Třetí (a zatím poslední) článek p. Miloše Tomana, tentokráte současně odpočinkový a poučný. Odpovědi na nejrůznější fámy, rodivší se od dvacátých let až po dnešek. Vysvětlení můžete věřit a také nemusíte – ono bude záležet nejvíce asi na vnitřním přesvědčení každého jednoho čtenáře.
Za sebe mohu poznamenat pouze – Miloš Toman je nezaujatým a v intencích dosavadních znalostí i objektivním pisatelem. A jak už u batismu bývá tradicí, za naznačeným a jakoby bokem sděleným skrývá se velký balík činností, vztahů a emocí, běžným „úřednickým“ stylem nepublikovatelných.
Co se týká autorství, články jsou za podmínek, které tento web splňuje, zde zveřejnitelny.
autor: Miloš Toman; www.intuitivnimarketing.cz
V souvislosti s úmrtím Tomáše Bati juniora se na internetu i v médiích objevilo množství reakcí. Od těch, které prozrazovaly, že třídní nenávist je pro mnohé lidi stále vyšší hodnotou než pravda, přes různé zmatky a polopravdy až po seriozní hodnocení. Nemá cenu se zabývat výkřiky formulovanými slovníkem komunistických ideologů počátku padesátých let. Mnohem zajímavější je pozorovat, kolik mylných stereotypů, týkajících se jak zakladatele podniku, tak jeho syna, se usadilo nejen v hlavě průměrného občana, ale i novinářů, kteří by přece jen měli dávat větší váhu faktům.
Podívejme se proto na některé omyly, které bylo možno v nedávných dnech číst na internetových diskusích i na stránkách seriozních časopisů a novin:
· Tomáš Baťa získal podvodně a kvůli vysokým ziskům vojenské zakázky.
· Baťovy vojenské boty byly nekvalitní.
· Zisky z válečné výroby byly základem Baťovy prosperity.
· Tomáš Baťa byl nelítostný vykořisťovatel.
· Tomáš Baťa byl tyran a omezoval osobní svobodu zaměstnanců.
· Baťa nutil zaměstnance, aby u něj utráceli všechny peníze a tak na nich vydělával dvakrát.
· Jan Antonín Baťa byl stejně schopným šéfem jako jeho nevlastní bratr.
· Tomáš Baťa junior okradl ze ziskuchtivosti svého strýce.
· Tomáš Baťa junior pro Zlín nic neudělal.
Tomáš Baťa získal podvodně a kvůli vysokým ziskům vojenské zakázky
Když byla vyhlášena mobilizace, Tomáš Baťa skutečně naskočil na nejbližší rychlík do Vídně a snažil se tam všemi možnými způsoby sehnat válečné zakázky. Dokonce přitom uhnal drožkářova koně, aby mu vlak neujel. V očích mnoha nepoučených to tedy skutečně může vypadat tak, že se jen jen třásl na válečné zisky. Proti tomu ovšem mluví fakt, že o válečnou zakázku, kterou nakonec získal, se podělil s dalšími čtyřmi výrobci obuvi ve Zlíně - a to podle počtu cvikacích strojů v jednotlivých továrnách. Spravedlivý podíl získal mimo jiné i továrník Štěpánek, k němuž Baťa rozhodně nepociťoval náklonnost. Pamětníci dokonce mluvili o nesmiřitelném nepřátelství. Dělil by se někdo o zakázku, když by o ni usiloval jen z důvodu zisku?
Jaké tedy byly Baťovy pohnutky? Na prvním místě můžeme uvést ochranu pracovníků. Na muže zaměstnané na plnění vojenských zakázek se nevztahoval mobilizační rozkaz. Když prý Baťa přijel zpět do Zlína, chystali se už četníci zatýkat "dezertéry", kteří čekali doma s vírou, že je šéf zakázkou zachrání před frontou.
Dalším neméně vážným důvodem byl vznik kartelu na dodávky kůží, který byl zcela v německých rukou. Toto uskupení mělo v případě války dostat výhradní právo rozhodovat, komu budou suroviny přiděleny. A Baťa, jejich tvrdý konkurent, dobře věděl, že by byl tím posledním, kdo by nějaký příděl dostal. Ostatní české továrny by na tom nebyly o mnoho lépe.
Kdyby tedy neusiloval o vojenské zakázky, znamenalo by to téměř s jistotou krach jeho továrny, ale přineslo by to i válečné utrpení a smrt mnoha zaměstnancům. Další menší výrobci obuvi ve Zlíně by pravděpodobně dopadli stejně.
Baťovy vojenské boty byly nekvalitní
Dokonce se objevilo i tvrzení, že kdyby se habsburská říše nezhroutila, byl by postaven před vojenský soud. Je ovšem těžké si představit, že člověk, který celý život považoval kvalitní výrobu ne jen za přednost, ale přímo za povinnost podnikatele, by najednou a dočasně toto krédo opustil. A to jen proto, že se jednalo o výrobu pro armádu. Tomáš Baťa mnohokrát prokázal, že je člověk s hlubokým sociálním cítěním (i když bylo a je mnohým trnem v oku, že místo peněz rozdával práci) a nemohl si tedy neuvědomit, jak by v rozpadající se obuvi trpěli vojáci na frontě. Navíc, jak už jsem uvedl, nešlo mu primárně o zisk. Ba právě naopak - neměl důvod kvůli vyššímu zisku riskovat ztrátu dodávek pro rakouskou armádu a tím krach továrny.
Kde se tedy vzaly "zaručené" zprávy o nekvalitní výrobě? Je možné, že k tomu přispěly i séglovky (boty s textilním svrškem), které armádě také dodával. To byla skutečně obuv s nízkou životností, ovšem určená pro lazarety a týl, nikoliv pro frontu.
Pravděpodobnější je, že se na kvalitě projevil prohlubující se nedostatek surovin. S pokračující válkou bylo čím dál tím obtížnější sehnat kvalitní kůži. Baťův závod proto mimo jiné začal do civilního sektoru dodávat dřeváky, nahrazující nedostatkové kožené boty. Je tedy logické, že se podřadná jakost surovin odrazila i na celkové kvalitě obuvi. Za to ovšem Baťa nemohl.
Zisky z válečné výroby byly základem Baťovy prosperity
Nic není tak vzdáleno pravdě, jako toto tvrzení. Na konci roku 1918 vykazovala Baťova firma ztrátu 3,3 milionu korun za nezaplacené dodávky státu. Bankám pak Tomáš Baťa dlužil více jak 20 milionů a k tomu ještě připočtěme více jak milionový nedoplatek na daních. Ve skladech pak zůstaly hromady neprodejných dřeváků a v dílnách stroje, určené k výrobě těžkých vojenských bot.
V roce 1919 nastala v obuvnickém průmyslu krize, vyvolaná nedostatkem kůží. A to ještě na počátku tohoto roku Baťovi vyhořel sklad materiálu. Byl sice pojištěn, ale pojišťovny se zdráhaly peníze vyplatit a dostal je až po několika letech.
Navíc vypukla poválečná hospodářská krize. Československé vládě se sice podařilo (zásluhou ministra financí Rašína) zabránit inflaci stabilizací měny ke švýcarskému franku, ale následky byly katastrofální. Zvýšila se nezaměstnanost, snížil export. Baťovi klesl prodej do zahraničí ze 64 milionů na 15 milionů Kč.
Domácí trh na tom nebyl lépe. Ve venkovských prodejnách bylo často slyšet: "Dostal jsem za obilí polovinu peněz, nekoupím tedy boty, dokud také nebudou za polovic."
Tehdy Tomáš Baťa učinil odvážné rozhodnutí, které se stalo skutečným základem poválečného rozvoje jeho firmy. Zlevnil boty na polovinu, přesně tak, jak to požadovali jeho zákazníci. Během krátké doby vyprodal sklady, získal peníze na provoz a nákup surovin, výroba se rozběhla.
Takového snížení cen ovšem nemohl dosáhnout běžnými provozními úsporami. Proto se dohodl se zaměstnanci, že jim dočasně sníží mzdy o 40% - a za to jim bude dodávat základní životní potřeby, zejména potraviny, také za polovinu. Zde měly zřejmě původ i pozdější všemožné výhody a služby pro zaměstnance - prádelny, prodejny, kulturní zařízení za korunu.
Baťa tedy na válce nijak nevydělal. Válečnou výrobou se mu podařilo udržet továrnu i mnohé její zaměstnance při životě, ale kdyby nebylo jeho houževnatosti a vynalézavosti, skončil by zřejmě na začátku dvacátých let jako mnohé průmyslové podniky krachem, nebo by jeho továrnu převzaly banky.
Tomáš Baťa byl nelítostný vykořisťovatel
Sám Tomáš Baťa se přiznal, když vzpomínal na své začátky, že chtěl původně podnikat jen dočasně, aby si vydělal na statek, kde by žil podle tolstojovských idejí. Jeho sociální cítění se nemohlo smířit s chápáním továrníka coby krutého vykořisťovatele dělníků.
Cesta, kterou později nastoupil, byla tedy jakýmsi kompromisem. Na jedné straně přísně řízený podnik, v němž byla kázeň považována za jednu z nejdůležitějších hodnot, na druhé straně sociální výhody, o nichž se většině zaměstnanců v celém Československu mohlo jen zdát.
Připomeňme si například, že průměrná mzda v Baťových závodech byla o polovinu vyšší než v ostatním průmyslu. I porovnání s Francií není bez zajímavosti: kvalifikovaný dělník tam měl 90% výdělku baťovce, u nekvalifikovaných pracovníků byl rozdíl ještě větší a činil 55%. Baťův systém odměňování byl tedy i ve srovnání s cizinou sociálně citlivější. K tomu připočtěme podíl na zisku (jen u vybraných dělníků) a zhodnocování úspor vkladů uložených u Bati deseti procenty (oproti průměrným 3% u bank).
Zaměstnanci měli k dispozici dětské jesle pro 150 dětí, dvě mateřské školy, lékařskou poradnu. Každé dítě, které se narodilo zaměstnanci, obdrželo od firmy vkladní knížku s vkladem 1.000 Kč.
O výši životní úrovně Baťových zaměstnanců svědčí i následující údaje:
Zatímco v Československu se ročně na jednu osobu spotřebovalo průměrně
V samoobslužných jídelnách stál oběd 2 až 4 Kč.
Byla postavena moderní nemocnice a vybavena technikou na vysoké úrovni. Podpůrný fond, financovaný z příspěvků členů, pokut za chyby ve výrobě a subvencí firmy, podporoval zaměstnance v době dlouhodobé nemoci, při porodech a úmrtích, zajišťoval vdovy a invalidy.
Výhodné bylo i bydlení v domcích, které Baťa postavil pro své pracovníky. Slyšel jsem už dokonce, že i to patřilo k jeho hříchům - stavby jsou prý nekvalitní a odbyté. Rozhodně nejsou, při výstavbě domů byla kvalita hlídána stejně jako při výrobě bot. Domy ovšem byly stavěny na 30 let a pak měly být strženy a nahrazeny novými. Nižší náklady pak ovlivňovaly ceny pronájmu: v bytech bylo nájemné 60 Kč měsíčně, v dvojdomcích pak 140 Kč (tedy cca 10% mzdy kvalifikovaného pracovníka).
Jeden automobil připadal ve Zlíně na 35 lidí, což bylo v té době více jak v Praze.
Důležité je také postavení pracovníka. Zatímco některé firmy, zejména v USA považovaly za vrchol demokracie, když vyplácely zaměstnancům podíl na ročním zisku či jim poskytovaly levné akcie, Baťa viděl ve svých pracovnících spolupodnikatele. Paul Devinnat, úředník Mezinárodního úřadu práce jeho závod charakterizoval jako "sdružení samých malých podniků". Tomáš Baťa mnohokrát zdůraznil, že jeho cílem není budovat továrny a hromadit v nich stroje, ale vychovávat pracovníky k větší samostatnosti a zámožnosti.
Pokud je toto nelítostné vykořisťování, pak je velmi příjemné být vykořisťován.
Baťovi se také zazlívalo (a dozvuky těchto postojů dodnes najdeme v negativních hodnoceních), že likvidoval drobné ševce. Jistě, malí živnostníci nemohli uspět v konkurencí se strojní výrobou, ale to byl u nás po první světové válce běžný jev. Stejně tak byl například nábytkářský podnik UP závody v Rousínově obviňován z nekalé konkurence vůči živnostníkům truhlářům. Pokrok nelze zastavit "rozbíjením strojů". Baťa ovšem nabízel ševcům práci - buď přímo v továrně, nebo v opravnách obuvi, čistírnách oděvů a dalších službách.
A ještě poznámka k údajné Baťově hrubosti k podřízeným: je pravda, že občas vystupoval velmi tvrdě. V naprosté většině případů však vůči vedoucím pracovníkům, nikoliv dělníkům. A to ještě právě proto, že nedbali oprávněných zájmů pracovníků. Ukažme si to na jednom z Baťových přípisů:
Elektrárna, pan B.:
Z Vašich komínů se (nadměrně) kouří mezi 6.-7. hodinou ráno, jako se kouřilo předtím, než jsem Vás na to upozornil.
Vyšetřil jsem, že přicházíte do práce přesně před 7. hodinou. To Vám ovšem bere možnost, abyste viděl věci na vlastní oči, poněvadž v elektrárně má se to jako u rolníka při krmení dobytka. Jest zbytečné, aby rolník byl celý den na poli, je-li v posteli v té chvíli, kdy jeho čeledín krmí koně.
7. listopadu 1931 Šéf
Tomáš Baťa byl tyran a omezoval osobní svobodu zaměstnanců
Jak už jsem uvedl, disciplína byla u Bati považována ze jednu z nejvyšších hodnot. A to nejen při práci (kde to bylo samozřejmé), ale i při vzdělávání a osobním životě. Podívejme se pro ilustraci na denní řád Baťovy školy práce:
Vstává se o půl šesté, následuje cvičení, hygiena a úklid. Po snídani se odchází do práce v továrně, pracovní doba je od 7 do 12. Po obědě je až do 14 hodin volno. Následuje opět práce v továrně, končící v 17 hodin. Večeře je do 18. hodiny, pak teprve přichází čas na výuku, a to do 20 hodin. Ve 21 hodin je večerka, na studovně je možno se i po této době učit.
Kolik dnešních "mladých mužů a žen" by bylo ochotno podřídit se takovému řádu? Zřejmě velmi málo. Přesto se do těchto škol hlásilo až dvacetkrát více uchazečů, než mohlo být přijato.
Na tehdejší poměry se tedy nemůžeme dívat dnešníma očima. To, co dnes považujeme za nepřijatelné a omezující osobní svobodu, bylo mezi válkami přijímáno jako samozřejmost nebo alespoň jako nutnost. Podřizování se disciplíně bylo přirozené, také toho zneužily všechny v té době se rodící totalitní režimy, od fašistů po komunisty.
Vyčítá-li se Baťovi, že ovlivňoval i osobní život svých zaměstnanců, pak je třeba si uvědomit, že tito lidé donedávna žili na valašských pasekách, kde se po staletí téměř nic nezměnilo. Mladí mužové i ženy byli doma spíše bezplatnou pracovní silou, které (stejně jako hospodářství) vládl pevnou rukou hospodář. Neměli často dostatečné hygienické návyky, neuměli samostatně nakládat s vydělanými penězi, přinášeli si zvyky, které považovali za správné. Takto vybaveni vstoupili do jednoho z nejmodernějších měst v Československu.
Můžeme se pak divit, že Baťa jim organizoval hospodaření s penězi? Že zakazoval chovat při domcích domácí zvířata a pěstovat zeleninu, aby mohli pracovníci odpočívat? Že jeho žena chodila manželky dělníků poučovat, jak mají hospodařit? Tehdy to byla spíše služba než omezení.
Stejně tak se dnes můžeme ušklíbat nad pokyny, které visely na zdech internátů pro mládež a poučovaly, jak se mýt, jak se stravovat či jak pečovat o šaty. Z dnešního pohledu mohou působit komicky. Tehdy to ovšem bylo velmi užitečné.
Když jsem nedávno přednášel ve slovenském Popradu, jeden z posluchačů mi vyprávěl, že se ještě dnes v nedalekém Svitu poznají Baťovci od ostatních. Na zastávce autobusů se totiž staví ukázněně do řady. Absolventi Baťovy školy práce byli a jsou po celý život hrdí na svoji příslušnost. Tito lidé zanechali nesmazatelné stopy po celém světě. Dostali příkaz za týden odjet do Brazílie a postarat se o výstavbu závodu - a jeli. Kolik z dnešních čerstvých středoškoláků by bez odmlouvání začalo balit kufr? Kolik z nich by se nebálo a nehledalo záminku, aby se z takového úkolu vykroutilo?
"Tyran" Baťa tedy vytvořil nového člověka - sebevědomého, vzdělaného, zámožného. Použil k tomu nástroje, které tehdy byly k dispozici. Nemyslím, že bychom mu to mohli zazlívat.
Baťa nutil zaměstnance, aby u něj utráceli všechny peníze a tak na nich vydělával dvakrát
Skutečnost, že Baťa provozoval mnoho ze služeb, které měl nejen jeho zaměstnanec, ale i občan Zlína k dispozici, je často pokládána za důkaz jeho snahy vydělat na všem. Tomáš Baťa prý takto znovu a znovu hromadil zisky.
Skutečnost je ovšem taková, že mnohé z těchto služeb byly dotovány a dnes bychom byli rádi, kdyby nám někdo takové ceny nabídl. Tak třeba vyprání balíku prádla stálo 1 Kč (dnes by to tedy bylo v poměru ke mzdě asi 15 Kč), návštěva lázní taktéž korunu, oběd v závodní jídelně 2 až 4 koruny, snídaně a večeře za korunu.
Nájemné v polovině dvojdomku stálo 140 Kč měsíčně (na dnešní poměry tedy asi 2.000 Kč), v bytě (
Vstupné do kina (pro 3.000 diváků) bylo o polovinu nižší než v jiných městech. Podobné to bylo s návštěvou sportovních akcí.
Zajímavé je porovnání životních nákladů ve Zlíně a Československu. Zatímco Baťovec utratil týdně na nezbytné potřeby cca 161 Kč, v jiných průmyslových krajích to bylo 257 Kč. Kupní síla tedy byla ve Zlíně o 35% vyšší než jinde. Přispěly k tomu i nižší ceny potravin v Baťových obchodních domech.
Baťova "mánie" dělat si všechno sám neměla původ v horizontálním hromadění zisku. Vyplývala z jeho poznání, že takto dosáhne vyšší kvality a nižší ceny. Platilo to stejně u zpracování surovin jako při poskytování služeb a maloobchodním prodeji. Uvedené ceny to ostatně potvrzují. Tomáš Baťa tedy nemyslel v první řadě na to, aby zaměstnanci utratili mzdy v jeho provozovnách, ale aby jim poskytl zboží a služby za výhodných podmínek.
Jan Antonín Baťa byl stejně schopným šéfem jako jeho nevlastní bratr
Nechci Janu Baťovi křivdit, ale posuzovat jeho schopnosti jen z toho, že podnik fungoval dobře i po smrti nevlastního bratra, je poněkud zavádějící. Je ovšem také obtížné srovnávat ho s člověkem, který byl už za svého života označován jako "geniální podnikatel".
V první řadě je dobré vědět, že Jan po Tomášovi "zdědil" nejen továrnu, ale i skvělý vrcholový management, připomeňme si známá jména jako jsou Dominik Čipera,Hugo Vavrečka, John Hoza, Antonín Cekota a další.
Známý "zuřivý" reportér E. E. Kisch popsal v jednom z poválečných článků Jana Baťu jako zcela neschopného člověka s nízkými pohnutkami. Je pravděpodobné, že tak učinil na objednávku komunistů, kteří prahli po majetku firmy. Jaké byla ale skutečné schopnosti následníka Tomáše Bati?
Často se zmiňuje, že nesupěl při zřizování pobočky v Americe. Nebyla to tak docela jeho vina. Ocitl se na nesprávném místě v nesprávnou dobu - tehdy totiž vrcholila hospodářská krize, která Spojené státy zasáhla zvláště tvrdě, a Janovi bylo necelých dvacet let. Přesto mu to Tomáš tvrdě vyčítal a na nějaký čas se oba bratři rozešli. Jan se po čase vrátil, zejména proto, že v londýnské pobočce pracovala dcera rodinného lékaře Mája Gerbecová, kterou si později vzal.
Druhou roztržku způsobilo bydlení. Jan se odmítl nastěhovat do domu, který mu vyčlenil jeho bratr a začal si stavět luxusnější příbytek. To bylo pro Tomáše, zakládajícího si na skromném životě, nepřijatelné. Nakonec však Jan ve vedení firmy zůstává a je vesměs hodnocen pozitivně.
Hlavním problémem Jana Bati byl nedostatek sebekritičnosti a tím se také lišil od Tomáše. V řízení firmy, které se ujal po jeho smrti, mu to ani tak nevadilo, horší bylo, že se pustil i do politiky. Znepřátelil si prezidenta Beneše, když ho bombardoval různými návrhy na řízení státu a stupňoval kritiku vlády. Ba co více, nijak nedementoval zprávy, že chce kandidovat na nejvyšší státní funkci. Tehdy mu prý Edvard Beneš doporučil, aby se řídil známým rčením a držel se svého kopyta.
Svými postoji ohrožoval i existenci firmy za války. Ve Spojených státech se veřejně vyjadřoval k vnitropolitickým otázkám a nakonec si znepřátelil významného činitele Odboru správy nepřátelského majetku natolik, že ten ho označil za "arogantního ničemu". Výsledkem bylo zařazení všech Baťových filiálek v neutrálních zemích na černou listinu.
Určitě si také Jan nijak neprospěl svým plánem na přesídlení československého obyvatelstva do Patagonie, kterým jako by už dopředu počítal s vítězstvím Němců.
Všech těchto hříchů využili po válce komunisté, aby zlegalizovali krádež obrovského majetku. Obvinili Jana Baťu z nadržování Němcům. My dnes víme, že jeho pomoc protinacistickému odboji byla významná a odsouzení účelové. Nicméně nehorázné obvinění komunistům prošlo, protože Jan neměl ani na západě příliš dobrou pověst.
Jsem tedy toho názoru toho názoru, že Janu Baťovi do Tomášovy velikosti přece jen dost chybělo. Snad kdyby se držel pouze podnikání…
Tomáš Baťa junior okradl ze ziskuchtivosti svého strýce
Jednoznačnou odpověď na to, jak to s majetkem Baťů skutečně bylo, asi těžko najdeme. Ve prospěch Jana Bati svědčila listina, v níž Tomáš Baťa prohlašoval, že prodal svému bratrovi celý podnik za padesát milionů. Na druhou stranu už samotná nízká částka, pouhý zlomek hodnoty majetku, vzbuzuje pochybnosti.
Podle očitých svědků, přítomných při otevření Tomášova trezoru, v němž se nacházela i ona listina, prohlásil notář dokument za neplatný, protože na něm chyběl Janův souhlas. Ten ji proto hned na místě podepsal a protože si vzápětí uvědomil, že nelze uzavírat smlouvu s mrtvým, připsal k podpisu dodatek: "resp. koupil jsem dle ústní dohody".
Při pozdějších soudních řízeních s Tomášem Baťou juniorem se Jan na tuto údajnou ústní dohodu odvolával, dokonce líčil, jak k ní došlo při procházce v zahradě. Soudy však jeho tvrzení označily za nevěrohodná a daly přednost dědickým nárokům.
Vůdčí postavení Tomáše Bati Juniora v čele firmy vyplynulo z válečné situace. Jan se musel kvůli svým postojům a pověsti stáhnout do ústraní a společnost fakticky vedl jeho synovec. Po válce se Jan hodlal vrátit do čela, ale takové dvojvládí nemohlo trvat věčně, tím spíše, že se oba Baťové od sebe názorově i lidsky vzdalovali.
Těžko můžeme označit kroky Tomáše Bati mladšího za jen a jen zištné, za chamtivost, která se neštítí ničeho. Zcela logicky se považoval za nositele duchovního dědictví svého otce. Ten ve své "morální závěti" nabádal rodinu, aby viděla v podniku něco více, než jen peníze. Podle Tomášova názoru Jan firmě škodil a proto musel z jejího čela odejít. Jakékoliv jiné řešení mu zřejmě připadalo jako zrada ideálu zakladatele podniku.
Možná tedy Tomáš Baťa mladší neměl v tomto případě - pokud jde o důkazy a spravedlnost z právního hlediska - zcela čisté svědomí, ale ve hře byly důležitější pohnutky než jen čirá zištnost.
Tomáš Baťa junior pro Zlín nic neudělal
Tento názor před nedávnem projevil jistý zlínský poslanec za KSČM. Jako by zapomněl, že to byla jeho strana, kdo Baťům na dlouhá léta zabránil pro rodné město cokoliv vykonat. Že právě komunisté šli ve své nenávisti tak daleko, že přejmenovali Zlín na Gottwaldov, aby z dějin vymazali vše, co ho s Baťou spojovalo.
Je pravda, že Tomáš Baťa junior odmítl po roce 1989 převzít nebo odkoupit podnik Svit, kdysi kolébku firmy. Neudělal by to nikdo rozumný. Do podniku se dlouho neinvestovalo, výroba byla zaměřena na nenáročné trhy, zejména pak na Sovětský svaz. Baťu by sentimentalita přišla draho - zvláště v době, kdy ekonomicky lze v Evropě vyrábět boty jen velmi obtížně.
Přesto Tomáš Baťa mladší Zlínu významně přispíval. Rodinná vila, která byla Baťovým vrácena, se stala sídlem Nadace Tomáše Bati. Ta je zaměřena nejen na uchování a rozvíjení baťovské tradice, ale i na „zdravý rozvoj prosperující komunity, ať už v oblasti sociálního a kulturního rozvoje, vzdělání mládeže a podpory podnikatelských aktivit“.
Tomáš Baťa také spolupracoval se zlínskou univerzitou a prostřednictvím nadace podporoval obchodní a ekonomické vzdělávání na školách ve spolupráci s organizací Junior Achievement.
I když toho jistě nemohl udělat pro Zlín tolik, co udělal jeho otec, jeho příspěvek není nezanedbatelný. Včetně morální podpory.
Tomáš Baťa junior za sebou zanechal velké dílo. I když možná nedosáhl úrovně svého otce (kdo by ostatně mohl říci, že on ano), nijak to jeho zásluhy nesnižuje. To je lidé malí a závistiví, z nichž většina se nedokáže postarat ani o svoji prosperitu, natož pak tisíců lidí, by rádi snížili velké vzory na svoji "výšku", aby tak nebyla vidět jejich malost.
