Trosky
Dějiny hradu v datech
Se stavbou hradu bylo započato koncem 14. století (asi kolem roku 1380), tedy v době, kdy mýtus o nedobytnosti hradů se začal rozplývat v dýmu prvních dělových výstřelů. Vlastnosti terénu rozhodly i o způsobu stavby. Mezi oběma čedičovými homolemi byl založen vnitřní hrad. Z jihu byl chráněný prudkým svahem, na severu předhradím. Boky zajišťovaly více než dostatečně obě Věž Panna kolem r.1390čedičové homole, které však nezůstaly nevyužity. Na obou nepřístupných vrcholech byly postaveny věže. Na nižší, zavalitější (relativní výška 47 metrů), nazývané "Baba" se zvedala nižší, pětiboká věž. Na východní, štíhlejší homoli (relativní výška 57 metrů), která se snad pro svou nepřístupnost nazývá "Panna", se tyčila vysoká, obdélná věž.
Po smrti Čeňka z Vartenberka, zakladatele hradu, připadl hrad králi Václavu IV. V roce 1398 získal hrad a celé panství od krále Ota z Bergova a po něm zdědil Trosky jeho stejnojmenný syn - Ota mladší. Ten, jako zarytý katolík na sebe upoutal hněv lidových vojsk, která v roce 1424 Trosky oblehla. Hrad se jim však zdolat nepodařilo. V roce 1438 se hrad stal znenadání kořistí dvou záškodníků, Kryštofa Šofa zvaného z Helfenburka, a jeho druha Švejkara. Podařilo se jim zmocnit se nejen hradu, ale zajmout tam i majitele,Otu z Bergova. Šof a Švejkar se stali postrachem celého kraje. V roce 1440 se východočeský landfrýd rozhodl k ráznému činu. Jeho vojska oblehla Trosky, ale hrad opět odolal. Obráncům prý pomáhala tajná chodba pod hradem.
V roce 1455 syn Oty z Bergova - Jan prodal Trosky s celým panstvím pánovi sousedního panství a hradu Kosti, kterým byl Jan Zajíc z Hazmburka. Pro Trosky to však v podstatě znamenalo konec živé existence. V roce 1469 byly Trosky dobyty královským vojskem. Hrad se stal už jen střediskem hospodářské správy aVěž Baba kolem r.1390 několikrát ještě změnil majitele. Ještě za třicetileté války hrad stál, i když už opuštěný a zpustlý. Bohuslav Balbín se ještě v roce 1681 dostal na vrchol Panny.
Teprve pozdní romantismus 19. století objevil znovu zapomenutou zříceninu. Malebné Trosky se stávají stále častější inspirací malířů i básníků. V roce 1821 prodávají Valdštejnové Trosky Janu Lexovi z Ahrentalu. Jeho syn Alois začal v roce 1841 stavět točité schodiště, jímž chtěl zpřístupnit vrchol Panny a tak využít vyhlídky do dalekého okolí. Bohužel v roce 1843 zemřel a stavba zůstala nedokončena. Se stavbou schodiště se skončilo v místě, kde se dnes nachází hradní vyhlídka. V roce 1928 se staly Trosky majetkem Klubu českých turistů. Dnes je hrad spravován Památkovým ústavem v Pardubicích.
O tom, jak hrad skutečně vypadal v době svého vzniku, prameny mlčí. Nedochoval se žádný obraz či rytina, veškeré archivní materiály shořely. Z pramenů je známo, že jediný historicky věrný obraz Trosek ukořistili Švédové za 30-ti leté války na zámku Hrubá Skála a odvezli jej do Švédska. Mnoho věcí je dodnes zahaleno tajemstvím. Je však možné, že někde snad přece jenom existuje pramen, který nebyl dosud objeven. Víte-li o takovém, prosíme Vás, sdělte nám to.
Jejich dvouhlavá silueta, zdvihající se ze zvlněné roviny Českého ráje, patří k symbolům české krajiny stejně jako Říp, Milešovka či Ještěd.
reklama
Milovníci superlativů o nich mluví jako o osmém divu světa - údajně nikde jinde nezatuhla čedičová vyvřelina do tak impozantních dvou sloupů, které mezi sebou ponechaly dost místa pro hradní opevnění. Skromný na slova obdivu nebyl ani slavný cestovatel Alexander Humboldt, který Trosky označil za jedinečný přírodní výtvor, krásou srovnatelný s egyptskými pyramidami.
Když tu koncem 14. století Čeněk z Vartemberka zakládal zmíněný hrad, skutečně projevil obdivuhodný vtip pro využití terénu. Do sedla mezi čedičové sopouchy posadil dvojdílné hradní jádro v podobě dvou paláců, z boků tak chráněných skalními stěnami. Na obou skalních vrcholcích pak dal zbudovat věže, z nichž byl strategický výhled na všechny světové strany.
Čeněk se ze svého díla ovšem dlouho netěšil, časem je kvůli dluhům postoupil Václavu IV. a ten Trosky prodal Otovi z Bergova. K jeho manželce Markétě se, mimochodem, váže nejslavnější zdejší pověst. Po Otově smrti prý obývala nižší a zavalitější z věží, řečenou od té doby Bába. Ve vyšší štíhlejší věži, zvané Panna, žila její vnučka Barbora. Markéta, tvrdá katolička, a Barbora, přesvědčená kališnice, se hluboce nenáviděly a každý jejich den začínal náboženskou hádkou z okna do okna. Spílaly si tak celé hodiny, dokud slunce nezašlo, a ráno pokračovaly. Když ale Markéta zemřela, Barbora s lítostí pohlížela k protější věži a jen doufala, že se jednou na věčnosti sejdou a lítý spor o víru konečně dotáhnou do konce.
Otův syn, rovněž Ota, se do české historie a Jiráskových Starých pověstí českých zapsal tím, že vyloupil opatovický klášter, poklad ukryl na svém hradě a dodnes prý tam někde je. Vůbec to byl muž dravý a sužoval okolí nájezdnickými výpady. A paradoxně to byl jiný loupeživý rytíř, Kryštof Šofa z Helfenburka, který Trosky zdolal, Otu z nich vypudil a kraj pak raboval sám. Teprve v roce 1444 podlehl trestné výpravě lidí z nedalekých osad.
Opevněné sídlo potom několikrát měnilo majitele, ale v podstatě už pomalu odcházelo do hradního důchodu. Ještě na samém konci třicetileté války se sem stáhlo císařské vojsko a Švédové při jeho obléhání hrad zapálili. Shořel celý, včetně schodů na obě věže, a ty tak zůstaly nepřístupné. Dlouho, předlouho. Prakticky až do samého počátku 21. století, kdy byla na Babě konečně otevřena rozhledna.
Navštívit Trosky se považuje za jednu z turistických trofejí, ale není to jen historie a skvostné výhledy, co sem přitahuje. Skály i hrad jsou obestřeny tajemstvími, která se kdekdo snaží rozluštit.
Nechybějí mezi nimi ani fandové Keltů, kteří jsou přesvědčeni, že skály svým tvarem býčích rohů vystupujících ze země musely tenhle dávný lid vyznavačů kultu býka nutně přitahovat. Že se tu žádné keltské stopy nenašly? Nevadí. Trosky mohly být jen rituálním místem, stačí, když se člověk v čas letního slunovratu postaví na to správné místo a uvidí zářící kotouč zapadat přesně nad nedalekou posvátnou horou Tábor. Keltology vzrušuje i nedávno objevená část pravěké pícky na "lití bronzu na ztracenou formu", vůbec první archeologický nález toho druhu v Čechách. Nespojovali snad Keltové odlévání bronzu s magickými obřady...?
A což teprve jistá proláklina ve svahu pod hradem, o které se traduje, že je vstupem "do pekel" či v lepším případě aspoň do "jiných světů"? Je dokonce zaznamenáno vyprávění mladého mlynáře z nedalekého mlýna, který se v roce 1841 v předvečer svátku Jana Křtitele při cestě domů (odkud asi?) právě tady propadl do hluboké díry a našel tam hrad Trosky ve staré slávě, plný rytířů, veselého hlaholu, štěkotu loveckých psů a záře svící. Zpátky na zem si prý celý zkoprnělý přinesl malý zlatý plíšek. Důkaz, že mluví pravdu pravdoucí.
13vik17 ()Podzemí pod Troskami, údajně propletené sítí tajných chodeb, je vůbec předmětem velké zvědavosti. Zhruba půl kilometru východně od hradu se nachází jeskyně. Nebyla ale právě ona východem z oněch chodeb, kterými mohli obránci hradu v poslední chvíli uniknout? Či naopak byla tajným vstupem, kterým zdejší loupeživí majitelé - ať už Ota z Bergova či Kryštof Šofa z Helfenburka - vnášeli a v jeskynních zákoutích ukrývali naloupené poklady? Pověst vypráví, že jedna z podzemních chodeb vede právě k železným vratům, za kterými leží dosud neznámé cennosti.
A ještě je tu další pověst o další chodbě, která z jeskyně ústí k podzemnímu jezírku, z něhož byl hrad údajně zásobovaný vodou. Milovníci legend neopomenou dodat, že dodnes se na Troskách nenašly žádné stopy po studni a odkud že tedy jeho obyvatelé brali životodárnou tekutinu, když ne z tajemného podzemí?
Zejména za romantických časů 19. a 20. století do jeskyně proudily návštěvy, dokonce dost vzácné - na zdi se tu našel podpis i Josefa Jungmanna. Pravda, občas se tu v nitru země někdo ztratil a bloudil. Vypráví se, že v roce 1772 skupinka zvědavců chtěla proniknout dál do temna chodeb, ale zastavil ji varovný nápis: "Ani krok dál, sic tvoje smrt!" O sedmdesát let později se tu objevil od jakýchsi P. H. a F. H. už trochu konkrétnější vzkaz: "3 dni sme blaudily, Twa smrt gestli deš dal."
Dnes už si taková vzrušení nedopřejeme, vstup do jeskyně je opatřený bezpečnostní mříží a dovnitř se nikdo nedostane. A tak můžeme místo pod zem naopak vyšplhat na Babu, hledět do kraje, tu pokrytého sněhem, tu barevného květy stromů, a rozjímat: Sedím snad na rohu monstrózního býka Keltů? Nadávala odtud stará Markéta vnučce Barboře? Je tam dole pořád ještě opatovický poklad? A což to všechno není jedno?
Není.Zdroj
Pověst
Snad nejznámější dominantou Českého ráje jsou Trosky. Jejich čedičové věže střeží lesy, rybníky a údolí krajiny. Každému návštěvníkovi se při výstupu na každou z nich naskytne výhled do všech koutů naší země. Ta východní a vyšší se jmenuje Panna a ta západní a nižší byla nazvána Babou.
A právě o vzniku těchto dvou tajuplných jmen se v kraji vypráví tato pověst.
Hrad Trosky získal pán z Bergova, který se snažil z Trosek vybudovat proslulé sídlo všech pánů a knížat. Jeho snaha však jednoho dne musela být přerušena. Ten den si nechal zavolat svou matku Marii a dceru Karolínu:” Musím odjet na delší dobu do vzdáleného kraje. Slibte mi, že tu budete spravovat Trosky tak dobře jako já!”
“ Ano synu, vždyť víš, jak spravedlivě a moudře jsem panovala před lety,” potvrdila jeho přání Marie.
“ Ano tatínku, slibuji. A vrať se nám brzy zpátky domů,” usmála se Karolína.
Pán z Bergova opravdu odjel. Obě ženy několik prvních měsíců plnily jeho rozkazy pečlivě a zodpovědně, kraj jenom vzkvétal a na Trosky často zavítala známá knížata. Dostalo se jim opravdového královského přijetí.
Jenže vláda se jak Marii, tak i Karolíně velmi zalíbila.
“ Proč bych nevládla sama?” ptala se sama sebe Karolína, když se ráno vzhlížela v zrcadle,”krásná jsem, určitě si mě nějaký mladý muž vezme za ženu a potom budeme spravovat hrad společně. Marii nebudeme potřebovat.”
Ve stejné chvíli pročítala Marie kroniky, když v tom ji napadlo:” Karolína je nezkušená vladařka. A co když přijde mladý pán a bude si ji chtít vzít? Určitě tak ztratím svou vládu! To já ale nedovolím!”
Ten den se obě ženy pohádaly o to, kdo bude zastupovat pána z Bergova.
“ Já jsem mladší a krásnější! Jsem jeho dcera a mám na Trosky větší právo!” křičela Karolína.
“ A já jsem starší a chytřejší! Je to můj syn, a proto si zasloužím vládu já,” odporovala Marie.
Každá obsadila jednu z věží hradu. Marie se usídlila v té silnější a menší, Karolína v té vyšší a užší. Nevycházely ven, pouze z malých okýnek na sebe dennodenně pokřikovaly, haštěřily se a láteřily na celý svět!
Kraj kolem Trosek rychle chudl. O vládu se obě ženy pouze hádaly, ale opravdového vladaře lidé z podtroseckého údolí navždy ztratili. Málokdo navštívil kdysi známý hrad, málokdo se jenom přiblížil k oběma věžím. A když se do lesa pod Troskami vypravili vesničané na borůvky a maliny, slyšeli pouze neustálé hádky Marie a Karolíny.
“ Já budu vládnout!”
“ Ne, můj je hrad! Já tu zůstanu!”
“ Ty? Já se vdám, vždyť Troskám musí vládnout mužská ruka!”
Pán z Bergova o ničem nevěděl, zůstal v cizině. Nikdy se nevrátil, aby vztah své matky a dcery urovnal. Sloužící utíkali z hradu, ptáci přestali kroužit na věžemi, slunce nesvítilo ani do jedné komory obou hříšnic.
Za nějaký čas hrůzný křik a hádky ustaly. Jeden chasník se rozhodl vypravit na věže. Vešel do té silnější a nenašel nikoho, jen okno otevřené dokořán. A ani v té užší nespatřil mladičkou Karolínu, jak očekával. Kam obě zmizely? To dodnes nikdo nezjistil.
Lidé se vrátili do kraje a společně s nimi přišlo štěstí a přátelství. Společnými silami začali znovu Podtrosecko zvelebovat. Nakonec obě věže Trosek pojmenovali - tu širší podle staré Marie Babou a tu vyšší podle mladé Karolíny Pannou.
Ještě dnes je někdy možné zaslechnout za deštivých a bouřlivých nocí ženské hlasy v podobě meluzíny, honící se s větrem mezi zbytky věží bývalého hradu.
Až přijdete navštívit hrad Trosky a vystoupáte na jednu z čedičových věží, rozhlédněte se do dáli. Jako na dlani kolem sebe spatříte krásnou krajinu, právem zvanou Český ráj.