Jan Antonín Baťa o učitelích zlínské měšťanky – řídící alias  Juprt

.... poměry ve škole byly dosti zajímavé. Skorem každý z učitelů měl nějakou zálibu, jež tvořila jeho hlavní zaměstnání, zatím co vyučování – až na malinko případů – tvořilo pouze předmět obživy ....

.... Mimo těchto jsme měli pár učitelů, o kterých se vědělo, že nemají žádných zálib nežli učení. U některých ty učitelské záliby byly až komické. Až se s těmi svými systémy , jež se snažili prosazovati, dělali směšnými i pro nás, kluky.

Třeba řídící Juprt, o němž šla fáma, že učil v Rusku a ve Vídni ve škole Komenského, což byl sám o sobě záslužný čin, měl fixní ideu, že je třeba učiti názorně. Snažil se tedy až do komičnosti prosazovati své názory a zkoušeti je na nás.

Tak například v hodině němčiny přišel s tím, abychom názorně naznačovali, jak rozumíme látce, již nás učí. Dlouho jsme tomu nerozuměli, protože to bylo příliš mnoho učených slov, která na nás, obyčejné kluky, nebyla střižena. Třeba: názorné, chaos (většina z nás to vyslovovala naschvál „choas"), představivost, záměrné ... Až když nám navrhl, abychom to zkusili, a vyložil nám, co po nás chce, začali jsme mu rozumět. Ovšem zase po svém, ne jak on by rád.

Tak nakreslil na tabuli křídou zvíře s ocasem a zuby, tvrdě, že je to vlk –der Wolf.

A teď prohlásil:

„Schiesset auf den Wolf, bis ich zähle drei ... Schiesset je zvolací tvar od schiessen, stříleti. No dobře. Bis ich zähle drei. Zahlen, počítati, drei ... Co je to drei, Kaštánku?

„Prosím?"

„Co je to drei, neslyšels?"

„Prosím, ne."

„Neumíš počítat?"

„Prosím ano."

„Já myslím německy počítati."

„Prosím ne."

„Přece hraješ na rozpočítávačku: Eins, zwei, drei, du bist frei, ne?"

„Prosím ne."

„Jsi hlupák. Jedna je eins, zwei dvě, drei tři. Opakuj to, Slovenčíku."

„Prosím?"

„Povídám ti, abys to opakoval."

„Co prosím?"

„No abys opakoval počítání do tří německy."

„Prosím, to já neumím...."

„Vždyť jsi to slyšel, ne?"

„Prosím, neslyšel, říkal jste jenom: Eins, zwei, drei, du bist frei...."

„Tak zůstaneš po škole, protože nedáváš pozor, a půjdeš do Malenovic pěšky .... Tak hoši, dávejte pozor. Schiesset auf den Wolf, bis ich zähle drei, rozumíte? Eins, zwei ...."

Buuuuum.....

„Nicht schiessen, nicht schiessen, bis ich zähle drei. Co se hlásíš, Košťálku?"

„Prosím, na kterého vlka?"

„No přece ho vidíš na tabuli, či jsi slepý?"

„Aha...."

„Tak pozor: Schiesset auf den Wolf, bis ich zähle drei. Eins...."

Buuuum....

„Řekl jsem: Nicht schiessen, bis ich zähle drei. kdo to byl?"

Nenašel se.

„Tak ještě jednou: Bis ich zähle drei .... Eins, zwei ...."

Buuuum, bum, bum, bum, bum .... a vždycky, když se ohlédl na jinou stranu, ozvala se rána za jeho zády.

Tak to trvalo mnohdy půl hodiny a více, nežli bylo třicet kluků s to pochopiti, co vlastně chce. Pravda, všichni jsme přesně věděli, co chce, ale byl v tom ohromný špás právě proto, že jsme věděli, že si od toho tolik slibuje, od toho svého názorného vyučování, že jsme mu to nemohli odpustiti ....

.... Typický znak jeho neučitelství byl, že nerozuměl žákovi. Nestačil mu. Byl si tak jist svým postavením a moudrostí a považoval nás, kluky, za takové trouby, že mu nebylo pomoci. Dostalo se u poučení o tom, kdyžtě suploval za nemocného odborného učitele fysiky. Přišel do třídy a shledav, že v třídní knize je poznámka poslední látky o vodivosti kovů, postavil se na pódium a vybafl na nás otázku:

„Hoši, po čem se nejlíp vodí elektřina?"

Možno říci, že nebylo kluka ve třídě, jenž by nebyl dotčen takto hloupou otázkou. Prosím vás.

My, kluci nové doby, kteří všichni jsme už ve druhé měšťance dostali své rány na elektrisačním aparátě .... my kteří jsme ty dráty natahovali a kradli tu a onde. A teď si přijde Jupiter a předloží nám takovou hloupoučkou otázku ....

Chvíli bylo ticho a pak se ozvalo někde vzadu:

„Po špagátě."

A zase bylo ticho.

Juprt už věděl, že udělal chybu. Ale on byl řídícím školy a my jenom žáci, jeho lid poddaný. On to zmůže. On nás donutí.

Chvíli přemýšlel a pak, zatahav se za svoje vousy typu Tolstého, založil ruce dozadu a zeptal se:

„Hoši, kdo myslí také, že po špagátě?"

To byl ovšem vrchol. Nejprve dvě ruce, potom deset a nakonec všechny vylítly do vzduchu.

Byl užaslý. Pochopil až nyní, že udělal druhou chybu. Šel na to tedy moudřeji, kde měl vyhlídku na výhru:

„Ty, Krausi, ty myslíš?"

„Ne prosím, já nemyslím...."

„Ty, Minaříku, ty myslíš?"

„Ne, prosím, já nemyslím...."

„Ty, Pelčáku, ty myslíš?"

„Ne, já nemyslím...."

„Tak tedy ty, Chlude, ty myslíš?"

„Ne ne, já nemyslím...."

„Tak tedy proč se hlásíš?"

Bylo to tedy vyřízené, vyhrál. Nicméně vítězství nad námi se mu nezdálo dosti slavnostní. Proto, aby tomu dodal pečeť, zeptal se znovu:

„Tak tedy hoši, kdo si myslí také, že po špagátě?"

Podívali jsme se na sebe a v zápětí vylétlo všech třicet rukou do vzduchu. I těch, jichž se předtím výslovně ptal a kteří mu řekli „ne".

Tady skončila celá jeho moudrost. Posadil se za stůl a vzav třídní knihu, napsal do ní: Celá třída pobúchaná měchem.

Je jistě snadno učiniti si představu o hodnotě takovéhoto vyučování. Nicméně to byl nejtěžší případ mezi našimi učiteli ....

.... Takový Jupiter neboli Juprt, ten řezal v každé hodině. každou hodinu to bylo několik facek, které uštědřil. Ale to nebyly facky, na které si někdo stěžuje. To byly facky – jaksi – čestné. Kdo nedostal od Juprta facku, to byl poseroutka, s tím nikdo ve třídě nemluvil. Provést něco Juprtovi, to byla čest. Když jsi dostal facku, tož to byl důkaz, že to bylo něco, co stálo za to....

.... za všeumělce, všeodborného učitele, považoval (se) Jupiter, tož suploval .... často.

Jeden z případů byl, když jsme v přírodovědě měli probrati látku štěpování stromoví a keřů. Zrovna tehdy onemocněl Babička na žlučové kamínky, jež ho hodně trápily. Suploval Juprt. Zavedl nás do zahrady a potom nám začal vyprávěti o štěpování stromů, vodě nás jako ovce od stromu ku stromu po celé zahradě.

Nedalo se to poslouchati. Domlouvali jsme se – bylo to ku konci roku – během hodiny s mým kamarádem Hynkem, kam si půjdeme zítra, v neděli, zaplavat. Slyšeli jsme oba jenom úryvky Juprtovy přednášky, jak říká, že existují tři způsoby štípení stromoví .... pak zase bylo něco mezitím .... a pak zase opakoval: na řez, na plochu a ten třetí způsob je nějaký – do čehosi – barbarský .... Právě když jsme dospěli k dohodě ohledně toho koupání, Juprt Hynka vyvolal:

„Jaké jsou druhy štěpování stromoví?"

Hynek opakoval, co si pamatoval:

„Na řez, na plochu a ten třetí je do čehosi – barbarský." Mám za to, že spíše povědomě nežli s úmyslem opakoval to i s jeho ráčkováním: barrbarrrrský.

Juprt po něm skočil, dal mu jednu na pravo, druhou na levo, zatřásl jím a vlekl jej do školy, aby mu napsal do třídní knihy dvojku z mravů.

„Já tě nechám propadnout, ty mizero, ty darebáku, ty uličníku ...." řval ještě cestou a na schodech.

Za tři neděle se vrátil Babička a shledal, e nevíme nic o štěpování stromů.

Nevěděli jsme. Ani žádnému nenapadlo, aby se o to zajímal. Štěpování stromů bylo něco, na co jsme měli nejhorší vzpomínku, protože jsme měli to vědomí, že Hynek dostal dvojku z mravů a nafackováno za to, že to řekl doslova tak, jak nás to Juprt učil.

Kluk nefilosofuje ....