Trenažér
Už odmala jsem si hrála na velkého řidiče, vozila jsem plyšové zvířátka z jednoho pokoje do druhého a řídila jsem nejen automobily, ale i těžké stroje jako vlaky, autobusy, traktory a letadla. Postupem svého dospívání jsem začala vnímat realitu takovou jaká doopravdy je, pomalu, ale jistě se z mých dětských očí vytrácel růžový povlak, s nímž vidíme svět velice jednoduše. A tak jsem si představovala, jak své děti osobním automobilem vezu do školky a do školy, jak z auta nakládám a vykládám nákup, jak svého manžela vyzvedávám z hospody, zkrátka a dobře vždy jsem si myslela, že budu vlastníkem řidičského průkazu skupiny B. Bohužel i u mě nadešel ten čas, kdy jsem dozrála jako niva ve vlhkých sklepích pokrytá plísní. Mé roky přibývají stejně jako ta plíseň a díky tomuto mikrobiálnímu procesu jsem se dostala do krutého světa dospěláků a v tom okamžiku přišla i ta ona chvíle, kdy dospělý člověk plní své sliby v činy, musela jsem získat řidičské oprávnění…
„Hele to je úplně v pohodě, nemáš se čeho bát!“
„Jo? Seš si jistá?“ Nevěřícným a nejistým hlasem jsem se tázala své spolužačky.
„No jasně. Hele asi takto. Jsem si celou dobu na trenažéru z toho dělala srandu. Jela 140 km/ h, jezdila v protisměru, projížděla na červenou a kolik aut a chodců jsem srazila! Ha! To byl prča. Věř mi!! Slib mi, že se z toho nebudeš stresovat!“
„No pokusím se o to. Ale víš, já mám strach, abych jim to tam nějak nerozbila. Neutrhla řadící páku, nezlomila klíček v zapalování a…“
„Klídek jo?!“ zarazila mě Klára. „Stačí pár hodin trenažéru a jsi na antidepresiva. Vzpamatuj se!“
„Já vím, že je to pouze trenažér, ale co potom v autě? Udělám jedinou chybu a je po mě a kdyby jenom po mě. A Hradec má tolik šílených křižovatek, které jsem v životě v Krnově jako spolujezdec s mámou nemohla vidět, jelikož po celém Krnově jsou dva kruhové objezdy a jeden semafor.“
„No tak to už je horší, ale ber to tak, že řidičák zvládli i jiní blbci, tak proč ne ty?“ Ano a přesně s těmito slovy mé spolužačky, která se snad ani stresovat neumí, jsem vešla do místnosti, kde stálo něco jako rozebrané auto na skládce, vstoupila jsem na první hodiny trenažéru.
„Jaké máte doma auto?“ Tak zněla první záludná otázka mého učitele jízdy pana Smutného a já byla v pasti.
„Žádné.“
„Prosím?“ Smutný se zděsil a zesmutněl natolik, že dokonale dělal čest svému příjmení. „Jak je to možný? Slečno, chtěl bych vás upozornit, že žijeme v 21.století a ne v pravěku.“
„No víte, my měli auto, ale teď už nějaký ten měsíc žijeme bez něj.“ Musela jsem svou rodinu očistit od špíny, která nás označila za neandrtálce.
„To musí být hrozný, to si ani neumím představit, jaký to je žít bez auta a co to bylo za auto?“
„Škoda Fabie.“
„No žádná sláva a jak děláte velký nákupy bez auta? To mě opravdu zajímá.“ Připadala jsem si jako u výslechu.
„Půjčíme si od známých.“
„A ti mají co za auto?“ A bylo to tady, jeho zvědavost mě přivedla k úvodnímu trapasu.
„To já nevím, já se v tom nevyznám.“ Smutný na mě hodil výraz typu: to snad nemyslíte vážně ženská. „Ale je takové velké, řekla bych, že rodinné.“ Ovšem ani tímto popisem jsem si jeho náklonnost nezískala a jeho výraz byl čím dál hrozivější. Přiznám se, že můj mozek rozlišuje silniční dopravní prostředky v této rovině: limuzína, autobus, trolejbus, auto, jinak v tom rozdíl nevidím. Jestli je to škodovka či Porsche, to už jde vážně mimo mě, mé starosti a hlavně zájmy.
„Už jste někdy řídila auto?“
„Prosím? Jak jsem mohla řídit auto, když ještě přeci nemám řidičák?“ Náš rozhovor s podobal komunikaci dvou blbečků na dvorečku. Dobře jsem věděla, jak to myslí, ale nechala jsem učitele trochu vydusit.
„No, vy jste nikdy neseděla za volantem?“
„Ne! Jak bych mohla?“
„ Aha.“ Pan Smutný byl podrážděný a jediné, co mi posléze řekl, bylo: „Jen doufám, že nebudete stejné kopyto jako je váš nejmenovaný kolega, protože další kopii této lidské řidičské stvůry by mi způsobilo selhání myokardu.“ Já hlasitě polkla a tiše doufala, abych nebyla stejná zrůda jako můj neznámý kolega.
Zasedla jsem k volantu a mé poměrně dlouhé nohy mi zavazely úplně všude, tak utísněná se snad necítila ani Matylda v dusidle. Dobře jsem věděla, jak se sedačka posunuje dozadu, ale nevěděla jsem, jestli si můžu sedačku posunout a jestli to vůbec na trenažéru jde. Smutný v nedohlednu, hned poté, co ovladačem mačkal na čudlíky a na monitoru naběhl nějaký program, prostě zmizel.
Když přišel, nadešla ona situace, kdy jsem zjistila, že jsem asi úplně nemožná. „Ženská! Proč nejedete?“
„Kam?“ Bylo jediné, co ze mě inteligentně vylezlo.
„Proboha, nastartujte a jeďte!“ Z mého výrazu mu nejspíš došlo, že vážně nevím jak. „No šup! Tak nastartujte, zařaďte jedničku a jedem.“ Ano, otočila jsem klíčkem v zapalovaní a velmi ztuha jsem řadící páku dorvala k číslici jedna. Ovšem byla jsem si vědoma, že tyto gesta mi k jízdě stačit nebudou, už ten fakt že se imaginární auto nepohnulo z místa. Musela jsem použít ty pedály pode mnou, jenže já nevěděla který je který. Hm, spojka, plyn, brzda. Super! Vím, velké kulové!
„Ženská, tak jak to jde? Vy jste ještě nevyjela?“ Měla jsem sto chutí začít na něj ječet, ale jelikož já křičet neumím a hlavně je mi to proti srsti, ovládla jsem se a se zoufalstvím jsem směrem k němu mekla: „Prosím vás, mohl byste mi říct, jak dosáhnu toho, aby se stojící těleso, v našem případě auto, dostalo do pohybu? A mohl byste mi sdělit, který pedál je na co?“
„Vy jste fakt úplně mimo, to vysvětluje, proč jste místo plynu šlapala na brzdu.“
Po deseti minutách, kdy mi bylo velice stroze a rychlostí blesku sdělen přece tak jednoduchý návod k řízení automobilu, jsem asi půlhodiny trhala řadící páku z jedničky na dvojku, z dvojky na trojku, z trojky na čtyřku a na pětku a pořád dokola. Já měla po pěti minutách mozoly po celé ruce a mé nervózní prsty se začaly klepat a vlhnout. Když jsem v tomto stylu pokračovala další tři minuty a já konečně rozjížděla auto a zastavovala na určených nalinkovaných čarách, tak pan Smutný konečně přišel na to, co jsem celou tu půlhodinu řazení dělala špatně. Šílený řev, řev při řazení mě prozradil.
„Proboha ženská, co třeba takhle spojka?“
„Jaká spojka, co s ní?“ Popravdě už se mi v koutku oka začalo tvořit cosik mokrého a slaného.
„Když řadíte, tak současně mačkáte i spojku!“ I tuto informaci mi zapomněl někdo sdělit. Řekl mi, že spojku mám používat pouze když startuji, na řazení s kamarádkou spojkou jsem nebyla upozorněna.
Po hodině šaškování a pocitu, že se chci okamžitě zahrabat a roky nevylézat. Po trhaném řazení a prudkém brzdění a neustálém hlášení odporného uječeného ženského hlasu vycházejíc z repráků, že jsem v protisměru a že jsem najela na obrubník. A po pár sražených chodců přišel Smutný navolit mi novou silniční situaci, kde jsem se měla naučit zatáčet. Následovaly tedy prudké zatáčky do kopce a z kopce a protivné kruhové objezdy. Smutný odešel a já opět zůstala s tímto ďábelským strojem v místnosti sám na sám. Na jednu stranu jsem to uvítala: Jen běž, aspoň neuvidíš, že jezdím jako lemra. Ale na druhou stranu jsem myslela, že umřu: Bože, který krypl vymyslel příkopy a zatáčky?
V životě nikdy jsem nehrála žádnou videohru či počítačové slátaniny, proto jsem nemohla tušit, že mi bude tak mizerně. Fakt, že mi to do prudkých kopců nespočetněkrát zdechlo a já se potila jako v sauně, to pomíjím, že jsem nevěděla, jak se do kopce rozjet, abych nejela do zadu z kopce dolů, to je také vedlejší, že mi nohy trnuly, až jsem v nich cítila mravenčení a kolena jsem měla zaražená až v té nejhlubší díře, budiž, ale ty zatáčky pro mě byly osudné…
Když jsem jela z prudkého kopce dolů a já vůbec nedržela nohu na plynu a i tak má rychlost dosahovala 100 km/ h, absolutně mě nenapadlo, že existuje i brzda, zde nadešel okamžik, kdy se mi zvedl žaludek jako na horské dráze v lunaparku, v zábavném parku, který ze srdce nesnáším. Můj žaludek křičel a obličej se podobal odrazu zelené obludy Grinche. Hlavně se nepozvracej, ty monitory byly dost drahé a trapas si nesmíš dovolit! Honily se mi hlavou dost kruté myšlenky, co by se mohlo stát a co nesmím dopustit, aby se stalo.
Vše dovršil kruhový objezd, z kterého jsem se ani za boha nemohla vymotat, jezdila jsem pořád dokola, motala jsem se jako můra v lampě. Neuvěřitelně se mi točila hlava a ze všeho se mi stal jeden velký flek. Chytla jsem se za hlavu a čekala, co přijde. Chvílemi před očima tma, chvílemi zrnivé obrazce, poté milion políček něčeho neidentifikovatelného, měla jsem tu čest vidět jako moucha, a nakonec příchod pana Smutného a jeho nádherné zbožné tři slova: „Pro dnešek končíme!“
Jako nekoordinovaný pohyb opilce s třemi promilemi v krvi jsem vystoupila, vzala si mikinu, řekla jsme mu, že ke škole hodit nechci, že dnes mám divadlo, i když jsem jej neměla, a místo toho šla na internát, ulehla do postele a modlila se, ať do toho pekelného stroje už nikdy nemusím. Po jednom prášku kinedrylu a ibalginu a čtyřech hodinách tvrdého spánku jsem nad sebou tak přemýšlela a došla k závěru, že řízení automobilu mi nejspíš nebylo souzeno a že jízda na kole nebo pěškobusem není vůbec k zahození. A být jedna z desítek, co nevlastní řidičský průkaz, je mnohem větší frajeřina, než-li být jedna z milionů, který jej vlastní. =P
Komentáře
Přehled komentářů
Já věřím, že to ale nakonec dáš i přes toho otravného chlapa. Bude to pro tebe výzva. Já sama si ani neumím představit sezení za volantem a strašně se bojím, ale věřím že to nějak dám- když to dali větší blbci ;-)
hezké
(Bublushka, 22. 9. 2013 17:45)