1. kapitola
RECEPČNÍ MÍSTNOST HOTELU na Michiganské ulici zářila barvami. Ve světle lustru si chicagští skandalisté příležitostně hleděli na impozantní fontánu uprostřed místnosti, kde hrstka hollywoodských 'béčkových' herců pózovala s hosty za nekřesťanský poplatek fotografům. Vybrané peníze šli údajně na tu či onu charitu.
Anně, když znovu postávala v temném koutě a pozorovala Conde Cezara, jak se arogantně pohyboval místností, neunikla pozornost s jiným večerm.
Samozřejmě, od toho druhého večera už uplynulo téměř dvě stě let. A i když ona fyzicky nezestárla ani o den - což jí, nemohla popřít, ušetřilo balík za plastické operace a členství ve fitness centrech - nebyla už tou stydlivou, servilní pannou, která musela žebrat o pár drobků z tetina stolu. Tahle dívka zemřela té noci, kdy ji Conde Cezar chytil za ruku a vtáhl do temné ložnice.
Dobré osvobození pro ni.
Její život byl možná všemi možnými způsoby podivný, ale Anna zjistila, že se o sebe dokáže postarat sama. Vlastně na tom odvedla zatraceně dobrou práci. Nikdy by nechtěla znovu být tou plachou dívkou, která nosila ošoupané mušelínové šaty, o tom pekelném korzetu ani nemluvě.
To ovšem v žádném případě neznamenalo, že by zapomněla na tu osudnou noc.
Nebo na Conde Cezara.
Dlužil jí nějaké vysvětlení. Vysvětlení obrovských rozměrů.
To byl také jediný důvod, proč ze svého současného domova v Los Angeles cestovala do Chicaga.
Anna nepřítomně usrkávala šampaňské, které jí do ruky podal jeden ze zpola obnažených číšníků, a prohlížela si může, který navštěvoval její sny.
Když si v novinách přečetla, že Conde přijede ze Španělska, aby se zúčastnil této dobročinné akce, doufala, že je jistá možnost, že by mohl být příbuzný onoho Condeho, kterého znala v Londýně. Šlechta byla posedlá vetkáváním tradice do jmen svých potomků. Jakoby nestačilo, že museli sdílet stejnou DNA.
Jeden pohled stačil, aby jí dal záruku, že nešlo o žádného příbuzného.
Matka Příroda byla příliš vrtošivá, než aby vytvořila tak přesný duplikát těch hubených, zlatavých rysů. Temných doutnajících očí, toho těla, pro které by člověk i zemřel…
A těch vlasů.
Černé jako hřích, spadaly mu v hladké řece na ramena. Dnes večer si sepnul horní pramen vzadu zlatou sponou, nechávaje vlasy splývat na drahou látku svého smokingu.
Jestli byla v místnosti žena, která se nepředstavovala, jak prsty projíždí tu lesklou hřívu, pak by Anna snědla svou stříbrem obroubenou kabelku. Stačilo, jen aby Conde Cezar vkročil do místnosti, a estrogen přeřadil na hyperpohon.
Fakt, který mu vynesl mnoho nevraživých pohledů typu přál-bych-si-aby-pohled-mohl-zabíjet od hollywoodských hezkých chlapců u fontány.
Anna si neslyšně sama pro sebe zaklela. Nechala se také rozrušit.
Dobře, ten muž vypadal jako nějaký vítězný dobyvatel. A ty tmavé oči v sobě nesly smyslný žár, který by na sto kroků roztavil ocel. Ale ona už zaplatila cenu za to, že byla zaslepena tou přitažlivou temnou krásou.
Přeci se to nebude znovu opakovat.
Anna se horlivě přesvědčovala, že ty záchvěvy, které cítila v břiše, nejsou nic víc než bublinky drahého šampaňského. Náhle strnula, neboť vzduch se naplnil nezaměnitelnou vůní jablek.
Ještě než se otočila, věděla, kdo to bude. Jediná otázka byla… proč?
"Ale, ale, jestlipak to není Anna, dobrá Samaritánka?" líně pronesla Sybila Taylorová, sladký úsměv obroubený záští. "A na jedné z těch charitativních akcí, o kterých tvrdíš, že nejsou nic víc než příležitostí pro známější filmové hvězdy jak balamutit paparazzi. Věděla jsem, že ten tvůj postoj svatější než nebe není nic víc než přetvářka."
Anna jí nezacpala ústa, ale neměla k tomu daleko.
Navzdory faktu, že obě ženy žily v Los Angeles a obě byly právničkami, nemohly být více rozdílné.
Sybila byla vysoká tmavovláska s pěknými tvary, bledou pletí a velikýma hnědýma očima. Anna naproti tomu sotva překročila výšku pěti stop a měla hnědé vlasy a ořechové oči. Sybila byla podniková právnička, která se řídila morálními zásadami… Dobrá, vlastně neměla žádné morální zásady, žádnou morálku. Anna naproti tomu pracovala v bezplatné právní poradně, která denně bojovala s firemní chamtivostí.
"Zjevně jsem si bývala měla trochu pozorněji prostudovat seznam hostů," odsekla Anna. Zaskočena, ale ne zcela překvapena spatřením té ženy. Sybila Taylorová měla talent se za použití loktů dostat mezi bohaté a slavné, ať už byli kdekoli.
"Ó, řekla bych, že jsi seznam hostů studovala stejně důkladně, jako každá další žena v sále." Sybila záměrně pohlédla na druhý konec místnosti, kde si Conde Cezar pohrával s těžkým zlatým prstenem na malíčku. "Kdo je to?"
Na okamžik Anna přemáhala nutkání udeřit tu bledou, bezchybnou tvář. Téměř jako by neschvalovala ženin zájem o Vondra.
Hloupost, Anno.
Nebezpečná hloupost.
"Coned Cezar," zamumlala.
Sybila si olízla rty, příliš plné, než aby byly přirozené. Ostatně na Sybile toho nebylo mnoho ani přirozeného, ani pravého.
"On je… k nakousnutí." Sybila si prsty přejela po malých černých šatech, které se statečně napínaly ve snaze zakrýt její značně vyvinuté křivky. "Ženatý?"
"Nemám tušení."
"Hmm… Smoking od Gucciho, Rolexky a italské kožené boty…"
Poklepala si pěstěným nehtem na příliš dokonalý chrup. "Homosexuál?"
Anna musela svému srdci připomenout, aby začalo znovu být. "Určitě ne."
"Ach… Cítím mezi vámi dvěma pikantní minulost. Povídej."
Proti své vůli Anna pohledem sklouzla k té vysoké tmavé vtírce po svém boku.
"Nedokázala by sis představit, jakou minulost sdílíme, Sybilo."
"Možná ne, ale dokážu si představit všechnu tu snědou, chutnou sladkost připoutanou k mé posteli, zatímco s ním budu špásovat."
"Pouta?" Anna polkla nervózní smích a podvědomě zesílila stisk na své tašce. "Vždycky jsem se divila, jak si dokážeš udržet muže v posteli."
Tmavé oči se zúžily. "Takový muž, který by zoufale netoužil okusit mé tělo, se ještě nenarodil."
"Zoufalý, aby okusil to opotřebované tělo plné silikonových implantátů a botoxových injekcí? Každý muž by si mohl koupit nafukovací pannu, která by obsahovala míň umělé hmoty než ty."
"Ty jedna…" Žena nenávistně zasykla. Kdyby syknutí mělo moc zabíjet, byla by Anna okamžitě mrtvá. "Drž se mi z cesty, nebo z tebe nezbude víc než mastnej flek na podrážce mých Prad."
Anna věděla, že kdyby byla lepší člověk, bývala by Sybilu varovala, že Conde Cezar je něčím jiným, něž jen bohatým, oslnivým šlechticem. Že je mocný a nebezpečný, že je něčím, co ani nebylo lidské.
Naštěstí, dokonce i po dvou staletích byla stále schopná být stejně škodolibá jako ta druhá žena. Pousmála se, když sledovala Sybilu klusat napříč místností.
Cezar cítil její přítomnost dlouho předtím, než vstoupil do recepční místnosti. Věděl o ní už v momentě, kdy přistála na O'Hareském letišti. To uvědomění brnělo a zvonilo v každé buňce jeho těla.
Bylo by to otravné, kdyby mu to nedělalo tak zatraceně dobře.
Cezar hluboce hrdelně zavrčel. Mohly za to pocity, které měl přímo spojeny s Annou Vandalovou. Otočil hlavu, aby pohlédl na blížící se brunetu. Ne překvapivě se žena obrátila na podpatku a vyrazila opačným směrem.
Pro tento večer byla jeho pozornost zcela zaměřena na ženu stojící v rohu.na způsob, jakým si světlo pohrávalo na saténovém zlatě jejích vlasů, zlaté skvrnky v jejích očích barvy lískových oříšků, stříbrné šaty, které ukazovaly tolik z jejího štíhlého těla.
Kromě toho neměl rád víly.
Zaslechl za sebou slabý pohyb a otočil se, aby spatřil vysokého upíra s havraními vlasy. Téměř se ztrácel ve stínu. Pěkný trik, vzhledem k tomu, že to byl šest a půl stopy vysoký aztécký válečník. Byl zahalený v plášti a na nohou měl kožené boty. Být Anassem, vůdcem všech upírů, mělo své výhody.
"Styxi." Cezar pokývl hlavou, ani trochu překvapen, když zjistil, že ho upír následoval do hotelu.
Od té doby, co Cezar dorazil do Chicaga spolu s Komisí, ho Styx obletoval jako kvočna. Bylo zřejmé, že úctyhodný vůdce nerad viděl, že by jeden z jeho upírů byl pod kontrolou Věštců. Dokonce ještě méně, když se Cezar odmítl vyznat z hříchů, které mu vynesly téměř dvě století pokání v rukou komise.
"Řekni mi znovu, proč nejsem doma v náručí své krásné družky?" zabručel Styx, přehlížeje fakt, že ho Cezar k sobě nepozval.
"Bylo to tvé rozhodnutí zavolat pro Věštce, aby přijeli do Chicaga," připomněl staršímu démonovi.
"Ano, vynést rozsudek ve věci Salvatorova vniknutí na Viperovo teritorium, nemluvě o únosu mé nevěsty. Rozhodnutí, které bylo odloženo na neurčito. Neuvědomil jsem si, že měli v úmyslu zmocnit se velení mého doupěte a přejít do režimu spánku, jakmile dorazí." Pyšné rysy ztvrdly. Styx stále ještě přemítal o naléhání Věštců, aby opustil své temné a vlhké jeskyně, aby je mohli použít pro své vlastní tajné účely. Jeho družka Darcy nicméně, jak se zdálo, rezignovala na to velikánské, rozlehlé sídlo na pokraji Chicaga, kam se přestěhovali. "A rozhodně jsem si neuvědomil, že by s jedním z mých bratrů jednali jako se svým přisluhovačem."
"Uvědomuješ si, že i když můžeš být pánem a vůdcem všech upírů, Věštci se nikomu nezodpovídají?"
Styx si zamumlal něco pod vousy. Něco o Věštcích a jámách pekelných.
"Nikdy jsi mi přesně neřekl, jak jsi skončil v jejich spárech."
"Není to příběh, o který bych se s někým dělil."
"Dokonce ani s upírem, který tě jednou zachránil z hnízda harpyjí?"
Cezar se krátce zasmál. "Nikdy jsem neprosil o záchranu, můj pane. Ve skutečnosti bych docela šťastný skončil v jejich krutých spárech. Alespoň do té doby, dokud trvala doba páření."
Styx vyvalil oči. "Ubíháme od tématu."
"A jaké je téma?"
"Pověz mi, proč jsme tady." Styx se s náznakem znechucení rozhlédl po třpytícím se zástupu. Co mohu určit, hosté nejsou nic víc než lidé, semtam se mezi tou sebrankou motá několik nižších démonů a nadpřirozených bytostí."
"Ano." Cezar s přimhouřenýma očima uvažoval o hostech. "Překvapivý počet nadpřirozených bytostí, nezdá se ti?"
"Vždy měli sklony se shromažďovat, pokud jsou ve vzduchu cítit peníze."
"Možná."
Bez varování Cezar ucítil, jak mu na rameni přistála ruka, přivádějící jeho pozornost zpět k tomu stále rozčarovanému upíru po jeho boku. Styx zjevně začínal ztrácet trpělivost s Cezarovými věčnými vytáčkami.
"Cezare, už dříve jsem byl vystaven hněvu Věštců. Nechám tě natáhnout na skřipec, dokud mi neřekneš, proč jsi tady a brodíš se touhle ubohou sbírkou chtíče a nenasytnosti."
Cezar se ušklíbl. Pro tuto chvíli byl Styx pouze podrážděný. Okamžik, kdy by se skutečně rozzuřil, by znamenal větší problémy.
Poslední věc, kterou potřeboval, byl řádící upír, děsící jeho kořist.
"Pověřili mě, abych dohlížel na potenciálního člena Komise," zdráhavě přiznal.
"Potenciálního…," Styx ztuhl. "Proboha, byl objeven nový Věštec?"
Šok staršího upíra byl pochopitelný. Během posledních deseti milénií bylo objeveno méně než tucet Věštců. Byla to ta nejvzácnější a nejdrahocennější stvoření, která kdy kráčela po Zemi.
"Byla odhalena v proroctví a teprve musí najít klíč ke svým schopnostem. Komise rozhodla, že vyčkají a nepřiblíží se k ní, dokud nevyzraje a nepřijme své dovednosti."
"Ach, to chápu. Mladá dáma, objevující své schopnosti, je občas bolestivá záležitost." Styx si třel rukou bok, jakoby si vybavil nějaké nedávné zranění. "Moudrý muž se učí být ve střehu za každé situace."
Cezar zvedl obočí. "Já myslel, že Darcy byla vychována, aby se nepřeměňovala?" (poznámka pro ty, kteří nečetli předchozí díly - vlkodlačice Darcy byla geneticky upravena, aby se nepřeměňovala a tím byla schopná donosit potomky.)
"Přeměňování je pouze malá část vlkodlačích schopností."
"Jedině Anasso by si vybral vlkodlaka za svého partnera."
Pyšné rysy změkly. "Ve skutečnosti to nebyla ani tak moc volba, jako spíš osud. Časem to zjistíš."
"Ne, dokud jsem ovládán Komisí," ostře odvětil Cezar. Chladným tónem varoval, že na sebe nenechá tlačit. Styx si ho dlouze prohlížel, pak pomalu přikývl.
"Takže jestli tenhle potenciální člen Komise ještě není připraven stát se Věštcem, proč jsi tady?"
Cezar se instinktivně otočil, aby pohlédl na Annu. Samozřejmě zbytečně. Byl si vědom každého jejího pohybu, každého jejího nadechnutí a každého úderu srdce.
"Během posledních několika let se objevilo množství kouzel, o kterých se domníváme, že byla mířena jejím směrem."
"O jaký druh kouzel šlo?"
"Ta magie patřila nějaké nadpřirozené bytosti, ale nic víc Věštci nebyli schopni určit."
"Zvláštní. Nadpřirozené bytosti se zřídka pletou do zájmů démonů. O co jim jde?"
"Kdo ví? Prozatím se Komise stará pouze o to, aby komukoli zabránili té ženě ublížit." Cezar slabě pokrčil rameny. "Když jsi zažádal o jejich přítomnost v Chicagu, pověřili mě úkolem nalákat ji sem, abych mohl nabídnout ochranu."
Styx se zamračil, což způsobilo, že jeden lidský číšník omdlel a další utekl nejbližším východem. "Fajn, ta dívka je neobyčejná. Proč bys zrovna ty měl být tím, kdo ji bude chránit?"
Cezarem projelo zachvění. Takové, které důkladně skrýval před zesílenými smysly svého společníka.
"Pochybuješ snad o mých schopnostech, můj pane?"
"Nebuď hlupák, Cezare. Nikdo, kdo tě kdy viděl v boji, by si netroufl pochybovat o tvých schopnostech." S klidem dvou přátel, kteří se znali už staletí, Styx pohlédl na perfektní linii Cezarova saka. Oba věděli, že pod vší tou elegancí je půl tuctu dýk. "Viděl jsem tě, jak sis prosekal cestu smečkou Iparských démonů bez jediného zavrávorání. Ale v Komisi jsou tací, kteří vlastní síly, kterým by si nikdo netroufl vzdorovat."
"Nebudu se ptát, proč právě já - udělám a zemřu."
"Nezemřeš." Styx uťal Cezarova uštěpačná slova.
Cezar pokrčil rameny. "Dokonce ani Anasso nemůže něco takového tvrdit."
"Vlastně jsem to právě udělal."
"Vždy jsi byl příliš ušlechtily pro své vlastní dobro."
"Prava."
Cezar zaznamenal Annin pohyb. Měla namířeno k postranním dveřím recepční místnosti.
"Jdi domů, amigo. Buď se svou krásnou vlkodlačicí."
"Lákavá nabídka, ale nenechám tě tu samotného."
"Oceňuji tvůj zájem, Styxi," Cezar na svého vůdce varovně pohlédl. "Ale mám nyní závazek vůči Komisi. Dostal jsem rozkazy, které nemohu ignorovat."
Chladný hněv zahořel ve Styxových temných očích, potom chabě pokývl hlavou.
"Kontaktuješ mě, kdyby něco potřeboval?"
"Samozřejmě."
Cezar zaznamenal Annin pohyb. Měla namířeno k postranním dveřím recepční místnosti.
"Jdi domů, amigo. Buď se svou krásnou vlkodlačicí."
"Lákavá nabídka, ale nenechám tě tu samotného."
"Oceňuji tvůj zájem, Styxi," Cezar na svého vůdce varovně pohlédl. "Ale mám nyní závazek vůči Komisi. Dostal jsem rozkazy, které nemohu ignorovat."
Chladný hněv zahořel ve Styxových temných očích, potom chabě pokývl hlavou.
"Kontaktuješ mě, kdyby něco potřeboval?"
"Samozřejmě."
Anna se nemusela dívat na Conde Cezara, aby poznala, že si byl vědom každého jejího pohybu. Možná mluvil s tím oslnivým mužem, který vypadal podivuhodně jako aztécký válečník, ale celé tělo se jí chvělo při vědomí jeho nepolevující pozornosti.
Bylo načase uvést její plán do pohybu.
Její narychlo spíchnutý, nejstupidnější plán.
Anna polkla hysterický smích.
No tak to nebyl nejlepší plán. Byl to spíše druh dohody sraž-dvakrát-paty-a-modli-se-aby-se-věci-nepokazily, ale bylo to vše, co pro tuto chvíli měla. Ale byla tu i možnost, že by Conde Cezar mohl zmizet na další dvě staletí a zanechat ji souženou otázkami.
To by nevydržela.
Anna už skoro dosáhla výklenku, vedoucího k řadě výtahů, když byla zastavena paží, která se jí náhle sevřela kolem pasu a vtáhla ji zpět. Přivinula ji k povědomému ocelovému mužskému tělu.
"Ani trochu ses nezměnila, querida. Stále tak krásná jako té noci, kdy jsem tě poprvé spatřil." Prsty jí něžně vykreslil cestičku po odhalené linii ramen. "Ačkoli dnes je toho mnohem, mnohem víc k vidění."
Při jeho doteku zacloumal Anniným tělem výbuch emocí. Emocí, které nepocítila tak dlouho, že skoro zapomněla na jejich existenci.
"Ty ses taky zjevně nezměnil, Conde. Stále nevíš, jak si uhlídat ruce."
"Život sotva stojí za to žít, když si držím ruce u sebe." Chladná pleť jeho tváře se otřela o její, když jí zašeptal do ucha: "Věř mi, o tom něco vím."
Anna vykulila oči. "Jo, jasně."
Dlouhé hubené prsty se krátce sevřely na jejím boku. Potom ji pomalu otočil, aby se setkala s jeho temným, zneklidňujícím pohledem.
"Už je to dávno, Anno Randalová."
"Jedno sto a devadesát pět let." Ruka jí nepřítomně vylétla vzhůru, aby otřela pleť která stále ještě brněla z jeho dotyku. "Ne že bych to počítala."
Smyslné rty sebou pobaveně škubly. "Ne, ovšemže ne."
Vystrčila bojovně bradu. Jsem hlupačka. "Kde jsi byl?"
"Chyběl jsem ti?"
"To si nenamlouvej."
"Stále trochu lhářka," dobíral si ji. S dobře promyšleným pohledem sklouzl po jejím strnulém těle. Chvíli dlel na stříbrném tylu halícím vyvýšeninu jejích ňader. "Bylo by to snazší, kdybych přiznal, že jsi mi scházela? Dokonce i po sto devadesáti pěti letech si přesně pamatuji vůni tvé pleti, chuť tvého štíhlého těla, příchuť tvé…"
"Krve?" Zasyčela. Odmítala si připustit ten žár, který se rodil hluboko v jejím žaludku.
Ne, ne, ne. Tentokrát ne.
"Ale samozřejmě." Ani špetka slitování na jeho krásné tváři. "To si pamatuji ze všeho nejvíc. Tak sladká, tak lahodně nevinná."
"Potichu," rozkázala.
"Nedělej si starosti." Přistoupil ještě blíže. Tak blízko, že se jí látka jeho kalhot otírala o holé nohy. "Smrtelníci mě neslyší a víly moc dobře vědí, že není dobré vyrušovat upíra na lovu."
Anna zalapala po dechu, oči doširoka rozevřené. "Upír, věděla jsem to. Já…" Přitiskla si ruce na zvedající se žaludek, když se rozhlížela po přeplněné místnosti. Nesměla zapomenout na svůj plán. "Chci si s tebou promluvit, ale ne tady. Mám pokoj v hotelu."
"Proč mě, slečno Randalová, zvete do svého pokoje?" Temné oči v sobě nesly uštěpačné pobavení. "Jaký druh démona myslíš, že jsem?"
"Chci si jen promluvit, nic víc."
"Pochopitelně." Usmál se. Úsměvem, který způsobil, že se ženě v botách na vysokém podpatku kroutily prsty touhou.
"Myslím to vážně. Já…" Odmlčela se a zavrtěla hlavou. "Nevadí. Půjdeš se mnou?"
Temné oči se přimhouřily. Téměř jakoby cítil, že se ho snažila odvést pryč za davu.
"Ještě jsem se nerozhodl. Nedala jsi mi příliš podnětů, abych opustil místnost plnou krásných žen,které se zajímají o sdílení něčeho mnohem víc, než jen pouhé konverzace."
Zvedla obočí. Nebyla ten hlupáček, kterého pamatoval. Byla ženou a uměla se ozvat.
Zvláště pokud třeba i jen náhodou pomyslel, že by ji odhodil kvůli nějaké jiné.
"Silně pochybuji, že by měly takový zájem, kdyby věděly, že za veškerou tou krásnou elegancí skrýváš monstrum. Zkus mě odmítnout a řeknu jim o tom."
Prsty lehce přelétl po délce jejích paží. "Polovina hostů jsou sami monstra a ta druhá polovina by ti nikdy neuvěřila."
Celé tělo se jí zachvělo. Jak mohl tak chladný dotek tolik zahřát její krev?
"Jsou tu ještě další upíři?"
"Jeden nebo dva." Ostatní jsou zasvěcení smrti." Krátce si připomněla jeho dřívější zmínku o nadpřirozených bytostech. "Zasvěcení smrti?"
"Víly, elfové, několik duchů."
"To je šílenství," vydechla. Potřásla hlavou, když byla nucena přijmout další bláznivou věc ve své bláznivé existenci. "A všechno je to tvoje chyba."
"Moje chyba?" zvedl tázavě obočí. "Já nadpřirozené bytosti nestvořil a rozhodně jsem je nepozval na tento večírek. Přes všechnu jejich krásu jsou proradní a úskoční s odporným smyslem pro humor. Ovšem jejich krev má v sobě určitou jiskru. Jako šampaňské."
Namířila mu prstem přímo na nos. "Je to tvoje chyba, žes mě kousnul."
"Připouštím, že to nemohu popřít."
"Což znamená, že ty jsi ten, kdo je zodpovědný za můj zpackaný život."
"Neudělal jsem nic víc, než si vzal pár doušků tvé krve a tvé…"
Přikryla mu rychle rukou ústa."Neopovažuj se," zasyčela varovně a přitom nespouštěla zrak z přibližujícího se číšníka. "Zpropadeně, Conde, nehodlám se o tom bavit s tebou tady."
Slabě se zachechtal, když jí prsty hladil po rameni. "Uděláš cokoli, abys mě dostala do svého pokoje, že, querida?"
Dech se jí zasekl v hrdle, když chvatně udělala krok vzad. K čertu s ním a jeho dotyky, ze kterých srdce přestávalo bít. "Jsi vážně úplný hlupák."
"Máme to v rodině."
Rodině? Anna otočila hlavu, aby spatřila velkolepého charismatického muže, který se na ně mračil z druhého konce místnosti.
"On je součástí té rodiny?"
Nečitelné pohnutí zčeřilo ty ostře řezané, slabě nazlátlé rysy. "Dalo by se říct, že je něco jako druhý otec."
"Nevypadá jako otec." Anna se na cizince schválně zářivě usmála. "Vlastně je nádherný. Mohl bys nás představit? Temné oči se zúžily, prsty sevřely její paži pevným stiskem.
"Vlastně jsme právě měli namířeno do tvého pokoje, nevzpomínáš si?" zavrčel jí těsně u ucha.
Lehký úsměv přelétl po Anniných ústech. Ha. Nelíbilo se mu, když se zajímala o jiné muže. Dobře mu tak.
Její úsměv se vytratil, sotva se vzduch zaplnil vůní jablek.
"Anno… ach, Anno." Zavrkal sacharínový hlas.
"Kecy," zamumlala, sledujíc Sybilu, jak se k nim žene se silou a elegancí lokomotivy.
Cezar ji chytil kolem ramen. "Tvá přítelkyně?"
"To sotva. Sybila Taylorová je osinou v mém zadku posledních pět let. Nemůžu se otočit, aniž bych na ni nenarazila.
Cezar ztuhl, zkoumal ji s podivnou zvědavostí.
"Vážne? Jaký druh obchodu máš s tou vílou?"
"C-c-cože? Ne." Anna potřásla hlavou. "Sybila je právnička. Přízemní pijavice, to připouštím, ale…" Její slova byla přerušena, když ji Conde protáhl výklenkem a mávnutím ruky otevřel dveře výtahu. Anna by se možná podivovala nad tím, že je výtah po ruce, když je ho zrovna třeba, kdyby zrovna nebojovala, aby zůstala nohama na zemi. Zatáhl ji do kabiny, která byla tak veliká jako její byt v L. A., a dveře se hladce zavíraly. "K sakru. Není třeba mě tahat jako pytel brambor, Conde."
"Myslím, že bychom mohl přeskočit formality, querida. Můžeš mi říkat Cezar."
"Cezar." Zamračila se a stiskla tlačítko s číslem svého podlaží. "Cožpak nemáš křestní jméno?"
"Ne."
"To je divné."
"Pro mé lidi ne." Výtah se otevřel a Cezar ji vytlačil do kruhové haly, na jejíž jedné straně byly dveře vedoucí do soukromých pokojů a na druhé otevřený výhled na foyer s dvanácti patry pod nimi. "Tvůj pokoj?"
"Tudy."
Anna vykročila dál do chodby a zastavila se před svými dveřmi. Kartu pro otevření dveří měla už připravenou v otvoru. Náhle znehybněla, nečekaně udeřena vzpomínkou na jinou noc, kdy zakusila to nejlepší z Conde Cezara.
Noc, kdy se jí změnil celý život…