovnala asi 500 kg hřebíků v krabicích po 5 kg. To jsem ještě netušila co přijde potom.
Druhá část praxe proběhla za pultem obchodu, samozřejmě se vším, co se od prodavače očekává. Od běžných činností jako výdej a příjem peněz, včetně vypisování výdajových a příjmových pokladních dokladů, přes prodej "na dodák", což obnášelo (mnou) neuvěřitelně zdlouhavé vyplňování dodacích listů, při kterých zákazníci nervózně podupávali a každou chvíli se podrážděně ptali, jak dlouho to jako ještě hodlám psát.
Naprostá deprese a záplavy beznaděje se dostavily při sepisování faktur. Kdybych měla popravdě říct, co mi praxe přinesla do života užitečného, bez váhání bych prohlásila, že jsem se naučila komunikovat s klienty. I když tenhle způsob zvláštní konverzace by se spíš uplatnil v nějakém oddělení blázince. Bylo to jasným důkazem toho, jak se za necelých 10 minut i z otrlého řidiče kamionu může stát rozklepaná hysterka. Dialogy typu:
"Pána boha, slečno, kolikrát ten dodací list budete ještě přepisovat?!!!"
"Nebojte se...tentokrát je to už opravdu naposledy..."
"To jste mi říkala už při minulém pokusu..."
"Nebojte, mám to pod kontrolou..."
"Kriste pane, ženská, proč to zase škubete?!!!!"
"Promiňte, ale měla jsem tam škrtanec."
"To budete psát zase od začátku???"
"Samozřejmě. Ale nebojte se. Vím co dělám...."
Naučilo mě to, že lidé jsou mnohdy velmi vznětliví a někdy je lepší s nimi nemluvit.
Třetí část praxe se uskutečnila v oddělení evidence zboží a materiálu.
"Umíš pracovat s počítačem, né?" vedl mě obtloustlý chlapík chodbičkou.
Slůvka "tak trochu" mi zamrzla u úst při pohledu na počítač, lépe řečeno na blíže neurčitelnou bednu o rozměrech velkoplošné televize, nepochybně rakousko-uherské výroby.
Přistoupila jsem ke stolu a poněkud zaraženě pohlédla na ohromné štosy listin a lejster, které se vršily od spodní police téměř až ke stropu. Pracovník mě okamžitě a stručně uvedl do obrazu: "Tak....tady se to zapíná...." Na třetí pokus a sprosté slovo bednička s vrčením naskočila.
"A tohle...." nenechal mě na pochybách a poklepal prstem na stoh papírů :"...tohle dneska přepíšeš!"
Nasucho jsem polkla a zatmělo se mi před očima.
"Co...co prosím? Jako všechno?"
Podíval se na mě schovívavým pohledem a potom promluvil tiše a klidně, hlasem, kterým se konejší blázni v ústavech: "Máš přece hodně těch...úhozů...ne?"
Následujících několik hodin bylo strašlivých. Co papír, to sloupce naprosto nesmyslných čísel, které podle mě postrádaly jakukoli souvislost, ale, jak mi bylo řečeno, musely se opsat úplně ale ÚPLNĚ přesně jako předloha.
Vrčící bedna, zrnící obrazovka, nepřehledné sloupečky, úhoz za úhozem ubíjející a frustrující rutina. V takových okamžicích mi každé nahlédnutí do obrazovky připadalo jako "chyba v Matrixu."
Nakonec jsem to zvládla (profesorka na administrativu by ze mě měla radost). S velkou dávkou hrdosti a zadostiučinění jsem jim běžela k polednímu oznámit, že už to mám, že už je to za mnou, že už končím, odcházím, nikdy už mě neuviděj.
A co mi nakonec řekli?
"...tak...vymazalo se to!"
"Cože?" V první chvíli mi to nedošlo.
"No, vymazalo se to. Prostě to tady není!"
Bylo to jako rána do hlavy. Okamžik naprostého zděšení, hrůzy a bezmoci...
Chvíli bylo ticho, a pak přišla na řadu jadrná čeština. Nadávala jsem jako dlaždič, a v ten moment mi bylo upřimně a úplně jedno, kolik kolem stojí zděšených lidí, mých potencionálních zaměstnavatelů.
Přínos? Umím vyjmenovat v různých obměnách celou řadu skotu, příslušníků hovězího a jiného dobytka. To jsem sice uměla i předtím, ale ne v takové škále decibelů.
Samozřejmě jsem musela zatnout zuby (slabý výraz) a všechno napsat znova.
Myslím, že mi nikdo neuvěří, co teď napíšu, ale když jsem v pátek večer doslova "padala za vlast" jediné, co mě v duchu uklidňovalo byl ten spásný pocit, že v pondělí jdu už konečně do školy :) :) :) !