Graenino útočiště

Ráno je sychravé a zamlžené, a budík, který mi před chvilkou, nastaven na sedm hodin deset minut, zazvonil, bych nejraději vyhodila z okna. S tichým nadáváním se sunu do koupelny spáchat ranní hygienu. V osm máme sraz dole v jídelně na snídani, okolo půl deváté bychom už chtěli vyrážet do města. Stíhám to akorát, Denča se kdesi v koupelně ještě šlechtí. Ani Kristýna s Dianou zatím nedorazily a tak snídáme s Alešem a Renatou jen ve třech. Aleš jen vrtí hlavou a kouká na hodinky, plán vyrazit v půl deváté se pomalu ale jistě hroutí. Naštěstí je snídaně dobrá a bohatá, takže nálada se nijak zásadně neztrácí. Nabíráme si na talíře hojně uzenin, párečky, smažená vejce a volská oka a snídáme v klídku. Denča přichází za chvíli a holky okolo čtvrt. Jsou tak trochu podmračené, tudíž je Renata podezírá, že se hned ráno stihly porafat.

Původní plán vyrazit v půl deváté skutečně nevyšel, ale o čtvrt hodiny později už jsme poslušně nastoupeni před hotelem. Kalné ráno se začíná probírat, světlou mlhou opatrně prokukují první paprsky slunce dokazující, že i dnes bude krásné počasí.

Prvním a nejdůležitějším úkolem je koupit lístky na metro. Na naší stanici se poněkud bezradně rozhlížíme. Máme jít do trafiky? Je tu někde okénko, kde prodávají přímo lístky? Aleš bleskurychle zmizel kamsi na průzkum. A za chvilenku se vrací s tím, že u schodů dolů do metra je budka, kde postarší paní prodává jízdenky. Víme ,že chceme koupit balíček po deseti kusech, který vyjde levněji, ale samozřejmě si o to nedovedeme maďarsky říci. Kristýna velmi optimisticky zkouší, zda paní v kukani nevládne některým ze světových jazyků. Jak jsem předpokládala, a jak mě také zkušení harcovníci po této zemi varovali, nevládne. Jsme v koncích, netušíme absolutně, jak prodavačce vysvětlit, co chceme. Okolo projde pár lidí, kupují si lístky.

„Potřebujete pomoc?“ ozve se najednou za našimi zády velmi slušnou angličtinou. Obrátím se. Za námi stojí mladý a dle mého soudu velmi hezký tmavovlasý Maďar a usmívá se od ucha k uchu. „Řekněte si, já vám všechno přetlumočím.“

Je tohle možné? Ten sem snad spadl z nebe. Kristýna vysvětluje, co potřebujeme, on poctivě a trpělivě překládá. Problém vyřešen. Balíček si kupujeme do dvojice a já doufám, že takovéhle posly v pravou chvíli budeme potkávat celou dovolenou.

Většina názvů maďarských stanic je stejně nečitelná jako celá jejich řeč. Naštěstí vystupujeme na té jedné z mála, které rozumíme, na Juraj Deák tér. Zastávku si podle toho, jak nám zní v hlášení, okamžitě přejmenováváme na „Dárek“ a vydáváme se dobrodružství vstříc. V budapešťském metru jezdí ještě pořád staré sovětské vagony s původní úpravou interiérů dvou řad sedadel při stěnách naproti sobě. My dříve narození zavzpomínáme na starší časy pražského metra a než se nadějeme, vystupujeme. Odháním několik prodejců vyhlídkových jízd a nahoře se rozhlížíme po našem prvním cíli – bazilice sv. Štěpána. Znovu odháníme prodejce okružních jízd a po chvilce ostré chůze už před sebou vidíme kus baziliky mezi domy.

Je monumentální, přesně tak, jak se psalo v průvodci. Obrovský klasicistní chrám ze světlého kamene, s mohutnými sloupovími a obrovskou kupolí věže. Kdoví proč jsem si ho vždycky představovala gotický, se štíhlým profilem krajkované věže proti kobaltově modrému nebi. Jenže není. Podsaditý klasicismus se spoustou sloupů činí hmotu chrámu opticky možná ještě mohutnější než je tomu doopravdy. Obcházíme ty tuny kamene a hledáme vchod. Před monumentálním sloupovým portálem  na ploše neméně monumentálního náměstí se hromadně i jednotlivě fotíme. Jak je Alešovým dobrým zvykem, opět se kamsi vypařil a za chvilku se někde zjeví s úlovkem nových fotografií chrámu i zákoutí, kterých by si jiný nevšiml a bez ohlédnutí by prošel kolem. Na druhé straně náměstí je malý krámek se suvenýry. Denisa tam zapadne a my ostatní po chvilce také. Nakoupíme standartně pohledy a protože se před vchodem potkáváme úspěšně s Alešem, můžeme jít dovnitř baziliky. V průvodci se píše, že interiér je poněkud ponurý, mně to ale vůbec nepřijde. Možná proto, že už jsem viděla mnohem šeřejší a ponuřejší svatostánky. Rozmáchlé fresky na stropech tonou v příjemném pastelovém přítmí, celý kostel je laděný do sladkých tónů starorůžové, béžové, smetanové a zelenkavé. Je to velmi uklidňující. A se svým odhadem jsem měla pravdu. Zevnitř chrám vypadá daleko menší a útulnější než zvenku. Předčítám polohlasem z průvodce a nenápadně celou skupinku vedu nalevo dozadu ke kapli. Tady spočívá ta největší vzácnost.

V pozlaceném relikviáři tu uchovávají ruku svatého Štěpána, prvního uherského krále. Vejdeme dovnitř. Aby do vitríny s relikviářem bylo vidět, je třeba hodit do kasičky 200 forintů. Návštěvníci, kteří přišli těsně před námi už to učinili a tak se můžeme nerušeně kochat také. No…tedy…kochat. Jak kdo. Zatímco já bych se tu maličkou, seschlou, v pěst zaťatou ručku, ozdobenou zlatem a drahým kamením nebála třeba i pohladit, naše omladina zírá do proskleného gotického relikviáře značně vyjeveně a s notnou dávkou děsu a znechucení.

„To..to..je…ruka?“ vydoluje ze sebe po chvilce poněkud šokovaně Diana.

„Hmm…ruka…no a?..“ pokrčím rameny.

„Fůůůj…“ vyjadřují svůj názor jednoznačně Týna s Diou.

„A proč ji tu tak maj?“ zvítězí v Dianě zvědavost nad odporem. Několikaslovně holky seznámím s milým středověkým zvykem ukládat si kousky svých světců do posvátných schránek v kostelích po celém světě a Aleš přidá k dobru zábavnou, byť lehce morbidní pravdu o tom, jak ve snaze vydávat za pravý ostatek kdeco, měli by někteří světci končetin jak chobotnice. Světlo v relikviáři zhaslo. Protože si ruku svatého Štěpána nikdo z nás nestihl pořádně vyfotit, házíme i my do kasičky forinty a absolvujeme další minuty nadšeného i poněkud šokovaného prohlížení té roztomilé pacičky.

A pak nás čeká cesta na věž. Nikdo nepochyboval, že se tam poleze, máme s sebou přeci Aleše a ten když vidí věž, nic ho nezastaví. Tady už se na rozdíl od kostela platí, takže lovíme forinty a než tomu stačíme jakkoli zabránit, zavelí nám Aleš pěšmo po schodech a mizí v úzkém průchodu. Všimla jsem si sice, že kousek vedle je výtah, ale mlčím. Však těch pár schodů nikomu neuškodí. Když to ovšem zjistí holky, nadávají jak námořníci. Popovezem se až poslední kousíček nahoře ve zvonici. Výhled, který se nám otevře na ochozu věže je ovšem tak neuvěřitelně nádherný, že bych pro něj šlapala klidně pěšky úplně celou cestu. Budapešť v jasném modrém dopoledni máme před sebou jak na dlani. Řady a řady rozložitých rokokových, secesních i klasicistních střech činžovních domů, sem tam podsaditá, oblá kupole barokního kostela. Pastelové i opršelé fasády, vzadu po pravé ruce smetanová krajková nádhera budov Parlamentu a daleko přes řeku komplex královského hradu. Se siluetou klasicistních paláců vlevo, s vysokou, štíhlounkou elegancí Matyášova chrámu na pravé straně a pohádkovou spletí teras Rybářské bašty je sice zcela jiný, ale přesto strašlivě moc čímsi připomíná Hradčany. Díváme a kocháme se dlouho, ani se nám nechce dolů. Program je ale nabitý a tak se chtě nechtě s tím úžasným výhledem loučíme. Nahoře ve zvonici s překvapením objevujeme moderní sociální zázemí včetně šatny a toalet. Chvíli nad tím dumáme a pak se shodneme na tom, že se tady nahoře zřejmě pořádají koncerty a recitály. Dolů já a Aleš spolu s Renatou  provokativně sjíždíme výtahem. Holky už jen kroutí hlavou.

Naším dalším cílem je budapešťská synagoga, po synagoze v New Yorku největší židovská modlitebna na světě. Alespoň se to tedy píše v průvodci. Před vchodem dlouze pátráme, jak tu mají rozdělené prohlídkové okruhy a na lepší rozmýšlení si zavdáváme domácí bábovky.

Nakonec se rozhodujeme absolvovat menší okruh bez muzea a pokladnice. Jakýmsi záhadným způsobem ale za svou nižší cenu dostáváme lístek na velký okruh se vším všudy. Rozhodnu se to neřešit. Je nám tady prostě přáno. Než můžeme vejít, musíme projít bezpečnostní kontrolou podobnou těm na letištích. To znamená nechat si prohlédnout batoh, zbavit se čehokoli, co by mohlo pípat a projít detekčním rámem. Všichni projdeme napoprvé, jen Aleš pořád pípá. Když už jsme konečně všichni pohromadě, Renata nám se spikleneckým a potměšilým výrazem sdělí, že je sice pěkný, že jí prohlíželi batoh, ale jaksi si nepovšimli zavírací kudly, kterou měla volně položenou vevnitř hned vedle svačiny. Jak snadné je stát se teroristou.

Otevřeným atriem s náhrobky projdeme dozadu, kde stojí památník holocaustu. Nemám takovéhle věci moc ráda, obvykle mě u takových monumentů přepadá bezedný smutek a proto je nevyhledávám. Tady se ovšem s tragickým odkazem vyrovnali opravdu překrásně. Žádná rozervaná gesta a patos. Jen smířený smutek. Zdejší památník obětem nacistické genocidy má podobu stromu, stříbřité, vznosné a tiché smuteční vrby. Co lístek na stromě, to jedno jméno, vyvedené jemnou gravírkou. Tiše obcházím a fotím. S ostatními se po sobě podíváme, ale nic moc říkat nemusíme. Shodneme se na tom všichni, že tohle je opravdu důstojné a krásné.

Pak jdeme do muzea. Místní děda, který tu zastává funkci hlídače, neumí sice ani slovo anglicky, ale s úsměvem nás postrkuje, ať jdeme dál. Samotný prostor synagogy, kterou jsme si nechali naposled, je obrovský. Interiér je šerý a poměrně skromný, tedy alespoň na synagogu. Tiše obcházíme celý svatostánek, fotíme a pak se usadíme do lavic a chvilinku jen tak sedíme. A debatujeme. Od původně nezávazného tlachání o architektuře se dostáváme k téměř filosofické debatě o různých podobách náboženství. Sáhodlouze vydržíme řešit Alešovu jarmulku, kterou dostal u vchodu. Vysvětluju, že to je stejné, jako když do křesťanského kostela muž vstupuje s hlavou nepokrytou a proč si v pravoslaví žena nikdy nezapomene při stejné příležitosti přehodit přes vlasy šátek.

Ani jsme si nevšimli a den se překlonil přes poledne. Míříme tedy na druhou stranu řeky. Na hradní vrch. Kocháme se pohledem na Řetězový most s královským sídlem v pozadí za řekou.

Po mostě se pak couráme krok sun krok a fotíme a fotíme. A na druhé straně nás čeká první nepříjemnost, byť zcela miniaturní. Místní lanovka, obdoba naší lanové dráhy na Petřín, má dnes revizní den a tak není pro veřejnost v provozu. Tak si roztomilou secesní lanovku, která je mimochodem o mnoho hezčí než ta naše petřínská, alespoň zvěčníme a rázně se pustíme nahoru. Výhled na Pešť se nám s každým krokem odkrývá jako rusalka vynořující se z vody.  Komplex Parlamentu a starým kouzlem rakousko- uherské monarchie dýchající řada starých činžáků na nábřeží.

Nový královský palác je postavený v klasicistním slohu, je to tedy obdélná budova s mohutnými sloupovími a až tak příliš se mi nelíbí. Náš hradčanský slepenec gotiky, renesance a baroka je daleko hezčí. Vylézáme ještě o kus nahoru na nádvoří. Obhlížíme mohutné sousoší u zdi. Odhaduju, že švarný mládenec uprostřed, se šviháckým knírem a dlouhými vlnitými kučerami bude nejspíš Matyáš Korvín. Nu, na kráse mu tedy poněkud přidali, pomyslím si. O Matyášovi je dobře známo, že zas až tak velký fešák nebyl. Tenhle tady je ovšem prototypem pozdně gotického šviháka a upřímně musím přiznat, že ostře vykreslenými rysy mi připomíná úplně někoho jiného než Matyáše.

Napravo od nového paláce je spletitý komplex středověkých rozvalin. Zatímco holky sáhodlouze řeší, že si nevzaly nic pořádného k jídlu a že mají hlad, rozběhnu se tam. Od rozvalin směrem k novému královskému paláci vede stařičký středověký most ze smíšeného zdiva. Hořce lituju, že se na něj nedá vstoupit, staré původní dřevo tvořící podlahu mostu by to zjevně nevydrželo. A tak se jen na kraji chytím původního dřevěného zábradlí, zavřu oči, nastavím tvář sluníčku a nechám myšlenky volně se rozběhnout, kam se jim zamane. Dumám nad tím, jak velké bylo předhradí hradu, jak složitý a zamotaný je to dnes systém zborcených zdí, budov a průchodů. Předhradí, či že by to byla Malá pevnost?, o které v jedné z mých milovaných knih píše má oblíbená spisovatelka, končí na okraji prudkého srázu hradbou s ochozem a zachovalou věží. Věčná škoda, že se tam nedá dostat.

Bádám v průvodci, co se tu všechno nachází a dávám návrh jít se podívat do muzea. Týna by chtěla vidět zbytky starého královského paláce a co si budeme povídat, pro mě je to vyloženě stěžejní záležitost (profesionální deformace u mě holt už dostoupila vrcholu…no a taky vzhledem k jedné své historické posedlosti chci prostory, kde žil král Matyáš se svou rodinou, vidět za každou cenu.). A protože muzeum se právě nachází také v gotických prostorách, které se v jádru pod novým palácem částečně zachovaly, není se o čem bavit. Dáváme si kabáty i batohy do šatny a vydáváme se uherské historii vstříc. Je tu spousta archeologie zahrnující tuny římské keramiky a soch, hrobové výbavy z dob avarského kaganátu a neskutečné množství věcí ze středověku i novověku. Vlastně opět pracuju…ale vůbec mi to nevadí a skláním se nad každou vitrínou, litujíce, že si nemohu sáhnout. Scházíme dolů a dostáváme se do nejstarší části hradního komplexu. Je tu zbytek sloupové síně, balkon a zbytek zdi. Blbneme okolo, prolézáme polozřícené vchody. Nikdo tu není a tak se můžeme nerušeně rozběhnout, kam se nám zlíbí. Scházíme ještě níž. Tady už jsme přímo v původní gotické zástavbě starého paláce. Síně tu jsou valeně klenuté a ponuré. Čeká nás poslední sestup, ještě níž. Sejdu po hrbolatých schodech a čelist mi spadne až někam ke kolenou. Stojím v královské kapli. Je to křehký, domácký prostor s jednoduchou křížovou klenbou a vysokými lomenými okny dýchající hřejivou energií. Sem se tedy chodila modlit královská rodina. Sem možná chodil rozjímat sám král. Stojím a nechám na sebe působit kouzlo místa. Kaple je nasvícena do oranžových tónů s lehkým odleskem červeně. Samozřejmě že osvětlení svíčkami by vypadalo diametrálně jinak, ale tohle je také pěkné.

Za jednoduchým oltářem stojí stejně jednoduchý kamenný trůn a dvě lavice. S mírným pocitem svatokrádeže se nechávám na kamenném trůně fotit.

Vycházíme nahoru a potkáváme holky. A já neodolám a když se scházejí podívat dolů do kaple, vracím se tam s nimi. Nakonec se tu sejdeme úplně všichni a po hodné chvíli dalšího obdivování se rozhodneme udělat si tu společnou fotku.Aleš si spravedlivě sedne uprostřed na trůn a my posedáme okolo. Kristýna si sedne k Alešovi na opěradlo, ale zvednu ji s argumentem, že dvorní dáma by jistě na žádném opěradle neseděla a vzhledem k tomu, že Alešovi to na trůně opravdu sluší a tváří se jako král (aby taky ne, když má kolem sebe pět krásných dam), měla by si způsobně sednout vedle. A opravdu…na fotce to pak vypadá mnohem stylověji, k dokonalé iluzi už nám chybí jen dobové kostýmy.

Pomalu se, ač neradi, pouštíme dál. A cesta nás kolem dalších archeologických artefaktů dovede do překrásné goticko-renesanční hodovní síně. Ten prostor je nádherný, s velkými okny a mohutným opěrným sloupovím, které drží prostou křížovou klenbu. Pro hostiny i bály jak dělaný. Propadnu své divoké fantazii a zkusím si tu takový velký ples představit. Tam vpředu určitě byl královský trůn i křesla pro královskou rodinu. A mezi sloupy se musel nádherně tančit branle. Kdybychom tu byli sami, snad bych ostatní vyprovokovala, abychom to vyzkoušeli, proplétat se tu alespoň chviličku v řadovém jednoduchém kroku, ale bohužel to nejde. Zaprvé je nás málo, holky jsme opět kdesi ztratili a zadruhé vpravo u nízkých dvířek stojí hlídačka. Není ale protivná, jak občas hlídači v muzeích bývají, naopak, usmívá se, a vehementním širokým gestem nám ukazuje, že máme těmi nízkými dveřmi projít. Necháme se tedy zlákat, paní nám dveře podrží a ještě je za námi zavře (to je servis jako pro hrabata) a nám se naskytne další ze zdejších úžasných vizuálních zážitků. Stojíme nahoře na schodech a pod námi je staré původní gotické nádvoří, uzavřené z jedné strany dlaněmi pozdně středověkých hradeb a z druhé starým palácem, který se v těchto místech alespoň z větší části zachoval. Nadšeně seběhnu dolů a nevím, kam se mám dívat dřív. Zdi z lomového kamene jsou světlé, šedobílé, hradby zas tmavé, do hněda. Zezdola vidím i špičky Vídeňské brány, původního vstupu do hradního areálu. Vylezeme na hradební ochoz a tak mohu přehlédnout pozdně gotickou frontu palácových budov, ve kterých jsou prolomená vysoká renesanční okna. Ta musí být dílem raně renesanční přestavby paláce v 70. letech 15. století, kdy se Matyáš v tomto ohledu opravdu královsky rozšoupl a nádherně nechal přestavět hned několik svých sídel, včetně své milované rezidence pod starým visegrádským hradem.

Obrátím se na druhou stranu, z hradu ven. Přímo před očima, o kus níž než je horní hradba, mám Vídeňskou bránu a na ni navazující obrovský bastion opatřený zevnitř obranným dřevěným ochozem. Odhaduju, že někde tam musel určitě vést ještě jeden pás hradeb, který je však dnes již zcela zaniklý. Opřu se a dívám se. Nevěřím tomu, že tu opravdu jsem, že stojím na hradbách starého budínského hradu a dívám se dolů na Dunaj. Vždycky jsem měla za to, že veškeré stopy gotického areálu dávno vzal čas a že tu najdu jen novověké budovy, které mi toho mnoho neřeknou, případně jen pár rozvalených kamenů. A ono to není pravda. Je toho tu tolik, až mi to bere dech. Teď už jen chybí, aby tu rostl  strom s fíky, oblíbeným to ovocem krále Matyáše, které nakonec velmi paradoxně způsobilo jeho smrt, pomyslím si v duchu (pro ty, kteří by tápali – Matyáš si poručil mísu čerstvých fíků, donesli mu však zkažené. A milý král se rozčílil tak, až ho trefil šlak). Jdeme obejít hradby a já zůstávám beze slova. V rohu, kde hradba končí polorozbořeným průchodem do nikam, jelikož dál se zdivo už nezachovalo, je přes zábradlí spadlá velká větev stromu stojícího na nádvoří vedle hradby. Je to fíkovník, plný tmavých, zralých plodů. A tak stojím na budínských hradbách a trhám. Jsou náhody, které člověku berou dech. Nacpu si fíky kam to jde, do kapes a do brašničky od foťáku a pomalu a neochotně se loudám za Alešem a Renatou zpátky dolů na nádvoří. Za palácem vpravo je už vidět navazující novověké zdivo. V nároží nad zachovalou částí budovy pak do modrého nebe ční torzo rohu. Podle úzkých, štíhlých lomených oken tu bývala ve středověku kaple. Vida, takže zdejší hrad měl kaplí víc. Zcela jistě dvě…a kdoví, jestli ten počet nebyl ještě vyšší.

Ještě chvíli bloumáme po nádvoří, fotíme a pak se konečně odhodláme vrátit se zpět dovnitř. Naše prohlídka ještě není u konce a ještě nás čeká několik středověkých interiérů. A dny jsou na konci října už tak zoufale krátké.

Procházíme dalšími gotickými prostorami, několik valeně klenutými komnatami, se zdmi omítnutými hrubou, béžovou omítkou. A pak vcházíme do prostorné, velmi ponuré místnosti s vysokánským stropem a postranními prostůrky, oddělenými od hlavní úzké prostory opěrným systémem, který drží vysoké klenutí. Hned při prvním pohledu do první postranní prostory identifikuji bezpečně funkci této prapodivné místnosti. Ono při pohledu na stěny pokryté souvislou vrstvou staletého popela by to odhadl snad každý. Jsme v hradní kuchyni. Zvědavě nakukujeme kam můžeme a představujeme si celou místnost v chodu. Oheň, zakouřeno a tmavo, vzduch plný vůní a chutí, které lze skoro nahmátnout. A pak už se ze středověku po dlouhém schodišti postupně vynoříme zpátky do našeho času. V moderních prostorách je tu další archeologie, ale tu už jen proběhnu, protože cítím, že pro zbytek zájezdu už by té historie bylo příliš a já přeci chci, aby se se mnou ještě někdy v budoucnu byli ochotni někam vydat, takže už je netrápím a nezdržuju. Ještě bleskurychle seběhnu do expozice věnované nejvýznamnějším vládcům Uherska. Pečlivě si prohlížím Matyášův rodokmen a jen rychle pohledem přejedu stěnu věnovanou našemu ryšavému Zikmundovi. Bezděky sevřu svůj přívěsek. Pod Zikmundovým portrétem je krásná velká reprodukce Dračího řádu.

„Jé…“ neubráním se vyjeknutí. Renča se podívá po mojí ruce šátrající na přívěsku a ozvěnou zopakuje: „…Jé…“

„Ty máš na krku to samý…“ oznámí mi. „Jak to?“

„Inu, to je replika středověkého rytířského řádu, který Zikmund založil,“ pokrčím tak trochu neurčitě rameny a dál to nerozvádím. Vyprávět celý příběh okolo řádu Draka by zabralo hodně dlouhou dobu a také patří k jiné zemi a jiné osobnosti, než je císař Zikmund (sice ho založil, ale proslavil ho někdo úplně jiný).

Holky už se zatím nudí na pohovce dole u pokladen a tak ještě zrychlím krok. Ukáže se, že Denisa řeší problém s věcmi v šatně. Vůbec jsem si toho nevšimla, ale šatnářka přidala Denčiny věci k mým a lístek dala jen mně. A Denča, které se to týká především, si toho taky nevšimla a suverénně odešla bez lístku do šatny a až při návratu jí došlo, že ho nemá. Naštěstí už jsem tu a tak je problém v pár vteřinách vyřešen. Ke zlepšení nálady se venku před muzeem dělím o své zásoby fíků natrhané vzadu na nádvoří.

Hodnou chvíli okouním u rozvalin předhradí a pak rychle dobíhám ostatní, které rozbořené středověké zdi až tak nezaujaly a vydali se dál, směrem k Matyášově chrámu. Vycházíme ven z hradního areálu, novodobou branou, na jejímž vrcholu sedí tradiční Hunyadiovský havran s prstenem v zobáku. Projdu, aniž bych si ho nějak moc všímala, ten symbol i legendu, která k němu patří, dobře znám, pozornost tedy plně věnuju stánkům před sebou. Holky ovšem havran s prstenem zřejmě velmi zaujal.

„Verčo..“ ťuká mi na rameno Renata. „Máš tu dotaz. Holky se ptají, proč má ten pták v zobáku prstýnek.“

A tak jim vyprávím tu krásnou pohádku, ten nepravděpodobný středověký bulvární příběh o tom, jak se do rodu Hunyadyi dostala císařská lucemburská krev. O tom, jak se král Zikmund zakoukal do půvabné rumunské šlechtičny z transylvánských hor, která mu povila syna. A jak pak zrána k jejímu oknu přiletěl černočerný havran a do klína jí pustil císařův prsten jako dar. Od té doby mají Hunyadyiovi v erbu havrana i s prstenem.

Obhlížíme stánky, konečně jsem objevila hezké magnetky, jenže jich tu mají tolik, že jen bezradně stojím nad nimi a za nic si nemůžu vybrat. Renča s dcerami se baví zkoušením absolutně šílených čepic ve tvaru všelijakých zvířátek u vedlejšího stánku. Nakonec ovšem odchází s náramkem, který objevila u dalšího stánku o kus dál. Pomalu se posunujeme k chrámu. Slunce pomalu klesá k západu a stíny se dlouží. Prostranství mezi Matyášovým chrámem a Rybářskou baštou už tone v podzimním šeru, jen věže chrámu jsou ještě zlatavé sluncem. Rybářská bašta je v tom večerním světle ledově bělavá a vzduch okolo je lehce do modra. Na vrchní terase je restaurace a po větru se odtamtud nese táhlá houslová melodie. Nádherný cikánský pláč. Posadím se na okraj zábradlí a chvíli poslouchám.

„Mělas pravdu,“ usměje se poněkud zasněně Aleš. Otáčím se po směru, kterým hledí.

„Na focení Parlamentu je ideální světlo,“ vysvětluje mi, ale ani by nemusel, pochopila bych to po jednou jediném mrknutí oka směrem na druhou stranu Dunaje. Komplex budov Parlamentu se koupe v tmavě zlatém západu slunce s lehkým nádechem barvy pomerančů. V kontrastu s ledovou soumračnou bílou barvou bašty, na které právě stojíme, to vypadá úžasně. Fotíme, a budovy naproti se barví čím dál divočeji. A pak, jak slunce zapadá, pomalu blednou a pohasínají, jak dohořívající svíce, až se ponoří do stejného modravého soumraku jako hradní vrch. Opět v roli paní učitelky absolvuju další hodinu dějepisu, když vykládám, proč se bašta jmenuje Rybářská. Obracíme se k Matyášovu chrámu, s lítostí ovšem zjišťujeme, že měli pouze do 16:00, což jsme prošvihli, když jsme se kochali nahoře na baště. Teprve teď si pořádně prohlížím velkou jezdeckou sochu pod baštou. Odhaduju, že je to svatý Štěpán (na Matyáše je přeci jen příliš urostlý a hezký). Holky se vydávají kamsi hledat toalety a já s Renčou sedíme u sochy a mudrujeme o tom, který idiot povolil hned vedle Matyášova chrámu postavit naprosto příšerný hotel. Mručím něco o tom, že na místním Památkáči to taky v hlavách mají pěkně vygumované a Renča souhlasně kývá a přidává k dobru několik peprných pojmenování neznámých viníků téhle architektonické katastrofy.

Když už jsme všichni, zas se o kousek dál krásně poztrácíme, když se rozprášíme po několika obchůdcích v okolí chrámu. Někdo kupuje jídlo, někdo suvenýry. Už se smráká, když konečně zavelíme směr dolů z hradního vrchu. Ráda bych se tu sice porozhlédla, Staré město na hradním vrchu je moc pěkné, ale bohužel, zbytek trpí akutním záchvatem hladu a žízně a žene mě směr nejbližší vhodná hospoda. Koukám cestou okolo sebe, jsou tu spletité ulice a uličky plné barokních, ale i renesančních a dost možná i gotických domů a celé ho hodně připomíná Malou Stranu.

U brány vedoucí ze staré čtvrti do parku pod hradbami mi definitivně umírá foťák a tak cestou z kopce dolů potichu nadávám. Tak bych ještě fotila, kdybych mohla. Pomalu se stmívá a naše pozornost se z památek definitivně přesunula na nalezení nejsympatičtějšího restauračního zařízení. Otravuju s tím, že bych chtěla do klasické maďarské hospody na klasickou gulášovou polévku. Žadnou akurátní restauraci ovšem nemůžeme za nic na světě najít. Buď je drahá, nebo je to pajzl nebo to není hospoda s maďarskou kuchyní. Když se vymotáme na nábřeží, už jsme poněkud nevrlí. S Alešem na chvíli utíkáme až k Dunaji, abychom si mohli vyfotit ještě znovu Parlament. Teď ve velmi pozdním soumraku a ve večerním osvětlení je celý do růžova. Uprosím Aleše o půjčení baterky do foťáku a abychom naše hladovce na druhé straně silnice moc nedráždili, nacvakáme velmi rychle jen pár snímků a už utíkáme zpět. Holky by už chtěly co nejdřív zapadnout někam na jídlo. Kamkoli a na cokoli. Že by mé přání dát si k večeři nějaké typicky maďarské jídlo nevyšlo? Celkem dlouho okouníme u jídelního lístku pizzerie. Evidentně sem chodí jíst cizinci, jídelní lístek je v angličtině, mě se ale na pizzu nechce a tak se tvářím patřičně kysele a trousím okolo otrávené poznámky. Holky se zas pro změnu otráveně dívají na mně, jelikož jsou už opravdu hladové. Vytahuju poslední návrh. Zajdeme za první roh a když tam nebude maďarská hospoda, půjdeme do pizzerie. Jdeme tedy. Aleš po mně kouká a povídá: „Jaká myslíš, že je šance, že za prvním rohem bude dobrá typická maďarská hospoda s tou tvou vytouženou gulášovkou, a kde bude obsluha umět anglicky?“

Musím uznat, že má pravdu. Ta šance se rovná téměř nule. Jenže…na téhle dovolené se mi zatím plní jakákoli přání, třeba se mi splní i tohle, jakkoli je to nepravděpodobné. Naslepo zahnu za první roh a  nechávám, ať náhoda, anděl strážný či kdokoli, kdo nad námi na téhle dovolené bdí, dělá, co umí. Nu, a za rohem opravdu o pár metrů dál v ulicí svítí notoricky známý vývěsní štít Pilsner Urquel. Podle tabule před vchodem to vypadá, že tu vaří maďarskou kuchyni. Pošleme Denču s Kristýnou na výzvědy. Za chvilku se nadšeně vysypou, že máme jít dál, našli jsme přesně to, co jsme hledali. (Klobouk dolů za takovouhle protekci, skládám v duchu poklonu.)

Hospoda je patrová a má interiér i atmosféru anglického pubu kombinovaného se secesní kavárnou. Vrchní nás uvede ke stolu a přeochotně nabízí pití. Chceme ochutnat nějaké místní pivo, ale bohužel tu mají pouze český Budvar a Plzeň, irský Guiness a německého kvasnicového Erdingera. Dávám si třetinku Budvaru za 350 forintů a posléze vydržím celou večeři brblat, protože Maďaři rozhodně neumí české pivo vůbec natočit. Číšník nám velice ochotně překládá jídelní lístek a podrobně vysvětluje složení krajových specialit. Je tu hodně jídel se zelím, mají tu i klasický perkelt (jen bohužel kuřecí a ne hovězí). Jsme vděční za pomoc, bez překladu bychom byli zcela v koncích. Z celého jídelního lístku rozumím jen jedné položce …kaczsa je prostě a jednoduše naše kachna se zelím. Nakonec si až na Dianu, která se odváží poprat se s kačenou, dáváme svorně gulášovou polévku ve velké porci s pečivem. A je to opravdu velká porce, spíš než misce se to blíží malému kyblíčku, světlý chléb je čerstvý a neskutečně křupavý. Aleš si polévku ještě ostří paprikovou pastou, čehož se nikdo další z nás neodváží.

Zdejší gulášovka je trochu odlišná od té naší, rozhodně není zahuštěná, je tu víc masa a zeleniny a také koření se liší. Prostě chutná jinak a my nestačíme pomlaskávat blahem. V duchu děkuju tomu, kdo to tak pěkně zařídil.

Hodně se nám nechce z vyhřáté hospody, ale na hotelu na nás čeká medovina, takže se nakonec dokopeme ven. Sáhodlouze rozpočítáváme účet, který nám přinesli společný, ale nakonec se zadaří. A víme, že zítra sem určitě zajdeme znovu.

Venku s Alešem znovu vyběhneme k řece nafotit ještě pár fotek Parlamentu, který teď v úplné tmě vypadá zas úplně jinak než za polovičního šera a konečně jdeme do metra. Na „Dárku“ přestupujeme na naši zelenou linku a za chvíli už si to rázujeme směr Moritz Benyovskyi út. Cestu nám zpestří Kristýna, která se neskutečně poleká psa, který na nás vyštěkl za mříží u jednoho z dvorů. Zavřískne na celou ulici a nadskočí dobrého půl metru nad chodník. Jejího zaječení se zas lekne Renča a tak máme my ostatní o zábavu postaráno.

Dnešní večer je posezení u naší omladiny Diany a Kristýny. Popíjíme medovinu a dohadujeme program na zítřek. V plánu je prohlídka budov Parlamentu a odpoledne Aquincum, pozůstatky římského města kus od centra Budapešti. Měl by tam jet příměstský vlak, ze stanice, kde jsme večer nasedali na metro, takže alespoň víme, kam máme jít. Jak vyřešit lístky, to se ukáže zítra. Osobně zas doufám v nějakou protekční podporu. Nějak jsme se rozpili a tak načínáme ještě vodku, kterou jsem měla původně schovanou na zítra. Nijak to ale nepřeháníme a tak se po pár malých ucucnutích rozcházíme spát.