Vítejte v Tylovicích...

Čeněk Chovanec, Tylovice
Ve čtvrtek 3. května se k nám do domu nastěhovalo hodně vojáků, na zemi v kuchyni dali slámu a tam spali. Na dvůr přivedli krávy. Přinášeli kusy masa a manželka vařila. Naši mladí nic neschovávali a všední šaty byly na věšáku a ostatní ve skříni. Němci na ně dali své oblečení a my se k našemu nedostali. Říkali, že odejdou, ale když ráno postavili blízko nás tři tanky, bylo jasné, že fronta je již blízko. Kolem jedenácté hodiny dopadl do Tylovic první granát, vzal jsem nedovařený oběd a honem do sklepa. Němci v domě zůstali sami.

Sklep je dobře stavěný, ale musí se projít dvorem. Byl jsem tam já a moje žena, dcera, provdaná Graclíková, její manžel a jejich chlapeček Jarošek, narozený roku 1942. Ve sklepě bylo zima. Venku vybuchovaly granáty na všech stranách. Manželka vyšla nahoru pro peřiny, dveře nebyly zavřené a chlapeček vyběhl za stařenkou ven. Ta se právě vracela, když uviděla Jaroška, chtěla ho vzít za ručičku a vrátit do sklepa. V tom velká rána a do hrušky u Kopeckých dopadl šrapnel a rozprskl se na všechny strany. Jaroškovi jedna střepina poranila obě kolena a ještě se zaryla do dřevěné stěny. Druhá zasáhla rameno mé ženy, nezasáhla kloub a plecem na zádech vyletěla. Nezasáhla ani plíce a kost.

Najednou slyšíme ve sklepě křik a pláč. Vyběhl jsem ven a vidím chlapečka v krvi a žena křičí: »Nemám ruku.« To se stalo v 11.30 v pátek. Jaroškův otec donesl malého do sklepa a my jsme pomáhali manželce. Jarošek ležel bledý, polekaný a trošku plakal. Nožičky jsme podložili prkénky. Bílé kostečky v kolenech vylézaly ze zkrvaveného masa. Krev ucházela, chlapeček slábl a my jsme mu nemohli pomoci. Venku vybuchovaly granáty a střílelo se. Manželka ležela ve mdlobách, našli jsme ránu, očistili a ovázali. Oba leželi na palandě stlučené z desek. My jsme jen bezmocně přihlíželi. Jarošek se večera nedočkal.

Šel jsem ke Kopeckým a Bumbalům a pozval je do sklepa, přišli všichni. Za chvilku rozbil komín a střechu granát. Němci ve stavení hospodařili, když odjížděli, vzali hlavně pánské šaty, ale také vysoké boty a motocykl. Ještě dva granáty rozbily střechu a u domu byli dva mrtví Němci. Ve chlévě byly nepoklizené, nevydojené krávy a svině s dvanácti selaty až do soboty večera, když u nás již byli Rusové a byl trošku klid. 

Ještě o jedné události. V pátek odpoledne přišel k nám do sklepa starší Rakušan, který se strachem třásl, a ptal se, jestli jsme křesťané. Potom vytáhl obrázek Panenky Marie, klekl si a modlil se nahlas. Potom jsme ho vyhnali, měli jsme strach, že kdyby ho tady našli Rusové, bylo by zle. V pátek ve dvacet tři hodin přišlo k nám do sklepa šest Rusů. Byli jsme rádi. Nastěhovali se k nám i se štábem. Granátem byl proražený strop v kuchyni. Za chlév postavili v sobotu minomety a my jsme museli krávy odvést ke Kopeckým, ale když potom přijelo vozatajstvo, dali jsme je k Bumbalům do chléva. Velice pršelo.

Jaroška jsme pochovali v Tylovicích na hřbitově. Manželka moc vytrpěla a díky Bohu se skoro uzdravila, jen v ruce nebyla síla. Nedej Pán Bůh, aby se to někdy opakovalo.
 

Jan a Anna Vaškovi a Lidka Petřvalská - Vašková, Tylovice
Naše dřevěná chalupa stojí hned u hlavní cesty. Strach jsme měli z ohně a řekl jsem dcerám a manželce, aby na sebe navlekly hodně věcí a také dlouhé kalhoty, znal jsem to z první světové války. Na zahradě jsme měli jenom malý sklípek pokrytý velkým kamenem na stropě a tam jsme se museli schovat. Němci hledali jízdní kola. Některé jsme ukryli na půdě pod pytli a také v zahradě v křoví.

Já jsem se řídila radami svého muže. Do předpeklíčka jsem dala nejcennější věci a do chlebové pece pod sporákem cukr a nějakou masnotu. Vpředu dal Jan dřívečka jako na zatopení. Všecko tam zůstalo. Peřiny a šaty jsem svázala do několika uzlů, aby to bylo připravené, kdybychom utíkali pryč.

Celou cestu zabrali němečtí vojáci a tlačili se také do chalup. Chtěli navařit kávu, ale neměli jsme cukr ani mléko. Jeden mluvil česky a já jsem mu řekl, že jim hrozí sevření. Ti staří byli vážní, ale mladí se smáli, byli ještě plni víry ve vítězství. Když se ten důstojník se mnou loučil, řekl: »Všichni nás opustili, opatruj vás tady Bůh. Nyní musíme spoléhat jen sami na sebe. Myslel, že se bojíme Rusů.

Asi před třemi týdny přivedli k nám do stodoly Němci několik krásných jezdeckých koní, kteří byli ze závodních stájí z Polska a Francie, ale brzo odjeli.

Že budou Němci Tylovice bránit, usuzoval jsem podle toho, že od továrny až na Drahy kopali zákopy a k Rysové také. 

Kříž a továrna na pletení punčoch tzv. pletárna, nyní mateřská škola v Tylovicích. Odtud německá děla ostřelovala sovětské jednotky postupující na Rožnov p.R.  Pohlednice z pozůstalosti A. Bělunka

U kříže postavili obrovské dělo a u Filůstků, Bumbalů a Hlucháňů postavili menší a na Drahách jich bylo několik. Do oken továrny směrem k východu umístili kulomety. Náš sklep v zahradě jsme dobře zamaskovali, ale my jsme viděli na všechny strany. V pátek jsme nosili věci do sklepa. Já jsem měl jít na Balkán k Bradáčovi, ale došel jsem k brance, když jsem uslyšel střelbu, vrátil jsem se. Bylo půl jedenácté, když dopadly granáty za chalupu Jaroslava Solanského do Hážovky a k Bumbalům.   

Granáty dopadaly na všechny strany. Noc byla jasná a k nám do sklepa přišel německý důstojník a poroučel, že dva musí jít odnášet raněné. V malém sklepě nás bylo hodně. Já, moje žena, dcery Lidka, Mirka a její muž, švagr Malý s manželkou Růžou a jejich dítě Mirka, která skoro pořád plakala. Staříček od Bůžků chodil se na nás dívat. Je štěstí, že se mu nic nestalo. S důstojníkem jsem šel já a švagr. Když jsme byli za brankou, rychle jsem se vrátil. Švagr se vrátil od raněných pro slámu, ale když šel znovu, vybuchl granát a zabil dva koně, jemu se nestalo nic, ale jak přeskočil plot, to si nepamatoval.

Škvírou ve dveřích jsme viděli zář. Díval jsem se, jestli nehoří u nás, ale hořelo někde na Drahách a usuzovali jsme, že to bude chalupa Janka Petřvalského, ženicha naší Lidky. Byla to hrozná podívaná a najednou docela blízko dopadl granát. Lidka se chytla za hlavu, neslyšela. Bylo štěstí, že jsme nedostali přímý zásah. Večer, i když se střílelo, jsme šli poklidit krávu. Pak přišlo ráno 5. května, uviděli jsme na cestě ruské tanky a jeden zajel k Trškům na zahradu, další přes zahradu k Filůstkům a přes skleněné velké pařeniště do skleníků u Bártků. Kolem nás plno vojáků a koní. Vojáci seděli ve světnici a chtěli jídlo. Našli a půjčili si kola na pronásledování Germánců. Najednou blízko vybuchl granát, ale oni klidně seděli a jedli. Šli jsme znovu do sklepa. Večer od Nezdařilů hlásil ruský rozhlas v němčině, že jsou obklíčeni. Střelba utichla až o půlnoci. Do rána byl klid, jen přicházeli stále noví vojáci.

Byli jsme osvobozeni díky těm, kteří za nás bojovali a umírali. Odvážili jsme se jít podívat do rozbitého Rožnova.

Jan Petřvalský, Tylovice
Bydlel jsem u svého bratra Josefa na Drahách. V pátek ráno odešla jeho žena s dětmi k rodičům do Hážovic. My jsme pozorovali, jak celé Drahy obsazují Němci až do Horeček. Obsadili bývalou továrnu, punčochárnu u kříže. Já jsem se za chvíli vypravil do Rožnova k sedlářovi panu Vokáčovi pro chomout na krávu a tam jsem prožil první útok a viděl rozbité náměstí. Z proraženého vysokého štítu Kotoučkova domu (dům už neexistuje, na jeho místě je postavena prodejna Albert) vycházel kouř. Bylo zde knihkupectví pana Hambálka. Granát se roztrhl až v domě. Štít domu je vidět až z Hutiska. Pospíchal jsem domů. Cesta byla plná žen, nesly nákup, hlavně chleba, a proti nám vojáci. 

Doma jsem posbíral nějaké věci a šel jsem k bratrovi Frantíkovi, který bydlí hned naproti. Ve čtrnáct hodin postavili Němci vedle kříže velké dělo. Odpoledne se na Drahách střílelo a všechno bylo jako v jednom ohni. Němci se rozešli do chalup. V osmnáct hodin jsme šli, já, Jula Vaculů a Pepa poklidit dobytek. Nastala bubnová palba a my jsme si lehli ve světnici pod okno a tak jsme leželi až do 21. hodiny. Dostali jsme strach a odešli do síně a najednou »bác« a granát prorazil zeď, právě v těch místech, kde jsme leželi, a vybuchl. Najednou jsme uviděli světlo. Hoříme. S nasazením života jsme vyvedli krávy a koně uvázali u Marákového plotu. Vynesli jsme otoman a odstředivku. Všechno nám shořelo, harmonika, valašské šaty i to, co bylo schované ve sklepě. Za chvilku začala hořet Barošova chalupa. Já a Jula Vaculů jsme si dali na záda slamníky a plazili jsme se po zemi až k bratrovi. Slamníky byly prostřílené. Bratr zůstal u krav v příkopě. Jeho chalupa byla dost blízko a jiskry lítaly až k němu na střechu, kterou jsme se snažili hasit. Ráno se Pepa doplazil až ke Slovákům, ale nechtěli ho pustit. Byli velice vylekaní, granát jim proletěl celou kuchyní až na verandu, kde vybuchl. 

V sobotu o půl sedmé přišli k nám první Rusové, pak postavili děla u Zajíčků, Švihlů a Slováčků. U bratra Frantíka stál ruský tank. Lidka Vašková přišla za mnou v neděli, do té doby jsem neměl o nic zájem. Plakali jsme oba radostí, že jsme zůstali naživu.  

Roubené domy č. 69 (Barošův) a č. 70 (Jana Petřvalského) v Tylovicích, které vyhořely v pátek 4.května 1945. Foto: M. Kulišťák  

Alois Škarka, zahradník, Tylovice
V pátek ráno 4. května začínal krásný slunečný den. V šest hodin přišel k nám od bláta umazaný Němec a se zbraní si vynucoval jídlo, tak jako to dělali všichni, co šli do chalup. Když se najedl, říkal, že Rusové jsou asi čtyřicet kilometrů od nás. Byl jsem překvapený, když jsem uslyšel dělové rány od Čartáku a z Horní Bečvy. Měli jsme starý kamenný sklep u Kovářů a začali jsme tam nosit různé věci.

Po jedenácté bylo slyšet silné výbuchy v Rožnově. Lidé utíkali a k nám do chléva se schovalo asi dvacet pět dospělých a několik dětí. Od Dolní Bečvy přes Horečky přechází mnoho Němců a obsazují Chudějovu a Kovářovu Skalku. Tank v Oběšenci je Rusy vypátrán a ostřelován. Dává se na ústup na Kovářovo pole na Stráni, každá rána ohnivý plamen a všechno na padesát metrů okolo hoří. Němci ustoupili nad Sušák. Na Rysové bylo vidět, jak Maďaři ustupují přes pozemky Oldřicha Mikundy.  

Němci ustupují a za naším krytem je skupina mladíků tak asi sedmnáctiletých a jeden důstojník, mají tam kulomet. Odněkud si donesli uzenou vepřovou kýtu, na které si pochutnávali.

Vyptávali se nás, jak je daleko do Přerova, kde prý jsou již Angličané, kteří je zajmou. Do sklepa vešel Němec a žádal vodu, ptáme se, kde jsou Rusové. Snad jen třicet metrů odtud. Palba se blíží i z druhé strany, takže jsme uprostřed dvou ohňů. Ženy pláčou, modlí se a děti vzlykají hrůzou. Oknem proniká zář požárů. Přiblížilo se k nám asi pět temných postav, nevíme, kdo to je. Za dveřmi jsme uslyšeli: »Germáni ?« Jednohlasně jsme vykřikli, že ne.

To bylo 4. května ve dvaadvacet hodin. Jsme svobodní, ale ženy měly strach, jestli to nebyli vlasovci. V sobotu ráno bylo kolem nás plno ruských vojáků, ale němci obsadili ulici u restaurace Hostýnek, hotel Radhošť, pahorek u kříže k Šimurdovu potoku a Kovářovu Skalku, ze které byli včera vyhnáni, a tak bok Rusů byl ohrožen. Několik jich je na Balkáně a u Chudějů. Nic nepodnikají, je jich málo. Přinášejí raněné, dáváme jim pít. Pak je nakládají na zvláštní nosítka. Kůň má na každém boku pevně připnuté, asi tři a půl metru dlouhé, bidlo. Za zadkem koně jsou sepnuté asi čtyřmi popruhy, na kterých leží silně prošitá podložka z pytloviny. Vozku i raněného zabalí do pokrývek a vozkovi je vidět jen hlava a ruce, ve kterých má bičík a opratě. Pohání koně k velké rychlosti a otřesy jsou jen velmi malé. Raněné odvážejí do tylovské továrny a auty dál. To všechno pozorují Němci ze Skalky a střílejí. Pak od tylovského kříže přivezli děla. Jedou přes Kotůlkovu zahradu, přes skleníky a jeden zůstává stát v rohu fotbalového hřiště. Začíná hořet v Horní ulici. Jeden ruský důstojník se mne ptá, odkud by mohl vidět město. Vedl jsem ho do Smékalového domu naproti Harcovny. Vidím, jak začíná hořet Kantorkova chalupa. Na věži kostela jsou Němci a několik ruských granátů zasáhlo věž. Dunivá rána a už hoří dům paní Paláčkové. Němci zapalují. Rusů bylo málo, otáčejí pancéře a jedou zpět a my také až do Hážovic.

František Frňka, Tylovice
Ten pátek 4. května 1945 jsme byli skoro všichni doma. Roby vařily krupici a pekly v troubě frgál, babu na plechu. Tušili jsme, že bude horko, Němci rychle postavili blízko nás tři velká děla, která měli obrácená na Hutisko. Jiní vojáci v klusu dávali kolem hráze rybníka kulomety. Pomyslel jsem si, že ta naše chalupa zařve smutným hlasem, schovat se nebylo kde a sklepa nebylo. Pobrali jsme věci, peřiny, šaty, něco na tragač a šli jsme se schovat do sklepa na Mlýnku (bývalá hospoda, dnes soukromý dům). Sklep byl dobře stavěný a hned vedle byla kamenná lednice.
Když jsme došli na verandu, která je na západní straně salónu a hospody, v tom »roooch« a hned bylo všude plno prachu. Jeden ruský granát prorazil střechu i strop, vlétl do salónu a tam se roztrhl. Zdálo se nám, že sněží. To granát roztrhl Tkadlecům na půdě peřinu. Rychle jsme se přesunuli do sklepa, ale to jsme si vzpomněli na naše kozy. Ženy nedaly pokoj a museli jsme se pro ně s Frantíkem vypravit. Bylo skoro poledne a Němci stříleli z kanonů, že nebylo slyšet vlastního slova. Do chléva jsme se dostali, ale horší to bylo zpátky. Kozy byly zdivočené a my jsme je nemohli dostat ven. Chytili jsme je za krky a táhli ven, kde nám nad hlavami lítaly kuličky. Kozy už ani nemohly vřeštět, ale dotáhli jsme je ve zdraví a dali do chléva.  

A nebylo na tom dost a museli jsme znovu do chalupy, že je tam jídlo, a nebylo nic k jídlu. Bylo to nedovařené, nedopečené, ale všechno se snědlo. Bylo nás ve sklepě a ledovni asi třicet. 

Když jsme se jen tak trošku podívali ven, viděli jsme, jak vojáci schovaní za hrází rybníka střílejí na Hážovice. Potom uviděli Frantík a Ludvík Tkadlec na cestě veliký ruský tank, jak jede přes mostek ke starému mlýnu. Zakrytý Holubovým domkem blížil se k nám. Němci byli v salóně, začali po něm střílet pancéřovou pěstí. Bylo to 4. května ve tři hodiny odpoledne. Ten boj trval až do devíti hodin a tank nedostal žádný zásah. Potom jsme slyšeli pěchotu, jak řičí »uraaá-áá«. Přijely další tanky, jeden přejel přes Mičkalovu sečkovici a přes vodu a kolem Lišků nahoru na kopec k Chumchalům. Když jsme vyšli přivítat naše osvoboditele, viděli jsme, jak Němci utíkají po polích a za nimi Rusi na koních. Dívali jsme se z okna, Libor Vojkůvka, Ludvík a já, uviděli jsme, jak tank přijel skoro k oknu a najednou vystřelil. My jsme odletěli od okna a nejméně dvě hodiny jsme nic neslyšeli. Ty rány byly namířené k Jankovi Petřvalskému. My jsme byli od té chvíle již ve sklepě. V kuchyni vařili vojáci a dostali od hostinského čtvrtku piva.

V sobotu v deset hodin se tanky vracely, měli jsme strach, že se vrátí Němci. Říkali, jestli Rožnov nepadne do půlnoci, pošlou kaťuše. Teprve v neděli ráno jsme se šli podívat, jak to u nás vypadá. Vypadalo to tak, jako před velkým líčením, nikde nic. Jenom samice a malí králíčci zůstali. Okna se opraví, střechu jsme zalátali deskami, uklidili, jen když chalupa neshořela. Žijeme a děkujeme za osvobození.

Anna Třetinová, Tylovice  
Kolem nás bylo plno německých vojáků, když před polednem 4. května zazněly od Rožnova silné výbuchy, rychle jsme se schovávali. V první chvíli jsem nevěděla, co se děje. Malíkovi utíkali kolem nás do Rysové. Přišla k nám Máňa Malá a říkala, že máme všechno schovat do sklepa, že se tady bude bojovat. Začali jsme některé věci odnášet do sklepa, je pod stodolou, klenutý a dobře stavěný. 

Dům Ondřeje Třetiny v Tylovicích , který vyhořel odpoledne 4 května 1945.   Foto: M. Kulišťák

Najednou u Andrýsů na zahradě vybuchl granát, teprve jsem uvěřila, že je zle. Běžela jsem k nim a volala, aby šli k nám do sklepa. Šli a vzali s sebou krávu, kterou dali na humno do stodoly, nelíbilo se jí tam a pořád bučela. Najednou na zahradě hukot, to jel tank, ale my jsme nevěděli, kdo to je. Strýc Andrýs, když byl klid, trošku otevřel dveře a za stromem viděl ruského vojáka. Až do večera jsme tak seděli, když k nám nahlédl Rus a ptal se po Germánech.

  „

Starý mlýn“ Rudolfa a Marie Blinkových (č. 43) v Tylovicích, podlehl ohni současně s chalupou O. Třetiny. Foto: M. Kulišťák

Krávy ve chlévě bučely a naši na mne, že jich mám vydojit. Venku se již stmívalo. Vzala jsem vodu a vyšla, ale hned jsem se vrátila, za stromem stál voják. Tak šli se mnou Emil Andrýs a táta. Vojáci chtěli navařit zemáků. Někdo přišel a vykládal, že chalupa strýce Ondry Třetiny není. Vyhořela. Chtěla jsem se podívat, ale začali se kolem mě točit vojáci. Strýc Andrýs mne dovedl do kuchyně. Potom jsem již nešla ven. Táta, když slyšel, že bratr vyhořel, nechtěl jít do sklepa. Seděl v kuchyni a kouřil.

Podoba Horní (Bayerovy) ulice před jejím zničením během osvobození.  Foto: M. Kulišťák

Znovu jsme šli do sklepa, Němci začali střílet. Jeden Rus byl s námi a vykládal. Ráno přijeli druzí, donesli hodně jídla a my jsme vařili guláš. Kousek od nás shořela pěkná dřevěná chalupa Rudolfa Blinky - starý mlýn.  

Blízko nás leželi dva mrtví, jeden zastřelený u Pavlátů, Fejanin Friedonin, vojín, a druhý, důstojník, kapitán Rudé armády Matvějenko Alexej, narozený roku 1926. Jak vykládali vojáci, ubili ho čtyři Němci, nemohl se ubránit. Jeden voják vzal od něho fotografie, že je pošle jeho rodině. Vojáci je chtěli pochovat vedle nás za plotem, ale paní Andrýsová to nechtěla dovolit, padli za nás. Musíme je pochovat vedle cesty, aby to lidé viděli a nezapomněli. Jeden starší Rus udělal velkou rakev, do které oba položili. Vykopaný hrob jsme obložili chvojím a za silného deště oba pochovali. Rusové k hrobu postavili dřevěný nízký pomníček s červenou hvězdou. Vojáci u hrobu dvakrát vystřelili. My jsme se modlili a plakali. Dvě matky již nikdy neuvidí své syny. 

Anna Frňková, Tylovice
Škoda, že ta naše chalupa nejde dát na kolečka a odvézt kousek dál od silnice do polí. V dubnu začali kolem projíždět vojáci, často přicházeli na dvorek a měli jsme strach.  

V pátek 4. května jsme šly se sestrou na obecní úřad do Tylovic pro potravinové lístky a tam nám říkali, že si máme nakoupit. V obchodě byla velká fronta, nakoupila jsem a sestra šla s nákupem domů. Já chodívám někdy pomáhat k paní učitelové Kydalové, která bydlí v domě pana Krkošky nad zahradníkem Dohnalem (stojí nad hřištěm ZŠ Pod Skalkou). V domě bydlí rodina Chvapilova a Manďákova, praporčík Pokorný. Když jsem přišla k domku paní Řihákové, viděla jsem na louce vojáky, jak staví děla, a hodně koní. Říkala jsem si, že to smrdí peklem. Na chodbě jsem se setkala s paní Pokornou a ona řekla, že se domů nedostanu, že to za chvilku začne. Vzala jsem kabát, ale najednou »bác, bác«. Odejít se nedalo, a tak jsem pomáhala odnášet věci do sklepa a pak to začalo zhurta. Starý pan Chvapil byl raněný mrtvicí, nechtěl do sklepa. Teprve až zatřepalo celým domem, dal si říct.   

V sklepě byli všichni obyvatelé. Něco se uvařilo na petrolejovém sporáčku. Slečna učitelka Chvapilová zpívala národní písně. Vzpomínala na bratra Pepka, doktora, který odešel v roce 1940 do Anglie, a všichni jsme se těšili na jeho návrat.

Pan Pokorný přišel do sklepa a říkal, že v Tylovicích hoří. Myslela jsem si, že naši chalupu již neuvidím. V sobotu se stále střílelo a ve sklepě bylo k nevydržení. Vzpomínali jsme chudáky, kteří byli zavření v koncentráku, tak jsme si to své trápení pochvalovali.  

V neděli ráno jsme vyšli ven a u dveří stál mladý ruský voják a zeptal se na Němce. Já jsem již neměla stání a šla jsem domů. Po cestě od horního mostu jeli vojáci a nemohla jsem se dostat na druhou stranu. Šla jsem k dolnímu mostu, ale byl rozbitý, voda byla nízká, tak jsem přebrodila a šla k Jahnovém domu.  

Tam ještě dohořívala auta a byla tam spálená těla vojáků. U hasičské zbrojnice byl zabitý kůň a jeden voják. Náměstí bylo plné drátů a skla z výkladů. Na cestě do Tylovic jsem se ptala pana Marka, jestli neví, co je s naší chalupou. Nevěděl, jel pro truhlu pro strýce Marka, kterého zabilo v Hážovicích. Když jsem šla vedle Martínků, viděla jsem u Křenků vyhořený chlév a ve spáleništi čněla hlava mrtvé krávy. Naše chalupa stála, nikdo tam nebyl, tak jsem se šla podívat na Mlýnek ke Tkadlecům, kde jsme se všichni radostně přivítali.

Pro Tylovice.cz připravil Tomáš Mokroš

Zdroj: Miloš Kulišťák: 42 HODIN Jak jsme prožívali osvobození v květnu 1945. Publikace byla vydána k 60 letému výročí osvobození v roce 2005, jako jubilejní tisk Města Rožnova pod Radhoštěm a Valašského muzea v přírodě, ISBN 80-239-4258-1