Životní vyznání

Aloise Melichaříka

(autorka neznámá, Tep asi 1991)

Jméno Aloise Melichaříka mi zpočátku mnoho neříkalo. Po přečtení jeho životních příběhů sepsaných na několika stránkách, které jsme pro redakci získali na jedné ze schůzek Klubu přátel T. Bati, jsem si přála tohoto zajímavého člověka poznat osobně. Navštívila jsem ho jedno slunečné odpoledne. Uvařil mi kávu a přitom vyprávěl. Jeho povídání mne moc zaujalo. Alois Melichařík oslavil v březnu úctyhodný věk – devadesáté narozeniny, proto mne překvapilo, s jakou vitalitou a přesností na svůj život vzpomíná. Ve vzpomínkách jakoby se přenesl opět do let, o kterých jsem já už jenom četla. Jednotlivé příběhy dokládal řadou fotografií, korespondencí, záznamy, ukázal mi předměty, které jsou mu dodnes milé a byl upřímně rád, že si může zavzpomínat. Životní vyznání Aloise Melichaříka ve mně zanechalo pocit, že na jednoho člověka je toho až moc. Tento člověk mnoho dokázal, ale také mnoho ztratil. Dlužíme vám ještě vysvětlení, kdo to vlastně Alois Melichařík je?

Pochází ze sedmičlenné rodiny, vyučil se ševcem a začínal u firmy Baťa ve Zlíně. Když našetřil, vydal se nazdařbůh do světa. Na zkušenou. Poprvé se zastavil v Paříži. Neuměl francouzsky, proto dělal nádenickou práci a za ušetřené peníze se po večerech učil jinak než česky. Když už něco znal, začal vydělávat. Uměl řemeslo – pracoval přece u Baťů. Dařilo se – ale osud velel jinak. Továrna zanikla a on hledal znovu práci. Přijal místo pokojského v hotelu na venkově. Jako číšník se pak živil v Paříži. Po třech letech se Alois Melichařík vrací, odkud přišel. Dech sladkého domova jej polaskal po tváři. Nastoupil do staré známé dílny jako kontrolor a pak už bral příležitosti útokem. Ale o tom až dále. K prvním vzpomínkám patří setkání s Tomášem Baťou.

K mému prvnímu setkání s Tomášem Baťou  došlo v prosinci roku 1920 v době dělnických stávek a jiných politických událostí. K udržení pořádku ve Zlíně – v továrně fy. Baťa – vyslali z Kroměříže vojenský oddíl. Byl jsem jeho členem a strážným Baťova bytu. Již při první služební pochůzce zastavil se T. Baťa u mne s otázkou, co dělám v jeho zahradě, že žádné hlídače nepotřebuje, ani o ně nežádal. Během několika hodin hlídku odvolali.

Po vojenské službě (r. 1923) jsem nastoupil do zaměstnání jako dělník fy. Baťa ve Zlíně. V té době panovaly velké potíže s dopravou zboží ze Zlína do jiných prodejen v republice. Zboží odeslané na Moravu došlo do prodejny v Čechách a obráceně, včetně Slovenska. Vypsané soutěže o nápravu nepřinesly i přes vysokou finanční odměnu řešení. Ptáte se, jak celou věc zařídil šéf (tak jej budu nadále nazývat)?

V celé etáži v první budově (u hlavní brány) nechal zřídil skladiště obuvi a potřebné zařízení. V provisorní místnosti přespával a stravoval se a pouze v naléhavých případech úřadoval. Znám tyto okolnosti, protože jsem ve skladišti vypomáhal u přesunů regálů a jiných prací. K tomuto účelu se zhotovily mapy včetně všech železničních stanic a Baťových prodejen v celém státě. Až na nějaké úpravy v železničním jízdním řádu probíhala doprava zboží do prodejen od té doby bez potíží.

Potřetí jsem se se šéfem setkal v době, kdy nás deset z večerního kursu prodavačů poslali na výpomoc při vánočním prodeji v nově zřízeném Domě služby obuvi v Praze na Václavském náměstí. Zájem o náš příjezd projevil šéf osobně tím, že si prohlížel naše oblečení. Připomínky měl ke každému – kupříkladu nevyžehlené kalhoty, nevhodná kravata, účes. Mě jediného se zeptal: „Jaké to boty máte na nohou?“ Šlo o lakovky do tance nebo společnosti za Kč 29,-. Odpověděl jsem odborně číslem 5847, jak značila typ výroba. „Na to jsem se vás netázal, k jakému účelu je nosíte?“. Teprve teď jsem si uvědomil, že chodím v botách do tance, ale pohotově jsem odpověděl, že pracovní obuv mám v kufru, protože jsem se nestačil po příjezdu přezout. Šéf jen dodal: „A rozum nemáte v kufru?“ Jednoho z nás poslal zpět do Zlína.

Protože ještě nefungoval výtah, nosily se ze skladiště bedny s obuví po schodech v rukou, aby zaplnily místa v regálech v prodejně. Hodinová polední přestávka často nestačila ani na to, abychom si došli na oběd do restaurace. Náhodou zastavil mne šéf s dotazem, jestli už jsem po obědě a když zjistil, že nikoliv, několikrát s námi nosil bedny do prodejny. V té době náhodou přišel vedoucí prodejny a na dotaz šéfa odpověděl, že byl na obědě. Šéf vzrušeně řekl: „Ale zaměstnanci ještě nebyli. Tak pane vedoucí, od zítřka zařídíte ve 3. etáži jídelnu pro všechen personál a zařídíte vydávání obědů tak, aby během polední přestávky se všichni vystřídali. Obědy dostanou na váš účet zdarma.“ Příštího dne z vedlejší restaurace Vašata všechno zajistili včetně obsluhy číšníků. Počet obědů jsem neznal, ale odhaduji, že se jednalo o 60 – 70 obědů po dobu čtyř dnů.

V lednu roku 1930 jsem se stal vedoucím prodejny ve Valašských Kloboukách. Po skončení prodavačského kursu tři zaměstnanci správkárny obuvi dojížděli do práce vlakem po šesté hodině ráno. Prodejna se otevírala až v 8 hodin. Vyhověl jsem jejich žádosti a prodejnu otevíral podle jejich příjezdu. Firma také vypsala soutěž o nejlepšího vedoucího prodejny. Vyhrál jsem – ale o tom později.

Jednoho letního rána vystoupil z auta šéf, aby si zatelefonoval do Zlína. Náhodou současně probíhal i trhový den, takže i zákazníků, zejména z venkova, přicházelo více. Na dotaz, proč nedodržuji prodejní dobu, poukázal jsem, jak jsem již uvedl, na dělníky – ševce. Ani vyřízení žádosti starší venkovské ženy o vrácení devíti korun za dětské capáčky neprobíhalo v přítomnosti šéfa snadno. Nabízel jsem jí místo peněz jiné zboží – francovku, punčochy a jiné, ale marně. Žena stále opakovala: „Pane Baťa, vraťte mi peníze.“ Stávalo se, že venkovské ženy oslovovaly vedoucího prodejny ‚pane Baťa‘ a ne ‚pane vedoucí‘. Šéf, čekajíc na telefonní spojení, pozoroval mou situaci, vzal ženě obuv z ruky, položil ji na prodejní pult se slovy: „Až dítě doroste, babička koupí jiné, peníze jí dejte.“ Spokojená žena opět: „Pane Baťa, pěkně děkuju, však já dojdu.“ Nevěděla, že děkovala skutečnému Tomáši Baťovi.

Soutěž o nejlepšího vedoucího prodejny jsem neočekávaně vyhrál. První cenou byl desetidenní zájezd do Francie, Paříže a jiných měst až k moři do Marseille. Potřeboval jsem si zvýšit kauci jako vedoucí prodejny  (úrokovala se 10 %). Proto jsem požádal ředitele prodejního oddělení, aby místo zájezdu se mně dostalo finanční odměny v hotovosti. Prosbu jsem odůvodnil tím, že jsem ve Francii tři roky pracoval a že potřebuji peníze na zvýšení konta. Žádost mi zamítli – z důvodů platných stanov soutěže. Ve druhém přípisu jsem navíc uvedl, že se dobrovolně zříkám zájezdu ve prospěch jiného vedoucího, který stojí v soutěži ve výsledcích za mnou. V příštím výpisu osobního konta mi firma připsala částku pět tisíc korun jako odměnu ze soutěže. Po krátké době převzal jsem větší prodejnu ve Frenštátě pod Radhoštěm.

Na Štědrý den odpoledne volal telefonicky Tomík Baťa, že táta se velmi zlobí na vedoucího prodejny, který zodpovídá za udržování reklamní vitrínky v hale hotelu Pustevna. Přestože byly Vánoce, ve výkladu ležela letní obuv a značné množství nečistoty. Nevěděl jsem, že se tam vitrínka nachází, protože obsahovala pouze půlpáry obuvi a punčoch, ostatní bylo v krabici v regále, takže při inventurách zboží nescházelo (Zajímavý moment pro všechny skladníky – inventura probíhala dle krabic, bez ohledu na jejich obsah. Pozn. C.) . Prodavač bydlící v místě opatřil povozníka, já potřebnou obuv včetně vánoční výzdoby. Polní cestu kryly závěje sněhu a činily pouť velmi obtížnou. Po úpravě výstavky vyhledal jsem Tomíka, abych mu za upozornění poděkoval, protože kdyby nedošlo k nápravě, tak vedoucí prodejny na svém místě skončil. Chtěl jsem osobně popřát k vánočním svátkům šéfovi. Tomík mi podal ruku a upozornil mne, abych se tátovi raději neukazoval.

Při setkání velmi krátce nato jsem ještě převzal prodejnu v Lipníku nad Bečvou. Tam jsem obdržel dopis, abych se osobně dostavil v určený den a hodinu k Tomáši Baťovi. Důvod pozvání mi sdělili až při návštěvě. Požádali mne, abych převzal místo v zahraničí. V Sýrii jsem měl v některých městech zřizovat prodejny Baťa. Manželka s týdenním platem (rentou od firmy) 500,- Kč měla zůstat doma do doby, než se vrátím.

Z důvodu zdravotního stavu manželky a zejména neuváženě jsem nabídku nepřijal. Odpověď šéfa si dodnes doslova pamatuji: „Máme dostatek zájemců s vysokoškolským vzděláním a kaucí, Vy nemáte zájem o nás, my nemáme zájem o Vás, můžete, pane, jít!“ Než jsem vlakem dojel do Lipníka, pracovní skupina i nový vedoucí připravovali prodejnu k předání. Mohl jsem ihned dostat vhodné místo v továrně na obuv firmy Chlud v Otrokovicích, byl jsem však důrazně upozorněn, že jestliže nastoupím zaměstnání u jiné firmy, do továrny Baťa se již nikdy nedostanu. Důvodem toho, abych k jiné firmě nenastupoval, se stalo také to, že na osobní kartu napsali „propustit“ a ne „nepřijímat“.

Již třetího dne přijeli ke mně do bytu, abych ihned jel s nimi do Petřvaldu u Příboru převzít prodejnu, že cestou autem mně podrobněji sdělí naléhavé důvody, které vedou ke změně vedoucího. V nově postavené prodejně se na příkaz šéfa vyměnili dva vedoucí – první proto, že po velikonoční sobotě čistil v prodejně kamna. Při druhé návštěvě prodejny žádal šéf vedoucího o smeták a hadru. Vedoucí šéfa osobně neznal, domníval se, že je to ze Zlína kontrolor a nechal šéfa čistit výklady. Ten se ho potom zeptal: „Co vy děláte v prodejně?“, „Jsem tu vedoucí“, a šéf odpověděl: „A já jsem Tomáš Baťa.“

V prodejně našli ještě jiné nedostatky - na stropě odpadlá omítka, před prodejnou neupravené prostranství, bláto, nedodělaná nezakrytá studna a jiné. Šéf prohlásil: „Jestliže příště zjistím ve vedení a úpravě prodejny nedostatky, vyměním celý personál prodejního oddělení včetně ředitele. Dostal jsem příkaz, abych do 14 dnů, bez ohledů na finanční náklady, uvedl prodejnu do vzorného stavu včetně 100 % plnění plánované tržby prodeje a správkárny.

Opravili jsme strop, vymalovali a natřeli výklady, nechal jsem před prodejnou vydláždit a pořídil jsem stojan na jízdní kola. Kokosové běhouny pokrývaly celou podlahu a křesla zvýšila svůj počet ze tří na šest kusů. Zakryli jsme a uvedli do provozu studnu, vysázeli stromky a kvítí v zahradě. Dřevník postavený z odpadních desek od stavby jsme nechali upravit jako besídku v zahradě. Před vjezdem do vesnice se vztyčily transparenty s nápisem „Navštivte nově upravenou prodejnu Baťa“ a před prodejnou vkusné tablo upozorňující na drobné opravy obuvi na počkání zdarma.

Návštěvou rodin v bytech získal jsem tolik oprav obuvi, že jsem musel přijmout pomocného dělníka. Podle katalogu jsem bral objednávky na novou obuv, kterou jsem měl v prodejně, a zákazníci si ji opatřovali v Příboře. Dodal jsem jim obuv do bytů a jezdil jsem pro ni na kole do Příboru po pracovní době nebo v neděli (Jedná se o vzdálenost 10,1 km, tedy jako Zlín – Otrokovice. Pozn. C.) . O výpomoc jsem se obrátil na příbuzné a známé a objednanou obuv i punčochy na dobírku zasílal poštou. Podařilo se mi docílit tržby prodejny z původních 42 % na 155 % a správkárny z 54 % na 162 %. Stalo se jen otázkou času, kdy se šéf v prodejně cestou na Ostravsko zastaví. Ze Zlína za celou dobu nepřijeli zkontrolovat proplácené účty za opravy a nové zařízení.

Poslední týden v červnu 1932, to je jen několik dnů před havárií letadla v Otrokovicích, zastavil se šéf v prodejně. V sobotu před polednem. Slovy „Dobrý den, pane šéf“ jsem jej pozdravil a on se již při podávání ruky pozorně rozhlížel po prodejně. Shlédnul i zahradu, zatímco jsem obsluhoval zákazníka. Pak ve správkárně zkontroloval opravené boty a vyžádal si tabulku předpokládané tržby a finanční výsledky. Zdůrazňuji, že po celou dobu asi 20 minut neměl žádných dotazů a s pozdravem a podáním ruky odešel. Než nasedl do auta, chvíli se díval na prodejnu. Měl jsem pocit, že si mě prohlíží – vždyť před necelými třemi měsíci jsme spolu osobně jednali a on mě ze zaměstnání propustil. Všichni znali jeho obdivuhodnou paměť. Třetího dne v pondělí volali telefonem ze Zlína, abych předal prodejnu a příštího dne se hlásil v prodejním oddělení ve Zlíně. Na dotaz, komu prodejnu předat, měl jsem požádat některého z předešlých dvou vedoucích. Převzal ji ten, co nechal šéfa čistit výlohy.

Ještě v tom týdnu jsem převzal prodejnu v Uherském brodě, abych za půl roku byl jmenován vrchním příjemcem, kontrolorem celé výroby v továrně. Šlo o jedno z nejzodpovědnějších postavení v závodě.

V roce 1936 jsem se vrátil do prodejního oddělení a převzal prodejnu ve Velkém Meziříčí, o rok později v Praze – Libni. Tam jsem onemocněl na záškrt. Po hospitalizaci v nemocnici na Bulovce mně lékaři doporučili doléčení v horách. Odstěhoval jsem se tedy do Beskyd – Nového Hrozenkova. Po uzdravení jsem pracoval jako kontrolor prodejen okresu Prostějov a Olomouc. Protože jsem neuměl německy a vedoucí prodejen ve Šternberku, Libavě a jinde byli Němci a nechtěli plnit moje příkazy, požádal jsem o zproštění místa kontrolora a převzal jsem prodejnu Dům služeb v Přerově.

V roce 1940 mne povolali do Zlína, opět na místo vrchního příjemce a později mne jmenovali vedoucím prodejny Baťa ve Zlíně.

Po roce 1945 nastala jiná doba v práci i v životě. Nové vedení část vedoucích vyhodilo, ostatní se poroučeli v roce 1948 (Ze Zlína bylo v r. 1945-48 vyštváno 15 tisíc osob, vesměs baťovců, t.j. ¼ obyvatel města. Pozn. C.). V továrně na obuv firmy Štědrý a spol. (Zruč nad Sázavou) jsem pracoval jako nákupce materiálu a vedoucí prodeje výroby. Po únoru 1948 firmu znárodnili a včlenili k n.p. Baťa ve Zlíně. Tehdy jsem měl na osobním kontě u Bati stále ještě 82 tisíc Kčs – šlo o zůstatek nevyplacených provizí podle pracovní smlouvy. Při žádosti o vyplacení mi z n.p. Baťa sdělili dopisem: „Jelikož Váš požadavek jest hospodářsky nezdůvodněný, podle zák. č. 228/1946 Sb. odmítáme Vám Kčs 82 000,- vyplatit.“ Od soudního vymáhání jsem upustil, jelikož jsem v té době pracoval jako kontrolor n.p. Čs. konservárny a lihovary v Praze a právnickou bitvu bych stejně nevyhrál.

V rámci vládního nařízení (70 tisíc úřadníků do výroby – zejména nestraníků) mne navrhli a z dosavadního místa uvolnili. Pak jsem byl zdejšími (pražskými nebo zlínskými? pozn. C.) výtvarníky doporučen Českému fondu výtvarného umění v Praze jako vedoucí prodejny Díla ve Zlíně. Po tříměsíčním odborném školení jsem prodejnu na podzim roku 1956 převzal. V obchodě jsem ale jednoho dne spadl ze žebříku a dostalo se mi čtyřtýdenního rehabilitačního léčení v Mariánských lázních. Již devátý den po nástupu léčení mne (září 1959) zatkla StB. Na místní stanici SNB mne podrobili prohlídce a ohodnotili i můj osobní majetek. Na dotaz o důvodu mého zatčení dostalo se mi odpovědi, že na kladení otázek jsou oni a ne já. Příčinu jsem se dozvěděl až při podepisování vyšetřovacích spisů: Zajištěn pro plánovaný ilegální přechod státních hranic.

Po několikadenním zajištění ve věznici v Chebu mne převezli do věznice Tábora v Ostrohu a do věznice Ruzyně v Praze. Později i do Olomouce a Uherského Hradiště. Dne 27. ledna 1960 jsem pádem ze schodů z prvního poschodí věznice utrpěl otřes mozku a úraz páteře. Žádost, aby se mi hned dostalo odborného ošetření, t.j. sádrového korsetu celé páteře, byla zamítnuta. V pozdních odpoledních hodinách mne na nosítkách v nákladním autě odvezli do Brna do nemocenského vězeňského oddělení. Mimo dvě až tři tablety proti bolestem denně jsem jiné ošetření nedostal. Až do 15. března. Ten den měl zdravotní kontrolu civilní lékař, který se divil, proč ještě nemám sádrový korset.

Obžalovaný může být souzen pouze v dobrém fyzickém a duševním stavu, o čemž se u mne nedalo hovořit. Přidělený advokát nevyužil ani tohoto zákona a tak mne 21. dubna sanitka převezla k soudnímu řízení do Zlína. Obžalovali mne z předražování prodeje obrazů, z obohacování se, z okrádání na daních a z údajného manka Kčs 4800 v prodejně. Inventura a předání prodejny proběhlo za mé nepřítomnosti a to jen několik dní před mým zatčením. Obrazy jsou i byly toho času majetkem soukromých malířů, jejich tvůrců. Autoři si rovněž stanovili ceny. Nemohlo se jednat o předražení zboží socialistického sektoru ani o obohacování, protože získané peníze jsme používali k zahajování výstav, na poštovné u pozvánek, pohoštění a jiné.

Na bystrý dotaz soudce z lidu, kolik mi z předražování zůstalo měsíčně peněz, jestli 10 nebo 20 korun, odpověděl jsem, že nekrylo ani výdaje, že někdy šlo i o 100 Kčs. Tak zaúčinkovala káva, kterou jsem dostal k snídani již před pátou hodinou ranní. K soudu jsem vyjížděl v osm hodin ráno. Ještě večer jsem se cítil otupělý po narkóze. Nemohl jsem povstat při čtení rozsudku, který zněl: „Obžalovaný pochází z dělnické rodiny, ze sedmi dětí, ale vychování má kapitalistické. Zastával vysoká postavení a funkce u bývalé firmy Baťa, nemá kladný postoj k socialistickému zřízení, stavěl u prodejen vánoční stromy, počítal se změnou situace – proto shromažďoval obrazy, že si s nimi otevře vlastní obchod ... a t.d. ...... a proto se odsuzuje ke čtyřem letům odnětí svobody nepodmíněně a ztrátě poloviny majetku.“

Po sejmutí sádrového korsetu začátkem června toho roku mne odvezli do věznice Mírov a vězeňský lékař mne uznal k lehčí práci. Pro bolesti páteře jsem nemohl stát ani sedět, přesto mne nařkli ze simulace a předvedli k vojenskému lékaři z Olomouce. Zde se mi opět mimo tři až pět tablet denně jiného léčení nedostalo. Jen a jen zásluhou manželky byl mně trest na dobu dvou let přerušen, abych se mohl na své náklady léčit. Jenže ve Zlíně mne nechtěli do nemocnice ani na úrazové oddělení přijmout. Obrátil jsem se na známé v Praze, kteří mi dopomohli k léčení na I. orthopedické klinice (Na Bojišti).

Po dvouletém léčení včetně odpykání trestu v délce 9 měsíců a sedm dní mi Okresní soud v Gottwaldově trest zrušil. Osobně jsem požádal prokurátora ve Zlíně, aby mi vrátili i neprávem zabavený majetek, zejména obrazy v ceně 84 tisíc korun, ale řekli mi, že šlo o léta justičních omylů a že mohu být rád, že to pro mne tak dopadlo. V roce 1968 podal jsem stížnost Nejvyššímu soudu do Prahy. Odpověď přišla v roce 1969 - zda ještě trvám na obnovení soudního řízení? Na dopis jsem již neodpověděl.