Jdi na obsah Jdi na menu
 


Boj o zlínskou radnici

(zlínská politická přetlačovaná v letech 1908 - 1946)

 

Předchozí kapitola I. - část 2 – bydlení a radikalisace společnosti

 

 

kapitola II.:  1919 1923

komunistická radnice

část 1 – po volbách 1919, bydlení a elektřina

 

Zdroje, informace a podklady pro stať 

 

 

Události v Rusku z listopadu 1917 vydatně přiživily celkovou radikalisaci, jejíž příčina původně ležela v útrapách  1. světové války. Vznikla sice nová ČSR, mladá demokracie, ale na její území si bleskurychle začaly činit nárok sousední státy; na východě – Slovensko a Maďarsko – se zrodily sovětské republiky. Vše korunoval hlad, německými sousedy „vytunelované“ dráhy a španělská chřipka, kosící miliony lidí.

Zlín pocítil nástup nových časů hned začátkem roku 1919 – ve strojírnách Baťových závodů vypuknula stávka13). Nezůstala pouze akcí dělnickou nebo sociálně demokratickou, metastazovala – přidala se i administrativa14)

Věková skladba populace v roce 1921 podle pětiletých věkových skupin (udáno v )

Věková

kategorie

Muži Ženy Celkem

a.p.

a.p.

a.p.

O - 4 roky

150 32,2 167 35,8 317 68,0
5 - 9 let 211 45,2 199 42,7 410 87,9
10 - 14 let 241 51,7 271 58,1 512 109,8
15 - 19 let 278 59,6 297 63,7 575 123,3
20 - 24 let 276 59,2 372 79,8 648 139,0
25 - 29 let 202 43,3 225 48,3 427 91,6
30 - 34 let 185 39,7 149 32,0 334 71,6
35 - 39 let 146 31,3 155 33,2 301 64,6
40 - 44 let 122 26,2 120 25,7 242 51,9
45 - 49 let 118 25,3 94 20,2 212 45,5
50 - 54 let 79 16,9 93 19,9 172 36,9
55 - 59 let 74 15,9 82 17,6 156 33,5
60 - 64 let 60 12,9 74 15,9 134 28,7
65 - 69 let 45 9,7 55 11,8 100 21,4
70 - 74 let 27 5,8 41 8,8 68 14,6
75 - 79 let 16 3,4 18 3,9 34 7,3
80 a více let 2 0,4 10 2,1 12 2,6
neuvedeno 6 1,3 3 0,6 9 1,9
Σ 2 238 479,9 2 425 520,1 4 663 1 000,0
Zdroje:  sčítací operáty 1921
Ondřej Ševeček, Zrození Baťovy průmyslové metropole, tab. č. 13

 

Výsledek se dostavil. Tomáš Baťa, ze všech stran tísněn poválečnými poměry, uznal m.j. činnost odborů na půdě továrny15). Toto gesto později obešel.

Stoupající vliv levicových sil, představovaných především sociálně demokratickou stranou, prosakoval životem celé zlínské obce a projevil se i v červnových komunálních volbách. Sama sociální demokracie obdržela 40 % hlasů a spolu s ostatními si ve třicetičlenném zastupitelstvu rozdělila mandáty následovně:

Čsl. strana sociálně demokratická dělnická

12 mandátů

Česká strana národně socialistická

6 mandátů

Pokroková strana

4 mandáty

Čsl. strana lidová

5 mandátů

Čsl. živnostensko-obchodnická strana středostavovská

3 mandáty

S těmito výsledky, nehledě na nutnost koalice s ostatními dvěma levicovými uskupeními, mohla sociální demokracie pracovat jako s bezpečnou většinou.

Komunální volby vyzněly levicově v celém státě a přivodily zánik Kramářovy vlády – premiér za daného stavu necítil dostatečnou podporu obyvatel. Ve Zlíně se poroučel dosavadní starosta František Štěpánek, který se dále angažoval (nepříliš úspěšně) v produkci obuvi i ve veřejném životě.

V čele sociálně demokratické zlínské radnice stanul František Novák, původně Baťův dělník, nyní společník mladé obuvnické firmy. Šlo zajisté o muže schopného, o čemž vypovídá i fakt, že jeho podnik na Lešetíně fungoval až do znárodnění roku 1948.

manoj-web.jpg

 

„Boj o charakter státu“ rokem 1919 neskončil, neutichnul následujících třicet let. Ve Zlíně události nabyly temně rudého odstínu.

V prosinci 1920 proběhla v celé ČSR generální stávka. Úřady usoudily, že ve Zlíně by mohlo dojít k destruktivním nepokojům16) a do města napochodovalo 245 vojáků kroměřížské posádky.

Rok 1921 bychom mohli ozdobit podtitulem „Kterak Zlín přišel o sociální demokracii“. Jakmile – dle požadavků Kominterny – byla pod vedením Bohumila Šmerala z levicové frakce sociální demokracie ustavena Komunistická strana Československa (KSČ), místní stranická organisace jako jeden muž přešla do jejích řad. 17)

KSČ tak na radnici spadla do náruče posice nejsilnější politické strany, v jejímž čele stál i nadále soudruh komunista, podnikatel a budoucí továrník, Baťův konkurent František Novák. Tento stav trval až do komunálních voleb roku 1923.

Přízeň komunistické straně vydržela nejen starostovi, ale i dalším baťovým konkurentům až do druhé světové války. Některé útoky a křivdy nevyhasly ani po jedenáct letech. Zlín byl příliš malou obcí. Zajímavou reminiscenci , jakési double-echo, otisknul časopis „Zlín“ ze dne 18. září 1931 v rámci volební kampaně na období 1931 – 1935. 3/5 stránky zabírá stať „Rudí kapitalisté“. V ní se baťovci – s číslem kandidátky 1 – vyrovnávají s kandidátkou komunistickou a zároveň tepou své odpůrce, obuvnickou konkurenci (Jirouska, Nováka, Pelčáka) a podnikatelsko-měšťanské protivníky (Winklera).

Rudí kapitalisté  

 Uvedený článek stojí mimo námi popisované období, ale může sloužit jako ilustrace, co všechno se dalo proprat ve volební kampani. Konkurence? Pochopitelná. Ale co může mít Tomáš Baťa proti Winklerovi, snad mimo to, že mu nezadává téměř žádných zakázek? V nedávné minulosti (1929) s tímto největším nebaťovským stavitelem vedl divoký spor, který měl soudní dozvuky. A argument pro zarytí výčitky se našel i v tomto příspěvku.

Povodně v městě Zlíně - 1919

 

 

Činnost komunistické radnice

Roztodivné úkoly stály před poválečnou levicovou radnicí. Příjemné, dořešující usnesení z dob monarchie. Nemilé, vyvolané válečnými událostmi a požáry.

Roku 1921 až 1923 byl přestavbou panského pivovaru konečně vyřešen desetiletí se vlekoucí problém zřízení okresního soudu. Zlínsko se stalo soudním okresem.

Ve stejných letech požár definitivně katalysoval výstavbu nové městské radnice – základní kámen položili v srpnu 1922, práce skončily v červnu 1924 (blíže ZDE).

Ku výrazné škodě obce Rašínova deflační politika v tomto období zhodnocovala měnu a prodražovala úvěry – bez nich se stavba radnice dle návrhu mladého F.L. Gahury neobešla. Proinvestovalo se celkem šest milionů korun. Tehdejší daňový systém byl založen především na místních poplatcích a odvodech, není tedy divu, že Tomáš Baťa skřípal zuby a vše v blížícím se volebním boji levici otloukl o hlavu.

Té se roku 1922 povedla „rána na komoru“ přímo Baťových závodů. Tehdy tam již pracovalo jen 45 % stavu zaměstnanců z roku 1918 a odbytová krise zapříčiňovala prodej pouhých 10 % vyrobených produktů.

V květnu, při volbách do povinného dělnického závodního výboru, zvítězila společná kandidátka komunistů a čsl. socialistů (vzdáleně to připomínalo souručenství při volbě Tomáše Masaryka do říšské rady roku 1907). Dosáhla 4/5 všech odevzdaných hlasů18) – tento výsledek se nesměl už nikdy opakovat.

V dalších volbách Tomáš Baťa využil litery zákona, která umožňovala, aby v případě podání jediné kandidátky hlasování odpadlo a navržení se automaticky stali členy závodního výboru19). Nejprve průchodnost takového řešení otestoval při ustavování výboru úřednického20) a po zdaru akce vše zopakoval i v případě zástupců dělníků.

T. Baťa původně – na základě doporučení osobního oddělení - o kandidátech rozhodoval sám. V dalších letech se obnovování dělnického výboru stalo doménou personalistů. Nejznámějším, veřejně vystupujícím a až do konce druhé světové války sloužícím předsedou byl Josef Bruna21). S jeho osobou se (od r. 1923) můžeme setkávat i na kandidátkách do obecních voleb, jeho články čísti v podnikovém „Sdělení“.

Tolik (silně zjednodušená podoba) politické dění na radnici a v Baťovce v letech 1919 – 1922. Věčná tíha města, mizerná infrastruktura a ubytovací poměry nabyly za války hrůzných rozměrů.

rude-pravo-1.maj-1921.jpg

 

 

Bydlení po Velké válce

Konec války malému Zlínu přinesl nepatrnou úlevu v ubytovacích problémech. Nedařilo se, vypukla krise a s ní ruku v ruce kráčel úbytek zaměstnanců všech místních průmyslových podniků. Někdy odcházející svá dočasná bydliště jakoby přepouštěli navrátilcům z front. Nejzoufalejší situace (bylo to vůbec možné?) měla teprve nastat.

Rozval .... všeho. Dosavadní, tři sta let neměnné vazby padaly. Na vrata radnice i brány továren bušila akutní nutnost konsolidace městského hospodaření a místního průmyslu.

To druhé se továrníku Baťovi a jeho kolegům povedlo především brilantní národohospodářskou akcí, čelící úspěšně revalvaci čsl. koruny v celostátním měřítku, v letech 1922 – 1923.

Baťovská národohospodářská akce 1922 -1923

Ekonomická historiografie RČS má rok 1922 zapsán jinak, viditelněji. Především zářijovým razantním shozením cen výrobků firmy Baťa na polovinu. Tak se to dnes presentuje, plakáty se zaťatou pěstí napodobují, odvaha akce vzývá. Nebylo vše ale procesem do jednoho sloupce strojopisu nebo záležitostí osamělého autoritativního příkazu. Vezměme v potaz, že:

- právě opora v nákupním oddělení se stala jednou z příčin dnes již kultovního rozhodnutí,

- vnější podmínky tlačily,

-okolí muselo vše pochopit a přijmout,

- u zaměstnanců v peněženkách se mělo cosi změnit ....

Shrňme si vnější vlivy. Československá koruna – v reakci na německou hyperinflaci – revalvovala. Ne o pár procent, např. vůči franku to činilo trojnásobek. Výrobky se staly v zahraničí neprodejnými, mnoho fabrik beznadějně zastavilo produkci, zemědělci nepracovali. Měna byla zachráněna, avšak lidé se ocitli bez prostředků a obchod téměř stál.

Na skladech se tyčily sloupce kartonů a dřevěných beden plných bot a přitom scházely peníze na investice. Továrna žila z válečných provizorií, dlužila na daních šest milionů, výroba klesla na 1/5 stavu z roku 1919, potom se přerývavě rozklopýtala v polovičním výkonu.

Mnohé obuvnické továrničky ve Zlíně vývoj smetl, i jediná vážnější konkurence F. Štěpánka zastavila svoje stroje. Baťovci nezůstali nepoznamenáni. Jejich zaměstnanecké stavy s mírnými výkyvy klesaly od čtyř tisíc v roce 1918 až k osmnácti stovkám v r. 1923.

Cíl? Získat prostředky k fungování, prostředky k životu. I za cenu možné ztráty, peněžní tok krustu krize neprorazí. Zamýšlená akce se mohla minout účinkem – byla nevyzkoušená, netradiční, jako sypání soli do rány.

Nápad bylo nutno marketingově ošetřit. Muselo se o něm vědět, musel se přidat zbytek republiky. Tomáš Baťa hodil udičku. Na poradě průmyslníků v Praze naznačil svůj plán – a sklidil, mírně řečeno, silné opovržení. Všichni pevně seděli na svých kontech. V Baťovi viděli bankrotáře, který se šmahem zbavuje majetku, aby zachránil, co se dá.

Baťovci zvolili vlastní cestu. Vnucenou cestu průkopníků. Budoucnost dá těm dvěma, Tomáši a Janovi zapravdu.

Spolupracovníci (tehdy se jim tak ještě neříkalo) byli informováni a zajištěni hned několikrát. VeSdělení“ z 26. srpna 1922 se objevil článek se sugestivním nadpisem „Pracovat či nepracovat?“. Populárním a přístupným způsobem osvětloval, proč hospodářství nemůže přežít rok, v němž výrobci nakupují za sto a prodávají za padesát procent.

Jako první v Československu Baťa nabídl „život za 50 %“ – ceny jeho obuvi spadnou o padesát procent, základní životní potřeby pro baťovce (kryto firmou) také o polovinu – dokud se hospodářství nerozjede. Žádná sleva není zadarmo a továrník za ni něco chtěl – snížit mzdy zaměstnanců o 40 %. Ve zlínské sféře tak  ve skutečnosti přidal na odměnách deset procent, čímž elegantně umlčel případný odpor a zároveň akceptoval, že jeho pracovník mohl nakupovat i jinde nežli u Baťů v konsumu.

Slibovaná mediální masáž? Přišla. Původně řízená, začala víceméně samovolně žít vlastním divokým životem. Rozpoutalo se oboustranné peklo. Na baťovské straně proslulé plakáty drtící drahotu a mnohá vysvětlující novinová inserce. Na straně „kolegů“ podnikatelů zděšení, vyskytly se i pokusy vyloučit Baťu z řad československých průmyslníků.

 

reklama-drahota-dual.jpg

 

 

Potencionální zákazníci se chovali rozumněji a nenápadně. Hladili peněženky.

 A stát? Dlouho se neozýval, skoro nedýchal, nepomáhal. Hnul se, jakmile celý záměr vyplul na veřejnost. Zareagoval přesně tak, jak se dalo očekávat – úřednicky hloupě. Poslal do Zlína daňovou komisi v čele s exekutorem. Až zásah na ministerstvu financí tohle devastační opatření odvrátil.

Pojem bata-logo-male.jpg zatím stoupal jako utržený vodíkový balón. Továrna se za pár měsíců zbavila mrtvých zásob, poplatila závazky a ještě i na investování zbylo. Suroviny – to nezapomínejme – pořizovala v zahraničí za třetinové ceny. Stavy zaměstnanců zatím zůstávaly na krizí zredukovaných počtech, výroba nestíhala plnit požadavky objednávek.

Zopakujme si – jak dlouho Baťa měl prodávat ve vlastních obchodech se ztrátou? Dokud zbytek republiky též nesníží ceny. Došel materiál na výrobu – kde nakoupit? U producentů, kteří měli plné sklady? Samozřejmě, ale za nízké ceny!

Strhla se lavina. V Praze kvůli Baťovi snížily ceny obuvnické sklady, železárny ubraly třicet procent. A v cizině opět stály naše boty stejně jako před revalvací.

Nebylo vše tak světlé, hladké a rozpustilé, jak zde sice dramaticky, ale povrchně načrtnuto. Celý rok trvalo, nežli se začala zvedat křivka oživení. Továrníci a obchodníci, zvyklí při minimu práce na vysoké ceny a jim příslušející tučné marže, Baťu vesměs pomlouvali. Toto žvanění (paradoxně produkované vykořisťovateli) iniciativně převzali komunisté a vymřelo až po komunálních volbách roce 1923. Voliči se nesnížili k úloze leninských „užitečných idiotů“ a uměli počítat. Komunisté se sociálními demokraty na zlínské radnici postupně skončili (šest mandátů ze třiceti, později žádný).

P. Křížan, Z Rybární do Batatuby, část II.

 

První oblast – městské hospodaření – se mohla stabilisovat pouze v případě, že by se jak finance, tak urbánní rozvoj města dostaly pod přímou a průhlednou kontrolu, přičemž by se mělo dařit naplňování dlouhodobých visí rozvoje.

regul-plán-1922.jpg

V časopise „Sdělení“ se zprvu sporadicky, od 8. dubna až do konce května 1922 v každém čísle, objevovaly v rubrice „Týdenní kronika“ oznámení tohoto znění:

„Žádáme všechny majitele bytů ve Zlíně, aby nám laskavě sdělili, mají-li volné světničky neb postele, které by chtěli dělníkům a zřízencům našeho závodu pronajmouti. Přihlášené světničky a postele můžeme našim zaměstnancům odporučiti. Přihlášky zašlete na kancelář fy T. & A. Baťa.“

Nejzoufalejší situace? Co bychom za ni dnes dali! Známá červená linka věčného závodu mezi expandující Baťovou fabrikou a masovou bytovou a ubytovací výstavbou. S odstupem půlstoletí víme, že tyto dostihy vyhrála továrna, bytovou otázku se nepodařilo definitivně vyřešit.  Ovšem – díky systematičnosti, plánování a koncepčnosti nespadnul nikdy styl života zlínské populace pod laťku jisté únosnosti a akceptovatelnosti.

Předběhneme: největší ubytovací nouzi zažilo město v letech 1924 – 1927, v době nejvyšší konjunktury. Intensita výstavby, už z podstaty reagující s určitým zpožděním, vyvrcholila v letech 1931 – 1932. Od těchto let se dařilo „upouštět páru“ přetlaku tvořeného Baťovými závody. Svůj podíl přineslo i zakládání „externích“ Zlínů.

Pomněme, že roku 1923 žilo ve Zlíně 5 285 obyvatel, roku 1932  26 350 a r. 1938 36 243 lidí. Vlastní popisy hospodaření s bytovým fondem, postupné přeměny rurálních čtvrtí na industriální a někdy i drsných snah o změnu myšlení původně venkovského obyvatelstva leží mimo téma a rozsah této stati.

Firmu Baťa ideově tlačila m.j. i studie Karla Hutáka, dle něhož:

„ .... zkušenosti ukázaly, že zaměstnanec bydlící v blízkosti svého závodu, má věrnější poměr k závodu .... vzdálená docházka nebo dojížďka unavovala zaměstnance mnohdy více než výkon práce samotné. Proto od samých začátků péče o ubytování směřovalo úsilí správy závodů k tomu, aby poskytovalo svým zaměstnancům obydlí blízko závodů a při tom aby toto obydlí bylo vybudováno tak, aby bylo důstojné životní úrovně ....“ 22)

Coby orientační berličku si lze dopřát luxus několika čísel: závodní byty (domky) tvoří sice jeden z nejcharakterističtějších rysů Zlína a baťovských továrních měst vůbec, nikdy ale nebyly určeny pro většinu zaměstnanců. Roku 1940 bydlelo 43,2 % spolupracovníků v závodních ubytovnách, 20,0 % v závodních bytech, 14 % na privátech, 3,3 % vlastnilo ve městě dům a 19,4 % za prací dojíždělo. 23)

domky-letná-27-28.jpg

K výstavbě rodinných domků se váže jedna z mnohých pozemkových tahanic s předbaťovskou radnicí. Cesta žádosti byla zdlouhavá, patlavá jako vše v těch časech – jednalo se o záměnu parcely „Trhovisko“ patřící městu a o 16 měřic většího pozemku T. Bati „Zahrady“. Dle továrníkových slov měl tento pozemek sloužit k další výstavbě městské části, jelikož k městu bezprostředně přiléhal. Za nadbytečných 16 měřic (3 ha 25 ar) nepožadoval žádné vyrovnání. Přesto obecním radním trvalo více než čtvrt roku, od 24. března 1922 do 30. července 1922, než odhlasovali výhodnost této transakce. 24)

Přeplněné „Včelíny“, nejrůznější stodoly a doupata, později dokonce internáty.

Na budování továrních kolonií se dá dívat prismatem komunistické ideologie – z dělníka vymačkat co nejvíce v co nejkratším čase, po použití zahodit. Mít jej pod kontrolou a současně jej držet za hrdlo hrozbou vyhazovu z obydlí. Pravda – batismus nepředstavoval žádné lidumilství, potřeboval „svého spolupracovníka“ vychovat a přeučit na základní industriální hodnocení světa. Podmínky pro opouštění bytů byly tristní ....        Přesto nezbývá než se sklonit před jednáním člověka, který pochopil a zaplatil realisaci myšlenky, že spokojenost a výkonnost při práci je spojena s domácí pohodou a naopak.

Srovnejme s dnešním přístupem rychlého výnosu a užití si „vývaru“; morální podstatou krise dosavadního převládajícího, odumírajícího systému.

O zisk šlo také Baťům. Vydělané peníze utratili téměř všechny – ve prospěch závodů, technologií, lidí (města). Tomáš měl sny o panské společnosti už dávno za sebou (viz Baťa, Úvahy a projevy), znal hodnotu těžké práce, na přepych si nezvyknul. Vsadil na investice – a začal vítězit.

TB-Blazek-1920-web.jpg

 

Zlínské zastupitelstvo jsme opustili r. 1922, kdy se stavěla nová radniční budova a komunistům se podařilo proniknout i do Baťových závodů, odkud byli vzápětí vytlačeni. Neskutečné politikaření a vrhání klacků pod nohy hlavnímu zlínskému provozu jakoby nemělo mít konce. Tomáš Baťa byl k rasantnímu kroku – postavení vlastní volební kandidátky – téměř donucen. Pomiňme možný příhoz Jana Antonína Bati, začtěme se do pletich období 1919 -1923!

 

 

Causa elektřina poprvé

V těch letech zlínská radnice blokovala modernisaci elektrické sítě, což její majitelka – firma Baťa – byla nucena vydatně dotovat. Při dnes nepředstavitelně mizerné kvalitě dodávaného stejnosměrného proudu.

Zlínské elektrárny jsme na tomto webu již popisovali – typy výroben, stroje, druhy proudu, dosahy .... věci technické.

Ideově místní elektrifikace putovala po jiné koleji. Industrialisace ruku v ruce se zhromadněním výroby vyžadovala odpovídající energetické krytí. První plán představovalo zavádění strojů, ženoucích továrnu kupředu, hltajících pohony nejrůznějších původů. Ve druhém bylo možné nalézti obyvatele, osvobozující se od domácí dřiny a přesvědčující se o mnohých kladech života ve zdravém městském prostředí. Protože odpočinutý a spokojený zaměstnanec .... ale to je stále stejná písnička.

Systematičtěji se Baťovy závody začaly elektrifikovat roku 1912 v souvislosti se zprovozněním elektrárny na Vodní ulici. Do té doby si Baťa (ale i např. Štěpánek) za pomoci různých dynam produkoval elektřinu sám.

Tomáš Baťa zakoupil Ericsson na Vodní roku 1917 za 195 tis. K. Tím se centrála stala tovární elektrárnou, dodávkami smluvně zavázanou městu. Proud dodávala à 45 hal. za kWh pro osvětlení a 25 hal. za kWh pro stroje a motory. Roku 1918 začala výstavba (dnešní) tepelné elektrárny u nádraží, která zahájila výrobu r. 1921.

Od 2. dubna 1919 ceny elektřiny vzrostly na 1 Kč/kWh pro osvětlení a 60 hal./kWh pro stroje. Dne 30. července 1920 došlo k dalšímu zvýšení – proud na osvětlení stál 3 Kč/kWh a stroje spotřebovávaly za 2,5 Kč/kWh. Za rok a čtvrt nárůst 667, resp. 1000 % původní ceny! Přes toto neskutečné násobení cen bylo dodávání pro Baťu ztrátové.

Příčina? Z dnešního pohledu zvláštní, ale doby byly pionýrské a původní zlínské centrály dodávaly stejnosměrný proud. Celé město tak bylo nastaveno. V příloze „Sdělení“ se o tom píše: „ .... střídavý proud předěláváme na proud stejnosměrný řemenovým převodem .... protože továrna je poháněna na rozdíl od města proudem střídavým.“  25)

Síť – popisujeme v kapitole „Zlínské elektrárny“ – vznikala na prahu první světové války, neodpovídala nárokům na válečnou a poválečnou spotřebu obce s rostoucím počtem obyvatel a (hlavně) elektrických přístrojů. Negativa stejnosměrného vedení – především nízký dosah cca 1000 až 1500 metrů – znají všichni. Např. zlínská část Paseky neměla šanci dosáhnout na tento výdobytek civilisace. Příliš dlouhá trasa a mnoho spotřebičů způsobilo takový pokles napětí, že připojení vlastně pozbývalo smyslu.

zlin-elektr.rozvod-1923-web.jpg

 

Realita všedního dne připomínala období uhelných prázdnin v lednu 1979. Uvnitř města, na krátkých trasách, vznikaly v zastaralé síti velké ztráty. Na koncích rozvodů, kde bývalo zpravidla největší zatížení, protože vyúsťovaly v obytných čtvrtích, vykazovalo napětí hodnoty nižší až o čtvrtinu.

ELEKTRIFIKACE – PŘECHOD NA STŘÍDAVÝ PROUD

Roku 1922 začala fa. Baťa obesílat závody, kterých se měl přechod na střídavý proud  v první fázi dotýkat, oznámeními, v nichž uvedeno:

„ ... na žádost obecního úřadu zlínského zesilujeme dodávku elektrické energie do města, což předpokládá rozdělení elektrické energie na střídavou a stejnosměrnou stranu. Jelikož budeme dodávati střídavý proud pro okruh, ve kterém jsou i Vaše motory, žádáme Vás, byste tyto nechal vyměniti za střídavé, čímž získáte i levnější druh motorového proudu, který bude příslušně snížen, oproti transformovanému proudu stejnosměrnému."

dle: ČR-MZA – Brno, SOkA Zlín, AMZ, inv. č. 1013

Zdroj: Ondřej Ševeček, Zrození Baťovy průmyslové metropole

Občané, živnostníci a další postižení se samozřejmě ozvali. Jejich hlasy dolehly na radnici – 9. prosince 1921 se dle zápisu o schůzi městského zastupitelstva pod č. 12 projednávala stížnost občanů na špatné elektrické osvětlení. Spotřebitelé nebyli s dosavadním dodavatelem (Baťa) spokojeni a dotazovali se, zda by bylo možné rozvodnou síť vybudovat vlastním nákladem.

Obecní radní tento úkol chtěli zadat Středomoravským elektrárnám /SME/ z Přerova. Společnost odepsala, že město musí ponejprve postavit rozvody vlastním nákladem a pak hotové předat SME do správy. Ty by je udržovaly a dodávaly proud. Za to všechno měl Zlín obdržet neobchodovatelné akcie SME. A ceny? 5 Kč/kWh pro osvětlení a 3,50 Kč/kWh pro stroje.

Zlínští zastupitelé správně zhodnotili nevýhodnost navrhovaných podmínek SME a odsouhlasili dodržování původní dohody s Baťou coby právním nástupcem prvního provozovatele. A hned jej čile napadli ohledně špatného osvětlení:

„ .... ačkoliv všichni konsumenti platí ceny za světlo na zatížení 220 V, tak ve skutečnosti žárovky svítí při zatížení 80 V. Obec se domáhá splnění smlouvy pořadem práva ....“  26)

Firma T. & A. Baťa se pochopitelně začala bránit. Vydala nařízení, že používat elektrické stroje je možné pouze mezi 7. až 18. hodinou, kdy nepanují tak velké nároky na osvětlení jako večer. Tento kvaziletní čas však býval často ignorován, jak dokazuje např. toto oznámení:

„ .... v posledních dnech bylo více krátkých poruch v dodávání elektrické energie pro město. Většina poruch byla zaviněna tím, že větší spotřebitelé motorového proudu používali jej po 17té hodině večerní, kdy jest jej nutně potřeba ke zvýšené frekvenci osvětlovací jak v soukromých domech, tak i v obchodech. Nebyli bychom opatření těchto použili, však firma, která měla zadanou opravu původního stroje tuto zdržela .... dosadili jsme nutnou výpomoc a zároveň pro město novou linku střídavého proudu a rozdělili síť na tři okruhy ....“ 27)

Varování je pouze první krok. Ještě musí následovat sankce.

„ .... na ceny proudu pro motory (v noci) po 18. hod. do 7. hod. ranní bude přirážka 50 % ...“ 28)

Maloodběratelé mohli ovšem ta „zlobit“ – trest dopadal i na ně.

„Paušální žárovky nesmí svítit v době zimní od 8. hodiny ranní do 16. hodiny večerní. Bude-li zjištěno, že žárovky svítí mimo paušalovanou dobu, jest povinen konsument nahraditi elektrárně dvojnásobný normální tarif pro svítící žárovku .... kromě toho zaplatí odběratel v případu, že by byl přistižen při protiprávném odebírání proudu, manipulační poplatek ve výši 50,- Kč ....“ 28)

Výhody elektřiny byly velmi návykové. Odběratelé ji sáli dál:

„ .... v nejbližší době budou dána do všech továrních bytů počítadla na spotřebu elektrického proudu (elektroměry), dle kterých se bude účtovati a platiti spotřebovaný proud. K zařízení tomuto jsme byli nuceni, jelikož upozorňováním ohledně šetření elektrickým světlem nemohli jsme nijaké nápravy docíliti ....“ 29)

Úsporná opatření, vynucená tristním stavem rozvodů, šla proti vývoji společnosti. Neúčinkovala a nepřinesla nápravu v podobě výměny nefunkční sítě. Zlínský obecní úřad tak 19. června 1923 od fy. T. & A. Baťa obdržel dopis, ve kterém tato vypočítávala ztráty z provozování nerentabilních rozvodů.

List obsahoval návrh řešení dosavadní, pro spotřebitele nevyhovující situace (za poplatek nebyl náležitě obsloužen) a dodavatelského trápení s chronickými ztrátami: buď se od 1. srpna bude k současným cenám elektřiny účtovat 70 % přirážka, t.j. 5,10 Kč/kWh pro světla, resp. 4,25 Kč/kWh pro motory, nebo radnice povolí rekonstrukci dosavadní sítě pro jednosměrný proud na proud střídavý,

„ .... na 3fázový proud o napětí 3 x 380 V pro motory a 220 V pro světlo. Výlohu za změnu vedení pro motory, které jsou nepatrné, zaplatí majitelé motorů. Instalace světelné nevyžadují žádných změn a také žárovky zůstanou tytéž ... Střídavý proud můžeme dodávati pro světlo za 3 Kč/kWh a motory za 1,90 Kč/kWh – 2,40 Kč/kWh dle následujících tabulek ....“  30)

Co se dělo v myslích zastupitelů, kteří už vášnivě bojovali na náměstí a v tisku s kandidátkou baťovců (volby od 26. srpna, provedení 16. září), navíc se starali o výstavbu nové radniční budovy, není těžké uhodnouti. Pro politiky byla vždy těžko uchopitelná perspektiva delší nežli jedno funkční období a zlínští nepředstavovali výjimku. Obec firmě T. & A. Baťa odepsala až 9. srpna 1923 – a nic nevyřešila:

„ .... obec město Zlín neuznává výši přirážky 70 % pro dodávku elektrické energie, .... naopak, městská rada se ve své schůzi ze dne 6. srpna 1923 usnesla, aby firma cenu proudu snížila, jak již několikráte písemně žádáno bylo, ježto všechny ceny spotřebních předmětů jdou dolů a není zde více předpokladů, za kterých zvýšení cen elektrického proudu v roce 1917 bylo povoleno. Současně usneseno novou smlouvu na střídavý proud neuzavírati, nýbrž trvati na staré smlouvě, která má platnost ještě 5 roků ....“  31)

Zopakujme informaci, že k prvnímu zvýšení ceny elektřiny ve Zlíně došlo až 2. dubna 1919 a řešme: byla to Baťova prohra? Jedna dobová anekdota pravila, že: „Baťa ještě nikdy neztratil“ 32). Ve třetí kapitole se seznámíme s využitím výše uvedené odpovědi proti jejím autorům.

 

Pokračování:

kapitola II., část 2 - pozemky, finance, radnice a hospody

 

13)    V čele stávky stál zlínský učitel Štefek. V zápise o vyjednávání ze dne 17. dubna 1919 m.j. stojí: „ .... pan učitel upozornil i děti ve škole, aby se nelekaly, až se bude troubit. Závodní siréna nebude oznamovat požár, nýbrž stávku.“

      Hlavním požadavkem bylo stanovení minimální týdenní mzdy na Kč 120,- (nepodařilo se prosadit). Jednou z příčin tohoto výsledku mohlo být rurální založení dělníků – v budoucnost svého postavení v továrně příliš nevěřili a coby alternativní zdroj obživy si v záloze ponechávali kus pole nebo sadu.

14) Tomáš Baťa roku 1919 podruhé navštívil U.S.A. Výsledkem m.j. bylo další zavádění taylorismu a fordismu do výroby – na jedné straně zaměstnanci dostali k disposici nové stroje a lépe organisovaný a strukturovaný výrobní proces; na straně druhé se zvýšila intensita práce a nově pro jednotlivé dílny vznikly plány, které určovaly způsob a celý postup výroby obuvi v určitém časovém období. Zrodil se plán pro celý podnik, na jehož základě se rozepisovaly předpoklady pro závody, oddělení a jednotlivce (V. Ryšavý).

      Zaměstnanci se také nedoklázali vejít s denními úkoly do nově stanovené pracovní doby (8 hod.), ta byla potichu a bez náhrady prodlužována. Navíc byl zaveden nucený úvěrový systém – povinné kauce a vklady zaměstnanců, kterými si firma vylepšovala likviditu.

      Mistrem ve strojírně byl od 1. května 1919 Bohumil Fimbinger, jeden ze spoluzakladatelů strojírenské výroby v rámci Baťových závodů. Kovodělníci požadovali stanovení minimálních mezd, odstranění neoprávněných pokut a placení přesčasové práce. Klíčovým se stal požadavek uznání odborové organisace a továrního výboru (Fr. Vojta).

15)    Baťa udělal jednu velkou chybu: „ Pozval jsem redaktora Knapku, sociálního demokrata, aby dělnictvu pořádal přednášky. Dověděl jsem se, že po mém odchodu řečníci vykládali lidem o mé velké chytrosti. To prý dělám proto, že vím, že revoluce je za dveřmi. Chci se vlichotit dělníkům, abych pak z toho těžil.“ (T.B.)

16)    Radikalisace ve Zlíně vyvrcholila vytvořením Dělnické rady a „ .... na bouřlivé schůzi bylo odhlasováno znárodnění továrny a zároveň rozhodnuto o vedení...“ T. Baťa nechal vytisknout leták s výzvou, aby se dělnictvo generální stávky (12/1920) neúčastnilo a tak se také stalo. (Fr. Vojta)

17)    Zlínsko stranicky patřilo do hodonínského kraje, který se v sociální demokracii hlásil k marxisticko-leninské levici. Celá okresní organisace Čsl. sociálně demokratické strany dělnické se ve druhé polovině května v budově staré zlínské radnice jednomyslně prohlásila za součást ustavené Komunistické strany Československa.

      K obnovení místní organisace sociální demokracie došlo až v roce 1925 za přímé podpory Tomáše Bati. Cílem mohla být snaha vymanit část dělnictva z vlivu komunistů.

18)    „ ... stížnosti v parlamentu, popř. u místních úřadů, opakovaná šetření dodržování zákonnosti jak na pracovištích, tak v oblasti zdravotního asociálního zabezpečení – to vše dokázalo morálně nalomit mnoho baťovců. Ti potom při hlasování o obsazení závodního výboru zvolili jako svého representanta společnou kandidátku komunistů a československých socialistů ...“  (P. Křížan, Z Rybární do Batatuby, III. část)

19)    „ ... Tomáši se rovněž podařilo obrátit závodní výbor. Jeho existence vyplývala ze zákona, nebylo možno jej jen tak zrušit. Jistou zákonnou kličkou ale utlumil rozhodnutí levicových voličů a ve vlastní regii vytvořil zastupitelskou dělnickou organisaci ... „ (dtto)

20)    T. Baťa se poučil ze stávky kovodělníků v první polovině roku 1919. Vytvořením úřednického závodního výboru v čele s předsedou Františkem Latou zabránil sjednocení různých skupin zaměstnanců za účelem zvyšování nátlaku. Tyto kolektivy pak v drobných záležitostech stavěl proti sobě.

      Současně se celostátní sociálně demokratické „Odborové sdružení Československé“ štěpilo, oslabovalo, jeho ústředí bylo přeneseno do Amsterodamu. Z tohoto důvodu Komunistická strana Československa začala iniciovat vznik t.zv. „Rudých odborů“ (1922), do nichž Baťovi dělníci tajně vstupovali od roku 1923.

21)    Josef Bruna byl předsedou dělnického závodního výboru, taktéž i členem nemocničního výboru Baťovy nemocnice. Současně vykonával funkci místopředsedy Baťova podpůrného fondu a starostoval (řediteloval) nemocenskou pojišťovnu.

22)    K. Huták: Sociální činnost fy. Baťa

23)    Bydlení na internátech a svobodárnách plně odpovídalo baťovské filosofii mobilní, adaptabilní a přitom ke kázni vedené (plně kontrolované) pracovní síly. Domky obývalo jádro ženatých zaměstnanců Baťovy továrny .... kam v těchto podmínkách politické strany soustředily hlavní směry agitace, je zřejmé. (Ondřej Ševeček, Zrození Baťovy průmyslové metropole, str. 258)

24)    SOKA – Archiv města Zlína, i.č. 130, str. 250, 283, 290, 234.

25)    Baťa již hovoří o elektrárně u nádraží. (Naše volby 1923, Zlín 1923)

26)    SOkA Zlín, archiv m. Zlína, inv. č. 130, str. 227-228

27)    Sdělení 4. listopadu 1922

28)    Sdělení 13. ledna 1923

29)    Sdělení 10. března 1923

30)    Naše volby 1923, Zlín 1923

31)    Naše volby 1923, Zlín 1923

32)    Jistý kočující ‚Bosňák‘ zabloudil na své cestě po Moravě i do Zlína a tam před nádražím prodával svá zrcátka, nože, šle, vývrtky a.t.d.   Náhodou zrovna na nádraží přišel Baťa, přistoupil k ‚Bosňákovi‘ a zeptal se jej na cenu kožené tašky.

‚Bosňák‘ viděl pěkně oblečeného pána a řekl 35 Kč. Slušně oděný muž byl však také zkušený obchodník a nabídl 25 Kč. Začalo handlování a smlouvání.

Oba se drželi statečně. Když už brat Jihoslovan viděl, že nic nesvede, dopálil se a zvolal nakonec: „Tu máš, braťko, za dvadsatpät korona, nech ztratim ako Baťa!“

Baťa se dal do smíchu, vytáhl 25 Kč a dal je překvapenému ‚Bosňákovi‘ se slovy: „Tu máš svoje peníze, tašku dej sem a pamatuj si, že Baťa ještě nikdy neztratil.“ (J.Mach; Baťa zblízka, Praha 1933)

vtip-batocykl-1931-web.jpg