Graenino útočiště

Vstává další neuvěřitelně nádherné, jasné azurové ráno nad Kyjevem. Zatímco většina lidí jela dost brzy ráno na víc než 300 km dlouhý výlet na raketovou základnu v Pervomajsku, my Kopretinští mínus Radek a Marie a plus Marek a Petr a ještě pár dalších, jsme se rozhodli věnovat i další den překrásnému Kyjevu.  S Ondrou jsme dohodnuti, že do Kopretiny jen navečer přibereme právě Petra s Markem a vyrazíme v předstihu směr Klevan, do našeho oblíbeného motelu s roubenkami. Po nezbytně opulentní a dekadentní snídani v mramorové jídelně se vydáváme do města. My s Markem se držíme sólo, Kopretinští si jdou prohlédnout památky, které už jsme včera viděli a nás to táhne tam, kde jsme ještě nebyli. Chceme si projít bulvár Chresčatyk, který se prý o víkendech mění v jednu obrovskou pěší zónu, podívat se na kryté tržiště, kde se dají koupit ryby, květiny i kaviár, podívat se k univerzitě, najít Národní muzeum, kde by měla být další velká expozice archeologie a já bych si přála podívat se ke sv. Michalovi a na Andrejevskij užviz, dlouhou ulici klesající k širým vodám Dněpru, kde prý pouliční prodejci nabízí všechno možné, od cetek, přes obrazy a starožitnosti. Dají se tu prý sehnat medaile, šperky, ikony i uniformy. Zpátky nahoru by se mi pak líbilo vyjet lanovkou, jejíž horní stanice je kdesi za sv. Michalem, ale to netuším, jestli stihneme.

S Kopretinskými jsem totiž domluvená, že se ve dvě odpoledne sejdeme u sloupu uprostřed Majdanu a vyrazíme na oběd. Naším plánem je najít pravou kozáckou restauraci a přecpat se tam k prasknutí.

Vyrážíme od Majdanu po čtyřproudém bulváru, který je skutečně pro veškerou dopravu uzavřen. Sem a tam tu korzují svátečně nazstrojení Kyjevané, upíjí kávu, děti ukusují cukrovou vatu. Slunce svítí a hřeje a přináší do Kyjeva předjaří. Tamhle se prodávají sladkosti, tu cukrová vata, tam balónky a támhle naproti v posledním jízdním pruhu se dokonce půjčují motokáry. Mladí Kyjevané tam drandí ve fialových kárkách dost velkou rychlostí a proplétají se mezi korzujícími. Úžasné. Atmosféra Chreščatyku mě úplně pohltí. V půli bulváru zaznamenávám na opačné straně ulice osobu v hostirckém kostými. Vida, kozák. Debatuje s někým v civilu, patrně se svým kamarádem a za ním se skví sice v azbuze, ale to ještě přelouskám, nápis Kozácká jizba. Vida,restaurace nalezena. Míříme dál, kousek za Chresčatykem by měla být ona slavná tržnice. Prostor je to velký a krásný, ale sortiment mne malinko zklame. Mimo ryb a masa je tu dost pultů, které tvoří hrabárna s oblečením. Moc se tedy v tržnici nezdržujeme a vydáváme se dál.

vlastně omylem nacházíme pravděpodobně Národní divadlo nebo Operu, to nejsme schopni rozklíčovat, jen z plakátů vyluštíme, že tu hrají operu Nabucco.

Univerzitu, jasně červenou velikou budovu nacházíme už snadněji. Jen to zatracené Národní muzeum ne a ne najít. Nakonec se ocitáme po hodně, ale hodně velké oklice na náměstí u sv. Sofie pod sochou Bohdana Chmelnického. Marek tvrdí, že ono hledané muzeum je kdesi ulicí směrem od sv. Michala a hotelu Intercontinental dál. U monumentální budovy, o které si myslíme, že by t mohlo býti muzeum, jsme odkázáni dál. Je to jakási vládní budova. Jsou sice milí, ale odhánějí nás nekompromisně. Ptáme se hlídkujících vojáků. Usmívají se a odkazují nás ulicí za sv. Michalem. Jdeme. A naprostou náhodou nebo snad řízením prozřetelnosti se ocitáme přímo na Andrejevskim užvizu.

Opravdu tu lze sehnat skoro vše, co se psalo v průvodci. Cetky, staré budovatelské plakáty, vyznamenání, busty Leninů a Stalinů, metály, kusy uniforem, staré noviny, ikony, velikonoční vajíčka, obrazy. Prostě všechno. S lítostí nechávám na stánku šperkařky překrásný designový prsten s granátem. Nemám už bohužel tolik hřiven a neumím si v azbuce vybrat z bankomatu.

Jak míříme dolů, zjišťujeme, že mimo toho všeho, co inzeroval průvodce, je tu i dost velké množství archeologických nálezů z detektoringu. U prvního takového stánku máme s Markem oči navrch hlavy. U toho desátého už nevíme, jestli si připadat zcela jako na jiné planetě nebo to začít brát jako samozřejmost. Ony tu Totiž nejsou jen drobnosti jako téměř bezcenné novověké spony opasků či už více cenné napoleonské knoflíky a ještě cennější skythské a sarmatské šipky. Mezi nálezy tu vidíme starobronzové sekery, spony z doby železné, skythské šperky, varjažská nákončí opaksů a podobné poklady. Občas prodávající netuší, co má vlastně na pultě a nabízí to celé za směšné částky, občas už ví a tak nám například jeden takový cpe starobronzovou sekerku za 100 dolarů.

Ačkoli bych neměla, neodolám a za směšných 100 hřiven kupuji středověké nákončí opasku. Marek to rozjel ve velkém, nechává tu skoro 1 000 hřiven a jeho úlovek čítá plný pytlík bronzů od napoleonských knoflíků přes skythské šipky až po raně středověká nákončí k opasku. Jestli mu tohle vyhmátnou na hranicích, tak je to na kriminál.

Je brzo po poledni a jej vidět, že trh teprve začíná, že okolo třetí, čtvrté tu bude stánkařů i kupujících daleko víc. I tak je to zajímavý zážitek. Ještě chvíli se procházíme. Naproti na chodníku zpívá mladík s kozáckým účesem (jen pramínek vlasů v copu splývající po temeni holé lebky) a kytarou jakousi tklivou lidovou píseň. Má krásný, čistý znělý tenor a jen dokresluje tak trochu zvláštní atmosféru tohoto brzkého odpoledne.

Marek trvá na tom, že chce vidět archeologii v Národním muzeu, ale mně se najednou pracovat nechce. Chce se mi jen tak bloudit prosluněnými ulicemi Kyjeva, sednout si chvilku na Majdanu a pozorovat lidi a pak se jít dobře najíst. Nakonec se tedy rozdělujeme a domlouváme sraz v podvečer na odjezd.

Mířím sama Andrejevskim užvizem nahoru, okolo sv. Michala, kam ale bohužel nemám už čas zajít, směrem na Majdan. Jsem tu pár minut před druhou, a tak mám čas pozorovat cvrkot okolo. Odkudsi vyhrává z repráků ukrajinská muzika, okolo chodí i postávají lidé, na kraji Majdanu přecházejí mladíci s holubicemi míru, se kterými se jeden může za poplatek vyfotit.

Přichází mi sms, že Kopretinští budou mít cca 20 minut zpoždění. A tak má dost a dost času na delší pozorování. Utvrzuju se v tom, že sloup na Majdanu funguje stejně jako kůň na Václaváku, tedy jako centrální místo srazu Kyjevanů.

Sluníčko stále svítí, muzika stále vyhrává a tak mi těch 20 minut uteče docela dobře. Když jsme konečně pohromadě, naštěstí nemusíme dlouze pátrat po restauraci, vedu je jistě tam, kde jsem ráno viděla muže v kozáckém kostýmu. Hospoda je sice v divném průchodu, kam bych asi bez toho nápisu venku dobrovolně nevlezla, ale interiér je krásně rustikální, číšnice jsou v krojích a úplně paf, že přišla tak velká parta lidí.

Dáváme si hromadně kvas a koukáme, cože bychom zakousli. Poučena z průvodce, doporučuju bramboráky s hříbky a kysanou smetanou jako předkrm a coby hlavní jídlo nemůže být nic jiného než šašlik. Oboje je naprosto jedinečné a tak si jídlo náležitě užíváme. Vlastně tam strávíme skoro celý čas, který je nám ještě vyměřen před odjezdem. Ještě stíháme nakoupit v Bille pod Majdanem vodku a nějaké další drobné suvenýry (já třeba sušené ryby) a už jdeme na sraz. Kaviár jsme se rozhodli nechat až do Lvova, aby se nám po cestě nezkazil (kardinální chyba, ale to jsme v tu chvíli nevěděli).

Naloďování nám bohužel nakonec trvá o dost déle, než jsme čekali. Chvíli se sháníme, Věrka s Vojtou se totiž zapomněli v lobby, pak zas horko těžko laborujeme s dveřmi od Kopretiny.

Při odjezdu z parkoviště už potřetí absolvujeme komedii s názvem Nezaplacené parkovné.  Nakonec je Marek nucen sáhnout do peněženky pro 200 hřiven s tím, že si to s Ondrou vyřídíme v Klevanu. Když manévrujeme ven, zjišťujeme, že zbytek už přijel z raketové základny. Pod kola nám málem vlítne Radek, který se odjíždějící Kopretinu snaží dohnat.

„My ale máme plno,“ odbydeme ho. „Pro dnešek jedeš v Heřmanovi, stejně jako na raketovku a z ní. Byli jsme přece tak domluvení.“

S tím necháváme poněkud nechápajícího Radka stát na parkovišti a odjíždíme. Ok, tohle bylo poněkud zlé. S nechutí máváme Kyjevu a umiňujeme si, že se sem rozhodně musíme ještě vrátit.

Slunce pomalu zapadá nad rovnou ukrajinskou zemí s háji bříz a buků a my zbytek cesty, přerušený jen zastávkou na jídlo na benzínce, trávíme povídáním, degustací vodky a příjemným podřimováním.

V Klevanu jsme tentokrát ve slušnou hodinu na rozdíl od prvního večera.

Fasuju s Věrkou a Mončou příjemný trojlůžák, kde je konečně nádherně teplo a ačkoli na nás odvedle bouchají, abychom přišly zapařit, my jsme tak uondané, že se jen vysprchujeme, chvilinku povídáme, ale vzápětí se rozcházíme spát. Další den nás čeká náročná cesta domů, která podle předpokladů bude končit někdy ve tři ráno v Praze.