Adolf Hanzlík

Jako chlap

Málokdo dnes asi ví, k čemu sloužila železná branka vedle úrazového oddělení (mezi 31. budovou a hasičárnou, ve zdi. Pozn. C.). Já to pamatuji. Tomáš Baťa měl svůj sbor dobrovolných hasičů, kteří bydleli většinou na Letné blízko závodu. Jedním z těchto hasičů byl i můj otec coby trubač. Každý měl doma zvonek a když hořelo v závodě nebo i mimo něj, tak se zvonky rozdrnčely. Jednou, když zvonky zase začaly zvonit, se otec rychle oblékl, vzal trubku a spěchal. Já, ať hořelo kdekoliv, musel jsem být s ním, nikdo z hasičů neměl nic proti, doufali, že jednou budu též hasičem.

A tak jsme běželi právě touto železnou brankou do závodu, byla to nejkratší vstupní cesta. Viděli jsme, že hoří sklad dílců pro šicí stroje. Rychle do zbrojnice, obléci se a vzít stříkačku, to nebyla motorová, ale ruční, a spěchalo se k ohni. Já a otec jsme se postavili vedle vedoucího hasičů pana Tauše, který dával povely i otci, neboť otec musel povely jako pustit vodu, zastavit vodu, konec požáru a t.d. odtroubit.

Najednou se tam objevil také Tomáš Baťa a začne rozkazovat: pane Tauš, pošlete lidi ještě tam a tam. Pan Tauš chvíli neříkal nic, stále dělal po svém, ale už toho rozkazování měl asi dost, protože se obrátil na něho a řekl: - Pane šéf, vedoucím hasičů jsem tady já a nikdo mi do toho nebude mluvit! Já jsem se schoval ještě víc za otce, protože jsem čekal, že mu šéf něco řekne, ale nestalo se nic. Odstoupil dozadu a do skončení akce neřekl ani slovo.

Požár byl v krátké době lokalisován, takže nevzniká velká škoda. Odtroubeno, konec. Já už jsem nečekal na otce a běžel domů. Za dva dny jsem se ptal otce, co se stalo, jestli byl velitel propuštěn. Naopak, dostal 500 Kč odměny, že se postavil k práci jako chlap. 

Tomáš Baťa návštěvou ve "své" SK Baťa, léta dvacátá (TB tehdy nosil knír).

Adolf Hanzlík, Zlín 

První setkání se šéfem

Jsem rozený Vsetíňák. Po první světové válce jsme se stěhovali do Zlína, to mně bylo 8 let, kde můj otec pracoval u firmy Baťa u výroby dřevěných kopyt a dámských podpatků. Po příchodu nás ubytovali v t.zv. rusárně, byla to jednoposchoďová budova, dole byla kuchyně. Později nás ubytovali v domku. První dny bylo pro nás vše nové – noví lidé, nové prostředí. Brzy jsme se skamarádili. Co se týká školy, to jsme chodili do Komenského. Dnes je tam městská knihovna.

Vrátím se ještě k té rusárně, kde později byla úřednická jídelna, do které chodil i Tomáš Baťa. Tenkrát se pracovalo od 7-12 a od 14 do 17 hodin. A tady začíná můj první příběh o Tomáši Baťovi. My kluci, jakmile jsme přišli ze školy, chodili jsme pomáhat do kuchyně: pumpovat vodu, roznášet talířky, krájet chleba. Nejlepší bylo jezdit s panem Kovářem pro nákupy do konzumu, ten byl mimo závod.

Jednou přišli zaměstnanci na večeři, byla fazole, vuřt a chleba. Uvidí mě paní vedoucí Kylhofová. Podá mi lístek se slovy: běž do konzumu a dones 2 kg vuřtů a spěchej. Pochopil jsem, že to chybí na večeři. Teď babo raď, půjdu-li přes hlavní bránu, to znamená, obejít celý závod, tak to trvá tři čtvrtě hodiny. Ale hned mě napadlo – přes plot by to trvalo 5 minut. Rozhodnuto. Sotvaže jsem měl jednu nohu přes, slyším hlas: co tam děláš? Podívám se po hlase a on to Tomáš Baťa, šel právě z konzumu. Věřte nebo ne, duše ve mně byla malá. Ale že jsem měl ten lístek, uklidnil jsem se. Seskočím, běžím k němu, podám mu lístek a prosím, aby zaměstnanci nečekali. Vezme lístek, čte, pak se dívá na plot, kde jsem lezl vrátil mi ho zpět ze slovy: běž a víckrát tam nepolezeš.

A měl pravdu. Víckrát jsem tam nelezl. Ráno přišli řemeslníci, udělali tam bránu, a ta je tam dodnes. Naproti polikliniky u 31. budovy.

To je mé první setkání s Tomášem Baťou.

-----------------------------------------

Kariéra a práce v prodejním oddělení u Baťů

Vzpomínky dvou baťových spolupracovníků - pánů Bohumila Mlýnka a Jana Knapa

 (Přímočarý postup - Vojtěška Kupcová v Tepu z roku 1990)

Není pochyb o tom, že pro mnoho lidí se stal Tomáš Baťa pojmem, který slučuje představy o úspěšném podnikateli a ekonomovi, pružně a rychle reagujícím na poptávku trhu a vynikajícím organizátorovi. Literatury, která by činnost tohoto světoznámého průmyslníka přibližovala, u nás mnoho není. Po informacích panuje však „hlad“, takže poděkujme alespoň pamětníkům, kteří se o své poznatky a zkušenosti chtějí podělit.

---------------------------------

Dnes se s námi o své zkušenosti rozdělí bývalí zaměstnanci (a posléze také ředitelé) prodejního oddělení fy. Baťa – devětaosmdesátiletý Bohumil Mlýnek (nar. 1901) a o tři roky mladší Jan Knap (nar. 1904). První nastoupil k firmě už v roce 1917 a určitě patří mezi nejstarší pamětníky. Pan Knap tu začal pracovat v r. 1925. Oba jsou členy Spolku přátel T. Bati. Dejme jim tedy slovo:

„Byl jsem absolventem obchodní školy,“ říká pan Mlýnek, „a začal jsem u té nejjednodušší práce a přes náročnější postupoval dál, abych všechny činnosti znal – to platilo jako podmínka pro zodpovědnější místo s lepším výdělkem.“

Přidává se Jan Knap: „Tomáš Baťa držel zásadu, že každý člověk má začínat od píky a propracovat se postupně dál. Já jsem začínal jako prodavač v Táboře. Pak jsem přišel do Zlína do prodejního oddělení, kde jsem byl korespondentem a pak postupně přebíral zodpovědnější místa.

T. Baťa dovedl riskovat – svěřoval mladým lidem zodpovědnou práci, i když ještě neměli zkušenosti. Hodil člověka do vody a muselo se plavat. A člověk buď vydržel a nebo nevydržel. Když vydržel – dobře, když nestačil s dechem, tak prostě odešel.

Nebylo to vždycky lehké, museli jsme mít k práci dobrý vztah, mít ji rádi a vůbec nám nevadilo, jsme-li tam o nějakou hodinu déle.

Když se řešily nějaké zásadní problémy, byl T. Baťa vždycky u toho – a mohlo se pracovat třeba až do rána! Vzpomínám si, že jsme jednou řešili otázku zásobování prodejen, aby měly všude každý den pravidelnou dodávku zboží. To jsme pracovali v podniku dva dny až do rána a T. Baťa boj nevzdal, dokud jsme problém do posledního puntíku nerozřešili.“

V roce 1935 řešili městští architekti problémy podobné dnešním. Jen pro pořádek dodávám - text vydali Pražáci - že ulice Celetná leží v Praze (osada 300 km na ZSZ od Zlína).

To jistě bude zajímat čtenáře – jak se operativně reagovalo na objednávku v továrně, jak to bylo propojeno?

„Šlo u ucelenou organizaci,“ pokračoval Jan Knap. „Prodejní oddělení bylo jako zákazník továrny, který si objedná a továrna vyráběla. Ve funkci zákazníka jsme si museli vytvořit kolekci obuvi – zde vznikala dost dlouhá procedura, neboť kolekce jsme nabízeli i v cizině, abychom znali i názory zákazníků. Z toho se pak dělal předpoklad pro každý druh obuvi, kolik se ho asi prodá. Kolekce se tvořily dvě – jarní a podzimní, ovšem skoro s ročním předstihem.“

„V obchodě si udělal vedoucí výkaz pro objednávku,“ doplnil pana Knapa pan Mlýnek. „Podle toho, co mu scházelo, pak poslal výkaz do Zlína, zde se to překontrolovalo, jestli to odpovídá potřebě, vychystalo se zboží ze skladu do vagónu podle nácestných míst a ještě ve stejném týdnu, kdy se zboží objednalo, muselo dorazit do prodejny.“

V hotelu Balkán na zlínském náměstí za 1. světové války otevřeli první prodejnu Baťovy obuvi.

Zajímal se T. Baťa osobně, jak vše funguje? Zda jsou termíny takto dodržovány?

„Probíhala vlastně automatická kontrola – každý musel vyhovět tomu, co bylo potřeba,“ vzpomínal pan Knap. „Kontrolu potom měl pan Baťa snadnou – proběhla týdenní uzávěrka v prodejnách i ve Zlíně v prodejním oddělení. Hodnotila se tržba i hospodářský výsledek – to vše záleželo na účtu ztráty a zisku, protože každá prodejna působila současně jako samostatně účtující středisko. Tento výkaz dostal Tomáš Baťa na stůl a mohl zkontrolovat, jak si prodejní oddělení vedlo.

Když to někde neklapalo, kontroloři museli zjistit příčiny. Jejich příjem závisel na jejich práci, na tom, jak ji dělali.“

Oba jste pracovali v prodejním oddělení, byli jste i jejich řediteli. Jak takové prodejní oddělení vypadalo, jaké mělo úkoly?

Odpovědi se ujal nejprve pan Knap: „Celkem, včetně prodejen tu zaměstnávali asi 10 000 lidí, šlo tedy o velký podnik. Rozlohou jsme pokrývali celou republiku, neboť platila zásada – tam, kde byl kostel a četníci, tam musela stát i Baťova prodejna. Z toho jsme vycházeli, ale začátky nebyly jednoduché.

V r. 1928 mi Tomáš Baťa svěřil zařizovací oddělení prodejen a dostali jsme za úkol vybavit všechny prodejny standardním zařízením. Vyzkoušeli jsme jednotné uspořádání, standardní uložení zboží podle výkazu, provedli rozdělení prodejen na typy a navrhli k praktickému použití řadu nápadů menších, podřadnějších, hrajících však v celkové úpravě nemalou úlohu.“

--------------------------------------------

Opusťme na chvíli vyprávění pamětníků a podívejme se blíže na typy prodejen fy. Baťa, jak nám je popisuje Josef Vaňhara:

---------------------------------------------

........ na konci první republiky blížil se počet Baťových prodejen obuvi doma a v cizině ke dvěma a půl tisícům. Avšak už dříve, když se dovršoval první tisíc, dělili je do osmi velikostních typů. Do prvního patřily reprezentativní paláce obuvi např. v Praze, Brně, Bratislavě, s desítkami zaměstnaných; do posledního, osmého, pak drobné prodejničky  na vesnicích, v nichž jediný pracovník vykonával současně funkci vedoucího, prodavače, pedikéra, správkaře a třeba i uklízečky.

Podobně tomu bylo i v zahraničí ; tam měly osmičky navíc často povahu sond, průzkumu prodejních možností v oblastech, kde si třeba bosí měli na boty teprve zvykat.

Ze zlínské školy prodavačů plynul časem do této rozsáhlé organizace proud mladých lidí, kteří potom působili jako prodavači, pedikéři, účetní, a jak nabývali zkušeností, přecházeli na odpovědnější místa vedoucích prodejních úseků, vedoucích prodejen  i organizačních pracovníků v rozličných zeměpisných oblastech nebo ve zlínském ústředí. .........

--------------------------------

Na vysvětlenou problematiky velikostí prodejen Vaňharův text plně postačí a my se vrátíme k vyprávění vedoucích pracovníků prodejního oddělení fy. Baťa.

--------------------------------

Jaký to mělo smysl - pro snadnější inventarizaci nebo šlo o konkrétní požadavek?

„Zařízení mělo vykazovat co největší účelnost a současně vyhovovat způsobu prodeje, který jsme u firmy měli. Např. byly dřevěné regály, kam jsme ukládali boty za sebou, nad sebou – nepřehledně. Museli jsme tedy vytvořit takový systém, abychom viděli, kolik botů v prodejně máme v regálech, jaká čísla, jaké druhy. Vymysleli jsme proto regály na 10 párů nad sebou, které se staly základním zařízením prodejny. Na první pohled jsme pak poznali, která čísla scházejí, které druhy chybějí, velmi snadno se dělala inventura i objednávání scházejících čísel.“

A pan Knap přidává historku, která ilustruje zmíněný požadavek: „Pan Baťa si mne zavolal a řekl – Představoval bych si, když někam přijedu, třeba do Klatov, abych našel určitý druh obuvi na stejném místě jako např. v Olomouci či ve Zlíně – Načež já mu odporoval, protože jsem si nedovedl představit, jak bych měl prodejny typizovat. Každá má jiný tvar. Ale pracovali jsme podle přání. Měli jsme plánky prodejen, do nich jsme nalepovali štítky malých regálů, sestavovali tak celé zařízení prodejny, pulty a t.d. Šlo to rychle dopředu, až byly prodejny typizované, jako je tomu dosud v celém světě.“

Říkal jste, že jste šéfovi odporoval – byl tedy přístupný odmítání jeho požadavků?

„Měli jsme samozřejmě respekt – byl to šéf a požadavky zadával někdy hodně ostré, tvrdé. Ovšem když jsme měli nějaký lepší návrh, stal se k tomu přístupným. Museli jsme zdůvodnit, proč to nejde.

Prozradím, že jsem právě v této souvislosti – se zařizováním - měl se šéfem dost vážný konflikt. Přinesl jsem plán prodejny Prostějov, která byla klenutá, jiných dimenzí než normální prodejny. Můj návrh mi pan Baťa vrátil jako špatnou práci, s čímž jsem nesouhlasil a odešel jsem pryč. Byl jsem mimo závod celé tři dny. Pak jsem se vrátil rozhodnut, že od firmy odejdu. Tomáš Baťa stál hned za branou, jako častokrát, a když mě uviděl, hned mne volal – Pojďte, už na vás čekám. – Zavedl mne do kanceláře a ptal se, jak to v tom Prostějově uděláme. Doporučil mi, abych tam zajel, vzal s sebou manželku a uspořádali jsme prodejnu podle mých představ. Až budeme hotovi, přijede se podívat.

Dopadlo to samozřejmě dobře – zařizovali jsme asi týden, ale s výsledkem byl Tomáš Baťa spokojený. Z toho jde vidět, že rozuměl i psychologii, nejen šéfování. Musel mi to vidět na očích, že chci od firmy odejít. Nepřipustil mne vůbec ke slovu, okamžitě navázal na to, kde jsme předtím přestali , a tím se vše vyřešilo.“

Hovořili jsme o pečlivé evidenci, o účetnictví – v tom poměrně velikém rozsahu se vše dělalo ručně, klasickým způsobem?

„Za zmínku stojí, že už v r. 1930 jsme provozovali účtování na prodejny na účtovacím stroji Powers – firma ho měla v nájmu od amerického výrobce. Šlo o děrnoštítkový systém, který nejen účtoval, ale současně vyhotovoval statistiky dle druhů, množství, rajonů a t.d. Na tu dobu to byla velice vyspělá technika,“ vysvětlil pan Knap.

Vaším prostřednictvím poznáváme Baťův systém práce, organizaci ..... Měli jste někdy možnost poznat vašeho šéfa v soukromí?

Pan Knap se pousmál: „Ano, měli, i když to bylo vlastně zase z té pracovní stránky. Pracovali jsme řadu dní ve vile u něj doma, když jsme sestavovali expediční plán pro Indii. Proč u nich doma? Protože probíhaly právě svatodušní svátky. Paní Baťová nám vařila kafe a my na zahradě pracovali. Udál se tehdy i další zajímavý moment – odehrála se zrovna jízda králů a do zahrady přijeli na koních junáci pozdravit Tomáše Baťu.“

Přidává se pan Mlýnek: „Občas šéf pořádal večírky pro určité lidi, které si přál mít u sebe a při zábavě už vyřizoval zase věci pracovní. Nekouřil, nepil – pouze sifon.“

„K tomu bych měl také příhodu“, doplňuje druhý besedník: „Jednou jsme byli s Tomášem Baťou služebně v Brně a zastavili se v pivnici u Stopků. Bylo horko, měli jsme chuť na pivo. Vrchní začal brát objednávky z opačné strany, než seděl šéf, a tak si každý dal grenadinu nebo sifon, protože jsme věděli, že alkohol nepije. Když přišla řada na něj, řekl – Mně můžete dát třeba pivo!“ zasmál se pan Knap.

Zajímal se T. Baťa i o soukromí svých podřízených nebo pro něj byla prvořadá práce bez ohledu na starosti a trápení lidí?

Slova se opět ujal pan Knap: „Tomáš Baťa se staral o to, aby zaměstnanci nejen dobře pracovali, ale i dobře bydleli, dobře a levně se stravovali, dobře se bavili – to máme s ním ty nejlepší zkušenosti.“

S firmou jste spojili svůj život a k firmě dnes patří Tomáš Baťa junior – vzpomínáte si na něj?

„Jistě,“ říká pan Mlýnek. „Chodíval do továrny, ale do řízení ve svém mládí samozřejmě zasahovat nemohl.“

„Je o deset let mladší než my,“ přidává se pan Knap „a tenkrát se zapracovával ve všech možných oborech. Dělal v továrně i v cizině – byl v Londýně, ve Švýcarsku, procházel všechna oddělení. Nelze říci, že by se jen díval, musel se učit a tatínek mu nic neslevil.“

„Musel se podřídit tomu, co považoval otec za potřebné, nemohl lajdat. Tatínek na něj byl přísný,“ dodal pan Mlýnek.

.... aneb stesky nad globalizací již v roce 1932.

Pro mnohé lidi se dnes stává heslem dne podnikání. Prosperovat bychom měli chtít všichni. Co bylo na T. Baťovi takové, abychom se tím mohli řídit, jestliže chceme dosáhnout úspěchu?

„Tomáš Baťa znal v prvé řadě práci a pak zase práci,“ odpověděl na otázku bez zaváhání pan Knap. „Výborný organizátor, výborný psycholog. Člověk, který měl jasný program a jasný cíl. Jeho zásadou u firmy bylo – od výrobce ke spotřebiteli. T.zn. vzal si za cíl vybudovat takový podnik, který po všech stránkách poslouží zákazníkovi, a tak budoval jedno oddělení po druhém, nákupem počínaje, přes výrobu až ke konečnému cíli – zákazníkovi.

Stále se učil, pracoval i v USA, aby si tam ověřil, jak tam organizují velké výrobny obuvi. Odtud si přivezl i některé stroje. Pak je tu zdokonaloval, zařídil ve strojírnách výrobu obuvnických strojů. Držel kolem sebe stále řadu schopných lidí, kteří pracovali na konstrukci nových strojů a na zdokonalování stávajících.“

Hospodářské výsledky firmy byly jednoznačné, proč si myslíte, že jeho systém nepřevzalo více podnikatelů?

„Nebylo to lehké,“ zamyslel se pan Knap. „Kdyby někdo chtěl kopírovat jeho systém tím, že zaváděl to, co Tomáš Baťa právě dělal, než by se to naučil, už by přišel pozdě. Tomáš Baťa byl se svými myšlenkami a svou prací zase daleko a daleko vpředu.“

Také my žijeme ve zcela jiných podmínkách, než pracoval úspěšný průmyslník Tomáš Baťa. Přesto si myslíme, že mnoho z toho, o čem jsme s Bohumilem Mlýnkem a Janem Knapem hovořili, může být poučením i pro nás.