O DIVADLE A O JINÉM, Východočeské divadlo Pardubice, r.1995
„Než špatně viset, lépe neviset !"
Takto neb velmi podobně zněl před mnoha lety všeobecně známý a dlouho se tradující výrok předního pardubického herce. nevím,zdali se traduje dodnes, ale mně zněl tenkrát v uších při každém aranžování fotografií v prostorách divadelní budovy - a nejen tam.
Z mé práce tedy vyplývalo,že jsem ve ztichlém a někdy již hodně potemnělém divadle pobývala dlouhé hodiny. Tu a tam prošel člověk od divadla,zahlučelo náčiní paní uklizečky, zařinčelo ze zdi spadlé sklo nebo z prázdného prostoru doléhaly tichounké zvuky - možná fantom neb trpaslík divadelní. Kdo to neprožil, neuvěří. Budova bez diváků žije svým vlastním životem, ale stopy lidí,kteří tudy tím dlouhým časem prošli, tu někde zůstávají.
Z pohledu, takříkajíc architektonického, je budova divadla vlastně dvěma prostory, zády k sobě posazenými, propojenými jevištěm a všelikými dveřmi a průchody. Máte-li patřičné pracovní zařazení, dost se nepobíháte tu i tam. Byl-li čas a příležitost, sledovala jsem, jak vzniká představení - první herecké zkoušky na jevišti, pak technické zkoušky - dekorace, světla, zvuk, rekvizity, kostýmy, v neposlední řadě i muzika. Pak hlavní zkoušky, generálky a nakonec zázrak hotové komedie.
Pozn.:komedie není v divadelně-technickém slangu žánr, ale prostě jakékoliv představení.
Jindy jsem postála na prázdném jevišti před temným prostorem hlediště bez diváků. To by mi šlo. Před plným hledištěm bych bez zaškobrtnutí neudělala ani 3 kroky, natož něco mluvit nebo předvádět.
Ale tady to nezačalo. První dotek byl někde v raném dětství. Chodili jsme na dost vzácně uváděná dětská představení, to samo o sobě jsem nesmírně prožívala /taktéž i loutková divadla/. Nevím už kdo a kdy mne vzal do zákulisí a já to viděla i z druhé strany. Žádná ztráta iluze se nedostavila, naopak, umocnil se můj dojem z divadla. Tahle vzpomínka nikdy nevymizela a vzbuzovala touhu být u toho. Pozdější příležitost a rozhodnutí v divadle pracovat bylo nasnadě. Stala jsem se „člověkem divadelním", poznala jsem věci zevnitř a zblízka.
V divadle stačí jen projít vrátnicí a už vás to má - to s velkým T, to nepostižitelné a přesto hmatatelné, chytří lidé tomu dali krásná a tajemná pojmenování, nechci je opakovat.
Mně se ovšem stala osudem krásná písmenka (tehdy se všechno psalo ručně) a starost, aby v rámci možností všichni herci „dobře viseli"! Nicméně, ač „člověka divadelního" neopustila mne dychtivost a zvědavost normálního diváka. Chci se ještě zmínit o nádherně vzrušujícím pocitu před začátkem představení - ztemnělé hlediště, světelný kužel (štych) na sametu, gong a tichý zvuk pomalu se rozvírající opony (pokud páni režisér a výtvarník nedostanou jiný nápad).
Od doby mého působení v divadle uplynulo mnoho času, odezněly starosti zaměstnance, ale ta místa mne oslovují stále stejně. Po letech přišla myšlenka dát věcem tvar výtvarnými prostředky. Po nějakou dobu opět procházím prázdným divadlem. To tam stále je a doufám, že vždycky bude. Zdali se mi to podařilo zachytit, nechť posoudí divák.
Marta Benešová
