Můj příběh
Každý člověk si přeje zažít zázrak, projít něčím výjimečným. Něčím, čím by byl pro ostatní zajímavý. Ale neuvědomuje si, že on sám je zázrak. On sám je pro ostatní zajímavý, ale když si to nepřipustí, nikdo mu to nedá najevo.
Povím vám svůj příběh a budu doufat, že vás inspiruje k tomu, abyste změnili pohled na život a hlavně na sebe.
Jsem obyčejná dívka s obyčejným dětstvím a obyčejnou rodinou, ale přece jsem tak jiná. Musela jsem si sáhnout až na úplné dno abych mohla nabrat sílu a co nejvíce se od něj odrazit.
Už jako malou mě život zkoušel a nedovolil mi užívat si dětství. Nikdy jsem nezapadla do kolektivu spolužáků a nikdy jsem neměla opravdové přátele, kterým bych se mohla se vším svěřit. Nikdo totiž nechápal můj postoj k životu a nikdo nechápal můj humor. Lidi kolem mě mi dávali jasně najevo, že mezi ně nepatřím a tak jsem se stáhla do sebe a začala žít ve fantazii o lepším životě, kde jsem měla spoustu přátel a nesčetná dobrodrušství. Samozřejmě si dovedete představit o čem sní 13ti letá holka a tak v mých představách nechyběly ani různé fantastické bytosti.
Tak moc jsem se sžila s mým vysněným světem, že jsem nebyla schopná žít obyčejný nudný život venku. Když už to zašlo opravdu daleko, sedla jsem si k internetu a začala hledat jakoukoliv
známku že magie a nadpřirozené bytosti opravdu existují. Mým prvním krokem byla samozřejmě magie. Začala jsem hledat nějakou skupinu nebo sektu kam bych se mohla přidat, něco kam bych patřila a kde by mě neodsuzovali za to jaká jsem.
Jediné co mě doopravdy zaujalo byla Wicca, jelikož jsem milovala přírodu dokonale se pro mě hodila. Když jsem se o ni ale zajímala dál a začala jsem ji trochu více studovat nevypadala zase tak úžasně jako poprvé. Začala jsem se sama učit pracovat s energií, vidět auru a spoustu dalších věcí, ale to mi nestačilo. Věděla jsem, že mám na víc.
Jednou jsem narazila na Tai chi a meditaci. Studovala jsem energii kundalíni a konečně se dostala na správnou cestu. Věnovala jsem se meditaci a život se mi začínal měnit. Jednoho dne se rodiče seznámili s chlápkem, který se mi moc nezamlouval. Měl zvláštní pohled a v jeho přítomnosti jsem byla strašně nesvá. Jako by z jednoho pohledu věděl naprosto všechno. Ukázalo se, že je to psychotronik, karmalog, biotronik a už vlastně ani nevím, co všechno ještě dělá, ale tenhle chlápek mně pošoupl, doslova vyhodil o několik schodů výš, když mě zasvětil do kvantova MATRIXU (pozor nemá to nic společného s filmem:) ). Od té doby už se to semnou všechno vezlo. Vesmír chtěl abych na něj narazila a zjistila pravdu o životě. Za necelý jeden rok jsem se dozvěděla spoustu informací o duchovnu, vesmíru, tajemství, mimozemských civilizacích a všem možném, ale mně to stejně nestačilo. Měla jsem pocit, že už jsem velmi blízko mého pravého zájmu, ale pořád jsem na to nemohla přijít. Ten muž mi sice dal informace o všem možném, ale nikdy ne přímo o mně. Jiným hned řekl všechno co chtěli vědět, ale mně ne. Já už se ho ani neptala, věděla jsem že mi neodpoví a měla jsem pocit, že vím proč. On moc dobře věděl, že nejsem jako on i když bych mohla být, ale já měla jiný úkol.
Když jsem začínala s meditací, ptala jsem se proč jsem tady v tomto životě a co je mým úkolem. Jediné, co mi zůstalo v mysli bylo jedno slovo..učit. Dlouho mi to vrtalo hlavou. Koho mám učit a hlavně co mám vlastně učit? Ptala jsem se tarotu, ptala jsem se knížek a dokonce svého duchovního průvodce, ale nic jsem nezjistila. Až kyž jsem si půjčila knížku O strachu a začetla se, pochopila jsem proč mi nechtěl nikdo nic říct, ani ten muž. On sám to totiž nedokázal. Pochopila jsem jaký je mezi námi rozdíl. On se to všechno musel učit on šel jen po vědění, ale já, já prahnu po poznání. Možná se to zdá být stejné, ale význam je naprosto odlišný.
Vědění znamená všechno se naučit, pořád se učit něco nového, ale když poznáváte, víte že už jste to jednou poznali a musíte si jen vzpomenout. Naučila jsem se žít s láskou v srdci, rozdávat ji kamkoli příjdu. Můj život se během dvou let naprosto změnil.
Na začátku jsem nevěděla co mám dělat, kdo jsem a proč tu jsem. Byla jsem zoufalá a zmatená. Nepoznala jsem štěstí ani mezi přáteli ani v pertnerském vstahu, ale teď už vím, že nemusím patřit do nějaké skupiny lidí. Přišla jsem na to, že jsem částí celku Vesmíru, že já jsem ten Vesmír a nikdy mě nenechá samotnou. Mám konečně přátele, poznala jsem opravdové štěstí z života, zbavila jsem se panické hrůzy ze smrti, z nadpřirozených věcí, z lásky a samoty a začala jsem konečně naplno žít.
A můžu vám říct, že je to úžasný pocit. Splnil se mi můj sen. Žiju skvělý život plný lásky přátelství a nadpřirozených věcí. Teď můžu říct, že jsem opravdu šťastná. A nejlepší na tom všem je, že jsem teprve na začítku své dlouhé cesty. Je mi 18 a prošla jsem si doslova peklem a zase jsem dokázala žít a žiju naplno, tak jak to dokáže jen málokdo. A tohle je to co mám učit. Musím učit lidi žít naplno a užívat si života. Neberte život jako povinost, berte ho jako hru. Hrejte si se životem, experimentujte a užívejte si. Je to nádhera.
Víš co?
(:), 23. 2. 2014 23:06)