Momentky ze staré zlínské školy učitel Alois Hradil

(Jan Antonín Baťa, Román života)

Úvodem:

Zlomky vzpomínek na školu ve Zlíně, sepsaných Janem Antonínem Baťou (zlínskou měšťanku navštěvoval od r. 1908 do r. 1912). Poznáme nejen některé učitele osobně, ale i rakouské školství a ucítíme závan budoucnosti – metod uplatňovaných v budoucí Masarykově pokusné měšťanské škole.

Celý text je citací stran 67 až 80 uvedené knihy.

Mezi nejlepší učitele patřil náš třídní učitel Hradil. Druhý na žebříčku byl učitel Babička.

Hradil byl nejobávanějším učitelem, podle pověsti nejpřísnějším. Vyprávělo se se zatajeným dechem, že měl dokonce soudní řízení za pobití neposlušného žáka, kterému ublížil . Nemohl bych potvrditi z toho ani písmeno. Ještě po létech, když jsme se bývalí spolužáci sešli, shodli jsme se, že to byl nejlepší a také nejmilejší učitel.

Že jsme se ho báli? Zajisté.

Bil? Ano. Uhodil mne? Nikdy.

Koho vlastně uhodil?

Ano, uhodil toho darebáka Skovajsu. Kdyby mu nebyl dal facku on, byl by dostal nepočítaných cestou ze školy, sprosťák.

Představte si: Hradil nám právě vyprávěl svým dramatickým způsobem úspěchy Přemysla Otakara II. – zlatého a železného krále českého – jeho vzestup, moc a chystající se boj ..... ten osel Skovajsa, co byl tak blbý, že ani nesledoval tuto báseň dramatiky dějinné, střelil po ptákovi na stromě .....

.....Kdyby mu nedal facku jako hrom Hradil, byl by ji dostal od nás jednoho každého. Neboť to bylo to, co jsme jeden každý bez výjimky milovali nejvíce ze všeho ve škole. Aťsi mluvil o literatuře české, o mythologii řecké, všechno zdramatizoval a zaujal nás tak, že jsme litovali, když ten hňup fousatá, ten školník, musel zrovna v takovou taky nějakou chvilku zazvonit konec hodiny .....

...... Za celé tři roky, kdy nás učil Alois Hradil asi jednu čtvrtinu času vůbec, dostal jenom ten jeden od něho facku. A tu jsme mu přáli. Bože, jak jsme mu ji přáli. Taky si nikde nestěžoval. A kdyby, tož ....

....Hradil když tě sekl po hubě, tož to šlo s tebou přes všechny ty tři roky měšťankou. Nikdy na to nikdo nezapomněl. Bylyť to facky, které bolí proto, že na ně nelze zapomenout. Co je klukovi facka? Dostane jich nepočítaných a ve skutečnosti se po nich otřepe jako psík po koupeli. Ale dostat facku, která je spojená nějakým způsobem s morálkou nebo pořádkem ve třídě, mravností nebo – co tak ještě? – zkrátka facku, která bolí ještě po létech, za kterou se ti druzí smějí anebo ani o tom nemluví, protože se stydí, tož to je pak zlé. A takové stačí jedna na tři roky daná jednomu – pro třicet kluků tady....

.... U Hradila jsme skorem nikdy nedělali úlohy doma. Ale nevěřím, že někde byli kluci tak přísně posuzováni u známek jako u něho. A mám za to, že ani jeden z nás doopravdy neměl u něho špatné známky. .... nemluvím o Skovajsovi ... po válce se z něho stal lupič a gangster.

Ale jinak jsme měli všichni u obou těchto učitelů – Hradila a Babičky a později Menšíka – známky poměrně dobré a zasloužené.

U Hradila to byl on, svojí osobností, který učil. To pro něho potřeboval školník zvoniti, protože by asi mnoho takových hodin nebyl ani vydržel. Musilo to být strašlivé vypětí nervů, jímž nás udržoval v trvalé pozornosti po celou hodinu. Vždyť my, kluci, jsme často šli z jeho hodiny zpocení. Rozhodně jsme si potřebovali vydýchnout všechen ten ztlumený dech, který jsme po celou hodinu zadržovali, a povoliti napjatým svalům, kde by nám byl někdy žíni neprotáhl.

Proto jsme bez dalšího učení – kromě snad zopakování si látky před hodinou – mohli si pamatovat probranou látku, aniž jsme byli připravováni o čas biflováním z knížky.

I mluvnici učil takovýmto zajímavým způsobem. Jestli každý z naší třídy patří k lidem schopným pera, tož je to jeho zásluha.

Naučil nás vážnosti a lásce k české slovesnosti tím, jak vážně a s láskou tuto látku přednášel. Bylo ctí býti vyvolán, abych přednášel Bezruče a jeho Kyjov, nebo zase Čurilu Plenkoviče.

Celá třída byla zvedena k tomu, žes nemohl prostě vystoupiti a odříkati báseň bez myšlení, bez zahloubání a procítění děje, který obsahovala, který obsahovala, anebo dělati námatková vzletná nebo jaká gesta. Vypískala tě potom celá třída.

Hradil ani necekl. Seděl a řekl ti jenom:

„Nepromyslels to a neprocítil. Báseň je hluboký výraz citový. Nelze ji přednášeti pouze jazykem a pamětí. I bez gest rukou musí báseň vyzníti mohutně.“

A pak kus zacitoval. Zacitoval, že ti šel mráz po zádech a cítils, že v té básni je síra a peklo a propast a slunce jas, bolest a radost, hrdost, jež stojí jak děčínská skála, a zloba, podlost, spravedlnost, jež z toho vyzařuje, že ji zrovna cítíš svědět v konečcích prstů. Chtělo se ti brečet, když báseň zpívala, a smát se, když lkala – nebo naopak. Svíralo se ti hrdlo a těžce polykals sliny, jichž měls najednou plnou hubu.

Proboha, jak to?

A když vystoupils znovu na to pódium, tož jenom tehdy, když sis mohl v duchu, v srdci zamávati mečem s tím Čurilou Plenkovičem, s tím hrdinou, kterému ani oběť jeho vlastního života nebyla malá, kde šlo o tolik, o tolik....

A ti tvoji kamarádi, ti kluci? A ten největší kluk za katedrou?

To jsou kritikové tvého cítění a měřiči hloubky tvého myšlení. Jim na očích vidíš, jak chápou a jak cítí – ne s tebou, hlupáku. Kdepak ... Jsou pryč tam, kam ty je unášíš, jestliže jsi to dovedl, a kopají tě a zbožňují tě a obdivují se tobě, Čurilo Plenkoviči samotný.

Proto to byla křivda, proto to bolelo, když jsi neuměl něco z té látky, jež je tak řídká na světě vůbec. Kvůli tomu učiteli tam? Kdepak, ty vole ... Přece to pochop: Kvůli tobě samotnému, kvůli té tvojí nesmrtelné duši, kvůli tomu, co dělá z tebe více nežli jenom žeroucí a běhající a spící zvíře.....