zpoveď pro lásku mou ... .
nemám potuchy jestli ... to že sem píši ... něco ... ovlivní ... ani to jestli to čteš ... nechám to náhodě ... jako naše schledání ... jako ty osudové chvíle, než jsme spolu začali chodit ... třeba pamatuješ, jak sem chtěl s Ondrášem do toho Brna? Byl sem pevně rozhodnut, že tam pujdem ... i při cestě tam sem se nemohl dočkat, až ten byt uvidím ... ten byt, byl krásný ... všechno podstatné bylo tak blízko ... až do chvíle, když sem ti napsal o těch krásách Brna ... o těch milích lidech ... o tom, že už jsme věděli kde budem zkoušet hrát ... pak si mi napsala ... . a já z té zprávy vyčetl ... ani nevím jak to popsat ... vyčet sem to, že dělám chybu ... . najednou sem si uvědomil ... že všechno není blízko ... ba naopak ... najednou ... vše co chci bylo tak daleko ... . nevěděl sem co si o tom mám myslet ... mé myšlenky vyvolávaly pochyby o tom co vlastně chci ... . A pak, když jsme já, ty a Ondráš seděli na lavičce před Montánou a Ondra do mě začal hustit ty kecy ... a tvůj pláč ... . Mě odpověděli na otázku ... . proč mám tak divnej pocit z toho Brna ... proč sem si začal myslet ... že bych tím zabil něco ... čeho bych hodně litoval ... . Sem rád ... že sem se tě zeptal ... na něco ... co mě stálo hodně sil ... sem rád, že si odpověděla, že semnou chceš chodit ... . Jsem rád ... .
Zde píši něco ... co bych ti slovi nikdy nedokázal říct ... neboť když se na tebe niní podívám ...
začnu se bát ... . Nesnáším se, když moc mluvím ... .
začnu se bát ... že řeknu něco špatně ... . přestávám chápat ... co myslíš vážně ... nebo co myslíš z srandy ... . Teda nemyslím vše ... ale to ti snad nemusím říkat ... .
Pamatuješ na Německo? tenkrát sem ti řekl něco co nevěděla ani moje rodina ... .
Nikdy o sobě moc nemluvim ... ale tobě sem to chtěl říct ... . díky tomu si mě otevřela ... .
A já ztratil své tajemné kouzlo ... .
Lží, předsudků, zmaru a strachu .... .
Ale přesto všechno sem ti o sobě neřekl všechno ... .
Víš ... . není dne, abych si nevičítal Turnov ... . Není dne, aby mi tohle město a má práce nepřipomínala to proč sem nakonec do Brna neodjel ... .
ale nikdy sem ti neřekl, proč se v práci tak snažím ... proč se v ní tak ničim a dělám toliká přesčasů ... .
Víš má rodina mě nikdy nedokázala ocenit ... u babičky sem vždy byl ten jedinný u koho se bála, že neudělám řidičák, že neudělám maturitu ... že Penny nemá pro mě budoucnost ... že to nikam nedotáhnu ... táta mi zase neustále vždy říkal ... ať se koukám pořádně učit, abych nemusel dělat rukama, protože to neumim ... .
a to mě vždycky dohánělo k šílenství ... .
z mích sestřenek a bratránků sem zatim jedinný kdo udělal maturitu ... a to už sme ji dělali čtyři ... . ale ani jedno slůvko ... . že by o nich pochybovali ... .
a to mě nutilo jim pořád něco dokazovat ... .
Stále mě chyběla ty slůvka ... jo jsi dobrej .... konec konců ... . pokaždé když sem ti říkal ... že mě povíšili ... nebo že mi přidali ... . tak si mi to taky nikdy neřekla ... ale ... stále si mi říkala ... to se někdo má ... .
Potřeboval sem to ... stále to potřebuju ...
ničim se, neboť si potřebuju dokázat, že sem lepší.
že za něco stojím ... .
a pak se mi nemůžeš divit, že když mě někdo nabídne to co tenkrát s tím Turnovem ... že po tom hned skočim ... .
a nehledě na to, že když sem tam chtěl zkončit ... a oni mě přidali ... tak to taky o něčem svědčí ...
ovšem ... stačilo .... aby si řekla pár slůvek ....
a přidání ... by pro mě neznamenalo nic ...
štavlo tě to ... přesto si nic neřekla ...
jsem workoholik a karierista ... a neumim se v tomhle směru krotit ...
takový jsem ... . a sám se nezměním ...