Jdi na obsah Jdi na menu
 


PŘEDCHOZÍ KAPITOLA 1/3

 

vše akad. arch. Eduard Staša
(Naše pravda, 1988, Zlínské noviny 1993)

 

LANGEROVA KOŽELUŽNA NA VODNÍ ULICI  

 

K nejstarším zlínským továrnám svými historickými počátky patří zřejmě Langerova koželužna na Vodní ulici (ta se dříve jmenovala Haltéře a po zlínsku Oltéře). Tam někde už od počátku XIX. století začínal ve skromných dřevěných boudách Martin Langer. Ve druhé polovině tohoto století stal se majitelem koželužny jeho syn, vážený a pokrokový zlínský občan a radní Leopold Langer. Měl tři syny, dva z nich vyučené řemeslu, ale živnost po jeho smrti v roce 1912 převzala nejstarší dcera Marie. Na Oltéřích v blízkosti dřevěných objektů koželužny postavila Langerova rodina v roce 1914 přízemní dům s č.p. 339 a také další dřevěný objekt s koželužskými káděmi.

 

Majitelka už od těchto počátků uplatňovala smělý název „průmyslový podnik“. A jak patrno z korespondence se stavebním úřadem, kde musela obhajovat nepovolenou stavbu budov, dodávala firma po celou první světovou válku kůže pro armádu. Nesla tehdy název: „M. Langer – výroba a obchod kůží – Zlín, Morava“. Teprve později se stala podnikem: „Leop. Langer – výroba kůže – ve Zlíně“.

 

O dobré podnikavosti firmy svědčí to, že v říjnu roku 1917 jí udělili stavební povolení ke stavbě nové patrové budovy koželužny s kotelnou a sušárnou vedle jejich domu č.p. 339 ve stavební čáře Vodní ulice (Vodní ulice vedla tehdy v těch místech asi o 15-20 metrů jižněji, nežli je její dnešní trasa Pozn. C. ). Budovu navrhla a postavila zlínská stavitelská firma Joži Jarcovjáka.


Langerova koželužna

Budova bývalé Langerovy koželužny ve Vodní ulici, jak vypadala v roce 1980 – tedy v roce zbourání. Celé horní patro zabíral finanční úřad (tehdy se ještě vešli do zobrazeného prostoru), v přízemí papírovalo Okresní oddělení Českého statistického úřadu. Lepší foto nemám, přestřihnutost na levé straně je již na publikované reprodukci.

 

O rok později postavili naproti u železniční trati velké stáje pro koně a dobytek. Ještě v roce 1921 vznikl dřevěný objekt na tříslo a nechyběl ani projekt na postavení patrového obytného domu na zlínském (starém) náměstí. Ale to už se neuskutečnilo. Došlo k velkému zadlužení ve výši 614 000 korun, k soudnímu vyrovnání a k likvidaci podniku. Majitelé odjeli do Ameriky a budovy převzala obec zlínská. V objektech pak po mnoho let sídlila Stavební správa regulace Dřevnice v čele se stavebním radou Ledererem. Používala je též zlínská obec a po roce 1945 se tu vystřídalo několik firem a úřadů. Např. Odbytové sdružení gumáren, n.p. Barum a v letech sedmdesátých sídlil v patře Finanční Úřad (Ano, byrokracie, která dnes zabere sedm etáží 21. budovy, si vystačila za totality s jednou podlahovou úrovní relativně nevelké budovy. Pozn. C.) a do přízemí přesunuli Okresní oddělení Českého statistického úřadu. Když se v roce 1980 začínala budovat druhá budova-ubytovna Průmyslových staveb Gottwaldov (dnešní PSG a.s.), objekty staré koželužny nemilosrdně zbourali.

 

jiro - aRNOŠT jirousek

Arnošt Jirousek - absolvent obchodní školy - přišel do Zlína před první světovou válkou. Po dobu jejího trvání působil jako obchodní cestující u firmy Baťa a u firmy Fr. Štěpánek. V roce 1919 stal se spoluzakladatelem továrny na obuv „Manoj“ (počáteční písmena jmen tří zakladatelů MAlota-NOvák-Jirousek). Na konci ulice Lešetín II., u železniční trati ze Zlína do Vizovic, si společníci postavili dlouhou přízemní budovu. Slušně prosperovali. Zaměstnávali cca 70 lidí a přečkali i první poválečné obtíže.

 

Přesto společenství těchto tří mužů začalo jevit odstředivé tendence. První se osamostatnil Eduard Malota (1921 - o osudu MANOJ a Malotova  víceméně nevydařeného pokusu o podnikání  na konci stati).

 

Po jeho odchodu a zrušení MANOJ podnikal Jirousek do r. 1928 s Františkem Novákem (druhým ze tří společníků). Značka a reklama MANOJ přežily až do roku 1927.

Obrazek

Reklama MANOJ z roku 1927.

 

Koncem roku ze společenství odešel František Novák (viz následující stať) a A. Jirousek v původní budově č.p. 667 započal úspěšné období rozvoje své továrny na obuv.

  

Počátkem třicátých let postavil v sousedství původní přízemní budovy novou moderní patrovou stavbu podle návrhu zlínského architekta Mir. Lorence. Dochovaná fotografie ukazuje, že šlo o objekt stavebně i architektonicky velmi zdařilý, vymykající se běžnému standardu.

JIRO - Arnošt Jirousek - hlavičkový dopis

Slibně se rozvíjející odbyt i výroba si vyžádaly další rozmach kapacit. A tak v polovině třicátých let došlo k velké výstavbě dvorního křídla a k rozšíření i k nadstavbě uličního traktu na tři etáže.  

 

Do budovacího období se "vešla" i přestavba továrníkova rodinného domu na východním okraji pozemků (stál zde od roku 1921). Továrna dobře prosperovala - v polovině třicátých let vyráběla 500 - 600 párů obuviObrazek denně. Přitom si „vyzkoušela“ i nepříjemnost plynoucí z radikalisace dělníků v období Velké hospodářské krise – stávku proběhnuvší v roce 1930.

 

 Z roku 1938 se nám uchovalo označení firmy „JIRO – Arnošt Jirousek, továrna obuvi – Zlín, vyrábí veškerou koženou obuv, sandalety a meltonky“.

 

V konkurenčním stínu fy. Baťa se dařilo udržet nezávislost a prosperitu. Mnohdy se jednalo o hledání proslulých "děr na trhu". Dávno vyčpěly spory ze dvacátých let, kdy třeba (v srpnu 1925) při návštěvě tehdejšího ministra obchodu na zlínské radnici se továrníci Novák & Jirousek cítili uraženi, když je ministr přehlížel a omylem považoval za baťovce. Nebyl daleko od pravdy, zvážíme-li minulost všech tří podnikatelů.

 

V letech pozdějších Arnošt Jirousek došel k uznání díla Tomáše Bati a nijak se netajil tím, že si jej váží. Vždyť právě fa. Baťa to bývala, kdo mnohokráte využil výrobních kapacit jeho továrny a zásoboval jej zakázkami. 

 

Továrna přežila období druhé světové války, kdy majitel byl jediným, kdo se ve Zlíně odvážil přijímat studenty, propuštěné z koncentračního tábora Sachsenhausen (odezva studentského neklidu po 28. říjnu 1939). A ještě jednoho, dodnes viditelného "válečného" počinu se dopustil.

 

V éře Protektorátu Čechy a Morava ztrácela velmi rychle na hodnotě měna a bohatější lidé zabezpečovali svůj majetek investicemi do nemovitostí (viz výstavba vil baťovských ředitelů). Stejně tak Arnošt Jirousek postavil na Dlouhé ulici - v pásmu mezi dnešní Komerční bankou a Československou obchodní bankou - třípatrový činžovní dům se zeleným keramickým obložením fasády (1940). Na svém místě se nachází i dnes, žil v něm zde vyfotografovaný Jirouskův syn Zdeněk ( 1. prosince 2011 ve věku 93 let).

 

V roce 1948 továrnu znárodnili a začlenili do n.p. Baťa. Arnošta Jirouska coby "buržoasní živel" komunisté vyhnali ze Zlína do pohraničí.

 

JIRO - Arnošt Jirousek

 

Záběry z ulice Lešetín II. a továrního dvora fy. Jiro – od šedesátých let po výrobě není ani stopy, v areálu sídlí různé firmy a v bytech po svobodných matkách žijí sociálně nepříliš stabilní rodiny.

 

Bývalé tovární budovy v ulici Lešetín II. sloužily později jako ubytovna svobodných matek. Na východním průčelí budovy může kolemjdoucí shlédnout opršelý, ale stále viditelný nápis „JIRO, Arnošt Jirousek, továrna obuvi“.

 

Její bývalý iniciátor zemřel ve Zlíně 1. března 1988 ve věku 96 let jako poslední pamětník dob "kdy to začalo" - slávy zlínského obuvnického podnikání. Navíc

Zadní trakt firmy JIRO v prosinci 1986 – zdevastovaný a vybydlený.

nebyl jediným z rodiny Jirousků, který se zapsal do podvědomí veřejnosti - jeho bratr František učil matematiku ve staré zlínské škole Komenského.

http://www.cygnus.estranky.cz/img/picture/72/s-p%C3%A9%C4%8D%C3%AD-%C5%99%C3%A1dn%C3%A9ho-hospod%C3%A1%C5%99e.jpg

 

Obrazek

 Tristní stav blahých let popřevratových nedá se zahanbit a skvěle sekunduje totalitnímu šlendriánu. Vidíme východní (dvorní) blok továrničky, druhou etáž. Jen nejde na rozum, jak řeší deštivé počasí firmy umístěné v přízemí (a sídlí tam). Že by zaměstnanci používali v interierech deštníků?

 
 
 
 
 

františek novák 

Třetí z „dědiců“ firmy MANOJ, František Novák, zastával v původní trojici posici řemeslného odborníka. Vyučil se totiž obuvníkem a stal se také prvním poválečným starostou města Zlína v letech 1919 až 1923 jako představitel komunistické strany (!). Spojení továrníka – podnikatele a komunisty bylo zajímavým rysem dvacátých let. (Bizarnosti tohoto druhu přenesly se spolehlivě až do časů po druhé sv. válce – v roce 1947 byl členem komunistické strany na zlínsku i katolický farář. Pozn. C.) Začal podnikat původně s obuvníkem Františkem Kroupou v jeho domě na dnešní Bartošově ulici a koncesi na tovární výrobu obuvi získal v roce 1920. Když se poté rozpadl MANOJ, podnikali s výše uvedeným Františkem Jirouskem v původní budově na Lešetíně. Svědčí o tom i dopisy okresní politické správy v Uherském Hradišti z června a září 1927, které jsou adresovány firmě „Jirousek a Novák – obuvnická továrna ve Zlíně“. Uděluje se jim povolení ke stavbě jednopatrové tovární budovy skladu a kanceláří v ulici Lešetín II. Tam měl František Novák od roku 1919 postaven také rodinný dům.

Obrazek

Projev starosty Františka Nováka při položení základního kamene ke stavbě radnice r. 1922. Foto J. Macháček (fotoarchiv OA Zlín).

 

 

Ale žádost o kolaudaci stavby, která nese už jen jméno firmy „Frant. Novák – tovární výroba obuvi“, svědčí o tom, že mezi tím došlo k rozchodu obou partnerů. Budovu v říjnu 1928 zkolaudovali pod č.p. 651. Majitel firmy se ale zadlužil, došlo k soudnímu vyrovnání, dluhy však splatil a před druhou světovou válkou zde fungoval solidní podnik s denní výrobou asi 600 párů a se 120 dělníky.

Obuvnická továrna Františka Nováka

Zlínská obuvnická továrna Františka Nováka znárodněná po únoru 1948 (fotoarchiv OA Zlín)

 

 

Vyráběli především pánskou obuv, firma provozovala po určitou dobu též vlastní prodejny a slušně prosperovala. A tak v letech 1939-41 provedli přestavbu a nadstavbu původních budov v dvorní i uliční části na jedno a dvě patra, jak je známe dodnes. S válečnými potížemi přečkal podnik léta 1940-45 a v roce 1948 ji znárodnili a začlenili do n.p. Baťa.

Bývalé výrobny za totality sloužily svitovským učnicím coby internát pod názvem "Domov Marie Majerové", po převratu a rekonstrukci (viz foto) se staly sídlem rozmanitých "kancelářských" firem.

 

 

Bratři malotové - továrna na gumové zboží

 

I když nejde zrovna o továrnu obuvnickou, zaslouží si, abychom se o ní přece zmínili. Patří zkrátka do éry podnikatelského snažení zlínských měšťanů ve dvacátých letech. Byli to bratři Antonín a Ludvík Malotovi. První odešel z učitelování na zlínské škole a druhý se vrátil z krátkého pobytu v Americe. Zakoupili pozemek v místě, kterému se říkalo „Farářův kút“ v blízkosti Štěpánkovy továrny na obuv . V prosinci roku 1922 jim povolili stavbu přízemní budovy pro výrobu gumového zboží a gumových plášťů (oděvů). Budovu navrhla a postavila v roce 1923 firma F. Malota a spol. z Bratislavy (realizátorka mnohých baťovských budov ve Zlíně). Továrna obdržela č.p. 401, jak je patrné z dopisu starosty Fr. Nováka z června 1923 a měla firmu „Bratři Malotové – továrna na gumové zboží – Zlín, Morava“.

 

Vedle tovární budovy současně postavili rodinný dům a výroba se celkem slibně rozběhla a slušně prosperovala. Antonín Malota se od roku 1919 aktivně podílel na stavbě zlínské sokolovny jako jednatel družstva pro její výstavbu. Společný podnik se v průběhu dalších let dostal přece jen do potíží, převzala jej Moravská agrární banka a před počátkem třicátých let zanikl.

 

Budovu pak koupil v roce 1932 majitel zlínské zámečnické firmy Ruda Baťa, syn zlínského starosty Antonína Bati z let 1889 – 1908. Zřídil zde velmi dobře zavedenou autodílnu s prodejem aut, první tohoto druhu ve Zlíně. Její provoz zde trval až do znárodnění v roce 1948. Za totality sídlila v budově na Tyršově nábřeží elektroopravna Okresního podniku služeb, dnešní osídlení dokumentuje přiložená fotografie (vzpomenutý rodinný dům je přilepen (a pravděpodobně i propojen) k východní stěně čelní budovy, na fotografii z roku 2006 schován za stromem).


Čepkov - malotova továrna

autoservis-bata-1939-web.jpg

 

Barbořík & batík - továrna obuvi

 

Vladimír Barbořík se vyučil ševcem před první světovou válkou ve Zlíně u otce pozdějšího továrníka Antonína Červinky. Po dobu první světové války pracoval v továrně u Štěpánků a také u Ludvíka Zapletala. V roce 1912 si postavil na roku ulice Kvítková a Lešetín I. dům, a tam začal po válce ve skromné přistavěné dílně vyrábět. Počátkem dvacátých let požádal o přístavbu obuvnické dílny do ulice Lešetín I. Ve skutečnosti šlo však o budovu samostatnou, na jejíž fasádě nám dodnes zůstala plasticky v omítce vyvedena firma „Vl. Barbořík“. Budova, kterou postavil zlínský zednický mistr Vinduška, byla velká, patrová, využitá pro dílny a sklady od sklepa až po střechu. Zkolaudovali ji v roce 1925 a teprve v pozdějších letech upravili pro bydlení. Firma od počátku vyráběla především pánskou a dámskou obuv a už v roce 1923 přišel k ní jako společník Leopold Batík.

Obrazek

Soudobé foto bývalé Barboříkovy továrny na obuv v ulici Lešetín I. (v těsném sousedství domu následně zobrazeného, společného závodu s Leopoldem Batíkem, který stojí nachází nalevo od této stavby).

 

Leopold Batík se vyučil ve Vídni a pracoval rovněž v továrně u Františka Štěpánka. Po válce se stal městským radním a spoluzakladatelem zlínského Sokola. Firma pak nesla jméno „Barbořík a Batík – továrna obuvi Zlín, Morava“ a zřejmě dobře prosperovala. A tak v roce 1927 vypracovali plány na postavení tovární budovy a nadstavbu prvního patra obytného domu do ulice Kvítkové. Prakticky šlo o budovu téměř novou (taktika, osvědčená u domu prvního, úspěšně zopakována), do jejíhož přízemí umístili obchody a sklady, v patře pak dílny. Objekt postavil stavitel Josef Jarcovják a zkolaudovali jej v roce 1930. Na jejím konečném řešení se podílel arch. M. Lorenc.  Mezi tím ale Vl. Barbořík zemřel a dům přešel do vlastnictví jeho ženy.

Obrazek

Obuvnická továrna firmy Barbořík & Batík na Kvítkové ulici (zlomek Barboříkova domu můžeme zahlédnout při pravém okraji fotografie). Závod se sestával z obou zde zobrazených domů vystupujících do ulice, Barboříkova domu v pozadí a malého továrního dvora (je dodnes přístupný veřejnosti). Původní foto z let třicátých je velmi nekvalitní a nepoužitelné, proto zařazuji snímek z jara 2007.

 

 

Vdova pronajala dílny Leopoldu Batíkovi, který provoz přeorientoval na výrobu cviček. Ještě v říjnu 1933 existuje povolení k tovární výrobě. Ale už 30. července 1934 žádá majitelka o přestavbu 1. patra na dva rodinné byty. Adaptaci provedla v témže roce stavitelská firma Boh. Zámečníka a tím se uzavírá historie další zlínské továrny na obuv.

 

Leopold Batík se svým bratrancem Josefem provozovali pak výrobu cviček v domě č.p. 2427 naproti sokolovně. Když J. Batík zemřel, převzala výrobu jeho žena a pod firmou „Batíková Františka, továrna na obuv, Zlín“ vyráběla zde přes druhou světovou válku až do roku 1948.

 

 

olga - karel chlud, otrokovice

Do historie zlínských obuvnických továren patří nepochybně také továrna na obuv a usně Vojtěcha Chluda v Otrokovicích, známá pod značkou „OLGA“. Vojtěch Chlud pocházel ze staré zlínské ševcovské rodiny. Vyučil se ve Vídni a po skončení první světové války nastoupil jako modelář u firmy Baťa. 1) Dlouho tam nepobyl – spolu se svým otcem a dvěma bratry začali podnikat samostatně. Ve Zlíně v domku v ulici Lešetín II. postavili v červenci roku 1919 obuvnickou dílnu a o dva roky později ji rozšířili. Výroba se jim dařila, a tak ani to brzy nestačilo. V roce 1923 zakoupili z části na úvěr od zlínského stavitele Jandáska dům č.p. 687 v ulici Nádražní a vedení závodu převzal syn Vojtěch. Zřídili zde dílny a rozšířili výrobu i do pronajatých místností v bývalé Langerově koželužně na ulici Vodní a do domu rolníka Kovaříka na Sokolské.

 

Zpočátku se vyráběly dětské botičky, ale brzy se přešlo na výrobu výhradně dámské obuvi. Šlo o výrobky velmi kvalitní, jejichž odbyt vzrůstal. Rozšíření výroby však bránilo, že pozemky okolo nádraží patřily vesměs firmě Baťa. A tak nezbývalo, nežli koupit parcely v Otrokovicích. Tam postupně v roce 1927 a 1928 postavili první tovární budovy. Výstavba pokračovala až do roku 1935 stavbou vlastní elektrárny a budov pro pomocnou výrobu – dřevákové, chemické, papírny, textilní, kartonáže a skladu i vrátnice. V letech 1932-34 také vybudovali koželužnu na spodkové a vrchové usně u nádraží.

 

Pod jménem „OLGA“, továrna obuvi, Karel Chlud a syn – Otrokovice“  firma exportovala i do ciziny, hlavně do Rakouska. Tam po vyhlášení ochranných cel zřídila výrobu v pronajatých budovách ve Vídni. Po dvou letech však byla výroba se značnými ztrátami zastavena. V roce 1937 se stal Vojtěch Chlud členem delegace průmyslníků vyslané do SSSR a seznámil se zde s Klementem Gottwaldem.

 

Nejtěžší období prožívala firma v době hospodářské krise 1931-32. Téměř přes noc spadla výroba ze 2000 na 1000 párů denně a propouštělo se velké množství zaměstnanců. Nejednou pomohl malenovický komunistický senátor Mikulíček   interpelací v senátě proti velkému tlaku finančních úřadů tehdejšího ministra financí Kalfuse. Otrokovický podnik přežíval i těžkou dobu německé okupace. Až v roce 1943 neobstál pro zatajování zásob při kontrolním zásahu německých orgánů. Protektorátní úřady jej postihly vysokou finanční pokutou a továrnu předaly německému majiteli. Přesto se však podařilo zachránit zásoby kůží pro obnovení poválečné výroby.

 

K plném rozsahu produkce z let třicátých se už ale továrna nikdy nedostala, až do znárodnění se vyrábělo v závodě asi pouze 200 (tedy desetina možného) párů dámské obuvi denně. V té podivné době omezené demokracie továrna vyráběla pod hlavičkou „OLGA“, továrny na dámskou obuv a kůže, Vojtěch Chlud, Otrokovice“. V červnu 1948 vynesl nový režim ortel zániku – firmu znárodnil a začlenil do n.p. Baťa. Ke 31. prosinci 1948 výrobu zrušili a budovy předali do užívání Krajskému národnímu výboru Gottwaldov a RGV. Po zrušení KNV obuvnické objekty připadly n.p. Svit Gottwaldov.

 

Dům č.p. 687 v Nádražní ulici ve Zlíně zůstal však stále sídlem Chludovy rodiny a zbourali jej až v roce 1981. Tak se definitivně zavřela hladina nad jedním ze zlínských obuvnických rodů.

 

1)  V pamětech Jana A. Bati a životopise sepsaného Johnem Nash-Bata se Jan Baťa začal učit obuvníkem u "vrchního ševce" Karla Chluda v Baťových závodech již v roce 1912.


 

 

bohumil lacina

Továrna obuvi s firmou „Lacina – Zlín, Morava“ se zrodila ve druhé polovině dvacátých let. Její majitel, vyučený strojník, přišel do Zlína někdy v roce 1927 z Přerova jako zástupce tamější firmy „Kazeto“. Vedl její pobočku s prodejem kůží a obuvnických potřeb na zlínském náměstí v budově bývalého hostince „U Anděla“. V roce 1928 založil s bratry Josefem a Františkem Červinkovými výrobu obuvi na Sokolské ulici pod značkou „Iris“. Podnikali společně pouze krátkou dobu a značku IRIS si pak bratři Červinkové odnesli sebou (viz následující pojednání). Bohumil Lacina získal koncesi na tovární výrobu obuvi, osamostatnil se a pronajal si staré hospodářské budovy pro dílny i s bytem ve dvoře rolníka L. Kovaříka v Sokolské ulici č.p. 557 (za komunistů výstavnický závod Druexpo).

 

Lacinova továrna se zaměřila především na výrobu dámské obuvi a měla štěstí na kvalitní modeláře. Podnikatelské schopnosti a cit reagovat na módní potřeby trhu vedly brzy k rozvoji odbytu i výroby, i když ani tato firma se nevyhnula komplikacím, vyvolaným Velkou hospodářskou krisí. Ve všeobecné atmosféře neklidu a nejistoty propukla v Lacinově továrně stávka zaměstanců (1933). Ta však byla odbyta bez vážných následků pro podnik a tak se stísněné podmínky hospodářských budov staly brzy překážkou dalšího rozvoje továrny. V roce 1936 začala firma s výstavbou nové tovární budovy na rohu ulice Zálešenské (2. května) a Padělky I. vedle Jopkovy továrny na kovový nábytek. Budova se stavěla dle projektu arch. Miroslava Lorence a v roce 1937 ji dokončili  a přidělili registrační č.p. 3070.

 

Později za války v roce 1941 byla provedena konečná přístavba stavitelskou firmou Viktora Jandáska. Podnik se 120 zaměstnanci a s výrobou až 1000 párů denně dobře prosperoval. Měl po určitou dobu i vlastní prodejny a jako jeden z prvních pronikl na trh výrobou dámských kozaček. V letech 1940 až 1941 dokončil i výstavbu obytných domů pro své zaměstnance v ulici Padělky I. Podnik existoval až do září roku 1948, kdy jej začlenili do n.p. Baťa a znárodnili.

 

Z továrních budov upravili domov mládeže a později tam sídlil n.p. Barum. Ve zbylých starých hospodářských budovách na Sokolské ulici se pokusil v době druhé světové války o tovární výrobu obuvi bývalý Lacinův zaměstnanec Zahálka, který se dal k Němcům. Trvalo to logicky pouze tři nebo čtyři roky a rokem 1945 jeho podivné podnikání skončilo a zůstalo pouze bezvýznamnou episodkou.

lacinova továrna +

 Lacinova továrna po šedesáti letech.

 

 

 

iris - bratři červinkové

 

akad. arch. Eduard Staša (Naše pravda, 1988)

 V. Křeček a V. Štroblík ( Zlínské noviny, asi 1991)

 

     Bratři Josef (nar. 20. dubna 1903) a František Červinkovi byli Zlíňané. Josef se vyučil ševcem u Karla Chluda na Repetce (Kvítková - Lešetín) a zprvu též u něj v obuvnické dílně zůstal jako tovaryš . Po přestěhování firmy ke zlínskému nádraží působil i tam.

Ve funkci mistra získal nemalé zkušenosti a brzy se začal zabývat myšlenkou na zřízení vlastního obuvnického závodu. V r. 1927, když mu bylo necelých 24 let, ohlásil u okresního úřadu vlastní obuvnickou živnost. Dílnu zařídil v pronajaté místnosti u stavitele Jarcovjáka na Kvítkové. Se společníkem Ševčákem zavedli výrobu dámské galanterní obuvi, při níž zaměstnávali asi 20 lidí. Provozovnu vybavili staršími obuvnickými stroji, zakoupenými u pražské firmy Subák.

Po jednoroční spolupráci se oba společníci rozešli. Novým společníkem Josefa Červinky se stal jeho starší bratr František. Josef Červinka musel vyplatit Ševčákovi jeho podíl, který činil polovinu kapitálu, a navíce se firma zadlužila při nákupu kůží. Červinkové tedy hledali cestu, jak se z finančních problémů vymanit. Východiskem se stalo přijetí Bohumila Laciny za třetího společníka. B. Lacina pracoval do té doby jako prodavač v prodejně kůží, která fungovala na zlínském náměsna Pagáčově, a patřila Lacinovu švagrovi Zejdovi, tehdy známému velkoobchodníku s kůžemi a výrobci kufrů v Přerově. Lacinovým vkladem do společné firmy se stalo prominutí dluhu za odebrané kůže.

Dosavadní Červinkova obuvnická dílna se přestěhovala z Kvítkové ulice do zděné kůlny rolníka L. Kovaříka v Sokolské ulici č.p. 11 (od r. 1934 Beckovská ul.). Pod názvem „Lacina a bratři Červinkové, Zlín – Sokolská 11, IRIS – výroba obuvi, veřejná obchodní společnost od 1.1.1928“ byla tato firma zapsána v březnu 1928 do podnikového rejstříku. (Bližší o Bohumilu Lacinovi v předchozí stati.)

Při výrobě dámské galanterní obuvi zde pracovalo asi 30 osob. Prodej hotové obuvi zprostředkovávali obchodní cestující obuvnické firmy Manoj ve Zlíně. (O firmě Manoj pojednává druhá stať této kapitoly.)

O dámskou obuv značky IRIS měli odběratelé značný zájem a obuvnická výroba se slibně rozvíjela. Přesto docházelo mezi společníky firmy k neshodám, které po půl roce vyvrcholily jejich rozchodem. Bratři Červinkové požádali okresní úřad o povolení ke stavbě obuvnické továrny na Čepkově. Jejich záměr, postavit továrnu na rodinných pozemcích v sousedství vily T. Bati(!) nevyšel, a město jim nabídlo výměnu za pozemky mezi Kvítkovou a dnešní Ševcovskou ulicí, na kterých továrna během krátké doby skutečně vznikla.

Obrazek

 

Už 19. ledna 1929 hlásili oba společníci okresnímu úřadu, že „dne 15. ledna 1929 zahájili jsme výrobu obuvi v naší novostavbě...“. Celkový stavební náklad i s pozemky činil tehdy 179 052 Kč.

Z bývalého působiště přestěhovali bratři Červinkové do nové továrny všechny stroje (Lacina, který v objektu u Kovaříků zavedl samostatnou firmu, si zakoupil zařízení nové za finanční pomoci svého švagra Zejdy).

Nová tovární budova IRIS - velká přízemní dílenská budova č.p. 1556 – byla 41,5 m dlouhá a 8 m široká a podle schváleného projektu v ní umístili šicí, krájecí a spodkové dílny, sklad materiálu i hotové obuvi, kanceláře a sociální zařízení. Po dokončení spodkovou dílnu vybavili sekacím, cvikacím a oklepávacím strojem, lisem na lepenou obuv, přibíječkou podpatků, frézovačkou, vypalovačkou, cídičkou pud, kartáči a drásačkou; všechny stroje disponovaly vlastním pohonem - elektromotorem. V šicí a krájecí dílně se nacházelo 6 šicích strojů a po jednom šefrovacím, dále dírkovačky a vyšívačka dírek.

V letech 1929-1930 pracovalo v továrně 50 – 60 dělníků a o tři roky později dokonce již 80 zaměstnanců. Kromě dámské obuvi se produkovala také dětská galanterní obuv, kterou exportovali i do Rakouska a Německa. Vyráběli pod firmou „IRIS – bratři Červinkové – továrna obuvi“.

V období světové hospodářské krise utrpěla firma velké finanční ztráty. Ke zlepšení hospodářské situace v továrně bratří Červinků napomohla jejich spolupráce s firmou Baťa. Po překonání počátečních organizačních potíží chutě rozšiřovali výrobu a vyráběli pro ni slipry (luxusní domácí obuv). Dohoda byla oboustranně výhodná, protože fa. Baťa dodávala materiál a za vyrobené zboží platila pravidelně týdně hotovými penězi.

Obrazek

 

Nepříznivé tendence se začaly opět projevovat od r. 1935. Josef Červinka tehdy odešel z továrny a začal podnikat sám. Dále vyráběl slipry, ale v pronajaté dílně ve dvoře domu pana Šinderbala v Kvítkové ulici. A pak následovalo něco, co připomíná houpačku. Oba společníci sice v té době uvažovali o zastavení výroby v továrně v Ševcovské ulici a likvidaci společné firmy, ale události kolem další existence firmy IRIS dostaly rychlý spád a nakonec se po majetkovém vyrovnání ujal řízení celého podniku Josef Červinka (1937).

Hospodářsky vyjádřeno: firma se v uvedeném období 1935-37 nedokázala vyrovnat s poklesem výroby, jediná rentabilní produkce (slipry pro Baťu) byla zavčasu vyvedena ze skomírajícího podniku. Následoval pád počtu zaměstnanců na poloviční stav. Ale jako zázrakem se roku 1938 organisace výroby i prodeje zboží zlepšily a firma IRIS se opět ocitla na výsluní přízně odběratelů. Její majitel začal přemýšlet o rozšíření výroby. V roce 1938 požádal o stavbu nové tovární budovy a po svolení úřadů zahájil její budování.

Šlo vlastně o nadstavbu na tři etáže (o dvě patra). Práce se protáhly a budovu zkolaudovali až v lednu 1942. V přízemí zřídili tři kanceláře, výpravnu, záchody a dílnu, v prvním a druhém poschodí další nové dílny. Investice se zřejmě stala velkým soustem pro malého podnikatele, vyrábějícího tehdy pod firmou „Josef Červinka – továrna na obuv Zlín – značka Iris“, ale nouzové válečné hospodářství leccos vykrylo. Ještě v roce 1943 se prováděla dílčí adaptace a nadstavba.

Podnik stále slušně prosperoval, vyráběl kvalitní dámskou obuv a sandály, zaměstnával až 150 lidí. Přežil i druhou světovou válku a ještě po roce 1945 exportoval do ciziny. V roce 1948 firmu znárodnili a začlenili (jak jinak) do n.p. Baťa. Na podzim, dne 29. září 1948, její provoz zastavili.

 Josef Červinka i po znárodnění získal živnostenské oprávnění (dnes by se řeklo OSVČ), pracoval jako samostatný obuvník a na nedostatek zakázek si rozhodně nemohl stěžovat. V budově jeho bývalé továrny na Ševcovské ulici za rudé totality sídlil Oděvní podnik města Gottwaldova.

Iris

 

Na přiložené fotografii lze uvidět firmu IRIS v roce 1948, kde již vypadá jako podnik většího rozsahu a před jarem 2007 – budovy do hloubi závodu jsou spojeny.

 

Fr. kohoutek-ová

V ulici Potoky požádal v roce 1927 o „rozšíření světnice na dílnu“ v domě své matky č.p. 265 František Kohoutek. Podle hlavičky dopisu z té doby šlo o firmu „Fr. Kohoutek a spol., specielní výroba tělocv. střevíců všeho druhu, značka Hip-Hop, Zlín (Morava).“ Ta značka se již později neobjevuje, neboť patřila, jak uvidíme v následujícím pojednání, firmě jiné. Kohoutkova továrna přijala potom ochrannou značku „Solon“ a vyráběla pod jménem „Fr. Kohoutek-ová, průmysl obuvi, Potoky č. 2377, Zlín“. Stalo se tak pravděpodobně v důsledku potíží, do nichž se podnik ve třicátých letech dostal, a výroba pokračovala pod jménem manželky Františky. V roce 1931 postavili nevelkou patrovou budovu s dílnou, skladem a kanceláří. Ve čtyřicátém roce pak provedli přístavbu dílny a skladu, a v roce 1946 postavili přízemní sklad ve dvoře. Ale již ve třicátém prvním roce byli nuceni postavit betonový můstek přes kudlovský potok jako hlavní příjezd do závodu. Úřady dělaly kvůli němu hodně potíží pro nedodržení stavebních podmínek.

Kohoutkova výroba obuvi funguje jako jeden z mnoha příkladů, jak snadno se v té době z každé větší dílny stávala továrna a z prostého obyvatele města – továrník. A k tomu charakteristická snaha povýšit její význam nějakou exklusivně znějící tovární značkou. To vše i přes časté podnikatelské živoření, jemuž byla vystavena. V roce 1948 továrničku samozřejmě znárodnili a začlenili do n.p. Baťa. V padesátém roce převzal budovu Krajský svaz spotřebních družstev a v roce 1960 Park kultury a oddechu. Dnes ze stojí panelový bytový dům v ulici Potoky.

 

josef mikulčák  hip-hop 

 

mikulcak-hiphop-hlavicka-web.jpg
 

Josef Mikulčák  se před první světovou válkou v nedalekých Vizovicích vyučil obuvníkem. Když přišel do Zlína, nastoupil v době první světové války do továrny na obuv Františka Štěpánka. První pokusy se samostatnou výrobou obuvi se datují od roku 1922. Napřed s nějakým Svobodou a potom v Malenovicích s Vladimírem Landsfeldem, a ve Zlíně s Františkem Kohoutkem. Pokusy té spolupráce nebyly úspěšné.

 

Od roku 1924 se osamostatnil a začalo se mu dařit. V dílně na Trávníku a později (do roku 1929) v Bartošově ulici naproti radnici vyráběl cvičky. Již od roku 1927 exportoval na Island, kde našel stálého obchodního zástupce a dlouhodobý odbyt. A také do Norska, Dánska a dokonce Indie. Když si v roce 1929 postavil patrový dům s dílnou v suterénu na parcele č. 624/7 ve Zlíně na Dílech, přenesl výrobu cviček a baby botiček tam. Dům s č.p. 1578 stál tehdy jako první na rozparcelovaném (tehdejším) východním okraji města v místě, kde v jednasedmdesátém roce dle projektu Š. Zeliny postavili prodejnu Jednoty (tř. T. Bati). Zde začal vyrábět pod ochrannou značkou Hip-Hop.

 

O několik let později tu pronikla výstavba města a v roce 1934 také nová hlavní městská třída - tř. T. Bati. Závod začal dobře prosperovat, rostl odbyt i výroba. V letech 1932-35 vyráběl cvičky i pro firmu Baťa, v jejíchž prodejnách nacházely odbyt. Výrobní prostory a sklady nestačily. Dům vystrčený do městské ulice začal překážet silničnímu provozu.

 

V roce 1934 požádal majitel firmy o postavení nového domu a dílny na rohu ulice Kvítkové a Díly II. Budovy dokončili pod č.p. 2898 v říjnu roku 1934 a obdrželi živnostenské oprávnění k provozu na „velkovýrobu tělocvičných střevíců“. Výrobky pod osvědčenou značkou Hip-Hop se nadále prodávaly v síti prodejen u nás a exportovaly do zahraničí. V těch dobách podnik zaměstnával 25 – 30 zaměstnanců a vyráběl 150 až 200 tisíc párů cviček ročně. Firemní hlavičky dopisů z let 1938 a 1947 nesou název: Továrna tělocvičné obuvi Hip-Hop, Josef Mikulčák, Zlín – zákonem chráněno v ČSR a v Islandu.

hip-hop-cvicky-web.jpg

 

Po roce 1946 se podařilo obnovit obchodní zastoupení na Islandu, přerušené válkou, syn majitele firmy se tam trvale usadil.

 

Ještě v červnu 1947 podala firma žádost o nadstavbu a přístavbu dílny, aby mohla zajistit plnění úkolů dvouletého plánu (i soukromé firmy byly tísněny komunistickými plány).

 

Roku 1948 závod nebyl znárodněn. V lednu 1949 dokončila stavitelská firma Antonína Peléška objednané dílo, v září obdržel majitel povolení k provozu.

 

Mikulčák mladší z islandského oficiálního zastoupení do roku 1950 zajišťoval odbyt nejen výrobků vlastní firmy, ale i některých dalších zlínských továren a také hostivařské firmy nám již známého Františka Štěpánka, který ve Zlíně začínal. Obchodní reprezentace se později rozšířila i na jiné obory čsl. průmyslu. V roce 1950 přešla Mikulčákova továrna do výrobního družstva Svedrup (což byl vlastně klon fy. Baťa a.s.), kde syn zakladatele působil až do pádu komunistické totality.

 

Mikulčákova továrna na cvičky Hip-Hop

 

Mikulčákova továrnička na cvičky Hip-Hop na rozhraní ulic Kvítková a Díly II. - zde část otočená do ulice Díly (bývalý tovární dvůr).

Obchod v domě v uliční čáře Kvítkové nese název "HIPOP" - jako u Bohumila Laciny zastřená ozvěna dávných časů.