Jan Antonín Baťa

Život začíná

ve čtyřiceti

(mým vrstevníkům)

„Zlín“

Tento týden před dovolenou jsem se zastavil ráno u brány. A pozoruje lidi, přicházející do práce, zastavil jsem se s mužem zasmušilým a unaveným tak, že to až zaráželo.

„Jste nemocen?“

„Ne, proč myslíte?“

„Vypadáte tak, jako byste byl. – Kde bydlíte?“

„V Bystřici pod Hostýnem.“ (30 km, pozn. C.)

„Dobrá, ale já myslím, kde bydlíte ve Zlíně? – V internátě?“

„Ne, jezdím denně domů do Bystřice.“

„Proboha! Jak dlouho to jedete?“

„Tož to jedu večer o půl sedmé domů autobusem a okolo osmé bývám doma, někdy později.“

„A ráno?“

„Ráno vstávám ve čtyři hodiny – v půl nebo ve tři čvrti na pět se odjíždí a v 6:30 ráno býváme zde – u brány.“

(V předválečných dobách, při jednosměnném pětidenním režimu začínala pracovní doba v 7:00, polední přestávka trvala od 12:00 do 14:00 a zaměstnání končilo prací od 14:00 do 17:00. Za komunistické vlády začínala ranní směna jednotně od 6:00, dojíždějících byly již dvě třetiny zaměstnanectva. Vstávali (i při zvýšené rychlosti přepravy) též okolo čtvrté hodiny, od nastolení letního času – který dodnes politici neposlali do totalitní a válečné minulosti – vlastně biologicky ve tři hodiny. V takovém stavu „tělesné a duševní svěžesti“ pracovalo dělnictvo za socialismu. Pozn. C.)

Je to jasné. – Ten muž je už ráno důvodně unaven, když nastupuje do práce. – Jediný den, kdy se dobře vyspí, je sobota-neděle.

Když přijde večer domů, jistě nejde spat před půl desátou. Vždyť doma je vždycky co dělat, děti přezkoušet, večeřet, králíky nakrmit, zahrádku pozalévat. V deset hodin usne a ráno ve čtyři se probouzí nedospaný – unaven.

Tak nejde žít. To se pak stárne rychle.

Ale jsou mezi mými staršími spolupracovníky i ti, kteří bydlí blíž, a vyhlížejí často omrzele. Zdá se, jakoby ztratili většinu svého potěšení ze života. A to je škoda.

Chtěl bych vám pomoci přátelé. – A myslím, že by to tak ani nebylo těžké, když se poradíme jak. Psychologové říkají, že na každého člověka přilehne někdy okolo čtyřicítky takové jakési to břímě životní.

Dvacetiletý, třicetiletý si stále ještě uchoval pro něco zájem. Buďto je to děvče nebo mladá rodina, životní cíl, rodinná chalupa, auto, Bůh ví co všecko.

Ve čtyřiceti člověk přichází do myšlenkového stavu, kdy se říká: „Nu, a co konečně z toho všeho? Jaký to má všechno účel? – Děti mám, ale každou chvíli je některé nemocné. Žena – (myslel jsem si, že bude věčně krásná) – když člověk přijde domů – jenom bručí a otravuje. Matka, místo aby ženská stará měla trochu rozumu – se jenom se ženou hádá. A děti – místo aby se učily – vtipu na to mají dost – jenom lenoší a zlobí.

Přijdeš do práce – peklo. – Přijdeš domů – peklo. Zatracený život.“

Ale málokdo si uvědomuje, že toto peklo začíná jenom v člověku. Svět okolo se nezměnil. Je stejně krásný nebo stejně obtížný jako býval.

Každý muž přijde někdy do tohoto stadia.

Přijde domů – mračí se. Žena uhýbá, děti zmlkají – všecko kvůli tátovi. – „Je nazlobený.“

„Víte, děti, on musí velice těžce pracovat“, šeptá máma dětem. Tátovi to lichotí a „hraje“ rozzlobeného dál. Zvykne si na to, a – odcizí se dětem i rodině. Děti samy si nakonec mezi sebou říkají: Oh, s tátou není žádný špás“ – a je to pravda. On táta zfotrovatěl.

Je stále kyselý – chodí stále hůř a hůř upraven, nedbá na sebe. Doma, „však je to jenom doma“ a venku za chvíli „eh, což na tom“.

A přijde do práce, všechno mu padá z ruky – nevyhoví mistrovi, nevyhoví zákazníkům.

Potkal jsem jednoho nedávno.

„Ale, ale, Franto“, povídám mu, „tobě ještě tak dát fajfku, na nohy papuče po nebožtíkovi Hulínovi a byl bys fotr jak jedna fiala, zrovna takový, jak jsme se – vzpomínáš si? – vždycky z těch fotrů vysmívali.“

Franta se ulekl – „Cože?“ povídá, - „já že fotrovatím?“

Požádal jsem důvěrně pouličního fotografa, aby si ho vzal, až půjde v poledne z práce – a až půjde odpoledne do práce.

Podal jsem mu druhý den obě fotografie.

V poledne se dal do pořádku, oholil, očistil si oděv, v klidu se najedl – a ty dva obrázky ukazovaly dva různé lidi. Za dvě hodiny.

Rozumějte mi, vy čtyřicátníci. Já jsem stejně mlád jako vy.

Já jsem se rozhodl, že zůstanu mlád, jak nejdéle to bude možné.

Angličani považují čtyřicetileté za „mladíky“, kteří mají teprve začínat.

Baldwin začal dělat politiku, když mu bylo 45.

Woolworth, jeden z největších obchodních organisátorů, začal budovat svůj slavný obchod se 48-lety.

Masaryk se pustil do vojny o Československo, když nastal čas, aby jako profesor šel do pense – po šedesátce.

Pravda, když člověk nežije pozorně a rozumně, nachytá se na něm ve čtyřicítce prachu zvenčí a kyselin, nákaz a darebenstva uvnitř.

A to se musí všecko vyčistit!

Jak?

Dejte si do pořádku zuby. Pod těmi nespravenými nebo špatně spravenými zuby, nebo na mandlích bývá často hromada neplechy.

Každý prý si může ohlídat své zdraví, protože všechno, co člověku otravuje zdraví, jde do těla zrovna pod nosem.

Dejte si do pořádku svůj oděv.

Když jste se dvořili své ženě, to jste si dávali na sobě záležet. Proč? Pro ni nebo pro sebe? A což dnes už nic?

Jestli vám tehdy na tom záleželo, abyste byli chlapíky, proč dnes máte být fotry?

Ale především si to dejte do pořádku ve své hlavě.

Copak čtyřicítka nebo padesátka má býti sklonkem života?

Kdepak: - „Život začíná ve čtyřiceti,“ je nápis jedné slavné americké knihy. A ten chlapík má pravdu. Kupte si ji. Stojí za to, i když tam ten chlapík ve snaze vysmát se ze všech potíží, střelil párkrát pořádného kozla a vedle rozumných nápadů napsal i pošetilosti.

Ale to nic nevadí. Za přečtení přece stojí.

A tož se pustíme do vojny – o naše mládí.

Nebudeme dělat umorousané, zatrpklé fotry, ale podíváme se pěkně zvesela do světa – jaké nás v něm čekají příležitosti.

Budeme vás ještě nutně potřebovat k velikým úkolům.

Nelze vás jenom tak lehce pustit kamarádi do staroby.

Schází nám mužů, kteří získali cenné životní zkušenosti, aby se teprve teď projevili a ukázali těm mladým holobrádkům, že sice i když jim jednou budeme musit pustit otěže tohoto světa, tož – že to lehké mít nebudou. Že se budou musit řádně zapotit. Co říkáte?

Vyžehlete si tváře, jak to nejlíp jde, pusťte se do něčeho, do čeho máte chuť, co se vám líbí, ať je to sport jakýkoliv, šachy, králíci, známky, zahrádka, malování, vyřezávání. Když se vám začne zdát, že je čert vápeníkem, začnete se něčím obírat, a hleďte to přivést k nějaké dokonalosti.

I rybaření může dáti člověku jakýsi pocit, že se může pořád něčemu naučit.

Rozumíte mi? Všechno to je lepší než ležení. Ale jsou to ještě jiné možnosti. Zapište se do kursů chemie, konstrukčních, mistrovských, prodavačských, správcovských, do kursů jazykových anebo – vím já do kterých ještě – nachystali jsme vám jich sta.

Ale neztraťte tempo.

Usilujte o něco. Žádný z vás není takovej nešika, aby se ve svých 40 letech nenaučil řídit dílnu nebo prodejnu, nebo kursy ve škole prodavačů, cvikařů, nebo aby se nemohl stát králem modelářů.

Ale chtějte něco. Vymaňte se z toho fotrovství, z toho návalu staroby čtyřicítky (posedla i Goetheho tak, že před ní utekl do Italie) a připravte se na druhé – zralejší mládí.

Scházejí nám správci dílen, rayonisté prodejen, zkrátka, scházejí nám pořád mužové, kteří si dovedou zasloužiti stotisícové platy. – Chodíme a hledáme skorem se svíčkou za bílého dne muže, kteří jsou schopni a nadšeni pro odpovědnost. A vy byste chtěli chodit kysele jako červnové hrozny? Dejte pokoj.

Vzhůru srdce! Život začíná ve čtyřiceti.

Máme o co zápasit. Celý svět čeká na to, abychom mu ukázali my, čtyřicátníci, co dovedeme, jak to dovedeme roztočit a jak to dovedeme těm našim dětem připravit. A hlavně jak jim dovedeme dát příklad, na který nezapomenou celý život.

Hurá do práce, kamarádi!

Znáte písničku – možná, že není nejvhodnější, ale vystihuje naše postavení:

„Vždyť nepřítel čas – v uličku vnik – v uličku našeho mládí – navraťme se zpět – kamarádi.“

     Rok po vydání knihy J.A.Bati "Spolupráce" vyšel ve Výběru článek, převzatý z londýnského časopisu. Tématu životního elánu a práce se zlínský tisk věnoval průběžně, to nepřekvapuje. Kdo z pánů svůj příspěvek uveřejnil jako první, také asi nezjistíme.

     I když níže uvedený článek je ke "staříkům" velmi povzbudivý, Janu Baťovi nelze upřít jeho uchopení v reálném čase a lokalitě. Navíc velmi čtivé a literární.