12. ledna, zasněná a přetažená...
Můj milý deníčku, je tu nový rok 2013. Mám takový pocit, že tento rok bude v něčem legendární, doufám, že se mé tušení vyplní ;).
Hned z úvodu bych začala největší peckou a to tím, že jsem dopsala knihu :D :D. Jupí, hurááááá!!! No tedy na jednu stranu fakt super, ale… Má to i své ale… Co teď? Teď mě sice čeká ještě oprava slangu, což je průšvih, přece jenom čecháčský slang se mi krapánek protiví, nejde mi to přes jazyk: „ To je hezkÝ.“ Brrr! Naskočila mi husí kůže, ale co no, o to bude ta kniha věrohodnější ;). Až se upraví slang a pravopis, tak budu hledat nakladatelství… To bude ta největší fuška, nejen něco najít, ale vůbec přesvědčit lidi, že ta kniha je dobrá a taky na ni mít ty prachy. Bojím se, že toto bude ten největší zádrhel. Peníze! Ty jsou všude, potvory… Toto mě nejvíce děsí, ale vždy to byl můj sen napsat knihu a posléze ji vydat, ta představa, že mou tvorbu někdo čte, je nádherná a ta kniha, na které je napsáno jméno autora: Sára Rejdová. Luxus!!! Jsem to ale snílek, představ si, že mám už i dokonce vymyšlený vzhled knihy a jaký bych chtěla odstín papíru a tu vazbu, žiji tou knihou. Nediv se mi, vždyť je to něco jako moje dítě, rok jsem s ní žila, prožívala jsem s ní její strasti a úspěchy, starosti, pikantnosti. Jako bych v ní žila. Popravdě je mi teď dost smutno, na jednu stranu jsem ráda, že už jsem knihu dopsala, jenže na druhou stranu se cítím neúplná, něco mi chybí. Chybí mi psát příběh hlavního hrdiny a nejen jeho. Nevím, jak bych ti to vysvětlila, možná to je trochu podobné platonické lásce. Přirostl mi prostě k srdci, ve všech postavách je něco mého, něco co je mi blízké. Popravdě, nikdy jsem žádnou knihu tak neprožívala jako tu mou. Ano četla jsem hodně knih, které mi trhaly srdce, ale já se přesně cítila tak, jak se daný hrdina cítil v mé knize. Popravdě ne jednou jsem u mé knihy brečela, jako kdybych to opravdu na místě prožívala. A na konci, když jsem psala poslední větu, říkala jsem si: „Může to takto vlastně skončit? Je to tak správně, dostanu čtenáře do stejné atmosféry, jako ji cítím já?“ Je to těžší, víc než jsem si myslela. Prostě mi to chybí, ale jedno vím jistě, jen tak se nevzdám, budu za knížku bojovat, jako by to bylo moje dítě! Samozřejmě tě budu o všem informovat. Jsem ráda za to, co mi kniha přinesla, mnoho nových lidí se srdcem na správném místě, se skvělou zapáleností, přineslo mi to i mnoho vědomostí, podívala jsem se do zákulisí hudby, poznala jsem spoustu kapel a dobré hudby, která není zas tak známá anebo je, ale já ji neznala. Kéžby se mi v knize podařilo vypovědět, jak je tato práce náročná, co všechno za tím stojí, kolik obětování. Nesnáším názory typu, že hudebníci mají bohémský život, ano na jednu stranu, ovšem nikdo nevidí už tu druhou, snad se mi to povedlo, snad! Bože dej, že se mi to povedlo a že nikoho v knize neurazím nebo já nevím co. Bože dej, ať se mi mé úsilí vrátí. Ne, nechci za to nic, jen ať se kniha v rámci možností vydá a najde si své příznivce. A když se mi vše splní, dopřej mi ještě něco, dovol mi knihu pokřtít, o tom se mi totiž snívá…
Dále bych zmínila divadlo a s ním prosincové tour, která bylo pohlceno nejen moderováním, ale i vystupováním všude možně a taky sem patří i natáčení silvestrovského speciálu. Divadlo se opravdu povedlo, až nad moje očekávání, taky jsem zažila super moderování v hotelu Černigov a hlavně na internátě, kde jsem si zahrála na chvíli na takovou blbku, která opravdu sklidila úspěch. Vše byla improvizace a zjistila jsem, že je to mnohem lepší, než-li mít něco nacvičené, to je totiž člověk v presu, kolik toho řekl a neřekl… Musím zmínit i vystoupení na jevišti na Střezině, kde jsme s Klárkou hrály Osudný Hřebínek, opět jsme byly pochváleny a požaduje se po nás repete, už se nemůžeme dočkat, jelikož se nám to taky moc líbilo, jen na co si nemůžu zvyknout, je divadelní osvětlení, přes které herec nevidí do publika a vidí jenom tmu, to mi trochu nevyhovuje. Jsem zvyklá vidět tváře lidí a pozorovat, jak na výkon na jevišti reagují, jestli se usmívají, pokyvují hlavou. To já mám ráda, ten kontakt s publikem, který mi na jevišti chyběl. Dále je na řadě Silvestrovský speciál, který se točil speciálně pro čtenáře, jakož tomu bylo i vloni. Popravdě krapek jsme sklidily společně s Týnkou kritiku, ale to bylo tím, že naši nadsázku někdo holt nepochopil. Byla to od nás taková ptákovina, která se nejen našim kantorům líbila, ale líbila se i čtenářům a známým, ale na youtube se našli i kritici, kteří nejenže byli sprostí, ale hlavně nás museli přesvědčovat, že jsme úplně blbé a trapné. Ať si myslí, co chcou, my se vyřádily a natáčení jsme si užily. A hlavně víme o lidech, kteří se smáli naší ironii, a o tom nám šlo ;). Poslední v pořadí byl recitál v tělocvičně veteriny, což mělo hlavně úspěch u kantorů a díky tomu se možná stanu moderátorkou plesu veteriny v Aldisu. Byla by to pro mě velká čest, jelikož tak velké podium a těch lidí, páni! Byla bych v sedmém nebi! Waw. Jenže není to ještě úplně jisté, jelikož to musí schválit maturanti a pochybuji, že to někteří adepti, kteří si představovali za moderátora Leoše Mareše, schválí. Ale můžu se za to aspoň modlit. Ale ta představa je parádní :D :D :D.
No dobrá konec snění, je tu realita a s ní ten hrozný ústav, kterému se říká škola :( . Jak já to tam poslední dobou nenávidím… Nenávidím, nenávidím, nenávidím, hnusí se mi to tam!!! Kdybych se nemusela ohlížet na docházku, kterou nás tak straší, tak bych si radši uhonila zápal plic, abych tam nemusela. Ať jsou důvody všelijaké, tak prostě už jen to, že mám spoustu písemek a uzavírají se známky a jsem silně v presu. Učím se pořád, jakožto celý rok, to bych přeci nebyla ani já, jenže nakonec to není to, co bych čekala. I když se učím a jsou i případy, že celý víkend strávím u matiky a chemie, tak mi vychází na vízo šílená známka, kterou jsem nikdy na vízo neměla… Jsem z toho fakt nervní. Cítím se tak nevzdělaná, tak blbá, tak debilní, že se mi z toho zvedá žaludek. Ale začínám se s tím krapek smiřovat, no tak budu mít samé jedničky a pak ty dvě hrůzy z těch odstrašujících předmětů. Logika, to není úplně mé gusto… No a co se týče mechanického šprtání, tak to mi poslední dobou taky nejde, jelikož jsem tak jako myšlenkami někde úplně jinde, jsem v tom svém světe nenormálních a často tam utíkám od reality. Pořád doufám a mám takový pocit, že už od toho světa nejsem daleko. No sním a přemýšlím o věcech, jak by mohly krásně dopadnout… Drží mě nad vodou naděje, že se mi to třeba opravdu povede :). Jen v pátek jsem hodila selhání organismu a omdlela jsem ve škole… Možná kdybych toho neměla tolik a spala víc než čtyři hodiny denně a měla chuť k jídlu a hlavně nezvorala tu písemku z matiky, na kterou jsem se do ranních hodin učila, tak by se to stát nemuselo… No což, stalo se. Už se nemůžu dočkat na pololetní prázdniny, které jsou sice jenom jeden den, ale v ten den je koncert UDG v Pardubicích, tak jedu a pořádně si vyplavím myšlenky endorfinem a euforií, do které mě jejich koncert vždy dostane. Je mi krásně, dobrá asi bych se nechtěla vidět, jak pařím a já nevím, co všechno, ale pořádně se vyblbnu a druhý den jsem plná energie a šťastná. Jak už jsem řekla několikrát, je to taková má značka heroinu… Tak už aby to bylo! Snad to do té doby přežiju… Musím si říkat: „ Známky jsou jen čísla, neříkají o člověku, jaký je a co v sobě nosí, jsou to jenom čísla na papíře, jenom čísla na papíře…“
Navždy Tvá Usoužená Puberťačka.
Recitace v tělocvičně Veteriny (Jaroslav Seifert - Vánoční píseň)
Silvestrovský speciál 2012 =P