Jsem cynik.
15. 8. 2011
Ano, jsem. A co jako?
Jak jsem k tomu došla? Tak já to vím už déle, že se nerozplývám nad topícíma se koťátkama a děti v Africe mi slzy do očí nevhání. Že jsem tvrdá? No a co!? Jsem to já.
Spíš trošku divná. Dneska jsem byla se spolužačkou v kině. Na Lidicích. Co vám k tomu řeknu? Nevypalujte Lidice. Běžte na ně do kina, je to silnější zážitek, jestli vám vženou špatně udělané záběry na smrt a nesmyslně fingovaná zranění slzy do očí.
Pardon. Mě se to prostě nelíbilo. Jedna z mála dobrých scén bylo zplynování dětí ve voze. Neříkám, že to bylo hezké, ale dobře udělané a působivé. Ten zbytek byl takový... o ničem.
Plakáty hlásali úžasnou novinku, ale mě to nepřišlo extra zajímavé. Fakta, co jsem znala jen zahrál někdo. Lepší pro představivost, ale že by to byl nějak silný příběh, to ne. Byly tam hezké momenty, ale film byl celkově nezajímavý. Pamatuji si spíše detaily scén než o co tam vlastně šlo.
Vidíte? Tohle je divné. Měla bych plakat nad tím, že Němci byli opravdu svině, ale ne. Já je chápu. Nekamenujte mě. Nejsem červená. Jen vím, co se snažili zpočátku vytvořit svou ideologií, kterou zavedli. To, že se jim to vymklo z rukou, už nebyla zcela jejich chyba. Šlo o člověka. Každý člověk je lehce zkorumpovatelný a s tím oni nepočítali.
Nic. Koho moje žvásty zajímají. Je to jen můj názor. Myslete si, co chcete. Podle měse snažili. A ani film typu Lidice mi to nevezme.
Víte, co je divné? Brečím u Cyrana z Bergeracu, divadelní hry od Emila Rostanda. Konkrétně, když zemřel Kristián, ačkoli jsem to četla a věděla jsem, že to tak bude. Prostě jsem brečela. Útěchou mi budiž, že dáma o dvě (prázdné) sedačky ode mne brečela též, viděla jsem, jak si otírala oči přesně jako já.
A pak jsem brečela, když jsem sledovala Glee. Ne že bych se v někom viděla, ale brečela jsem u Kurtova sóla Rose's Turn. Proč? Ani nevím.
Poslední dobou jsem nějaká přecitlivělá, zdá se. Bývala jsem tvrdá, ale něžná dívka, stává se ze mě cynik, co brečí kvůli úžasným hereckým výkonům a není schopen říct ani, že má rád. Nikdy jsem nebyla na vymýšlení něžných slovíček a cítím to jako obrovský nedostatek, ale když mi spolužačka vyčítala, že jsem úplně v pořádku, tak mě to donutilo se nad tím trochu zamyslet.
Taky si vzpomínám, jak mě vždy, nevím proč, dostane video... Je to jen anglický text podkreslený instrumentální hudbou a je o tom, jak chlapec zemřelý na rakovinu posílá z nebe dopis své matce. Možná to je spojením Boha a medicíny, mých dvou bohů.
Možná ale ne.
Poslední dobou mám malý problém se svou představivostí. Když si vymyslím námět na povídku, kterou nikdy nedokážu napsat, tak se mi to potom zdá. A když se ráno probudím, pamatuji si to. Nejhorší na tom je vědomí, že prostě nenajdu správná slova, abych vyjádřila, to co chci. A pak ty sny samotné, nepíši zrovna klidné povídky, spíše sci-fi/fantasy/horror (Nesmějte se mému horroru. Tak to prostě píši, jsem to já...)
Před týdnem se mi zdálo, že jsem zavřená v kostce z plexiskla a kolem mne je tma. Ta povídka samozřejmě měla děj. Asi to večer zkusím napsat. Ale moc si od toho neslibuji...
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář
