17. kapitola
Ačkoliv se Cesar připravoval na Anninu ohromenou reakci, jeho srdce bylo stále sevřené lítostí, když se zvedla z postele a začala přecházet po stísněném pokoji se zjevným rozrušením.
"Já … tomu nemohu uvěřit," zamumlala.
Dios. Odpustí mu vůbec někdy?
Zvedl se na nohy, přešel pokoj a chytil ji za ramena, aby zastavil její trhavé kroky.
"Anno, poslouchej mě, " naléhal. "Tohle pro tebe nic nemění."
"Nic?" její krásné oříškové oči se rozšířily. "Být spjatý možná nemusí nic znamenat pro tebe, ale…."
"Nic?" krátce, hořce se zasmál. "Ne, querida. Čekal jsem a zdálo se mi to jako celá věčnost, abych tě stvrdil jako svoji družku. Vědět, že jsem k tobě konečně připoután, mě plní radostí, kterou jsme nikdy předtím nepoznal. Můj život je kompletní."
Její rysy pomalu změkly, když vstřebala jeho drsná upřímná slova. "Ale …" Slova se se zajíknutím vytratila, když konečně postřehla spirálu, která poznamenala její vnitřní paži od zápěstí k ohbí lokte. "Ach, můj bože. Moje paže."
"To je důkaz našeho propojení," spěšně ji ujistil. "Neublíží ti to."
Zamrkala, vypadla omráčeně. Typický druh pohledu, který by se dal očekávat od mladé ženy, která se probudí a zjistí, že je spojena s upírem.
"Je to trvalé?"
Bojoval, aby skryl tu přílivovou vlnu domýšlivé spokojenosti z vědomí, že už nic nemůže změnit na tom, že k ní byl navždy připoután jako její druh. měl by být soucitný a ne se uculovat zadostiučiněním.
"Zcela a naprosto trvalé," řekl, neschopen zastavit nutkání ji rukou přejet po tváři.
"Ale právě jsi řekl, že to nic nezměnilo."
"Měl jsme na mysli, že ty nejsi připoutaná ke mně." Palcem přejel koutek jejích úst. "Obřad nebyl dokončen. Dokud mě nepřijmeš jako svého druha a nedovolíš mi vzít si tvou krev, jsi stále…."
"Nepřipoutaná?"
Cesar se usmál, ponuře odmítal odhalit ten kousavý výbuch bolesti, který jím projel. temná bolest pod jeho spokojeností bylo něco, na co si bude muset zvyknout. "Si."
Sklonila své husté řasy, skoro jako by se snažila skrýt své vnitřní emoce.
"Oba víme, že to není pravda," řekla hlasem tak tichým, že by býval ta slova vůbec neslyšel, kdyby nebyl upírem.
"Co?"
"Byla jsem již velmi připoutána poslední dvě staletí."
Její přiznání udeřilo Cesara jako blesk z čistého nebe. Pozvedl ji za bradu a vpíjel se do jejího kajícného pohledu.
"Anno?"
Trochu se stáhla a nebezpečný záblesk prokmitl jejíma oříškovýma očima.
"Nesnaž se tvářit překvapeně," obvinila ho. "Věděl jsi to od doby, kdy jsem tě následovala do Chicaga, že jsme na tebe nikdy nedokázala zapomenout."
Ohromení z Annina otevřeného přiznání se rychle změnilo na něco mnohem více nemravného. Když prve přinesl Annu do tohoto odlehlého pokoje, cítil pouze znepokojení o její zdraví, proto ji svlékl oblečení a uložil do postele pod přikrývky. věděl, že ho čeká nepříjemný úkol odhalit jí, že se s ní spojil, zatímco ona ležely v bezvědomí.
Nyní se však jeho tělo odmítalo nadále nechat zapírat. Nezkoumal, proč není připravená ho zabít za to, že se s ní spojil bez jejího svolení. Nebo proč vlastně připouštěla, že není pravda, že ho nenávidí. vše, co věděl, že už byla napůl svlečená. Co jiného si mohl hladový upír přát?
Pohladil ji po tváři a nechal ruku lehce sklouznout po její holé odkryté paži.
"Měl jsem podezření, že je to víc než jen touha po odpovědích, co tě ponouklo k rychlému odjezdu do Chicaga," zaskřehotal. "Obvinila jsi mě však, že jsem arogantní."
"To taky jsi."
Jemně se zasmál a sklonil hlavu, aby rty přeběhl po křivce jejího krku. "Docela pravda."
Natáhla ruce, aby se ho chytila za paže, jakoby její kolena byla náhle slabá. "Ale ty jsi měl bohužel zcela pravdu," zašeptala, krk vyklenutý tichou pobídkou.
Cesar se zachvěl, jeho tělo žhavé potřebou zanořit tesáky hluboko do jejího masa a okusit její krev. Dios, lačněl po ní.
Cesar se snažil vyhnout pokušení a soustředil se na to, aby rty okusil každý detail její tváře.
"Proč bohužel?" zeptal se a současně přetrvával okamžik na citlivé jamce pod jejím uchem.
Drobně vzdychla, nehty zaryla skrz jeho košili. "Protože jsme měla být schopna získat své odpovědi a vrátit se do Los Angeles s tebou konečně pohřbeným v minulosti, kam jsi patřil."
"Minulost nikdy," zachroptěl, vzal ji do náručí a zamířil k posteli. "Naše budoucnosti jsou navždy propleteny."
Cesar ji položil na postel a ztuhl, když se něžně dotkla jeho tváře. "Navždy? Slibuješ?"
Srdce se mu sevřelo při té zranitelnosti v jejích očích. Stejně jako on byla izolována a sama příliš dlouho. už nedůvěřovala tomu, že jí osud náhle nevezme jakoukoli šanci na štěstí.
"Udělám všechno, co je v mých silách, abych si tě udržel na blízku, querida," zachraptěl, připojil se k ní v posteli a objal ji. Chtěl přísahat, že ji nikdy neopustí. Že to spojení zajistí, že nikdy nebudou znovu rozděleni. Ale pokud ji Věštci považovali za jednu z nich, nemohl dávat takové sliby. "Jsi a vždy budeš mou družkou."
Zdálo se, že ji jeho slova utěšila, a oříškové oči zaplály něčím, co mohla být rozkoš, když se natáhla, aby ho objala kolem krku.
"Znamená to, že musíš udělat všechno, co ti řeknu?"
Jako trest ji štípl zuby do ušního lalůčku. "výslovně jsem řekl, že jsem druh, ne otrok."
Záměrně nechala své prsty zabloudit dolů po jeho zádech. "To je smůla. Myslím, že by sis příležitostně mohl plnění mých rozkazů užít."
Cesar zvedl hlavu, aby spatřil ten smyslný pohled. celé jeho tělo ztvrdlo v reakci na něj, chlad, který ho držel v zajetí od doby, kdy se stal upírem, roztál pod žárem jejích spalujících, oříškových očí.
"Příležitostně, jo?" zeptal se, hlas už zastřený potřebou. "Jaký druh příležitosti myslíš?"
Její úsměv byl pomalý a nádherně rozpustilý. "Jako tato příležitost."
jeho již tvrdá erekce bolestivě zapulzovala. Dios. Možná že byl pět století starým upírem, ale tato žena měla moc, že se cítil jako by každý dotek, každý spalující pocit byl něco, co nikdy předtím nezažil. A možná byl. Anna byla jeho předurčenou družkou. jediná žena, která s ním byla tak důvěrně propletena, že i ta sebenepatrnější emoce, každý úder jejího srdce se odrážel v něm. Zřetelně mohl cítit její touhu jako vlnu toužení, která se jím řítila s šokující silou.
Zasténal, když sklonil hlavu, aby zanořil tvář do jejích vlasů. Naplnila ho její rozkošná vůně.
"Jsem tvůj, tak přikazuj, querida." zamumlal.
jen na okamžik zaváhala a on se usmál, když si uvědomil, že bojovala s rozrušením. Dosud měl vždy on kontrolu nad jejich milováním. Nyní se ona usilovně snažila posbírat odvahu, aby vzala věci do svých rukou. Aby ho vzala do svých rukou.
Polkl tichý sten už jen při té pouhé myšlence.
"Nuže dobrá." dokázala nakonec říci chraplavě. "Otoč se na záda."
Cesar připraveně provedl její rozkaz a otočil se, dokud neležel na zádech. Anna se na další moment zastavila, pak si smělým pohybem sedla a než mohl uhodnou její záměr, seděla obkročmo na jeho bokách a shlížela na něj dolů s drobným úsměvem.
Cesar zasyčel a chňapl po přikrývkách, aby zabránil tomu, že ji ze sebe škubnutím shodí a provede rychlé, prudké zakončení této hry. A pokud měla náladu si hrát, pak caramba budou hrát. A hrát. A hrát. A hrát. A hrát.
I kdyby ho to mělo zabít.
Snadno cítila záchvěvy otřásající jeho tělem. Zvedla varovný prst. "Lež klidně."
Cesar zaskřípal zuby. Prsty téměř trhal matraci, když klidně chytla lem svého trička a přetáhla si ho přes hlavu. Nepotřeboval světlo svíce, aby ocenil ten krásný nápor jejích ňader nebo hladkou křivku jejího pasu, dokonalost její pleti.
"Dios…" zasténal, strkaje boky vzhůru, aby otřel svou erekci proti tenkému proužku saténu, který byl vším co halilo její vlhké nitro. "Jsi tak vražedně krásná."
"Kdysi jsi mě považoval za čekanku a … fúrii, není to tak?" zeptala se a posouvla ruce k zapínání na jeho košili, kde si hbitě poradila s knoflíky.
S námahou se snažil přemýšlet, když prsty prozkoumávala jeho holou hruď a kroužila kolem bradavek. Pak zamířila ještě níž. Bylo to to nejsladší mučení, jaké kdy podstoupil.
"Chtěl jsem tě od prvního okamžiku, kdy jsi vstoupila do místnosti, Anno Randalová." zavrčel a rukama jí přejížděl po holých stehnech. "Možná jsi fúrie, ale jsi moje fúrie."
Tiše se zasmála. Pomalu se sklonila a přitiskla rty na jeho ústa. "Sledovala jsem tě ze stínů, víš. Byl jsi tak krásný a vzrušující." Škádlivě ho štípla do spodního rtu. "Tak daleko nade mnou." Jazykem zabloudila na jeho bradu, což vyloudilo sten z jeho hrdla. "A teď tě mám pod sebou."
Vyklenul záda, když jím projel nával rozkoše. "Můžeš mě tu držet, jak dlouho budeš chtít."
"Jak dlouho budu chtít?" Rty mu přelétla po hrdle, její vlasy se rozhrnuly po jeho hrudi, špičky jejích bradavek se otíraly o jeho pleť. "To je dosti nebezpečná nabídka."
"Zdaleka tak nebezpečná jako škádlit upíra." zavrčel, jeho ruce vzlétly, takže mohl strhnout to delikátní spodní prádlo.
"Chovej se slušně." Kousla ho do břicha. "Máš ležet klidně."
Zasyčel, když začala tahat za zip jeho kalhot. "Možná jsem nemrtvý, ale nejsem z kamene, querida."
Anna mu stáhla kalhoty. Byla nucena zpomalit a pokračovat zouváním bot, aby mohla dokončit své dílo. Jakmile ho vysvlékla, sedla si obkročmo na něj a vzrušeným pohledem sledovala jeho napínající se erekci.
"Možná nejsi z kamene, ale jsou určité části, které jsou tvrdé jako skála."
Jeho vzrušení sebou škublo a tiše škemralo o její dotek, i když se nemilosrdně snažil ovládat vášeň, která se mu rychle vymkla zpod kontroly. Oheň, který v něm plál, hrozil, že ho na místě promění v popel.
"Dios, Anno. O moc víc už nevydržím."
Pomalu se usmála, zjevně potěšena mocí, kterou nad ním má. "Trpělivost, Conde Cesare."
Trpělivost? Trpělivost?
O trpělivosti by mohl psát knihy. Ale po dvou staletích chtění a toužení po této ženě, trpělivost nebyla na vrcholu jeho žebříčku priorit.
"Trpělivost se vysoce přeceňuje, Anno Randalová."
Rozpustile se pousmála. "Možná by se mi podařilo změnit tvůj názor."
Užuž se ji Cesar chystal ujišťovat, že nic nemůže změnit jeho názor, ne v této chvíli, když zaškrceně vykřikl a málem vyskočil z postele, když se Anna posunula víš a vzala si jeho napnuté kopí do úst.
Mohl v tom okamžiku zemřít a být šťastným upírem, usoudil, když používala jazyk, aby učinila své mučení kompletním. Ach, tolik, tolik šťastným.
Jeho boky se nadzvedávaly z postele, když nadšeně objevovala každý chvějící se kousek jeho těla. Vypadala jako by jí činilo zvláštní potěšení, když se mu z hrdla draly steny a vzdechy.
Nakonec Cesar už nemohl víc vydržet. Ještě jedno olíznutí a celá hra by byla u konce.
Natáhl se pro ni, chytil ji za paže a nadzvedl ji, aby si na něj obkročmo sedla. Vzdychla, když se její kluzké nitro přitisklo na jeho erekci. Vlasy jí kolem něj splývaly jako řeka medového hedvábí.
Dios. Dosud skutečně nevěřil, že může být ráj na zemi.
"Anno, můžeme mou trpělivost procvičovat později, potřebuji být uvnitř." sténal, když přejížděl vnitřní stranu jejích stehen a rozevíral ji, aby mohl prorazit do jejího vlhkého tepla.
"Já … ano." vydechla. Sklonila se, aby ho políbila s takovou něhou, že se cesar zachvěl blahem.
Tato žena - tato obdivuhodná, skvostná žena, byla jeho. a obětoval by život, aby ji udržel v bezpečí. Hladil a škádlil ji, až ho nakonec prosila o milost. cesar uchopil její boky a jedním hladkým pohybem do ní vstoupil. Rty opatrně zachytil Annin uspokojený sten. Dával pozor, aby tesáky nepoškrábal její jemnou pokožku. Poslední věc, kterou chtěl, bylo vzít si její krev v zápalu rozkoše.
Cesar zvedl boky z postele a posunul se ještě hlouběji. Rozkoš byla tak intenzivní, že musel na okamžik pozastavit, aby vstřebal ten znamenitý pocit.
"Cesare." vzdechla Anna, prsty zamotané v jeho vlasech.
Zasyčel. "Ubližuji ti?"
"Bože ne. Je to…."
"Jaké je to?" zeptal se.
"Cítím všechno, co cítíš ty." Odtáhla se, její oříškové oči zářily v tom bledém světle. "Je to, jako bys byl součástí mne samotné."
"Jsem." Přesunul ruce, aby jí orámoval obličej, když začal narážet dovnitř a ven v odhodlaném rytmu. "Držíš mé srdce, celou mou duši ve svých rukách, querida."
"Cesare."
Její hlava se ještě sklonila a jejich rty se spojily, když Cesar pokračoval v narážení hluboko uvnitř ní, celé jeho tělo hrálo radostí, o které se mu nikdy ani nesnilo a o jejíž existenci nevěděl.
Úžasné. Anna usoudila, že jen toto slovo řádně vystihuje, co se právě odehrálo mezi ní a Cesarem. Dobrá, možná extra dvojitě úžasné.
Sotva popadala dech a přitulila se vedle svého oslnivého upíra. Cítila naprostý mír a pokoj, jakoby v uplynulých několika hodinách ani nebyla vtržena portálem, málem zabita rozzuřenou vílou a probuzena spojená upírem. Samozřejmě to skutečně odpovídalo průběhu událostí, které se odvíjely v poslední době. Ne, to nebylo tak úplně pravda, pomyslela si s drobným úsměvem na rtech. Všechno se změnilo.
S pocitem úžasu se otevřela vědomí Cesarových pocitů. Byla si vědoma jeho nasyceného uspokojení, jeho potěšení, když ji drží v náručí, jeho neutuchajícího hněvu, že byla stále v nebezpečí a zvláštního strachu, že bude od něj odtržena.
Bylo to krásné a nepochopitelné a nejvíc ze všeho …. pozoruhodné.
Už nikdy nebude sama. Po zbytek věčnosti, bez ohledu na to, co se stane, Cesar bude její součástí.
Nebyla si vědoma, že Cesar pozorně sleduje různé výrazy, které jí přelétly přes tvář, a překvapeně zamrkala, když ji pohladil prstem přes rty.
"Nejsem si jist, zda věřím tomu úsměvu, querida." řekl hlasem příjemně hřmícím, když si mu položila hlavu na prsa. "Na co myslíš?"
Zarazila se, pak zaklonila hlavu a setkala se s jeho zvědavým pohledem. "Pověz, mi prosím, o zbytku snubního obřadu."
Jeho výraz se stal náhle obezřetným. "Anno?"
"Řekl jsi, že nebyl dokončen," vybídla ho a přimhouřila oči, protože snadno vycítila, že skrývá své emoce. "Co dalšího to obnáší?"
Prsty projel stezku jejími vlasy. "Nejdříve by to zahrnovalo tvé svolné přání stát se mou družkou. Musela bys být odevzdaná bez výhrad a obav."
Ironicky se usmála. Jen před pár dny by byla přesvědčena, že nikdo nemůže vstoupit do vztahu bez alespoň několika výhrad. koneckonců neexistuje nic děsivějšího, než otevřít svůj život a srdce druhému. Nyní však už věděla, že je připravena vyskočit s tímto mužem střemhlav bez padáku nebo záchytné sítě. Ne, ne s mužem. Upírem.
"A, potom?"
Jeho temné oči se zableskly jakoby bolestí. "A pak si vezmu tvou krev."
"To je ono?"
Přinutil úsměv vstoupit do svých ztuhlých rtů. "Dejme tomu, že bys mohla tančit nahá kolem postele a zpívat Já jsme zamilovaná …, pokud chceš." Jeho paže se kolem ní sevřely. Sklonil hlavu, takže jí mohl vtisknout drobné polibky na tvář. "Vlastně nemusíme být dokonce ani spojeni, abys to udělala."
Anna okamžitě reagovala na chladný dotek jeho rtů. No dobrá, možná to bylo víc než jen reagování. i ten nejletmější dotek stačil, aby zavzdychala touhou. A slintala. Rozhodně bylo zahrnuto slintání. Přesto ji schopnost vnímat jeho pocity varovala, že tohle má co dočinění více s rozptýlením než s vášní.
"Cesare."
Rty laskal její nos. "Hmmm?"
"Proč ses mě nezeptal, abychom obřad dokončili?"
S hlubokým zavrčením se Cesar opřel čelem o její. "Anno, tohle není správný čas, abys činila rozhodnutí, které tě navěky ovlivní. Máš toho na starosti hodně."
"Myslíš moji vraždící pra pra pratetu a její bandu zcvoklých víl?"
Zvedl hlavu a nabídl jí křivý úsměv. "Byli první na seznamu."
Zarazila se, pak neústupně zavrtěla hlavou. "Ne."
"Nejsou?"
"To není to, co tě trápí," objasnila. "Je to něco jiného."
Bez varování se odtáhl a odsunul z postele, aby na ni pohlédl s chmurným výrazem. "Přestaň, Anno," zachraptěl.
Přetahujíc si přikrývku přes své nahé tělo, posadila se na posteli. Na rozdíl od Cesara jí ještě nebylo příjemné odhalovat své intimní partie. Nemohli jste prožít viktoriánskou dobu a nebýt nějak ovlivněni.
"Proč?" zeptala se ho.
"Je to nebezpečné."
Přimhouřila oči a soustředila se, jen aby zjistila, že se Cesar ponořil hluboko dovnitř sebe. Na místo, na které nedosáhla.
"Zatraceně." Anna si překřížila ruce na prsou. Zírala na upíra, který se nad ní tyčil. No dobře, možná se na něj spíše žádostivě podívala. Koneckonců stál tam s rozcuchanými vlasy, úplně nahý… Vypadal k nakousnutí. Doslova. "Kdy mi hodláš říct pravdu?"
"Až mi to dovolí." Pozvedl štíhlou ruku, aby zarazil její naštvané odseknutí. "Mrzí mě to, querida, ale je to přesně tak, jak musí být."
"Navždy?"
"Ne, ne navždy."
Zhluboka si povzdechla. Přemýšlela, jak se její jednoduchý nudný život stal náhle tak komplikovaným.
"Tahle tajemná záležitost s osudem už mi začíná lézt na nervy," zamumlala.
Eserův strnulý výraz při jejím nedůtklivém tonu povolil a drobný úsměv zaškubal jeho rty.
"Vůbec se neboj, Anno Randalová, vše bude včas odhaleno."
Bez přemýšlení strhla polštář z postele a hodila mu ho na hlavu. "Teď mě jen pokoušíš naštvat." Sledovala jak snadno se uhnul její načechrané střele. Pozoroval ji tmavýma očima se zvláštní intenzitou.
"Na co se díváš?"
"Na tebe." S pružnou elegancí přešel k posteli a posadil se. Prstem si pohrával s pramenem vlasů na její tváři. "Změnila ses od těch dní v Londýně."
"Jak změnila?"
"Máš mnohem víc …. " usilovně hledal to správné slovo, "sebedůvěry."
Anna se usmála, neschopna zastavit ten záblesk pýchy. Ona se změnila. Nebo prostě možná dorostla do toho, kým měla být. V každém případě to trvalo několik desetiletí a mnoho práce, kterou musela vykonat.
"Poznala jsem, že jsem schopna stát na vlastních," řekla hlasem plným spokojenosti. "To je důležitá lekce pro každou ženu."
Jeho výraz se sevřel. "Přál bych si, abys nebyla nucena se ji naučit. kdyby mi jen dovolili s tebou zůstat…."
Spěšně mu přitiskla prsty na rty. Nechtěla si vybavovat, kolik let zasvětila snaze udělat z tohoto muže svého nepřítele. bylo to směšné, dokonce dětinské a ona nemohla popřít pocit viny za to, že byla tak sobecká, že nikdy neuvažovala o tom, že by mohl možná také bojovat se svými vlastními démony.
Tedy, předpokládala, že Věštci jsou démoni. Raději stočila konverzaci na několik z nejméně napjatých otázek, které ji během těch let otravovaly. "Víš, nikdy jsi mi vlastně neřekl, proč jsi tehdy, kdy jsme se setkali, v Londýně."
Zvedl obočí, ale hladkým pohybem se posunul. takže si ji mohl přitáhnout zpět do náručí a položit tvář na vršek její hlavy. "Viper mě požádal, abych se k němu připojil v Anglii. V té době byl Dante zajat na sabatu čarodějnic, a tak doufal, že bych mu mohl pomoci nalézt prostředek, jak ho vysvobodit z jejich pout."
"To je příšerné." Krátce zauvažovala, proč by nějaká čarodějnice chtěla držet upíra v zajetí. Vypadalo to stejně pošetile, jako tahání tygra za ocas. To nikdy nebyl dobrý nápad. "Pomohl jsi?"
Cesar se ušklíbl, "Ne, vše co jsem dokázal udělat, bylo nechat se sám zajmout."
"Věštci?"
Rty se dotkl jejich vlasů. "A tebou."
Její srdce radostně poskočilo. Copak všichni věděli přesně co říci, aby udělali ženu rozpálenou a rozechvělou?
"Co jsi dělal, než jsi přišel do Londýna?" vyptávala se dál. Věděla, že její hluboké zvědavosti potrvá roky, než bude úplně uspokojena.
Cítila jak sebou trhl. "Byl jsem součástí španělského dvora. Jednou za čas si užívám fušováním do politiky a královských intrik."
Jeho tón byl nenucený, ale Anna náhle zamrkala. Zatraceně, nikdy by si nepomyslela, jak snadné je pro upíry změnil průběh lidského života. Kolikrát třeba … Ne, nechtěla na to myslet. ne teď.
"Takže jsi vážně Conde?" zeptala se raději.
"Ten titul jsem obdržel před několika staletími za malou službu pro krále."
Nakrčila nos. Měla podezření, že tato malá služba byla další věc, kterou se nechtěla zabývat.
"Nebylo to trochu nebezpečné, když jsi během těch let nestárl?"
"Zřídka jsem zůstával déle než několik let, a když jsem se vracel, bylo snadné přesvědčit ostatní, že jsem synem předchozího Condého."
Znělo to až příliš jednoduše a ona zaklonila hlavu, aby se setkala s jeho temným pohledem.
"Používal jsi na ně myšlenkové klamy, je to tak?"
"Když to bylo nezbytné."
Kdyby byla jen dalším člověkem, možná by byla uražena lehkostí, s jakou používal své moci, aby jimi manipuloval. Koneckonců to nebylo právě hezké. Ale její vlastní roky, kdy byla nucena se skrývat a lhát, aby se ochránila, jí daly porozumění toho, jak obtížné je pro nesmrtelného žít ve světě ovládaného smrtelníky.
"Co jsi děla, když jsi nebyl u dvora?"
"Trávil jsem čas s různými upíry a příležitostně jsem byl povolán do války mezi klany, ale obvykle jsem se vzdaloval do svého doupěte v Alpách, kde jsem si vychutnával knihy a umělecká díly, které jsem během těch let nashromáždil."
To znělo… dokonale.
Odlehlé doupě, obrovská knihovna, krásná umělecká díly, a Cesar celý jen její.
"Byl jsi rád sám?" zeptala se Anna.
"Občas, ale vždy jsem věděl, že mi něco schází." Přejel jí prsty po tváři. "Část mě."
Ruměnec se dotkl jejích tváří, když si prohlížela ty líbezné, elegantní rysy. "Bral sis někdy do svého doupěte ženy?"
Zdál se důvěrnou otázkou zaskočen. "Upír nikdy nesdílí své nejdůvěrnější doupě s někým dalším. Ne dokud se nespojí." jeho toulavé prsty obkreslily obrys jejích rtů. "Jednou tě tam doufám vezmu."
Anna se odtáhla. Sledovala ho s náhlým zábleskem naděje. "Proč nemůžeme jít teď? Možná, když se tam ukryjeme dostatečně dlouho, Morgana zapomene na to, co ta hloupá vědma předpověděla. Myslím, že proroctví nejsou nikdy přesná. Ne pokud nepočítáš hromadu blábolů, která je tak nejasná, že může znamenat cokoliv."
Přimhouřil své temné oči. "Jak víš o tom proroctví?"
Teď také ona přimhouřila oči. "Jak ty to víš?" vrátila mu to.
"Bylo to napsané v jedné z Jagrových knih."
"Ach."
Chytil ji za bradu. "Anno?"
"Clara, ta víla mi to vyzvonila."
"Co řekla?" zeptal se. "Řekni mi to přesně."
Anna vydala prudký vzdech. Čím dříve mohla pustit Claru a její hroznou smrt z mysli, tím lépe.
"Řekla, že nějaká vědma tvrdila, že Artušův dědic vystoupí - nebo se objeví nebo něco takového - z temnoty a pošle Morganu do pekel."
Cesar pomalu přikývl. "A ona věří, že ty jsi ten dědic?"
Anna si nelibě odfrkla. "Není pro ni důležité, jestli jsme nebo ne, pojala to jako misi zabít všechny Artušovy dědice, jen pro jistotu."
Smrtící hněv zaplál v jeho očích, marně se pokoušel potlačit svou instinktivní reakci. Anna nepochybovala, že by její druh vyrval žebra z vílí královny, kdyby ji dostal do rukou.. nebyl to ten nejpříjemnější obrázek.
"Anno, ona tohle bláznovství nezastaví, doku ji nedokážeme porazit," zachraptěl.
Smutně vzdychla, když se sen o tom, jak zmizí do Cesarova vzdáleného doupěte rozplynul. Měl samozřejmě pravdu. I kdyby se nic víc v posledních několika dnech nenaučila, pochopila, že její šílená teta je víc než mimořádně neústupná.
"Nezískal jsi náhodou v Mayerových knihách nějakou stopu, jak bychom to měli udělat? Nějaký tajný kryptonit, který ji připraví o všechny síly a promění ji v žábu?"
Cesarův výraz setrvával pochmurný. "Ne, ale ty ano."
Zamračila se. "Co máš na mysli?"
"Jsi to ty Anno," řekl mdlým tonem, ale Anna mohla snadno vycítit jeho vnitřním zklamáním. On ji chtěl držet bezpečně skrytou, zatímco sám bude bojovat s jejím drakem - nebo spíše psychopatickou tetou - a vědomí, že tu schopnost nemá, bylo jako otevřená rána. "Ty jsi jediná, kdo ji může zabít."
Ironicky se zasmála. "Rodinná záležitost, což?"
Ztrápená lítost zkřivila jeho rysy. "Je mi to líto, querida, kdybych mohl tenhle úkol vykonat za tebe …"
Opět ho umlčela prstem přes rty. v žádném případě se nehodlala za někým krčit, dokonce ani za Cesarem, a rozhodně mu nehodlala dovolit nosit břemeno zbytečné viny.
"Ne tohle je má bitva a já bych ji měla vybojovat," řekla odhodlaně. "Vlastně, ji potřebuji vybojovat."
Zamračil se. "Proč?"
"Kdyby tebe pronásledoval šílená člen tvého klanu, ukryl by ses, zatímco bych ho já šla zabít?"
Jeho zamračení se ještě prohloubilo. "Ovšem že ne."
"Tak proč bych to já měla cítit nějak jinak?"
Jeho rty se zúžily. "Nejsi trénovaná pro boj, Anno, já jsem."
"Jsem trénovaná v soudní síni, což tě mohu osobně ujistit, je tak nepoctivý a zrádný podnik jako kdejaké bitevní pole."
Upír se nebavil. "Soudce nežádá, abys využila své síly a někoho zabila."
Anna nemohla zakrýt, jak sebou cukla. Proklatě. Tohle byla stinná stránka toho, že má někoho, kdo je schopen v ní číst jako v otevřené knize.
"Pokud chceš, abych přiznala, že se mi zamlouvá myšlenka někoho zabít, včetně mé zlé tety Morgany, tak dobrá, přiznávám. Ale to už jsem dokázala, že jsem ochotná zabít, když je to nutné."
"Ne bez námahy."
Lehce se zamračila. "To by nikdy nemělo být lehkovážné. vzít něčí život… i když někoho hrozného … to by mělo vyžadovat lítost a dokonce bolest. " Zhluboka se nadechla. "Nevěřím v pomstu, Cesare, ale věřím ve spravedlnost. Má tety vyvraždila celou mou rodinu a kdo ví, koho ještě. Pokud jsem tou, kdo s ní musí zúčtovat, pak to udělám."
Na dlouhou chvíli si ji prohlížel, zvláštní výraz ve tváři. "Začínám chápat, proč osud vybral tebe, Anno Randalová."