2011_04_17 Jan Diviš 1911
100 roků od narození (109 roků 2020)
Jan Diviš,
narozen 29.4.1911 a zemřel 22.11.2004 ve věku 93 roků. Manželka Anna se narodila 27.7.1920 a zemřela 18.12.1998 v 78 letech. Bydleli ve Štědrákové Lhotě, číslo popisné 8. Letos bude manželka Anna 100 roků a dcera Veruška (která zemřela ve 14letech) by měla 60 roků
Já, jako třetí narozený budu psát jen tak, jak se mi
v těch letech jevil. O tom, co se dělo a jak se dělo se toho moc
nenamluvilo. Znal jsem toho málo a taky mě to moc nezajímalo. Znal jsem jenom
jeho otce Jana Diviše, narozeného 28.5.1877 a který zemřel 11.6.1962 ve věku 85 roků. Manželka mu zemřela brzy. Měl jsem při jeho úmrtí 14 roků, ale tento člověk mě toho moc naučil. Měl svoji dílnu s krásnou obřeznicí, kde dělal hrábě ručně kromě otvorů na kolíčky. Ty hrábě jsem nakonec dělal i já a dával k prodeji. Když jsem byl
malý a bylo pěkné počasí, chodil dělat krovy na boudy pro statky, třeba 2 km
daleko. Nosil jsem mu tam jídlo. Nebo když bylo pěkně, dělal malé i velké
žebříky a to jsem mu taky pomáhal.
Otec byl vyučený kovář a podkovář. S manželkou si po válce
(druhé světové) postavil kovárnu. Byla dost velká, všechno tam vlezlo. Dvě
výhně, jedna měla ručně poháněný ventilátor a druhá elektricky. K tomu měl
ke každé výhni kovadlinu. Samozřejmě vrtačku s bruskou, pákové nůžky na
plech, pěknou ruční vyrážečku a elektrickou svářečku. Měl taky svářečku na
plyn, ale k tomu neměl tlakové láhve a ani nebyli potřeba. Samozřejmě přes
celou kovárnu dlouhý pracovní stůl s kovářskými svěráky. Samozřejmě ještě
měl takové zařízení, kde si mohl z páskoviny utočit takový ocelový potah
na kolo k vozu. Před kovárnou měl pro 2 koně (ani nevím už teď jak se to
jmenovalo) stání. To všechno jsem mu pomáhal, kromě koním upravovat kopyta a
dělat za tepla (ve výhni) podkovy. Z počátku se šroubovali na podkovy
šrouby, později se navařovali – moje práce. Dělali se normálně 2 páry denně.
Koně měli statkáři, obyčejně pár a potom hodně se dělalo pro lesní závod.
Jezdili z Rudy nad Moravou a potom ze severu ti co dělali v lese.
Hodně jezdili statkáři z Rudy nad Moravou, z Hostic, Z Bohdíkova,
z Raškova, z Komňátky, z Janoušova, z Jakubovic, z Písařova,
z Olšan, z Bušína atd. My jsme jezdili třeba na týden do Bratrušova,
kde jsme kovali koně, nebo jsme jezdili do Chromče kravám obírat paznehty.
V letě ve žních otec nahazoval snopy z obilím na vozy a to se vozilo
k mlátičce. Otec byl prostě na roztrhání. Já jsem z počátku jezdil sekat
trávu s motorovou kosou po loukách, které nešli posekat traktorem a
později jsem jezdil se samovazem a sekal obilí. Ale to už se blížilo mých 20
roků a já šel na dva roky na vojnu. Taky musel otec vstoupit do JZD, protože
bratr i já jsme šli a já jsem musel jít do zemědělské školy. Nakonec i matka
musela svařovat v kovárně za JZD.
Nevím kdy, ale pamatuji si to dobře, ale přistavili jsme
k baráku dole velkou ložnici a koupelnu, nahoře ještě jednu světnici a
velký balkon. Soboty ještě byli pracovní, tak jsme museli vždy po poledni
uklidit a pozametat dvůr a v neděli jsme chodili ráno pěšky přes kopec do
kostela do Raškova – kromě v zimě. Chodili jsme na hřiby a kuřátka, někdy
s otcem, ale většinou sami. Někdy jsme šli s rodičema na lesní
jahody, nebo na maliny.
I když na Pradědu stála původní rozhledna, ještě stará, na
Kralickém Sněžníku také stará rozhledna, já jsem je v životě neviděl. Na
Praděd bylo sice vidět z výšek, ale my jsme neměli dalekohled. Hromadnice
s kamením jsou stále na polích, dnes však zarůstají trávou apod. Na našem poli jsme pěstovali obilí a jezdili jsme na voze nějakého statkáře a potom to u někoho mlátili na mlátičce. Naše
pole bylo 2 krát někde jinde, poněvadž to bylo takové – říkalo se tomu
„vyhnálov“.
Byl to pro mne krásný čas a hodně jsem se naučil.
Ještě hodně by se mohlo psát o jeho dceři Anně Úlehlové a
jejím manželovi Standovi a dětech,o otcově synovi Janovi a manželce i jejích
dětech, o otcově a matčině dceři Věře, o otcovém bratrovi Josefovi ze Strupčic a jeho
manželce a dětech, o otcové sestře Jiřině Kozákové a jejím manželovi a dětech,
o otcově sestře Ludmile Skokanové a jejím manželovi včetně dětí atd.
Dnes žije jen Skokan Radomír, bude mít 2.7.2019 96 roků. Manželka bratra Josefa ve Strupčicích Irma zemřela 21.1.2012 v 86 letech a sestra Jiřina Kozáková v Šumperku taky zemřela 14.9.2012 v 90 letech.