Kterak zlínští pohrdli návštěvou státního tajemníka K.H. Franka

Josef Vaňhara + vlastní souvislosti

Píše se rok 1942. Loni v prosinci říšskoněmecká vojska dostala na frak pod Moskvou, letos v Protektorátě zabili Heydricha. Po „uklidnění“ situace vše vypadá jako po zahájení války na východě. Vlna fronty se řítí jihem Ruska vstříc řece Volze a naftovým polím u Kaspického moře a ani sám Vůdce v Berlíně netuší, že vše je ztraceno, stát uzbrojen a za půl roku bude už jenom ustupovat.

Na východě Protektorátu Čechy a Morava, v městečku Holešově, vlastní ministerstvo policie kasárna a školu. Již za Československa se zde usídlil Hraničářský prapor. Po začlenění území Čech a Moravy do říše německá bezpečnostní policie (Schutzpolizei). A o té je i náš krátký příběh...

Stateční němečtí rytíři vnitřní bezpečnosti nebyli žádní andílci, šlo vesměs o kluky a tatíky naverbované v rámci všeobecné branné povinnosti. Vysláni na území národa, kterým měli pohrdat, žili v uzavřeném prostoru kasáren s tuhou kázní. V rámci upevňování vyšší německé kultury vyráželi hromadně se bavit do Zlína na Společenský dům – chlastat, obtěžovat holky, zvracet, řvát a močit na nárožích.

Když se jedné noci vracely nákladní automobily, řízené podnapilými řidiči, obsazené na korbách desítkami vojáků, zatemnělým Zlínem do Holešova, nebylo příliš vidět na cestu. Škvíry reflektorů vrhaly mizerné světlo, orientace pouze po paměti. Jeden nezvládnul řízení, prorazil zábradlí na Cigánovském mostě a spadl do Dřevnice. Několik ochmelků v zeleném zaplatilo incident životem.

Vzešlo z toho mnoho potíží – na výjezdech z města sice ještě nestrašily cedulky, upozorňující na bandity (partyzány) v lesích, ale podezření na nějakou moravskou neplechu německému vedení na mysli vytanulo. Vyšetřování se nevyvíjelo politicky žádoucím směrem  – vše ukazovalo na banální dopravní nehodu s tragickými následky. Aby záležitost popohnal správným směrem, spočinul na Zlínu svým nejmilostivějším jedním okem i sám pan státní tajemník K.H. Frank. A přijel bez ohlášení.

Německé archívy nejsou dostupné, pokud vůbec přežily osvobození. Ale máme zachováno vyprávění Josefa Vaňhary, bývalého zlínského redaktora, o jednom, celkem typickém incidentu – ochotě zlínských vyhovět vyšší rase ve všech jejích přáních. Citujme tedy z knihy „Příběh jednoho muže a jednoho města“:

...... Další z Bassovy zlínské skupiny, Karel Waldek, byl ředitelem pražských hotelů Ambassadoru a Flory, než přijal nabídku na řízení zlínského Společenského domu a odborný dohled nad výstavbou a správou dalších společenských středisek při různých československých i zahraničních Baťových podnicích. Jeho hotelnicky ředitelská kariéra ve Zlíně skončila rázem kteréhosi večera r. 1942, když před Společenským domem zastavila tři auta s vlajkami SS a dva oficíři se smrtihlavy na čepicích žádali ubytování: několik pokojů, mezi nimi i apartmá. Roztřesený zřízenec v recepci velmi uctivě vysvětloval, že lituje, že však bohužel není volný ani jediný pokoj, atd. atd.

„Ředitele!“ – úsečně žádal jeden SS.

Přišel Waldek, zdvořile, ale bez roztřesení opakoval tvrzení recepčního, že všech, nevím už kolik, ale asi čtyři sta lůžek v hotelu je beznadějně obsazeno a doporučil jim Společenský dům v Otrokovicích.

Nasupení reprezentanti pánaboha či vlastně ďábla v protektorátu Böhmen und Mähren vztekle odpochodovali. Waldek tušil, že mezi těmi, kteří zůstali ve voze, musí být nějaký nacistický kalibr. Potvrdil si to příštího rána, kdy jej předvolali k německému direktoru Baťových závodů. Ten mu oznámil, že z nařízení vysokých míst přestává být s okamžitou platností ředitelem Společenského domu. Důvod: odmítl ubytování SS obergruppenführerovi K.H. Frankovi .....