3. srpna, ztracená v inspiracích
Můj milý deníčku, začal srpen a já jsem opět ve skluzu, řekla bych, že v mnohem větším něž-li jsem byla na začátku července. Co na to říct, snad jen, že jsem v té nejtemnější díře. Když si vzpomenu, co jsem všechno měla v plánu na prázdniny, tak se mi jen protáčí panenky z toho, kolik jsem toho nestihla a už nestihnu.
Na začátku prázdnin jsem byla velmi cílevědomá, chtěla jsem se zdokonalovat v anglickém jazyce, chtěla jsem přečíst celou povinnou četbu a udělat si celý čtenářský deník, také jsem chtěla přečíst nespočet knížek pro mé potěšení. Jediné, co ze svých prázdninových předsevzetí plním je psaní knihy, sport, zvířata, vymetání festivalů a občas se poštěstí i menší přivýdělek. Ale všimla jsem si, že dělám dalších milion aktivit, které jsem v plánu vůbec neměla, ale bohužel patří k rodině a domácnosti. Myslím tím uklízení, hlídání svých mladších bratrů, vaření, sklízení ovoce a já nevím čeho všeho, co si máma pro mě vymyslí. Zkrátka a dobře máma neumí pochopit, že mám na práci i jiné věci, vždyť jsem přeci ještě dítě a své sny si mám plnit až budu dospělá. Ovšem já jsem jiného názoru, myslím si, že až budu dospělá, tak už bude pozdě. A vzhledem k okolností, to věkově bude už za rok.
No nic, tak trochu jsem zde prozradila domácí dilema. Ovšem teď jsem v jednom kole. Narodili se nám jehňátka a ty matka nepřijala, takže je musím co dvě hodiny chodit dokrmovat a to i v noci a nejsem vůbec vyspaná, do toho dělám těch milion aktivit denně. Připadá mi, že se ze mě stává robot. Naspím tedy čtyři hodiny denně, vstanu, jdu krmit jehňata, jdu uklízet, jdu krmit jehňata, jdu psát, jdu vařit, jdu krmit jehňata, jdu psát, často i spát, jdu krmit jehňata, jdu většinou jezdit na koni, jdu krmit jehňata, jdu běhat a venčit současně psa, jdu krmit jehňata, jdu psát, jdu krmit jehňata, ve dvě ráno jdu tedy konečně spát. Často se mi během dne stane, že usnu v sedě s kávou v ruce. Fakt mazec!
No, dost z mého harmonogramu, zpět k mé spisovatelské činnosti. Jsem ztracená v iluzích, jsem ztracená v inspiracích, jsem ztracená v mužích? Teď to asi vyznělo blbě. Ovšem je to tak, má hlavní postava je kluk, celé kvantum postav mé knihy jsou odlišného pohlaví než jsem já, což je možná jeden z největších zádrhelů. Pořád mám strach, aby v knize nebylo poznat, že klučičí postavu píše ženská, někdy musím napsat takové věci, že mi krev proudí do mozku a já rudnu. Také jsem přišla na to, že aby má kniha měla trochu grády, tak by tam mělo být takové to ono vzrůšo a já zjistila, že o tomhle nějak neumím psát. Nezbývalo mi nic jiného, než-li navštívit tak zvanou růžovou knihovnu a po první kapitole jsem dostala málem posttraumatický šok. Když jsem obsah knihy rozdýchala, tak jsem si onoho spisovatelského úchyla na netu vyhledala, byl to starý tlustý dědula s fousy jako Krakonoš. Zatím úspěšně vzrůšo ve své tvorbě oddaluji. Jsem zvědavá, kdy se k němu dokopu.
Dalším problémem v mé tvorbě jsou drogy! Takový celkem světový problém, ale k životu kapelníka to patří, co jsi budeme nalhávat. Každý mi dává jednoduchou radu: Zkus to a uvidíš, jaký ti to vyvolá stav. Fakt vtipný. Stejně se domnívám, že kdybych si něco dala, což v žádném případě nemám v plánu, tak bych si na druhý den ten stav stejně nepamatovala a tím pádem ho nesepsala. Já bych spíš potřebovala ten stav vypozorovat, sledovat ty lidi oblblé kokainen, LSD a tak různě. Jsem asi fakt střelená, ale ono to psaní zase není taková sranda.
Dále mi tak nějak nejde v knize vyjádřit smích v přímé řeči. To mám jako napsat: Ha ha ha, nebo cha cha cha? Vždyť to je jak v té pohádce o Šíleně smutné princezně. Prostě tohle nepřipadá k úvahu a napsat jen za přímou řečí smějeme se, mi přijde chabé, ale to už je věc druhá. Poslední dobou mi jde to psaní hrozně pomalu, mé skóre je 230 stránek, fakt slabota. Mám strach, že to nikdy nedopíši. Čím dál jsem blíž k cíli, tím víc mám strach. Mám strach z kritiky, mám strach z mnoha faktorů. Jednak mám strach, že má práce, kterou už několik měsíců trvá nebude poslána dál, prostě ji nikdo nevydá. A když bude poslána mezi lidi, tak mám strach na názory lidí, co mi s knihou určitým způsobem pomáhali, co od toho něco očekávali a nakonec zjistí, že mé dílo je fraška, což se stát může. Mám strach, že mě třeba můžou určití lidé zažalovat, jelikož používám některé texty některých kapel, jsou to většinou kapely, které ukončili svou aktivitu, ovšem i tak. Ale já zkrátka ráda rozebírám texty písní a myslím, že to do mé knihy patří a abych si sama něco skládala, tak to nepřipadá k úvahu. Někdy mám pocit, že bych to měla vzdát, radši nepsat, ale teď po několika schůzkách s báječnými lidmi si to dovolit nemůžu, určitým způsobem to těm lidem dlužím, i kdyby mé dílo bylo sebeblbší. Tady jsem došla k faktu, že se opravdu potkávám se zajímavými lidmi z hudební branže, kteří mi moc pomohli a když jsem je oslovila, tak se semnou i sešli, což je z jejich strany obrovská ochota. Těm dotyčným děkuji, však oni budou vědět.
Dozvídám se spoustu reality z hudební branže a zjistila jsem, že jsem asi hodně naivní člověk. Vždy jsem žila v představě, že jsem pohlcena realitou, nikoli naivitou, ale mýlila jsem se. Je ve světě ještě tolik toho schovaného, že by se mnozí občané ještě divili. Někdy mě to zamrzí, ovšem beru to tak, jak to je a zatím mě ještě nic od psaní neodradilo, tak doufám, že to dopíši. Vlastně musím, jelikož jsem se s bráchou vsadila, že do října budu mít 400 stránek a když ne, tak mu musím koupit lego, ale když já vyhraji, tak bude vynášet plasty místo mě, což je výzva, jelikož tuhle činnost úplně nesnáším. Tak pevně doufám, že mě pohltí múza a konečně se vysekám z toho bolavého spisovatelského bloku.
Co se herecké činnosti týče, tak ta teď momentálně v klidu spí. Na vedlejší roli do filmu Tiket to heaven mě nevzali, ovšem měla bych od září nastoupit jako kompars, tak snad se to podaří, hrozně se totiž těším na tu zkušenost. Jinak jsem silně herecky nevyblbnutá a tak si povídám se zrcadlem a představuji si rozhovory třeba s Obamou, kde s ním jakože řeším hladomor v Africe nebo s Pipi dlouhou punčochou, což s ní řeším, jaké barvy punčoch ji nejvíc sluší. Taky přemýšlím, jak trochu opepřit můj blog nějakým videem, mám spoustu nápadů, ale nějak je nemůžu vyventilovat ven. Ale to musí přijít spontánně, přesně jako psaní mé knihy. Uvidí se.
Co ti budu povídat, půlka prázdnin zamnou a já už mám vrásky ze školy, ale současně vrásky z mých mladších bratrů. Samuel je totiž v prvním stádiu puberty, je mu osm, a začíná mě špehovat a ptát se na hodně blbé otázky. Taky má přiblblé kamarády. Jeden mi sdělil, že vůbec nevypadám na středoškolačku, jelikož mám malé kozy. Málem jsem spadla ze židle. Naštěstí mám ještě Olivera, který je stále nevinně roztomilý a pomáhá mi venčit šneky, i když teď pořád brečí, jelikož si s ním Samuel nechce hrát. Ach jo, někdy mi opravdu přijde, že jsme rodinka magorů. Mimochodem v neděli se konečně po dvou měsících oslaví mé narozeniny. Tady se ukazuje, že jsem opravdu v jednom kole. Ale díky brigádám, kde jsem hlídala koně, pak psy, jsem si vydělala na školné a na festivaly, a tak si nemůžu stěžovat. Jak se říká, práce šlechtí.
Budu muset končit. „Ovce béči a ta mladá je asi hluchá nebo neumí zvednout svou řiť, aby s tím něco udělala,“ tohle prosím jsou slova naši nepříjemné devadesátileté sousedky. Už opravdu musím končit, nebo na mě pošle ochranu zvířat, vyděračka.
Měj se famfárově.
Navždy tvá Usoužená puberťačka.
Raní krmení s Giny, stává se ze mě ovčí máma
Oliver venčí šnekouny
Lugy chce jít ven =P
Takhle to vypadá, když jsem s inspirací v koncích
(ta skelnička od vína mluví za vše)