Den devátý - proti toku času
Je brzičko ráno, ještě před osmou a my se místním autobusem kodrcáme lesnatými kopci směrem na Campulung. Silnice se šplhá mezi vlídnými kopečky, po levé straně mezi skálami poskakuje stříbřitý potok. V údolích je ještě ranní stín a kdesi nahoře se klene pomněnkové nebe. Autobusem vyhrává jakási rumunská lidová muzika. Míjíme koňské povozy a pastevce ovcí a krav, v kopcích stulené vísky s malovanými kapličkami, studny s hrníčky a džbery položenými na ostění stejně jako před staletími. Tohle je srdce Vladova kraje a tepe si svým tempem úplně stejně jako kdysi. Campulung je napohled obyčejné, v zelenavých kopcích stulené město. Je tu vlídně a starosvětsky, tak trochu jak v nějakém našem českém lázeňském městě. Klasicistní architektura, spousta zeleně a čerstvý, svěží vítr z hor. Kupujeme si jídlo a míříme opět stopovat. Až později, v autě cestou do Curtea de Argeş mi dochází, že Campulung bylo prvním hlavním městem středověkého Valašska a že nás řízením náhody nebo snad osudu? naše pouť provede nakonec všemi hlavními městy tohoto knížectví. Naši dobrodinci, které jsme si stopli, je parta veselých, pohodových elektrikářů, kteří míří do Piteşti. Slíbili, že nás vezmou na křižovatku, odkud si určitě něco do Curtey chytíme.
„A kam dál, poutníci?“ vyzvídají.
„Chceme vidět Poienari,“ doluje ze sebe Luboš slovíčka.
„Hmm…zajímá vás historie?“ pokyvují a usmívají se. A tahají z nás další informace. Odkud jsme, co už jsme viděli a jak se nám tu líbí. Pak jeden z nich zvedne telefon. A my s rostoucí nevírou posloucháme jeho hovor. Na rumunštinu už jsme si zvykli natolik, že pochytíme, o čem je řeč. Brady nám padají pod sedadlo. Ten dobrý muž zavolal svým kolegům, kteří právě v této chvíli vyjíždějí z Piteşti do Curtea de Argeş. Prý na nás počkají na křižovatce a vezmou nás až do cíle. A opravdu. Na křižovatce stojí stejné modré auto s partou řemeslníků rozesmátých jako ti naši. „Tak vám je vezeme,“ smějí se na své kolegy naši dobrovolní taxikáři. Loučíme se, hned několikero rukou se vztáhne po mém batohu, abych se s ním náhodou nemusela vláčet byť jen centimetr. Máváme, když s přáním šťastné cesty vyrážíme do Curtey. I naši druzí řidiči jsou stejně báječní jako ti první. Vysadí nás hned pod klášterem a ochotně vysvětlí, kudy pak ke knížecímu dvoru a jak si chytit odvoz nahoru k poienarské citadele.
Bělostný kostel kláštera v Curtea de Argeş svítí mezi stromy jako drahokam. U vchodu je pokladna. Platíme a paní v pokladně nám kdožvíproč místo vstupenky vnutí každému do ruky 2 svaté obrázky. Snažíme se jí vysvětlit, že si žádné zatím kupovat nebudeme, že si vybereme nějaké, až půjdeme zpátky a chceme je vracet. Razantně nám je vtlačí zpátky do ruky a tak zvláštně se usměje. „To je dárek. Ochrana před vším zlým.“ Třeba to tu takhle dávají běžně, napadne mě. Ale hned vzápětí se přesvědčím o tom, že ne. Všichni ostatní dostávají normální papírové vstupenky. Jen my ne. Když odcházíme, paní za pokladnou nám věnuje dlouhý pátravý pohled. Napadá mě, čemu všemu z našeho rozhovoru, který jsme vedli, proplétajíc se mezi pulty s knihami a suvenýry, asi rozuměla a svaté obrázky v ruce najednou dostávají úplně jiný význam. I paní Lucia v Braşově nám s vážnou tváří kladla na srdce, abychom na Poienari raději nespali. V chladivém, šerém kostele je spousta lidí. Však je tu také hrobka rumunského krále Carola a jeho manželky a leží tu hned několik valašských knížat. Tiše obejdu všechny kamenné sarkofágy a z přítmí svatostánku vyrazím zpět do slunečního jasu. Od chvíle, co jsme stanuli na půdě tohoto města jsem nesoustředěná, roztěkaná a tak trochu jako ve snu. U kostelní zdi jsou dva obrovité sudy s vodou. Nabíráme si do lahve a míříme do starého kostela, tmavé stavby porostlé břečťanem. V chodbě stařičká řeholnice prodává svíce. Luboš si nakupuje a jdeme ven, poprosit o boží přízeň pro naše blízké.
Širokou třídou, stíněnou překrásnou alejí, plnou kaváren a obchodů, míříme ke starému knížecímu dvoru. Kostelík ze světlého kamene za zdí vypadá jako z cukru. Jsme tady. Z dvorce toho mnoho nezbylo. Jen pár zdí v trávě. Jenže to bych nebyla archeolog, abych za pár kameny nedokázala vidět původní stav. A tak se jen zhluboka nadýchnu, rozhlédnu se, zavřu oči a v jedné jediné závratné vteřině přeskočím pět set let. Mysl automaticky z trosek znovu staví budovy, plní dvůr lidmi, koňmi a zmatkem. Je tu krásně a domácky. Pro sebe se usměju a otevřu oči. A vykročím ke kostelu, znovu zpátky ve své době. Stařická průvodkyně je bez sebe nadšením, že konečně přišli nějací turisté a se zaujetím nám roztomilou směsí němčiny a rumunštiny vykládá o zdejším dvoru a kostelu. Interiér je setmělý, příjemně chladný, s prastarými freskami v uklidňujících, jemňoučkých odstínech a hlavně krásně, osaměle prázdný. Průvodkyně se vrací ven a nechá nás pokojně rozjímat.
Z Curtey vyrážíme totálně přecpaným mikrobusem, který míří do Arefu. Cetatea Poienari, ukazujeme mladičkému řidiči. Vážně pokyvuje a pak na nás něco spustí rychlým přívalem rumunských slov. Pochopíme, že nás tam odveze, i přesto, že tam oficiálně vůbec nejede. Ačkoliv je v autíčku devět míst, nás se tu tísní čtrnáct a v zavazadlovém prostoru ještě dědoušek a kosa. Tranzit si funí, až se na křižovatce bojíme, že už se nerozjede. Ale jo. Řidič je na nadměrný náklad zřejmě zvyklý a tak už za chvilku statečně šplháme mezi první kopečky fagaraşského předhůří. Cestující postupně vystupují, až tu zůstaneme sami jen s jednou paní. Ta cestuje do Arefu, ale mladík za volantem jí vysvětluje, že nás nejdřív doveze pod pevnost a pak teprve ji domů. A paní, místo aby se zamračila, se na nás jen vlídně a chápavě usměje. Průzračná Argeş už nám nějakou tu chvilku ubíhá po naší pravici. Teď zabočíme podél řeky a nalevo až u nebe se objeví hrad. Nikdy jsem tu nebyla, ale jsem si jistá. A skutečně. Předaleko nahoře se vyhoupnou jasné cihlové zdi na koruně kopce. Rozbíjíme tábor u stánku pod schody. Vybalujeme jídlo a dáváme si k tomu vychlazené pivo. Obědváme vydatně. Čeká nás dlouhá pouť s plnou bagáží až nahoru. Okolo obcházejí psi a pod nohy se jim motá tak sotva tříměsíční čistě bílé štěně. Chce si hrát a slečna ze stánku ho opatrnými gesty zve k misce s čerstvou vodou.
Cesta lesem je dlouhá a neskutečná. Dvacet kilo na zádech a vedro způsobí, že ji vlastně vůbec nevnímám. Schody, schody, srdce až v krku a pálení na plicích. Až les přede mnou zesvětlá a mezi stromy se začervenají cihlové zdi. S posledním dechem se skládám ve stínu pod posledními schody. Kastelán je ale nevlídný jako deštivé ráno, a o tom ,že by se tu snad dalo přespat, není ani řeči. Nepomáhá nic. Vysvětlování, prosby ani pokus o úplatek.
Vstupujeme za bránu a pak někdo někde vypne čas, jak když luskneš prsty. Je jen vlídné, hřejivé místo v náručí kopců, pozlacené sluníčkem, pohlazené voňavým horským větrem, dýchající celou škálou emocí. Láskou, vírou, domovem, nadějí, klidem. A ještě něčím. Něčím, z čeho se bůhví proč ježí vlasy v zátylku a po kůži vzdor horkému odpoledni přebíhá mráz. Je tu nádherně. Místo nadevše milované, opatrované. To šeptá každý kámen, každá cihla. A my se s radostí necháme tou atmosférou unášet. Sedáme si v hlásce a až dloužící se stíny nás proberou z toho blaženého bezčasí. Za cenu do krve sedřených prstů smývám z jedné z cihel čerstvý nápis fixou, který tu odpoledne zanechaly dvě úplně pitomé Američanky, evidentně členky nějakého ulítlého upírského spolku a vedu bezeslovný monolog o tom, co by za to zasloužily. Jako archeologa mě to hluboce uráží a bolí z toho u srdce. Jak prohlásil náš milovaný profesor, kterého jsme měli na Archeologii hradů: „Mým povoláním je jezdit po hradech a plakat.“ V tuto chvíli přesně vím, co měl na mysli. Taky je mi z těch poničených, počmáraných cihel do pláče. Luboš se mě snaží rozveselit. Kde se vzal, tu se vzal, v chodbě se objevil pes. Posadí se v okraji bašty a sleduje nás téměř lidským, napolo přísným, napolo zvědavým pohledem. Poslední turisté odcházející z hradu ho musí obcházet, ale pes se po nich ani neohlédne. Za námi se ale otočí, když kolem něm procházíme ven a ještě kus cesty nás sleduje zvědavýma očima.
Smutně scházíme po křivolakých schodech a mě je stále do breku. A tak pláču. Pláču nad poničeným hradem, pláču, že neuvidím zapadat slunce z hradních bašt. Vypráví se, že hradní pán, legendární kníže Dracula, stále za jasných nocích obchází své milované sídlo a je nemálo těch, které vyděsil natolik, že uprostřed noci odtud utekli s hysterickou hrůzou. Já ale bohužel svou odvahu v tomto ohledu nevyzkouším, ačkoli jsem si před odjezdem slibovala, že přespím v portálu přímo u knížecí ložnice a případnou návštěvu ustojím s co největší ctí (tzn. že neuteču, pokud by se opravdu přišel podívat).