Den sedmý - Lost
Ráno je pořád zamračené a tak se, také zamračeně, soukám do teplých věcí. Ještě znovu vyběhneme na procházku městem a pak už se loučíme. Paní Lucia mi vtiskne do dlaně svou adresu a mezi dveřmi nás objímá a líbá, jako bychom byli její vlastní. Když jí podávám čokoládu jako dárek za to, jak k nám byla milá, teplé hnědé oči se jí zalijí slzami a absolvujeme další kolo objetí a polibků. Mává nám a volá za námi ještě jednou slova rozloučení. Máváme taky, podivně dojatí. Před vchodem se na sebe podíváme a oba víme. Od téhle chvíle máme v Braşově babičku.
V mikrobusu do Bukurešti chytáme poslední dvě místa a dáváme Braşovu sbohem. Míříme přes hory, do průsmyku Predeal a než dosupíme nahoru, nebe se vyjasní a začne se oteplovat. Než dojedeme do hlavního města, je léto zpátky. I s horkem.
Bukurešť je rozpálená, zaprášená, plná hluku, aut a nepořádku. Šedivé, špinavé, spěchajícími lidmi přeplněné místo, ve kterém mám už jen pár minut po příjezdu pocit, že se tu zadusím. Přes hlavní město však vede naše jediná cesta na Snagov a protože tu nejsme autem, nemáme ani jak dostatečně včas z tohohle hororového místa uniknout do polí a luk a strávit noc někde venku. Navíc jsme dnes večer zváni k mému bývalému spolužákovi domů. Představa večera stráveného s milým dávným přítelem, kterého jsem čtyři roky neviděla, u něčeho dobrého k jídlu, u sklínky vína, po vydatné sprše, poráží jakékoliv jiné možné nápady. Tak se tedy pokoušíme dostat ze zapadlého rozpadlého nádraží, kde nás vysypal mikrobus z Braşova, někam blíž do centra, abychom se tu alespoň trochu porozhlédli, když už tu jsme. Chci vidět hlavně trosky starého Vladova paláce, Curtea Veche. Jenže narážíme na totální absenci informací. Paní v okýnku o busech nebo metru, které by nás nablížilo k centru nic neví, paní ve stánku s novinami a coca colou taky ne. Když už si myslíme, že budeme na tomhle šíleném polorozpadlém nádraží snad nocovat, ujme se nás jeden z autobusáků. Jede prý za chvíli do Piteşti a protože jeho trasa vede přes centrum, vezme nás do autobusu a vysadí, kde se nám to bude hodit. Rázně odmítne peníze, které mu nutíme alespoň v ceně lístků místní mhd a ještě nám s cestujícími na prvních sedadlech vynesou dovnitř batohy a usadí nás hned pěkně vepředu. Když nás konečně vysadí rovnou v centru u hlavního vlakového nádraží, ještě nám troubí na pozdrav, mizejíc v oblaku zplodin z výfuku po přecpané magistrále.
Gara de Nord, hlavní vlakové bukurešťské nádraží jen posílí můj špatný pocit z tohohle města. Neodbytní taxikáři, tisíce aut, prach, hluk, zmatek. Potřebujeme informace o odjezdech směrem na Snagov a do Targovişte, ale šance doptat se tu na cokoli rovná se nule. Naštěstí nám pomůže slečna z cestovní kanceláře, která by to dělat vlastně vůbec nemusela. V popisu práce má prodej zájezdů k moři, přesto nás usadí do pohodlných křesel a ponoří se do hlubin internetu, aby nám našla, co potřebujeme. Pro ověření informací dokonce neváhá na nádraží, odkud jedou autobusy do Targovişte, zavolat a ujistit se i u své kolegyně. Kupujeme si u ní vděčně mapu Bukurešti a drmolíme slova díků. A děvče se jen směje a vrtí hlavou, že tohle je přeci samozřejmé.
Po peripetiích s hledáním nádraží Gara Basarab, odkud zítra odpoledne budeme vyrážet do Targoviştě, a zjištění, že autobusy na Snagov odtud nejedou a nikdo v celém městě zřejmě netuší, jak se tam dostat, sedneme si do parku naproti Gara de Nord a naplánujeme cestu ke Curtea Veche a večerní trasu ke kamarádovi domů. V úschovně se zbavíme batohů a vyrážíme Vladovu dvorci vstříc. To ovšem netušíme, že nás čeká zatím ta nejhororovější cesta vůbec.
Čtvrť, kterou procházíme, je jednoduše neuvěřitelná. Napůl rozpadlé baráky, vytlučená okna, slepé výlohy. Kupy odpadků a houfy hrozivě vyhlížejících toulavých psů. Jakkoli mi huňáči bez domova v Sibiu i jinde nevadili, z těhle mám strach. Přimknu se k milovanému blíž a zrychlíme krok. Mezi šedými domy se jako záblesk mihne červenavá zeď. Pravoslavný kostelík je sice zavřený, ale fresky ve vnější arkádě před vchodem nám pro tuto chvíli ke štěstí stačí. Dostáváme se do civilizovanější části města na třídu Vítězství. Tady jsou značkové butiky, kavárny a drahé bary. Některé z vysokých domů jsou už opravené, některé dosud jen vzpomínají na zašlou slávu. Celý bulvár je zvláštní směsicí luxusu a otřískaných připomínek minulého režimu. Za náměstím Victoriei trochu tápeme. Už bychom měli být blízko. Až neuvěřitelně působí pravoslavný kostelík v chladivé oáze zahrady mezi obrovskými, zanedbanými činžáky. Jdeme dovnitř a pohladí nás klid. Tiché příšeří teplé zlatavým světlem svíček a léty ztmavlé fresky od podlahy až po strop. Kostel musí být stařičký, hned za vchodem je vymalován kníže Mircea, Vladův dědeček a vedle něho princezna Ruxandra, Vladova vnučka. Milovaný vykročí optat se na cestu. Kdo jiný by měl znát a ctít odkaz historie své země, než muž víry. „Curtea Domneasca..“ vybafne na usměvavého, mladého popa. Ten se v první chvíli zarazí. „Curtea…batrin..“ zkouší to Luboš dál, ale slovíčka loví v paměti horko těžko. „Mluvíte anglicky?“ vzdá nakonec své pokusy o rumunštinu.
Mladý kněz se usměje od ucha k uchu. „Á..vy nejste odsud..to jste během poslední půlhodiny už druzí cizinci, co tu prošli.“
„A cože hledáte?“ „Starý knížecí dvůr…. Curtea Veche…“ vzpomene si Luboš konečně na správný název místa. Hnědé oči za brýlemi se rozšíří nefalšovaným údivem, načež se milý pop celý rozzáří.
„Vy chcete vidět dvorec prince Vlada?“ ptá se nevěřícně. „Vy máte zájem o naši středověkou historii?“ Horlivě přikyvujeme. „To je ale nádhera. Cizince obvykle jen pár „obyčejných„ trosek moc nezajímá, “ rozplývá se a ochotně a podrobně nám popíše cestu. „A odkud jste k nám přicestovali?“
„Z Čech,“ odvětí Luboš.
„Aaa…vím…Sparta, Slavie…“ vypálí nadšeně pop, celý bez sebe radostí, že pro změnu překvapil zas on nás takovou erudovanou znalostí pražských fotbalových es. Stojíme v zahradě před kostelem a smějeme se. Je to jako setkání se starým známým. Srdečně se loučíme a máváme na rozloučenou.
Knížecí dvůr se před námi objeví skoro nečekaně. V úzké ulici, kde jsou mu společníky rozpadající se činžáky. Průvodce, v kterém je psáno, že trosky návštěvníkovi mnoho neřeknou, lže jako když tiskne. Za oblázky vysypanou cestičkou se povalují trosky starých antických a románských sloupů a za nimi se ježí spleť cihlových zdí paláce. Bludiště červenavých zdí, chodeb a průchodů, ze kterých v teplém večeru vane známý dech. Bronzová busta knížeteVlada na to shlíží z vysokého podstavce a oči má smutné jako deštivý listopadový soumrak. Chvíli se potloukáme okolo, uvažujeme o tom, že poprosíme strážnou, která komplex hlídá, aby nás alespoň na chvilinku pustila dovnitř. Protože se ale začíná rychle šeřit, nakonec ten nápad zavrhneme. Padá tma a my se musíme ještě nějak dostat zpátky na hlavní nádraží.
Když nás kamarád, bývalý spolužák, který v Bukurešti zakotvil jako jeden z vedoucích firmy Nestle, o dvě hodiny později vyzvedává před setmělým Gara de Nord, jsme na pokraji sil, uondaní a bez nálady. Po tom, co jsme zvládli na zpáteční cestě zabloudit v místním metru, nechceme z Bukurešti už vidět vůbec nic. Spolužák Jirka ovšem trvá na tom, že nás alespoň trochu přesvědčí o tom, že Bukurešť může být i krásná a bere nás na malou okružní jízdu.
Zahýbáme kolem obrovitánského Ceaucescova paláce, který je nasvícen jak o Vánocích a objíždíme ho kolem dokola. Jirka se pasoval do role průvodce a zahrnuje nás kvantem informací. Projíždíme kolem rozzářených divadel, muzeí, státních budov. Tma skryla špínu i toulavé psy a nechala hlavní město jen plné spousty zlatých a načervenalých světel, rozmáchle nasvícených budov a starosvětské romantiky. V tuto chvíli skutečně město připomíná Paříž, jak se píše v každém průvodci. Když mi pak v dálce po levici blýskne slavnostně osvětlený Vítězný oblouk, musím chtě nechtě uznat, že takhle a v tuto chvíli je i Bukurešť kouzelná.
Ve dveřích Jirkova bytu mě v náručí okamžitě utopí jeho maminka, která je tu na návštěvě. Učila mě před téměř 20 lety angličtinu a tak je to shledání plné dojetí. Dnešní útrapy jsou bleskově zapomenuty v okamžiku, kdy na sebe pustím proud horké vody ve sprše. Když s novou energií vylezu, čeká mě večeře na stole a k ní báječná zpráva. Jirkova přítelkyně nám našla, odkud jezdí mikrobusy na Snagov. Tak se tam přeci jen dostaneme. Dlouho pak společně sedíme a povídáme. A vzpomínáme. S úsměvy i nostalgií. Nakonec je to krásný večer a spát jdeme o mnoho později, než jsme původně chtěli.