Graenino útočiště

Když se Vlad znovu probudil, byl večer. V pokoji plápolalo několik nových voskovic ve vysokém svícnu a vzduch voněl bylinami. Z šera v rohu se zdvihl lékař.

Položil mu ruku na čelo a spokojeně se usmál. „Horečka se nevrátila. Jak se cítíš, Milosti?“

Než stihl odpovědět, vrzly dveře. Zarazila se na prahu. Na vteřinu. Pak postoupila do pokoje. Usmála se. Úsměvem laskavým jako karpatské léto. Kudrnatou hřívu měla spoutanou vzadu v týle, prstýnky vlasů se jí kroutily okolo uší a padaly dolů na záda. Světlo svic je zbarvovalo do odstínu tmavého mahagonu. Její oči se zdály v tom pološeru tmavé, skoro černé. Ale on si ze včerejška dobře pamatoval, že nejsou.

„Vítej mezi živými, Milosti,“ pokývla v lehké úkloně. Oči se jí leskly. Až podezřele. Jakoby jí v nich stály slzy.

„Jak..“ vypravil ztěžka z vyschlého hrdla.

„Jak ses ocitl tady? To je prosté. Umírals a dole bys býval nepřežil. Tak jsme tě sem nechaly přinést a ošetřit.“

„Nechali…? To není možné, já přece… Kdo by mohl?“ zakoktal tak trochu zmateně. Byl obviněn z vlastizrady, a tenhle zázrak, kdy se probudil místo v podzemí v pohodlné posteli, mu nešel na rozum.

„Já,“ ozval se ode dveří mladý dívčí hlas. Lékař se přehluboce uklonil.

V otevřených veřejích stálo děvče. Ten hlas byl ale až přespříliš mladý. Dítě? Tak teď už nechápal vůbec nic.

Jak vstoupila a světlo svic jí ozářilo tvář, okamžitě věděl, jak hluboce se spletl. Dítě možná byla věkem, ale duší určitě ne. Mladičká, a přesto vážná a moudrá tvář. A dospělé oči. Až příliš dospělé. Viděl už stovky takových  dívčích tváří. Bojarské dcerky, které se vdávaly příliš brzo a příliš brzo také dospěly.

„Ty?“ zavrtěl pochybovačně hlavou.

Dívka kývla a k jeho překvapení se začala tvářit pobaveně..

Jakkoli mohl být její choť vlivný, jakou ona, jako žena, mohla mít moc rozhodovat o tak závažných věcech? Vyčerpané myšlenky se mu sbíhaly příliš pomalu. Dívka na něho nehnutě hleděla, ve tváři směsici pobavení a očekávání, jak si s nastalou hádankou poradí. Bezradně stočil oči k té druhé. Té v očích svítilo pro změnu poněkud nepochopitelné veselí a na rtech pohrával smích. Tropí si snad z něho žerty? Jedině král by mohl přikázat, jedině král. Nebo někdo z jeho rodiny. Zadíval se do jiskřících očích mladičké plavovlásky. Zaskočilo mu v krku, jak mu to náhle došlo. Ano, věk by zcela odpovídal. Ale ne, tohle všechno se mu zdá. To přece není možné.

„Tys…tys..?“ zakoktal poněkud nejapně.

„Její královská Výsost Kateřina Česká,“ odpověděl za ni lékař.

„Výsosti,“ kývl hlavou v náznaku úklony. „Je mi velmi líto, ale dnes ti nevzdám hold, jak by se slušelo královně a nejkrásnější paní uherského dvora.“

Usmál se.

Královna se lehce začervenala. Očekávala od něho zjevně cokoliv jiného, jen ne poklonu. Samozřejmě, jak také jinak s jeho pověstí. Pátravě se na ni zahleděl. Kvitoval s potěšením, že neuhnula pohledem. Přesunul pozornost na druhou dívku v komnatě. Ani ona neuhnula. Naopak, trošičku přidrzle a zároveň nad potěšení mile se mu usmála vstříc. Úsměvem maličko pokřiveným, s jedním koutkem úst vyzývavě zdviženým. A strašlivě povědomým.  Kdo byla? Viděl ji tam dole a bláhově si ji spletl s jinou.

Královna zachytila tu výměnu pohledů: „Tvá Milosti, seznam se. To je tvá…“

„Tvá ošetřovatelka a dvorní dáma Její Výsosti, Erzsébet Ilona Bathory,“ nenechala ji doříct její společnice. „Ti nejbližší mě nazývají Eliz. Budu poctěna, pokud i ty mě tak budeš oslovovat, Milosti.“

A znovu ten zvláštní, trochu křivý a nesmírně povědomý úsměv.

Hořce se ušklíbl.

„Já, jak jistě víš, panno Eliz, jsem Vlad. V tuto chvíli nic víc a nic míň. Titul, kterým mě oslovuješ, mi zdá se, již nepřísluší. Jak by také mohl vlastizrádci, kterého obvinil sám král.“

Z posledního slova ukáplo tolik jízlivosti a jedu, že by to hravě otrávilo celý hrad.

Královna se prudce nadechla k odpovědi, ale nedostala se k ní. Její dvorní dáma ji opět předešla.

„Brzy poznáš, že ne všichni na uherském dvoře smýšlí stejně jako jeho Výsost,“ sdělila mu klidným, věcným tónem.

„A spousta dalších jich určitě sezná, že se v tobě mýlila, až tě pozná blíž. Fámy a pověsti jsou ta nejhorší zbraň. A důvěřivost jejich potravou,“ loupla přitom okem po mladičké královně, která rychle sklopila oči. Vlada to udivilo. Něco jiného ho však udivilo víc.

„Až mě pozná blíž?“ nadhodil. „Jeho královská Výsost mě snad nechce někde potichu nechat chcípnout kdesi v hradním podzemí? Nechce mě nechat popravit? Rychle a bez soudu? Může se inspirovat postupem, který úspěšně na jeho bratříčka vyzkoušel Ladislav Pohrobek.  Kdepak, nemyslím, že bude kdokoli mít šanci mě poznat blíž. Včetně tebe, má samozvaná ošetřovatelko. Navíc, většina těch, co mě poznají blíž, toho obvykle lituje. Hodně lituje.“

„Jak brzy zjistíš, já nejsem většina,“ pohodila Eliz hlavou a stiskla zlobně rty. Opět způsobem, který už u kohosi viděl.

„Možná,“pokrčil rameny.

„Promineš?“ dodal. Vztek ho najednou opustil a vlastně ani pořádně nevěděl proč. Možná pro ty zelené oči, možná proto, že byla prostě hezká. Možná proto, že s ním mluvila s úctou, přesto rázně a upřímně. A možná jen proto, že byl unaven a neměl síly vybuchnout.

„Možná,“ pokrčila rameny pro změnu ona.

„Myslím, že pro dnešek je rozhovoru až až. Měl bys něco sníst. Pošlu ti pro polévku,“ přerušila je královna, kývla na lékaře a obrátila se ke dveřím. „Ještě se uvidíme.“

„Pomohu ti,“ řekla Eliz. Nebyla to otázka, nebyla to nabídka, prostě mu to sdělila jako fakt. Vrhl na ni dotčený pohled, hned vzápětí však sám sebe okřikl. Blázne, stejně by ses v tuto chvíli sám najíst nedokázal. Děkuj Pánu, že ležíš v teplé posteli a místo chleba a vody dostaneš vydatné jídlo z rukou pěkné panny. S kudrnatou hřívou a očima jako dračí kámen. Kývl tedy. A nechal se nakrmit. Jako dítě. Slušně poděkoval, ale nezdálo se, že by to jeho ošetřovatelku jakkoli překvapilo. Jen se usmála. Evidentně se ho nebála, ani neprojevovala okázalý odpor, jako to obvykle dělaly dámy uherských magnátů, když párkrát přišel ke dvoru. Chovala se k němu jako k úplně normálnímu člověku. Začal být zvědav.

„Nechám tě odpočinout, Milos…,“začala mu urovnávat podušky, aby se mu leželo pohodlněji.

Varovně sykl. Bleskově na něho pohlédla. Téměř neznatelně zavrtěl hlavou. Pochopila. Tváře jí na zlomek vteřiny zahořely rozpaky.

„Vlade..,“ dokončila trošičku nejistě, ale očima neuhnula. Sklonila se níž, aby povytáhla polštář pod jeho hlavou. Voněla vanilkou a myrhou. Všiml si, pak prudce tepe tepna na jejím hrdle, poháněná zběsile uhánějícím srdcem. Na tváři ho zašimral prstýnek jejích vlasů. A on náhle zjistil, že je mu její blízkost příjemná. Hřejivá a ukolébavá. Pevný bod, kterého se může zachytit. Naplno se nadechl její vůně. A pak se stalo něco, co vůbec nečekal. I jemu se srdce rozběhlo rychleji.

Té noci snil sen s vůní myrhy a vanilky a když ráno otevřel oči, odpočatý a zas o něco silnější, zjistil s překvapením, jak velice se těší, až zase přijde.

                    ************************************************

„Chci, abys mi uvařil kuře,“ vlétla Eliz do hradní kuchyně, sotva se rozednilo.

„Kuře, Milosti?“ vykulil na ni oči kuchař, ještě celý paf z toho, jak se tam najednou zjevila. Byl zvyklý, že sem mladá hraběnka zacházela, občas i s královnou, aby si objednaly nějakou lahůdku, na kterou měly chuť nebo ochutnaly z toho, co se tu zrovna připravovalo. Takhle brzy ráno se tu ale ještě žádná z nich neobjevila. Ještě ani pořádně nezatopil.

„A jak si ho přeješ připravit, Milosti? Na medu a jablkách? S mátovou omáčkou? Nebo upéci?“ vzpamatoval se nicméně poměrně záhy.

„Jen ho obyčejně uvař, s troškou koření. Dnes žádná kulinářská kouzla.“

„Tvá milost není zdráva? Nebo snad, Bůh chraň, necítí se dobře Její Výsost?“

„Ale kdež,“ zalhala hbitě Eliz. „Prostě mám dnes zrovna na obyčejné kuře chuť. Ještě mi k tomu připrav ohřáté víno, ale jen slabé, smíšené s vodou a dej tam i med a bylinky, tak, jak to mám ráda,“ diktovala. „A samozřejmě čerstvé chlebové placky. Přijdu za dvě hodiny, tak ať je to připravené.“

Když Eliz konečně přišla na purkrabství, v rukou plný koš jídla, byl už vzhůru. Dlouhý spánek mu očividně prospěl. Do tváří se mu trochu vrátila barva a i kruhy pod očima už neměl tak veliké.

„Dobré ráno. Nesu ti snídani,“ usmála se na něho.

Také se usmál.

„I tobě, panno Eliz,“ pozdravil. Zdálo se, že to myslí upřímně.

„Dnes zkusíme i trochu masa. Nechala jsem pro tebe uvařit kuře. A tady…“ vytáhla z košíku mimo kuřete a ošatky s čerstvými chlebovými plackami i keramickou lahvici. „…tady mám ohřáté víno, slabé, smíšené s vodou, aby tě to hned neporazilo, rozmíchané s medem a bylinkami. Zkusíme, co to s tebou udělá.“

„Proč to pro mě děláš?“ zeptal se, když bez okolků vytáhla z košíku nůž a cínový talíř a začala pečlivě krájet kuřecí na malé kousky, tak právě na jedno sousto.

„Protože to potřebuješ,“ pokrčila rameny.

„Proč by komukoli cizímu mělo záležet na tom, co potřebuji? Zvlášť královnině dvorní dámě.“

Zaznělo to poněkud ironicky. Stiskla zuby a blýskla po něm očima. Dobrá, ona také umí být jedovatá.

„Víš, i dvorní dámy se občas zajímají o jiné věci než dvorské klepy a pár si jich dokonce umí vytvořit i vlastní názory. Žiju příliš blízko královny, než aby mě minuly řeči o politice a logicky podle svého svědomí i informovanosti si k okolnímu dění vytvářím své vlastní postoje,“ sdělila mu stejným tónem, s pokřiveným ušklíbnutím. Se zadostiučiněním si všimla, jak mu ve tváři cuklo úsměvem, ale hned vzápětí se na ní znovu usídlil známý výraz nedůvěry.

„Takže ty si myslíš, že si zasloužím něco jiného než popravčí meč?“ otázal se, v hlase stále jemnou stopu hořké ironie.

„Jistě,“ odpověděla mu. Prostě a vážně. Tak nejvážněji a nejupřímněji, jak jen uměla.

„Proč, proboha?“ vyhrkl tentokrát, dřív, než si uvědomil, že tentokrát zapomněl použít svůj lehce pohrdavý tón.

„To je na dlouhé povídání a nemyslím, že teď bys měl poslouchat řeči o politikaření u uherského dvora,“ posadila se k němu na okraj lože. Hleděl na ni zpříma, tmavýma nečitelnýma očima. Rozhodla se risknout pokračovat v hovoru.

„Mám ovšem i jednoduché vysvětlení. Proč bys zrovna ty se svou inteligencí dělal něco tak neobratného, jako posílal dopisy s tak zjevně přiznanou zradou křesťanské Evropy. Pokud by ses skutečně chtěl se sultánem dohodnout…prosím nepřerušuj mě,“ zarazila ho, když viděla, jak stiskl zlobně rty, chystajíc se něco nepěkného jí opáčit. „…pak by to Matyáš zjistil zřejmě až v okamžiku, kdy by na něho táhla již sešikovaná a proklatě dobře připravená osmanská armáda.“

Zůstal na ni koukat.

„Ty mi opravdu věříš,“ zavrtěl hlavou. Po ironii nezbyla ani stopa.

„Věřím..,“ usmála se neznatelně. „… a jednou zjistíš i další důvody, než mé, jak bys možná mohl podotknout, na pouhé úvaze a teoretizování založené a možná i naivní spekulování. A teď konec debatě, musíš se najíst,“ ukončila rozhovor a pomohla mu se posadit. Nechal si bez    řečí pomoci, nechal se i nakrmit. Celou dobu mlčel, ale dobře si všimla, jak pozorně si ji prohlíží. Pátravým, zvláštním, pořád trochu nevěřícným pohledem. A také odhadujícím. Se špetkou zájmu, možná zalíbení. Kdoví. Ona ho každopádně nepustila z hlavy od chvíle, kdy předevčírem vklopýtal na hradní nádvoří za Jiskrovým koněm.

„Odpoledne něco uděláme s tvým zevnějškem, co říkáš?“ zeptala se nenuceně, násilím polykajíc knedlík v krku, který rostl tím víc, čím déle se na ni díval.

„Vypadáš jako lapka.“

Tentokrát se usmál naplno. Poprvé. Rysy mu tím úsměvem roztály jako zázrakem. V ten okamžik vůbec nevypadal přísně, ani hrozivě a už vůbec ne jako někdo, kdo má na rukou krev tisíců lidí. Vypadal prostě jen lidsky, obyčejně a, přestože neznala nikoho, kdo by v souvislosti s jeho jménem použil kdy tohoto přívlastku, nemohla si pomoci, mile.

„Jen mi prosím slib, že to nevezmeš z gruntu. Jisté části svého skoro velebného vousu si hodlám ponechat,“ pravil vážně, v očích měl ale odlesky smíchu.

„Inu, pokusit se mohu,“ odvětila stejně přehnaně vážně. „Ale jaksi postrádám v tomto ohledu dostatek zkušeností. Jakkoli to zní neuvěřitelně, nezabývám se ve svém volném čase bradýřským uměním.“

„A jak to že ne?“ opáčil. „Jeden by řekl, že nic jiného neděláš.“

To už se smál hodně a jeho přísná bledá tvář byla v té chvíli uvolněná, otevřená a zvláštním, tak trochu znepokojivým způsobem krásná.

„Dělám spoustu věcí,“ odsekla mu se smíchem. „Myslím, že postupně zjistíš, že nejsem jen uklepaná dvorní dáma.“

„Doufám,“ zvážněl,  „že k tomu dostanu příležitost.“

„Já také,“ řekla tiše a srdce jí bouchalo až v krku. A věděla. Už věděla, proč jí ho otec vybral. Tohle byl někdo, s kým si mohla rozumět. A kdo si také mohl rozumět s ní.

         *****************************************************************

Uzdravoval se. Rychleji než s Kateřinou čekaly. Matyáš se naštěstí pořád ještě nevrátil, takže se mohl zotavovat pod dobrým lékařským dohledem, v teple a pohodlí, zahrnován dostatkem jídla a pečlivou péčí. Eliz k němu docházela trpělivě každý den. Sama mu nosila jídlo, sama o něho pečovala. Zdůvodňovala to tím, že o vězni se, dokud se nevrátí Matyáš, oficiálně zatím mlčí, a není potřeba aby nějaká uklepaná děvečka tuhle informaci roznesla po celém hradě a následně i po městě. Nota bene okořeněnou tím, že obviněný leží v teple a pohodlí na purkrabství a je o něj postaráno spíš jako o hosta. Ale popravdě užívala každou vteřinu, kdy okolní svět byl jaksi mimo a v této ulitě skutečnosti bylo jenom purkrabství, nemocný, o kterého bylo třeba se postarat a ona, která to ráda udělala. Žádní králové, žádná knížata,žádné intriky, války a zrady. Jen dva lidé, které osud svedl na těchto pár dní dohromady. Chtěla ho poznat. Jako člověka. Žádná jiná příležitost nebyla ideálnější než tahle doba. Možná to byl osud. Možná Bůh cosi zamýšlel. S nimi oběma. Možná se měli poprvé potkat právě takhle.

Prvních pár dnů ho krmila, pak už se dokázal posadit i najíst sám. Trávila s ním dlouhé hodiny v rozhovorech. Když zjistila, jak velice zbožňuje knihy, nosila mu jich celé náruče. Latinské, německé i maďarské.

Navštěvovala ho i Kateřina. Zpočátku se tvářila zamračeně a vážně, dávajíc najevo, že je tu pouze oficiálně. Ale pak přicházela čím dál častěji a její výraz postupně roztával. Eliz se jen usmívala, když viděla, že mladá královna se občas objeví ve dveřích, přicházejíc na návštěvu jen proto, že ji těší jeho společnost.

Ukázalo se, že Vlad vlastní velmi svérázný, ale nakažlivý smysl pro humor, že má ohromující vědomosti a paměť a vášnivě rád diskutuje. Že ovšem také rád o samotě přemýšlí, a že má překvapivě hloubavou a melancholickou povahu, kterou ovšem výrazně ruší jeho prchlivost, jak sám s nepatrným hořkým pousmáním přiznal. Že jeho slabostí je chovatelství koní, na které ale nikdy neměl čas, že miluje červené burgundské, čerstvé fíky a silnou tureckou kávu, kterou také umí geniálně připravit. Že rád poslouchá hudbu, rád vyjíždí sám na koni a má rád růže. A když vyšlo najevo, že má hluboký zájem i o jazykovědu, přinesly mu obě dívky hned celou hromadu českých knih. Sedávali pak celá odpoledne i dlouhé večery pospolu a Kateřina je oba učila česky.

A Vladovy oči  stále častěji spočinuly na Eliz, zatímco Eliz stejně často obracela pohled k němu. Měli toho spoustu společného. Dvě vzpurné a inteligentní povahy plné protikladů. Smávali se stejně tak často, jako se vášnivě dohadovali. Četli spolu, hrávali šachy a vyprávěli si legendy a pohádky. A utápěli se vzájemně v očích čím dál víc. Kateřina je sledovala a srdce jí krvácelo. Čím lépe Vladovi bylo, tím bolestnější výraz měly jejich oči, když se loučili. A pak přišlo to, co přijít muselo.

Dva dny poté, co Vlad vstal z lože, se vrátil Matyáš.

           *******************************************************

Dveře komnaty se rozlétly.

„Tohle si spolu ještě vyřídíme,“ zasyčel mladý král. „Kdo ti dovolil ujmout se vlastizrádce a chovat ho v mém domě pomalu jako hosta?“

„Kateřina.“

„Kateřina je ještě dítě. Jak jsi ji mohla do tohohle zatáhnout?“

„Sama se tak rozhodla. A stojí si za tím. Jako já.“

Chytil ji za obě ruce. Surově, bezohledně a přiblížil svou tvář k její.

„Řítíš se do pekla, sestřenko.“

„Ať, když v něm bude on.  Alespoň se na sebe ráno mohu podívat do zrcadla. Jsi takový zbabělec nebo tak hloupý?“

Odstrčil ji od sebe, oči rozhořelé vzteky.

„Copak to nechápeš? My teď potřebujeme jednat. A on…“

Zarazil se.

„..vám stál v cestě,“ vydechla hluše.

„Ty…ty celou dobu víš, kdo ty dopisy opravdu poslal, že?“ zašeptala nevěřícně.

„Ke všem čertům, a záleží snad na tom? Jde o budoucnost národů.“

„Synu bastarda,“zaječela.

Uhodil ji do tváře, až se zapotácela. Trefila do černého. Divoce, zle se rozesmála.

Jestli byl Matyáš na něco skutečně alergický, byly to drby o původu jeho otce. Ačkoli oba jeho rodiče měli vlasy černé jako havraní křídla, on sám byl rusovlasý. Nejstarší pamětníci se shodovali, že mladý král vlastní ohnivou kštici téhož odstínu, jakou se honosíval římský císař a český i uherský král Zikmund Lucemburský. Okolo zjevného faktu stejné barvy vlasů i faktu, že Matyášův děd Voik trávil se svou ženou na uherském i českém dvoře poměrně dlouhou dobu, se toho naklepalo víc než dost. A jak to bylo doopravdy, to věděla jen ona. Fakt byl, že svého muže milovala, ale jak už to u šťavnatých drbů bývá, byl přehlížen a naopak bývala dávána k dobru další, bohužel také nepochybná pravda, že král Zikmund byl svého času považován za jednoho z nejsličnějších mužů Evropy a ženy mu padaly k nohám, jen se na ně podíval. Jisté bylo jedno, Jánoš, Voikův syn začal jako symbol rodu užívat havrana s královským prstenem v zobáku a fámu ani nepotvrdil, ani nevyvrátil.

Smála se, až jí vyhrkly slzy do očí. Temným, zlým smíchem. Uhodil ji ještě jednou.

„.Nejraději bych Tě poslal domů, už zítra. Mohl bych tě klidně taky dát zavřít do kláštera. Jenže to by matka ani Kateřina nedovolily. To by sis pak navíc velmi snadno hrála na mučednici. Kdepak. Myslím, že tě vdám.“

„Nikdy,“ zavřískla.

„O tom ty naštěstí nerozhoduješ,“ usmál se studeně, opláceje jí tak ten zlý smích, kterým ho počastovala před chvilkou.

„Najdu ti někoho hodně daleko, třeba na druhé straně Evropy. A jeho, jeho už nikdy neuvidíš. Anebo naopak. Vezmeš si některého z mých magnátů a budeš se muset dívat na to, jak s ním skončím.“

Bezmocně zaťala pěsti, šílená vzteky a zoufalstvím.

„Zítra půjde tam, kam patří. Dolů, do malé pevnosti,“ pokračoval neúprosně Matyáš. „A nemysli si, že se tam za ním dostaneš. Uvidíš ho až v okamžiku, kdy bude skládat hlavu na špalek. Nebo ho neuvidíš už vůbec, protože shnije ve vězení. Takže by ses s ním dnes měla rozloučit.“

„Nenávidím tě až k smrti,“ zaječela a utekla z komnaty, jen aby neviděl zrádné slzy, které ji horce pálily v očích. Už neviděla, jak mladý král ztěžka usedl na její lože a že mu v této chvíli stejně jako jí stékají po tváři hořké slzy zoufalství.

             *********************************************************

„Co jsi to provedla?“ otázal se mrazivě Matyáš hned ve dveřích, ani nepozdravil. „Máš ty vůbec rozum?“

Kateřina klidně vzhlédla.

„Právě že mám.“

Tvář měl bledou a byla by přísahala, že to vypadá, jako kdyby snad plakal. Oči mu nicméně v tuto chvíli svítily zlobou. Jako dva černé vyleštěné onyxové kameny.

„Nechal jsem ho obvinit z vlastizrady. Přijedu domů, a on div že se mi neproducíruje po hradě Jak teď vypadám před magnáty?“

„Nijak. Ví o něm jen purkrabí a Jiskra. Tvůj lékař a my dvě. To je vše. A nebylo v zájmu kohokoliv z nás to roztrubovat po hradě nebo nedej bože po celém městě. A když už jsi zmínil svůj strach o svou reputaci, spíš bych řekla, že jsme ti ji zachránily.“

„Prosím?“ zvedl Matyáš rozhořčeně obočí.

„Umíral. To ti opomněli říct, když ti sdělovali, že není uvězněný dole v pevnosti?“

„Jak? Co..? Cože?“ zakoktal mladý král zmateně s pocitem, že mu něco důležitého uniká. Měli ho přeci jen dopravit do Budína. Onemocněl snad?

„Ten tvůj skvělý pan z Brandýsa a jeho ozbrojenci mu při zatýkání nejprve uštědřili několik sečných ran a následně, zřejmě aby si dokázali, že nad ním mají opravdu vrch, zmlátili ho jako psa. A protože on Jiskrovi zabil čtyři muže a jeho velmi  nepříjemně zranil, táhl ho Jiskra až do Budína za koněm jako sprostého lapku.“

„Cože?“ zkrotl Matyáš a zůstal nerozhodně stát. Zjevně si to uvědomil. S panovníkem, byť obviněným z jednoho z nejhorších zločinů nikdy nebylo možné jednat jako s obyčejným vězněm. Kdyby se provalilo, co Jiskra udělal, byl by z toho skandál.

Kateřina na něho hleděla, na jeho zmatek a četla ten vír protichůdných myšlenek. Ano, tohle klidně mohlo Matyášovi zlomit vaz. Kdyby kníže zahynul, okamžitě by se vyrojily silné pohybnosti o králově čistém svědomí. Už takhle byla kauza s Draculovými dopisy jemně řečeno prapodivná, ale s jeho smrtí by v podstatě Matyáš dokázal, že se jen chtěl příliš ambiciózního a neústupného souseda zbavit.

Hmmm…dobrá tedy,“ zamumlal váhavě. „Vzhledem k tomu, že už je zdráv, jak mi bylo sděleno, mohu ho nechat regulérně uvěznit. Pak uvážím další kroky.“

On si s ním pořád neví rady, prolétlo hlavou Kateřiny. Ty dopisy opravdu nejsou pravé. Měly posloužit jen k tomu, aby odstranily nepohodlnou a nebezpečnou figuru z šachovnice rozehrané politické hry. Eliz se sice děsila toho, že ho nechá popravit, ale v tuto chvíli se jí to zdálo více než nepravděpodobné. Matyáš to sice zřejmě Eliz řekl v návalu vzteku, ale zjevně nebyl pevně rozhodnut. Slyšela je hádat se až k sobě a pak slyšela dívčí kroky spěchající kamsi pryč.

„Možná bys jako první mohl potrestat Jiskru,“ navrhla mu vlídně, zkoprnělého ho zanechala stát uprostřed komnaty, a okázale vyplula ven.

                ***********************************************************

Seděla na slámě ve stání u své milované Alby. Hlavu složenou v dlaních, usedavě plakala. Nic nechápající kobylka do ní umíněně strkala svou překrásně klenutou černou hlavu a dožadovala se něhy. Vrzly dveře a ve slámě zašustily lehké kroky.

„Eliz, sestřičko. Neplač. To bude dobré. Dobré.“ sklonila se k ní Kateřina.

„Dobré? Jak to může být dobré?“

„Uvidíš. Nesmíš ztrácet naději,“ pousmála se královna. „Promluvím Matyášovi do duše. Už jsem mu k tomu před chvílí řekla své a udělám to znovu. A neboj, z našeho rozhovoru vím, že ho určitě alespoň v příštích dnech nepopraví.“

„Víš…on.. Matyáš to ví, že Vlad ty dopisy nepsal.“

„To jsem také pochopila, že Matyáš to ví. Právě proto ho nepopraví.“

„A co když ano? Vzpomeň si, jak to udělal Pohrobek s Ladislavem,“ vzpomněla Eliz osud nešťastného Matyášova staršího bratra, kterého mladý český král nechal suverénně bez soudu popravit hned prvního svítání po večeru, kterého ho nechal uvěznit.

„Jenže Pohrobek neměl mě,“ odtušila Kateřina. Eliz proti skoro proti své vůli cuklo v koutku úst náznakem úsměvu. Ano, Kateřina uměla být velmi přesvědčivá a Matyáš byl velmi zamilovaný. Teď se mladá královna usmála spokojená s efektem, který poslední věta vyvolala a pokračovala dál.

„A Ladislav nebyl královského rodu. S popravami panovníků to jde přeci jen o trochu tíž, než s ostatními. Uklidni se trochu a uvažuj.“

Měla pravdu, samozřejmě. Na druhou stranu, východ nebyl západ a tady na Balkáně se věci občas řešily poněkud jinak. Tvrději, nekompromisněji, krvavěji a často bez ohledu na zažité zvyky i zákony. Na mysli jí vytanula strašidelná historka, která ale bohužel byla prostou a o to strašlivější pravdou. Historka o tom, jak Vlad naložil s předchozím knížetem, když v roce 1456 dobyl valašské vojvodství. Byla tehdy ještě dítě, a tomu děsivému líčení naslouchala schovaná za závěsem ve výklenku hodovní síně, neschopná se pohnout, neschopná si zacpat uši, neschopná čehokoli, kromě uhranutého hltání každého slova. Kníže Dracula tehdy po dobytí sídelního města nechal vládnoucího knížete, mimochodem svého vlastního bratrance, před očima zajatého zbytku jeho armády i šlechticů vykopat si vlastníma rukama svůj hrob, zúčastnit se vlastní zádušní mše, aby ho pak na nádvoří targoviştského knížecího dvora osobně vlastnoručně sťal. Kdo zaručí, že se Matyáš nezachová podobně? Krutě a impulzivně, jak mu jeho prudká valašská krev zcela jistě našeptává a nenechá bez cavyků Vlada setnout. Co nejdřív a nejlépe bez soudu. Nezbývalo jí nic jiného než věřit slovům Kateřiny a doufat, že to, že se Matyáš před Evropou snaží prezentovat jako osvícený panovník, pravý Evropan podporující kulturu a umění a před válčením dávající přednost jemnému umění diplomacie, se projeví i v jeho přístupu k celé téhle kauze.

„Nic jiného než doufat mi asi nakonec nezbývá, viď?“ vzlykla utrápeně a setřela si slzy z tváří.

„Jdi za ním. Vyřiď mu, ať se nevzdává. A buď statečná. To poslední, co potřebuje vidět, jsou dívčí slzy,“ vystrkala ji královna nesmlouvavě ven.

Eliz si povzdychla, utřela si slzy z tváří. A šla.

                 ****************************************************

„Kdy?“ zeptal se Vlad věcně a nevýrazně, skoro ani nevzhlédl od okna, skrz které hleděl upřeně ven, jakoby se na nádvoří dělo kdovíco zajímavého. Jakoby se ptal na to, co dnes připravují v hradní kuchyni, a ne na to, na co se ptal. Zajíkla se a najednou nevěděla, jak mu má odpovědět. Zítra zrána. Copak jen takto jednoduchá prostá slova mohou vyjádřit to, co zítra ráno přijde? Jistěže musel vidět Matyáše přijíždět. Jistěže tedy věděl, co nevyhnutelně bude následovat. To, čeho ona se děsila od prvního okamžiku. A on také, jakkoli se to snažil na sobě nedat znát. Četla mu to v očích stejně jasně, jako kdyby to vykřičel nahlas na celé purkrabství. Stejně jako jí i jemu srdce ledovělo pokaždé, kdy si vzpomněl na to, co ho čeká. Věčné šero královských katakomb a na konci některé z černočerných, vlhkých nocí možná popravčí meč v kalném svítání. Ta představa ji bolela až k nesnesení. Tisíckrát víc, než když ji zpočátku pálila jen uražená hrdost a rozhořčení nad zrušeným sňatkem, nevíra v jeho vinu a šílený vztek a ponížení, když do celé záležitosti zatahovali i jejího zavražděného otce. Jakoby někdo drásal ostrými drápy její nitro a do krvavých rozedřených ran sypal sůl.

„Tak kdy?“ zopakoval netrpělivě a tentokrát od ní pohled neodvrátil. Přinutila se vydržet neuhnout očima.

„Zítra zrána,“ řekla a se zoufalstvím zaznamenala, jak mnoho se to spíš než normálnímu hlasu podobalo zaúpění.

Stále se na ni díval. Tvrdě a bez citu. Kývl, že rozuměl a znovu se otočil k oknu.

„Neřekneš k tomu vůbec nic?“ vylítla podrážděně. Jeho nepředvídatelné a občas vyloženě překvapivé reakce byly věcí, která ji během pár vteřin dokázaly spolehlivě vytočit. A on? Na její výbuchy vzteku také, stejně jako na všechno ostatní, reagoval nepředvídatelně. Jednou celou věc obrátil v žert, jednou ji začal uklidňovat, potřetí se jí omluvil a pak se s ní pro mnohem menší věc pohádal do krve.

Tentokrát zřejmě zvolil taktiku prosté upřímnosti. Obrátil se k ní, před chvilinkou tvrdé oči najednou teplé a bolestné.

„Eliz,“ povzdychl a v tom povzdychnutí zazněla taková tíha a smutek, že ji vztek okamžitě přešel.

„Co říct k úplnému konci? Mám věřit? Nebo mám naopak lomit rukama a zpít se dnes v noci do bezvědomí? Nebo si rovnou podříznout žíly, protože nic jiného dělat nemá cenu? Já sám nevím. Chci věřit. Ty a královna mi k tomu dáváte sílu. Ale co zmůžete s Matyášem, když se definitivně rozhodne? Postavíš se do cesty zbrojnošům, až mě povedou na popraviště?“

„Vlade,“ povzdychla se stejným smutkem jako před chvílí on a popošla blíž.

Posadil se na lože. Usadila se na křeslo vedle.

„Zůstanu tu s tebou přes noc.“

Zavrtěl hlavou.

„To přeci nejde.“

„Proč by ne. Co když máš pravdu. Třeba mě za tebou nepustí, nepodaří se mi uplatit stráže a uvidím tě, až půjdeš na popravu.“

„K čemu ti to bude, zůstat tu se mnou. Když, jak říkáš, to stejně dopadne zle.“

„A nenapadlo tě, že prostě nechci, abys tady byl tu poslední noc sám? Že ti chci dodat tolik víry a naděje, kolik mohu? Že pořád doufám, i když to teď tak neznělo?“

Potřásl hlavou. Vzala to jako souhlas.

„Přinesu ti večeři.“

„Slib mi jedno,“ zarazil ji mezi dveřmi. „Až se vrátíš, nebudeme o zítřku mluvit. Vůbec. Jakoby všechno bylo v nejlepším pořádku. Slibuješ?“

Kývla.

Přinesla mu jeho oblíbené jídlo i oblíbené víno a vyskládala mu tu hostinu na lože s dojemnou pečlivou péčí. A chránila se o zítřku se jen zmínit. Seděli a povídali. Četli z jeho oblíbené knihy, jedli a pili. A stále častěji obraceli zrak k oknu, za kterým začínalo nebe plné sněhových vloček pomalu světlat.

           ************************************************************

„Nesluší se to,„ namítl chabě, když za úsvitu zmizela, aby mu vzápětí složila na podušky zbrusu nový kabátec barvy tmavého okru a silné vlněné nohavice a prohlásila: „Dovol mi tě ustrojit.“

„Dobrá, otočím se, než se převlékneš do košile a nohavic,“ ustoupila.

„Ale o zbytek se postarám,“ dodala okamžitě, aby si snad nepomyslel, že by to byla ochotná vzdát tak lehce.

Poněkud v rozpacích kývl. Stála tiše jako pěna, oči upřené z okna kamsi do prázdna.

Utáhl tkanici u spodní košile, ruce se mu trochu třásly. Jakkoli si přikázal být silný, nedokázal to. Položil jí ruku na rameno. Otočila se k němu, zelené oči vlhké a smutné. Sebrala z lože teplý vlněný kabátec, podšívaný ještě kožešinou. Pečlivě jeden po druhém mu zapínala kulaté knoflíky. Stála blízko, cítil vůni jejích vlasů a pokožky. Vůni vanilky a myrhy. Drobné štíhlé prsty zápolící se zapínáním kabátce. Třásly se jí daleko víc než jemu. Najednou se cítil dojatý. Po mnoha  letech tohle někomu dovolil. Neodolal a pohladil ji po ramenou a nechal ruce sklouznout níž k jejím lopatkám. Vzhlédla, oči zamžené, nevěřícné ……a  očekávající. Zadržel dech. Její dlaně spočinuly tam, kde přestaly. U knoflíků na hrudi. Přilnuly ke kabátci v roztřeseném dotyku. Náhle zatoužil. Přitisknout ji k sobě a nepustit. Spočinout v ní jako v křišťálovém, průzračném jezeře. Cítit se jako člověk, jako muž. Obyčejný muž, který našel to, co dlouho hledal. Ale copak mohu? Napadlo ho. Co jsem. Kdo jsem. Ten, kdo možná dnes naposled vidí denní světlo. Ruce na jejích zádech ztuhly. Stiskl rty a pak ji políbil do vlasů.

„Eliz.“

Zachvěla se a zesmutněla ještě víc. Dopnula mu poslední knoflík nahoře u krku.

„Dám ti pak poslat ještě plášť a postarám se, abys dostával dost jídla i pití. Dobře to dopadne. Máš na své straně uherskou královnu.“

Tak se snažila, aby to znělo vyrovnaně a nebojácně. Bůhví, jestli se snažila přesvědčit víc jeho nebo sebe.

Dveře se otevřely a do pokoje vešel Matyáš. Neřekl ani slovo, jen stál a díval se. Na něho i na ni. V závěsu za ním vešli dva strážní. A Jiskra. Sivooký Jiskra s úsměvem stejně ledovým jako jeho pohled. Svět jako by se zhroutil do sebe. Jako ve snu, neskutečně, vnímal, jak mu poutají ruce provazem. Stála v rohu pokoje, bledá jako stěna, oči plné bezmoci. Díval se na ni celou dobu, než byli hotovi. Snažil se zapamatovat si každý tah jejího obličeje. Chtěl si s sebou odnést do tmy vzpomínku na její tvář. Když vyšli na nádvoří, ohlédl se. Stála na prahu, v prudkém zimním větru jí vlasy divoce vlály. Matyáš stál hned za ní. Než zašel za roh, ještě stihl zahlédnout, jak jí mladý král položil ruku na rameno. U srdce ho bodlo náhlou, ostrou bolestí, kterou s překvapením identifikoval jako žárlivost. Čím si ti dva jsou?

Už neviděl, jak odskočila jako uštknutá hadem a rozeběhla se pryč.

                           ********************************************

Ve svém pokoji se vrhla na lože a rozplakala se. Byla v pekle. Neměla mu pomáhat, neměla ho vytahovat polomrtvého z vězení a pečovat o něho vlastníma rukama. Měla se otočit a ujet. Ujet co nejdál odtud, na některý z otcových transylvánských hradů, za babičkou, kamkoli. Ještě daleko dřív, než ho přivezli. Hned potom, co zemřel otec. Schovat se. Schovat se před ním. Schovat se před osudem. Schovat se….před láskou. Ani nevěděla, kdy to přišlo. Najednou ho prostě milovala. Jeho sarkasmus, jeho prazvláštní smysl pro humor i jeho hořkost. Celou tu jeho divnou, mnohovrstevnatou duši, plnou tmy a děsů, ale i světla. I když to možná spíš byly plameny pekel. Jeho zvláštní znepokojivou tvář. Ty možná až přespříliš ostré rysy hubeného obličeje, ty veliké, prapodivně proměnlivé oči i bohatou hřívu temných vlasů. Nevěděla, jestli i on to cítí podobně. Nikdy jí nic neřekl, ani ona jemu. Ale poznala, že ho dokáže rozesmát, a tak nějak tušila, že to se na celém širém světě povedlo jen málokomu. Nechal ji nahlédnout do svého nitra, odkryl se jí tak, až ji to samotnou překvapilo. A za večerů na ni hledíval rozhořelýma očima plnýma smutku a prapodivné něhy. A teď byl pryč. Navěky. Ji teď Matyáš strčí s gustem někomu, o kom dobře ví, že ho nesnáší a donutí ji, aby zůstala u dvora. A i kdyby ji dal někomu, kdo jí býval dřív i sympatický, stejně jí nebude líp. Což může podat ruku v posvěceném svazku, když duši odevzdala jinému?

Plakala, tvář zabořenou v huňaté medvědí kožešině, kterou jí za šťastnějších časů, kdy se ještě milovali, nechal přivézt Matyáš, a ani nepostřehla, že vešla Kateřina. Posadila se tichounce na okraj lože vedle ní a svou drobnou, jenže napolo dětskou rukou ji pohladila po vlasech a ramenou.

„Víš, co je nejhorší?“ podívala se najednou Eliz na svou nejlepší přítelkyni. „Že ho miluju.“

„Já vím,“  řekla prostě královna a objala ji. Eliz plakala dlouho. Kateřina též.