Díl 4. Období ochranářství
V druhé polovině 19.století byla v Rakousku-Uhersku dokončena průmyslová revoluce. Rozmach strojní velkovýroby s rozvojem kapitalistických vztahů na vesnici stále více prohluboval společenskou dělbu práce, což vedlo k růstu oběhu zboží a k rozšiřování vnitřního trhu. Avšak osud a vývoj rakouského průmyslu, a to zejména spotřebních oborů, byl vázán na možnost exportu, když existence některých druhů výroby byla na exportu přímo závislá.
Zásadou liberalismu bylo sice nezasahování do hospodářského vývoje, ale nyní se začaly objevovat názory, aby stát převzal aktivní úlohu a vláda začala projevovat snahu pomoci domácím průmyslníkům k novým obchodním zdrojům, a tím k vyšším ziskům. A tak začaly státní kruhy usilovat o to, aby vnitřní trh v monarchii patřil ve většině jen rakouským a uherským výrobcům, a ještě se snažily zajistit výhodné podmínky pro vývoz. Clo začalo hrát úlohu udržovatele vysokých cen pro kapitalistického podnikatele, když mu na základě vysokých celních poplatků uchovávalo monopol na trhu uvnitř země.
Celně-ochranné a exportně-podpůrné tendence však nebyly typické jen pro Rakousko-Uhersko, ale projevovaly se ve většině evropských zemí, a to přechodem od volného obchodu k autonomním celním tarifům, které byly takto určovány nezávisle a suverénně rozhodnutím státu.
Rakousko-Uhersko přijalo první autonomní tarif již v roce 1878 a jeho nejzávažnější částí bylo nastolení zásady placení cla ve zlatě, což samo o sobě znamenalo všeobecné zvýšení cel o 15-20%, a přitom lze tento první krok ještě považovat za malý. Německo vzápětí zavedlo clo na pšenici, žito, oves, ječmen, pohanku a kukuřici a Rakousko-Uhersko reagovalo novým tarifem (1882), jímž byla nastolená parita s vysokými německými cly téměř shodná. Tato nová úprava rozšířila celní ochranu na všechna průmyslová odvětví a zvlášť významným aktem bylo zavedení cel agrárních. Zvýhodněny byly i rakousko-uherské námořní přístavy (Terst a Rijeka), aby byla snaha do nich převést obchod s některými východními výrobky a surovinami.
Dovoz lité ocele – stanovení celní sazby (1805)
K velkým zajímavostem tohoto období, kdy celní zákonodárství je výrazem celní ochranářské politiky, patří úpravy v oblasti celního řízení . To bylo značně uvolňováno ve směru odstranit různé překážky vzhledem k narůstající intenzitě obchodu a v zájmu rychlého dodání zboží, na kterém vázl celní dluh. V roce 1847 bylo ustáleno dodatečné precizování celní odpovědi, případně nemusel být podán přesný seznam přivážených věcí a byl dovolen návrh na tzv. ohledací - předběžný nález . Byla povolena odpověď ústní formou a vážení na zkoušku, tj. namátkově u určených druhů předmětů. Bylo možné poukázat provážené zboží jinému celnímu úřadu (režim tranzitu) uvnitř země, propouštění zboží osvobozeného od cla bez jakékoliv deklarace a celní prohlídka zboží, jež bylo přes celní území prováženo, nebyla povinností.
Zvlášť důležitým opatřením bylo ustanovení, že rozdíl skutečného a ohlášeného množství zboží nebo ceny v dovozu do výše jedné desetiny nebyl trestný.
Další zvýšení německých cel, zejména na mouku a obilí, a celní politika ostatních zemí přinutily Rakousko-Uhersko ke změně tarifu, jež byl roku 1887 nově přijat. Přinášel další podstatná zvýšení především cel agrárních. Po Bismarckově pádu došlo přece jenom k obchodní a celní dohodě, v níž si oba státy navzájem zaručily četné vývozní úlevy. Ke smlouvě přistoupilo Švýcarsko a Belgie (1.5.1891) a končí jí éra autonomních tarifů.
Autonomní celní tarif a zesílené celní ochranářství podpořilo hospodářský a zejména průmyslový rozmach monarchie, když se značně zlepšila rakousko-uherská obchodní bilance.Snížení tarifů nebylo sice vysoké, např. v rakousko- německém tarifu odpovídaly sazbám z roku 1882, přitom se nikde nedospělo níže než k sazbám tarifu prvního z roku 1878. Přesto toto období umožnilo Rakousku-Uhersku zvýšit podíl strojové výroby a zapůsobilo silně na rozvoj velkoprůmyslu. Celní ochrana svůj úkol splnila.
Zákaz vývozu kalafuny (1810)
Zvláštní kapitolou ve vývoji obchodní a celní politiky je otázka rakousko-uherského dualismu a periodické obnovování hospodářského vyrovnání ...
První vyrovnání bylo uzavřeno poměrně snadno. Ale od roku 1873 se v Uhrách začala objevovat snaha po samostatném celním území. Druhé vyrovnání mohlo být sjednáno bez obtíží, ale dohodu podstatně zkomplikoval odvrat evropských zemí od systému volného obchodu a zvýšená konkurenční schopnost zahraničního obilí. Prohluboval se základní rozpor mezi zájmy uherského velkostatku a rakouského - v tom i českého - průmyslu.
Dualistická krize se na konci 19.století natolik prohloubila, že vyrovnávací jednání probíhala za stálých hrozeb obou stran, které požadovaly rozluku celního a obchodního spojení. Poslední vyrovnání v roce 1907 již ukázalo, že dualistická státní soustava je u konce své existence. Bylo prokazatelně vidět, že průmyslový a obchodní rozvoj Uher jde dopředu, a s tím roste i síla maďarské buržoazie, jež nemíní hrát druhé housle a chce samostatnou hospodářskou politiku Uher. Maďarská strana kladla stále větší a větší požadavky při sjednávání vyrovnávací kvóty a při přípravě společného celního tarifu. Politická krize Rakouska-Uherska začala dosahovat vrcholu.
Těchto rozporů využilo Německo, které přešlo k imperialistické celní ochranné soustavě, narozdíl od dřívějších postupů. Neuzavřelo obchodní smlouvu nejprve s Rakouskem-Uherskem, ale s Ruskem (1904), potom s Rumunskem, Srbskem, Švýcarskem a Itálií.
Dne 13.února 1906 přijalo Rakousko-Uhersko nový autonomní tarif. Zostřilo celní ochranu a rozšířilo celní povinnosti.Největší výhody z toho měli velkostatkáři - cla na většinu zemědělských a mlynářských výrobků byla zvýšena zhruba o 100 %, z průmyslníků pak železáři. Z 260 položek průmyslového celního tarifu, chráněných 40 % cla, patřilo do skupiny železa a železného zboží 107 položek.
Výhody železářů a velkostatkářů rozšířily nové obchodní smlouvy, ale způsobily zhoršení vztahů s balkánskými státy. V roce 1906 došlo ke vzniku další celní války, tentokráte se Srbskem, když pod záminkou veterinárních opatření byla předčasně vypovězena stará obchodní smlouva, což vedlo k uzavření hranice srbskému dovozu. Tato jinak nazývaná „vepřová válka“, stvrdila úplný rozchod mezi oběma státy a silně negativně ovlivnila zbytek prestiže Rakouska -Uherska na Balkáně. První světová válka mohla začít ... !
