Staronová synagoga
Staronová synagoga
Staronová synagoga je nejstarší památkou pražského Židovského Města a nejstarší dochovanou synagogou v Evropě. Již po více než 700 let slouží jako hlavní synagoga pražské židovské obce. Byla zbudována v poslední třetině 13. století kameníky královské huti, pracujícími na stavbě nedalekého kláštera sv. Anežky, a je svědectvím významného postavení tehdejší Židovské obce v Praze. Původně se nazývala Nová nebo Velká, teprve se vznikem dalších synagog koncem 16. století se pro ni začalo užívat názvu Staronová (Altneuschul). Jinak vysvětluje její název jedna z pražských židovských pověstí: základní kameny pro stavbu synagogy prý přinesli andělé ze zbořeného jeruzalémského Chrámu pod podmínkou – hebrejsky al-tenaj – že budou navráceny zpět, až dojde k jeho obnovení.
Staronová synagoga požívala v pražském Židovském Městě ale i cizích židovských obcích mimořádné úcty a byla za staletí opředena řadou pověstí a legend. Jak vypráví pověst, synagogu chránili za požárů svými křídly andělé proměnění v holubice, a tak zůstala uchována bez vážnějšího poškození až do dnešních dnů. Podle jiné pověsti jsou na její půdě uloženy pozůstatky Golema, umělé bytosti, kterou na ochranu pražské obce vytvořil a oživil velký rabi Löw.
Staronová synagoga je nejstarší dochovanou ukázkou typu dvoulodní středověké synagogy. Je to obdélná stavba s vysokou sedlovou střechou a gotickými štíty, jejíž silné obvodové zdivo je zpevněno opěrnými pilíři. Hlavní budovu obepínají ze tří stran nízké přístavky, které slouží jako předsíň synagogy a prostory ženských lodí. Ty jsou s hlavním sálem synagogy spojeny úzkými otvory, které umožňují naslouchat bohoslužbě. Podlaží hlavní lodi synagogy leží podle tradice na znamení pokory o několik stupňů hlouběji pod úrovní okolního terénu. Dvě raně barokní pokladnice v předsíni sloužily k ukládání židovských daní, soustřeďovaných zde z celého království.
Vnitřní prostor Staronové synagogy je zaklenut šesti poli pětidílné žebrové klenby na dvou osmibokých pilířích. Dvanáct úzkých hrotitých oken odpovídá počtu dvanácti kmenů Izraele. Kamenné konzoly a hlavice jsou oživeny reliéfní výzdobou různých rostlinných motivů, mezi nimiž převládá listoví vinné révy. Umělecky nejcennější je výzdoba tympanonu svatostánku a svorníků kleneb. Právě těsný vztah výzdoby Staronové synagogy k dalším raně gotickým stavbám v Čechách datuje její vznik do doby kolem roku 1270.
Střed hlavního sálu zaujímá vyvýšené pódium s pultem pro předčítání Tóry (bima, almemor), které je od okolního prostoru odděleno pozdně gotickou mříží. Svitky Tóry jsou uchovávány ve svatostánku (aron ha-kodeš) na východní stěně synagogy, obrácené směrem k Jeruzalému. Svatostánek je zakryt vyšívanou oponou (parochet) a drapérií (kaporet), které jsou zdobeny symboly připomínajícími jeruzalémský Chrám. Před svatostánkem visí věčné světlo (ner tamid) a po jeho pravé straně stojí kamenný pult (amud) pro kantora, který odtud vede bohoslužby. Ve Staronové synagoze je dodnes uchováno původní rozmístění sedadel po obvodu sálu, které bylo dříve obvyklé i v ostatních synagogách.
V obvodových stěnách jsou patrná nedávno odkrytá ostění výklenků, které kdysi sloužily k ukládání modlitebních potřeb a knih. K osvětlení hlavního sálu slouží četné bronzové lustry ze 16. až 18. století a mosazné odrazovky na stěnách. Vnitřní výzdobu Staronové synagogy doplňuje vysoká korouhev, symbol významného postavení pražské židovské obce. Její užívání je doloženo od konce 15. století, do dnešní podoby byla obnovena za císaře Karla VI. roku 1716. Ve středu praporce najdeme šesticípou Davidovu hvězdu se židovským kloboukem uprostřed, která tvoří znak pražské židovské obce již od 15. století. Po obvodu praporu je vepsán text židovského vyznání víry Šema Jisrael.
Protože Staronová synagoga byla vždy hlavní synagogou pražské židovské obce, působily zde jako rabíni její nejvýznamnější osobnosti. V 16. století to byl např. rabín Eliezer Aškenazi, Mordechaj ben Abraham Jaffe, Jehuda Leva ben Becalel – velký rabi Löw nebo jeho nejvýznamnější žák Jom Tov Lipmann Heller, známý svým vynikajícím komentářem k Mišně. Později zde působil také vrchní pražský rabín Ezechiel Landau, významná autorita tradiční rabínské vzdělanosti, a vrchní rabín Šlomo Jehuda Rapoport, čelný představitel židovského osvícenství (haskala).
Pověsti a zvláštnosti
Ke Staronové synagoze se váže i řada pověstí. Jedna z nich praví, že zde Maharal uložil na půdě Golema, poté co ho deaktivoval vyjmutím tajné kabalistické formule z jeho úst. Maharal měl údajně golema uspat až po začátku Šabatu, kdy byl nucen přerušit bohoslužbu (po odzpívání žalmů 92 a 93, kterými se vítá Šabat) a porušil tak zákaz práce. Po návratu do synagogy začal proto oba žalmy zpívat znovu, jako by se nic nestalo. Tento liturgický zvyk se ve Staronové synagoze udržel dodnes.
Jiné hovoří o synagoze jako o skrýši před různými živly. Např. v roce 1689, kdy došlo k požáru na Starém Městě, lehlo mnoho budov popelem, ale Staronová synagoga toto přečkala (nenese dřevěné prvky).
Podle pověsti se nikdo nesmí posadit na sedadlo vrchního rabína v synagoze, jinak do roka zemře. Údajně se tak má dít rovněž na památku Maharala. Všechna dnešní sedadla v synagoze ovšem pocházejí až z 19. století.
Legendy též tvrdí, že kameny k založení synagogy byly prostřednictvím andělů přeneseny ze Šalamounova chrámu v Jeruzalémě. Ty zde byly uloženy pod podmínkou (hebrejsky: al tenaj), že až přijde Mesiáš a bude znovu vybudován Chrám, budou kameny přeneseny zpět na své místo. Synagoga pak byla podle této události pojmenována al tenaj, z čehož mělo vzniknout pozdější altneu (staronová).
GOLEM
Golem (hebrejsky: הגולם) je v židovské mystice člověkem oživená socha. Takovýchto golemů je známo poměrně dost a ačkoli si golema většina lidí představuje jako oživenou sochu s podobou člověka, může mít i podobu jinou.
Slovo golem znamená v hebrejštině neúplnost, nedokonalost a takto byla také tato oživená bytost pojímána. Neměla vlastní myšlenky ani vlastní vůli, obvykle nemohla hovořit a pouze doslovně plnila příkazy svého pána. Víra v možnost stvořit věc vychází z přesvědčení, že dobří lidé mají tvůrčí sílu, která ovšem není taková jako síla Boží. Pojetí šému, který golemy oživoval, vychází z kabaly, neboť podle této nauky je možno zopakovat Boží tvůrčí čin s pomocí správné kombinace písmen Božího jména. Šém pak zpravidla byl pergamen, na němž byla magická slova napsána.
Představa stvoření lidské hliněné postavy člověkem a jím oživené proto, aby splnila uložený úkol, je ovšem prokazatelně mnohem starší: má svůj původ ve starověkém Egyptě, kde je literárně doložena v povídce ze 2. poloviny 6. století př. n. l. Pravděpodobně souvisí s vešebty hojně používanými od doby Střední říše.
Svým způsobem byl i Adam, první člověk stvořený z prachu, nejdříve golemem.
Stejně tak se objevuje motiv stvoření člověka bohem z hlíny (smíchané z krví jiného zabitého boha) v mezopotámských mýtech. Jistou podobnost by bylo možné vidět i ve východních rituálech „oživování“ soch Buddhů. Než je socha umístěna na své místo, je do jejích útrob vložen svitek s mantrou.
Podle pověsti, kterou zpracovali bratři Grimmové, se po oživení golema na jeho čele objevilo slovo „emet“, neboli pravda (písmena alef, mem a tav hebrejské abecedy). Pro znehybnění golema pak stačilo smazat první písmeno z tohoto slova, čímž vzniklo slovo „met“, jehož význam je „mrtvý“. Takto byl dle legendy umrtven chelmský golem, kterého vyrobil rabín Elijahuem. Golem velikosti malé sošky, která nabývala po pánově příkazu přirozených rozměrů, svého pána přerostl a rabi tak nebyl schopen dosáhnout mu na čelo a golema znehybnit. Poručil tedy, aby mu golem zavázal botu. Obr se ochotně sklonil a rabi smazal písmeno. Náhle umrtvené tělo padlo k zemi a svou vahou rozdrtilo i rabína.