22/09/11 další tři dny na cestě
19/09/11 Silverton
po překonání několika horských sedel ve výškách přes 3500 m.n.m nabirame směr Silverton. Rychle se ale stmívá tak už víme, ze tam dnes nedorazime. Hledáme tedy vhodné místo k prenocovani a objevujeme krasné, romantické místo v úzkém údolí na břehu horské reky, jako vystrizene z romanů Jacka Londona. Usiname s výhledem na jasnou oblohu plnou hvezd, které později vystřídá zarici měsíc. Budím se ještě za tmy a pozoruji okolí, jestli se prece jen neobjeví nějaký ten medvěd (na stromech v okolí tábořiště visí nejvyšší stupeň vystrahy před jejich výskytem). Zatím nic ... vstavam s odhodlanim ponořit se alespoň na chvilku do řeky - v kaluzich kolem borim bosyma nohama tenký led. Je tu velky rozdíl mezi teplotou ve dne a v noci, což není tak divné, neboť jsme stále ve vyskach pres 2000 m.n.m. Nakonec zaviram oči a na par sekund na sebe nechám proudit ledovou vodu - jsem definitivně vzhůru!
Nikomu se z toho prekrasneho místa nechce, rikam si, ze se sem musím vrátit...
Opoustime údolí a prijizdime do Silvertonu. Parkujeme na okraji a jsme zvedavi, co nás čeká. Trochu se bojime, jestli se z hornickeho městečka, které bylo v dobách své největší slávy centrem oblasti, neboť zde končila železnice z Duranga, nestala uměla atrakce pro turisty. Obavy rozptyluje hned první budova, na kterou narazíme: opuštěny, zavřený hotel na prodej. Spinavymi okny obdivujeme zachovaly autentický interier, jak ho známe z westernů. Všechno je zde doopravdy - saloony, obchůdky, kavárny, ale take budovy radnice, soudu, vězení. Městečko má, klasicku strukturu jedné hlavni široké ulice, lemované budovami, které vypadají jako dokonale kulisy z Pravého poledne. Kolmo na ni je síť malých uliček, z nichž je jedna jiná - široká, vedoucí do kopce nad městečko ke kapličce a hřbitovu. Okamžitě se nám vybavuje scéna ze Sedmi statečných - ano, touhle ulici vezl Chris se svým pomocníkem rakev s neboztikem na místní hřbitov...
Na nádraží nás čeká další velký zážitek: historická lokomotiva s několika vagony. Masina je již evidentně mimo provoz, ale je na ni vidět, ze ještě donedávna sloužila svému účelu. Nikomu nevadí, ze si vylezeme do kabiny, prozkoumame vagón s uhlím i vagony pro přepravu horníků a vytezene rudy. Ponurou atmosféru umocňuje havran, který nas celou exkurzi provází.
Silverton je americky zapadakov, kde je na každém kroku cítit historie, kterou má za sebou. Odjizdime a snažíme si vše nějak v sobe srovnat. Věcí se propojují a kruhy se uzavírají.
Jirka
20/09/11 Mesa Verde
Součástí výletu je i zanechávání informační stopy. Tak je dohodnuto, že každý pár napíše pár slov o některé z významných událostí cesty. Na mne s Johankou připadlo povídání o Mesa Verde. Zkouším si ukradnout kousek času a kapacity počítače, abych to napsal. Za chvíli pojedeme dolů do civilizace (tedy do Burger Kinga, kde jsme si včera dali strašně velký hamburger s hranolkama a kolou, mají tam i wifi, odešleme informace). Takže k té Mesa Verde. Každý z nás určitě zná obrázky indiánských obydlí ve štěrbinách skal. Tak to je v Mesa Verde (prý to španělsky znamená úrodná planina). Dojeli jsme po dni stráveném v autě (ona ta kára moc rychle nejezdí, zato spotřebu má strašnou a blbě brzdí). Ubytovali jsme se v kempu přímo v národním parku. Večer výšlap cca 4 km výlet nahoru na kopec, krásné výhledy. Jirka málem zašlápnul malého chřestýška, asi je opravdu dobré dbát na opatrnost (dlouhé kalhoty, pevné boty), což někteří členové výpravy odmítají s odvoláním an krásné počasí. Počasí máme zatím opravdu dobré – klepeme na dřevo. Okolo nás se pásly místní ušaté srny. Ráno jsme vyrazili na obhlídku parku. Nejlépe přístupná stavba je hned vedle parkového úřadu, to nejzajímavější je ale na okružní cestě, kde je na několika místech ukázka toho, jak se způsob života indiánů v čase vyvíjel. A tak jsme diskutovali o tom, co je asi donutilo se přestěhovat z docela pohodlné roviny do skal, kam se skoro nedalo vlézt. Dle tvrzení archeologů to nebylo vnější nebezpečí – prý se nenašly žádné stopy boje či války. A ještě nepochopitelnější je, že se po stu letech ve skalách najednou sbalili a odstěhovali někam na jih. Asi k tomu měli nějaký důvod. Takže Mesa Verde v nás zanechalo mnohé dojmy, stále si k tomu co vidíme přiřazujeme texty písní (Ohrada se táhne krajem bůhvíkam …) a scény z filmů. Budeme si jich muset doma pár pustit, když teď víme, jak to vlastně v reálu vypadalo. A jak tak putujeme dále, tak zjišťujeme, že takováto obydlí jsou roztroušena po krajině na různých místech, nejen v Mesa Verde. Už mne honí, že prý odjezd, pokračování příště.
Ondřej
21/09/11 Canyon de Chelly
Šestý den cesty… ráno na tábořišti které jsme pojmenovali Kraví hora (dle pasoucích se krav), v nadmořské výšce 2660 m, cca jednu míli od státní, po hodně kamenité cestě pro naše R.V. opravdu nepříliš vhodné. Místo jsme ovšem zařadili mezi ty, kde bychom vydrželi déle než jednu noc. Mimo jiné proto, že zde byl zcela nečekaně signál, takže... však nás, chlapy, znáte. Vstáváme až kolem osmé, ráno je navíc poněkud lenošné, mj. díky sběru vzácných (nebo spíš krásných) kamenů které kamenitou cestu zdobily. Šoféruje Jirka, vylosoval se.
Cílem cesty je CANYON DE CHELLY – před polednem přejíždíme hranice mezi Coloradem a Arizonou, po poledni poprvé nahlížíme do úžasného kaňonu – podívejte se na fotky! Červený pískovec, tvarovaný časem, vodou, snad ledem – opravdu monumentální dílo přírody. Cca od roku 1700 dodnes jej obývají Navajové, předtím (750-1300) ve skalnatých úkrytech identických s těmi v Mesa Verde, lidé Puebla - tady ale někdy v neuvěřitelných výškách až 230 (!!) m nad dnem údolí – jak se do nich dostávali, je nám záhadou. (Poté, co Pueblané odešli dále na jih, zde ještě žili indiáni kmene Hopi). Místo je to opravdu mystické – každý jsme si našel chvilku k rozjímání (viz fota). …. a cesta zde do nás – nikoli poprvé (a pravděpodobně nikoli naposled) – vstoupila. Poté, co jsme začali chápat, co se zde před staletími odehrávalo a proč, shodli jsme se, že uspořádáme výpravu do Pohanska u Břeclavě (nemusí být tak dlouhá jak ta naše americká), abychom pochopili, jak to bylo s tou Velkou Moravou…
Kaňon začíná (nebo spíše končí) u městečka CHINLE, má zde výšku všehovšudy 10 m, větví se a dosahuje délky přes 50 km. Je zaříznut do hloubky až 330 m do náhorní plošiny, která leží v n.m. kolem 2000 m…. Vše v NAVAJO INDIAN RESERVATION – Navajové v kaňonu stále žijí a hospodaří, vstup do něj není volný. Míst, ze kterých je možné do kaňonu nahlédnout je několik – zítra máme v plánu vyrazit na jediný round-trip trail, kterým se můžeme dostat z hrany kaňonu na jeho dno.
Existence indiánů je ve městečku patrná – má i důsledky, které nás nepotěšily: nekoupíte zde žádný alkohol, dokonce ani pivo – jediné, které bylo v místním marketu ke koupi bylo nealkoholické pivo s lékořicí. Jak (čím) oslavíme zítřejší Ondrovy narozeniny, nevím. Nocujeme tentokrát v kempu, velmi prostém, který provozují Navajové.
Ota
Náhledy fotografií ze složky 22/09/11 další tři dny na cestě
Komentáře
Přehled komentářů
Ahoj cestovatelé, já právě přijela z termálů z Maďarska, takže se s kilometry vaší cesty nemůžu rovnat. Koukám na fotky, čtu vaše povídání a je vidět, že si to užíváte a je na co koukat. Ať vám vydrží počasí, dávejte na sebe pozor a užijte si to.
Pusu všem Mary
Pozdrav
(Mary, 2. 10. 2011 19:29)