Deník jedné malé ztracené existence

 Nevykládejte si to špatně. Po asi pěti letech vidím svého bratrance. A ano, neodpustila jsem si scénu "Ten ale vyrostl, pamatuji si ho takového...". A ano, je vyšší než já. A ještě mu není patnáct. A zase jsem nemohla spát a třepou se mi ruce jako motýli._

Molekuly inspirace, to je vzácnost. Kdo nevíte, o čem mluvím, přečtěte si Terryho Pratcheta, ten se jimi (mimo jiné jimi) trošku zabývá. A jemu očividně nechybí.

Bolí mě ruka, protože s ní píši. :)
Kamarádka řekla, že se psát dá o čemkoli. Ale já bych nerada psala vybájené pohádky. Do rubiky Povídky samozřejmě něco dám, ale nebude to nejnovější. Co mám přítele, molekuly inspirace se mi vyhýbají.And that's why I do it. Was? - Listening to the stupid love songs in englisch. And we call them Slaďáky srdcervoucí....

První dojem. Původně jsem chtěla psát o něm. Chtěla, ale nevím co. Víte, že je buď takový nebo onaký. Víte, že se dá změnit? Peníze zvládnou vše... Né-é. Vtip. Ale je to fakt, změnit se dá.

Dnes jsem plna pozitivní energie.Možná je to tím, že jsem běhala za nejmladší sestrou, ta jezdila na kole. Možná i proto po mě sklouzávají matčiny urážky. Možná. Nebo je to prostě zvykem. Tenhle dojem je neměnný. 

Chci psát o něčem. Esej, zamyšlení. Můžete si ozvat o čem. Plánuji taky do rubiky Kdo je kdo (egoisticky) dodat popis mě, protože o mě zdaleka vše nevíte. Znáte mé názory, části mé tváře. Co si myslím doopravdy?

"Člověk je utvářen tím, co chtěl udělat a neudělal. A taky tím, co udělat nechtěl a udělal."

A našla jsem krásný citát pro mě...
                           "Pravá láska je ta, kterou žijeme. 
                                                             Žádná jiná není opravdová."

Nic si z toho nedělejte. Všichni se přeci rodíme stejně špatní.