Východočeský klub celních veteránů

  Vzpomínkový  výlet do Kamieńca

   V sobotu dne 3. června 2017 se na vlakovém nádraží v polském Międzylesiu sešlo čtrnáct účastníků vlakového výletu, aby si připomenuli výkon služby v bývalém kontrolním úseku Kamieniec  Ząbkowicki – Międzylesie. Pamětníkům je jistě známo, že právě dálkový železniční přechod Lichkov – Międzylesie byl prvním na celém úseku státních hranic tehdejší ČSSR, kde byl tento systém pohraničních kontrol zaveden. Jeho součástí byl také výkon celní a pasové kontroly během jízdy dovozního mezinárodního rychlíku  Bohemia (R – 252) ve výše uvedeném úseku. Až do roku 1977  tak každou noční směnu odjížděli ve 23.54 z Międzylesia  společně do Kamieńca celníci a pasováci obou států a  po 4–té hodině ranní se vraceli do výchozí stanice, když v průběhu zpáteční cesty  provedli odbavení několika stovek cestujících.

  V sobotu jsme se však před osmou hodinou vydali na cestu bez razítek, celních nálezů či pokutových bločků. Mnozí  projížděli vlakem tento úsek trati vůbec poprvé v denních hodinách. Mezi výletníky bylo i sedm kolegů, kteří se na výkonu kontroly v tomto úseku podíleli. O vzpomínky s  ostatními účastníky se tak mohli podělit Jana Dostálová, Milena Faltusová, Zdeněk Kosek, Láďa Brůha, Ruda Turko a Standa Synek. Pochopitelně také příznivec našeho klubu Janek Ląk, který mnoho let oblékal uniformu polských pasových orgánů a nezištně nám pomohl  při organizaci výletu.  V  09.15 jsme vystoupili na peron v Kamieńcu a šli jsme se podívat do nádražní budovy, ve které nás čekalo nepříjemné překvapení. V prostorách bývalé nádražní restaurace s kuchyní jsme našli prázdné zanedbané místnosti a do odpočinkových místností v 1.poschodí jsme se nedostali. Nádraží nenabízí žádné služby, nelze zde zakoupit ani jízdenky a tak jsme vzali zavděk alespoň s funkčními WC.

  Daleko příjemnější zážitky nám připravila návštěva zámku, o jehož existenci jsme donedávna neměli tušení. Mimořádný dojem z rozsáhlých vnitřních prostor a přilehlých zahrad byl umocněn osobou paní průvodkyně, která po celou dobu prohlídka měla výbornou náladu, ochotně nám odpovídala na všechny dotazy a upoutala pozornost návštěvníků odbornými znalostmi, dostatečně hlasitým komentářem a neutuchající energií. Díky ní jsme se dozvěděli mnoho informací, vztahujících se k historii i současnosti této velkolepé památky.

˜

  V roce 1838 rozhodla o stavbě zámku   Mariana Oranžská , která zdejší panství zdědila po své matce, dceři pruského krále Fridricha Viléma II. Zámek podle projektu architekta K. F. Schinkleho je monumentální čtyřkřídlá stavba o třech podlažích, půdorysu 75 x 45 m, se čtyřmi věžemi na nárožích, vysokými 34 m. Cihlová stavba v  pseudotudorovském gotickém stylu, byla zbudována jako okázalé panské sídlo z glazovaných cihel se všemi vymoženostmi tehdejšího technického pokroku. Má dvě arkádová nádvoří a v objektu je více než 100 místností. Kolem se na ploše 150 ha rozkládal anglický park s terasami, vodotrysky, fontánami a kaskádami. Nejvyšší z 27 fontán tryskala do výše 33 m. To všechno zajišťovala provozní budova, která byla postavena  pod kopcem u řeky. Na svou dobu mimořádná technická vymoženost. Zámek byl jedním z nejkrásnějších evropských sídel.

  V roce 1839 byla stavba zahájena, ale v roce 1848 byla  přerušena. Důvodem byl chystaný rozvod Mariany s knížetem Albrechtem Pruským. V roce 1853 byly stavební práce obnoveny a v roce 1857 byl zámek dostavěn.

  Mariana Frederika Vilemína Luisa Šarlota Oranžská byla dcerou nizozemského krále Viléma I. Byla velmi vzdělaná, inteligentní, považovali ji za jednu z nejliberálnějších šlechtičen. V roce 1830 se provdala za svého bratrance prince Alberta Pruského. Manželství nebylo šťastné. V roce 1849 bylo manželství rozvedeno. Ještě před tím navázala Mariana vztah se svým podkoním Holanďanem van Rossumem. Z tohoto vztahu se narodil syn. Tuto potupu nehodlal pruský král tolerovat, a proto Marianě zakázal pobývat na území Pruska déle než 24 hodin. Mariana tedy nemohla na Kamenci bydlet. Zakoupila si proto zámek za hranicemi v Bílé Vodě a odtud denně dojížděla do Kamence. Protože měla také zákaz vstupovat hlavním vchodem, zřídila si provizorní vchod oknem. Mariana byla velkou podporovatelkou celého regionu, zakládala školy, sirotčince, kostely (např. evangelický kostel v Jeseníku). Její syn zemřel ve 12 letech na zápal plic, svého partnera přežila o 4 roky. Zemřela v roce 1883.

V průběhu II. světové války nebyl zámek poškozen. Byl v majetku německých Hohenzollernů, kteří ho na konci války nakvap opustili. Sloužil údajně i k deponování uměleckých děl uloupených Němci na Východě. Příchod Rudé armády znamenal pro zámek zkázu. Rusové nejdříve objekt totálně vyloupili, hovoří se o 15 vlacích nákladních vozů odvezených do Moskvy, a poté zapálili. Dokonce dvakrát, když poprvé nechtěl hořet. Zámek hořel několik dnů. Dílo zkázy pak dokonal  polský  stát. Když byl   budován Palác kultury ve Varšavě, byl z podlah zámku vytrhán všechen mramor a použit na podlahu Kongresového sálu. Zbytky mramorové koupelny na zámku o tom svědčí. Dnes je zámek v soukromých rukou a probíhá jeho postupná obnova, stejně jako obnova parku. Opět se uvažuje o použití evropských peněz, které by měly uvést objekt do původního stavu, někdy v roce 2030.

˜

  Po prohlídce zámku jsme absolvovali zhruba tříkilometrovou procházku městem, na jejímž konci byla restaurace Pod Věží, kde pro nás byl připraven oběd. Po velmi dobré zeleninové polévce a smaženém kuřecím řízku s bramborovou kaší, následovala debata a posezení, které všichni uvítali. Odpoledne jsme si prohlédli zdejší nádherný kostel, ve kterém právě probíhala svatba, což většině nás připomenulo hodně vzdálené období naší životní pouti. Následovala  procházka v zámeckém parku a pěší túra na  nádraží. V 18:02 jsme nastoupili zpáteční cestu, kterou jsme v 19:30 ukončili v Lichkově. Vzhledem k tomu, že jsme během této cesty nemuseli provádět úkony, na jejichž začátku bývalo oslovení „ Dobrý den, československá celní a devizová kontrola “, tak jsme mohli diskutovat o zážitcích z výletu a odpočívat.

   Děkujeme všem kolegům, kteří přijali naše pozvání a jsme rádi, že se jim výlet líbil a všichni se těší na další. Velké poděkování patří také našemu příznivci kpt. SG v záloze Janu Lą,kowi, který díky mimořádným znalostem historie a velmi dobré češtině, přispěl k bezproblémovému průběhu.

                                                                                   Za radu VKCV Ladislav Brůha