Den desátý - strážce
Ráno je jako obvykle loučení velmi srdečné. Už ani Verča se nepodiví, když nás paní domácí chytí do náručí a dostaneme pusu na tvář.
Auto necháváme naproti kamennému kostelíku těsně před zemskou valašsko-transylvánskou hranicí a do centra Branu dojdeme pěšky. Jako první jdeme do muzea v bývalé celnici.
Paní se pokladnou se na mně dlouze zadívá a pak vydechne: „Já mám deja ju.“
Rozesměju se: „Nu ano, já tu byla loni.“
„Jistě, už si vzpomínám jasně. Byla jste tu tenkrát sama. A tenkokrát už s přáteli. To je moc dobře, že se vám tu tak líbí.“
Platíme, Verča obligátně uplatňuje průkazku Icom a Libor studentskou slevu. A já jen pokrčím rameny: „Inu, já nic. Já žádnou kouzelnou legitku nemám.“
Mladší pokladní štrachá po plnocenném lístku a já po 8 lei v peněžence.
„Stop!“ vyhrkne má známá paní. „Vy si to schovejte,“ mrkne na mě.
„A ty, ty jí pěkně dej zlevněný lístek,“ diktuje své mladší kolegyni. „Zaslouží si to, když se sem k nám vrátila. A přivedla nám sem další turisty.“
Drmolím něco o tom, že si to nezasloužím, ale jsem razantně umlčena. Výklad dnes poslouchám spíš jen na půl ucha, ještě si ho z loňska pamatuju. Když vejdeme do místnosti s postelí, slyším za sebou obdivné vydechnutí. Skutečnost zřejmě zcela naplnila Verčiny představy a očekávání. Založím ruce a dívám se. Je to opravdu přenádherný kus nábytku. Podívám se na průvodkyni. Spiklenecky na mě mrkne a otočí se z místnosti, aby nás vedla dál. Vida, tak ne každému je dovoleno protáhnout se za zábrany a rukou polaskat ty zčernalé vyřezávané reliéfy. Možná kdybych tu byla sama, zas by mě k loži pustila.
Ale co, už jednou jsem se mohla sklonit k pelesti pod mohutná nebesa, už jednou pohladit prastaré dřevo, opřít se o sloupek a chvíli tak spočinout, a to mi stačí.
Verča s Liborem pak míří nad hrad. Vystojím s nimi frontu, ale dovnitř nakonec nejdu. Prostě mě to neláká. Raději se projdu po tržišti, nakoupím nějaké dárky a možná si dám něco malého na zub.
U stejné paní jako loni kupuju tatínkovi lahev palinky, u dalšího stánku vyberu magnetku a pohled a pak jdu pátrat, kde mají nejčerstvější a cenově nevýhodnější sýr v kúře, který jsme se rozhodli ochutnat. Nakonec mimo sýra si z tržiště přináším ještě velký malovaný talíř a tričko. Celé dvě návštěvy jsem odolávala tomu, koupit si nějaký kus oblečení s Vladovým portrétem. A teď napotřetí jsem podlehla. Je to reprodukce jedné barokní rytiny, čili žádný modernistický kýč. Akorát mám pocit, že mi doma řeknou, že už jsem se definitivně pominula na rozumu.
Je něco po poledni a my se drápeme přes hory, abychom se dnes co nejvíce nablížili ke Snagovu. Vlastně se mi tam nechce. Nemám ráda tamější vyprahlou, horkou rovnou krajinu. Připadá mi neveselá a nehezká. A nemám ráda ani Snagov. Začarovaný ostrov uprostřed tmavých vod. Tu divnou stojatou atmosféru. To prázdno. Tiše doufám, že nocovat budeme ještě někde v horách nebo alespoň v předhůří. Okolo Snagova se prostě chci držet co nejméně to půjde.
Projíždíme horským střediskem Buşteni. Nebe se zatáhlo a vypadá to, že se přižene bouřka. Buşteni je poměrně malebné místo. Taková bizarní směska balkánského nepořádku a supermoderního vybavení lyžařského střediska 21. století. Docela bych tu zůstala přes noc. Verča se ale chce hnát dál. Zastavujeme alespoň na krátkou procházku, abychom si mohli vyfotit úžasné dolomitové štíty, v jejichž klínu městečko leží.
Po cestě dál se rozhodujeme zastavit ještě v Sinaii. Sice víme, že dnes má královský palác Peleş zavřeno, další z památek, Sinajský klášter ale určitě bude otevřen. Trochu bloudíme, než ho najdeme, motání se ulicemi ale rozhodně nelitujeme, klášter je totiž neskutečně malebný, s nádherně zdobeným arkádovým nádvořím, zelenými střechami pod štíty hor a tichým, šerým kostelem, prosvětleným svícemi.
U pokladny se opět opakovala oblíbená kratochvíle se zlevněným vstupným. Zatímco Verča s Liborem ho právoplatně dostali díky svým legitimacím, já ho zase dostala jenom tak. Na tohle se tak snadno zvyká a já jen lituju, že tohle mi v jiných zemích (mimo Maďarska a částečně Chorvatska) nefunguje.
Ačkoli je královský lovecký zámek zavřený, jdeme se na něj podívat alespoň zvenku. Podle mojí GPS jsme víc než 900 m.n.m., kdesi v dálce pořád hřmí a po nebi se honí mraky a tak je tu krásně příjemně.
I město se mi líbí, připomíná mi něčím naše Janské Lázně. Bylo by hezké tu přespat. Sednout si večer na terasu, dát si něco k jídlu a pozorovat hory. Nenápadně se zbytku výpravy snažím podsunout myšlenku, že bychom tu mohli přenocovat. Nechce se mi do úmorného vedra dunajské nížiny. Nepochodím. Verča si vzala do hlavy, že dnes dojedeme až na dohled Ostrova ztracených. Bože, jak já tam nechci nocovat. Není mi to ale nic platné a tak sjíždíme z hor. Obloha v nížině je jasná a teploměr v autě šplhá nezadržitelně nahoru. Krajina se kolem nás postupně proměňuje v placku plnou polí a unavených povadlých hájků listnatých stromů a keřů. Do srdce se mi pomalu vkrádá šero a houstne, čím blíže jsme Snagovskému jezeru. Projíždíme šíleně rozbitou silnicí mezi oprýskanými, nevlídnými vesnicemi. Cestu lemuje topolová alej, která by mi za jiných okolností a na jiném místě zřejmě připadala krásná. Ačkoli ještě není ani polovina července, jejich listí už je žluté a v poryvech horkého větru se snáší pod kola našeho auta. V nízkém podvečerním slunku je to téměř magické. Modrá, zelená a zlatá, to jsou barvy tohoto večera.
Vpravo si všímám odbočky mezi vyschlá, prázdná luka s ukazatelem. Mănastirea Snagov. U srdce to prudce zastudí.
Cestu ke komplexu Astoria si pamatuju ještě z minulé návštěvy. Tak trochu doufám, že po cestě potkáme nějaký penzion, při představě, že bychom spali v tom strašidelném kempu mezi smečkami toulavých psů, se mi ježí vlasy v zátylku. Není mi ale přáno. V téhle zapomenuté končině žádná ubytovací zařízení nejsou.
Vjíždíme do komplexu. Ještě mi zbývá poslední naděje, že se ubytujeme v minihotýlku přímo u jezera. Nemají ale trojlůžkový pokoj a tak nás dnes nakonec opravdu čeká noc pod stanem. Les okolo je nevlídný a tmavý a tak si nakonec stavíme stan skoro u hotelu hned u cesty. Posadím se na nízké zábradlí u liduprázdného parkoviště a snažím se přesvědčit sama sebe, že to není tak hrozné. Nepomáhá to.
Komplex Astoria mi stejně jako minule připadá jako místo z obzvlášť zlého snu. Přízračně opuštěný, zanedbaný, s houfy toulavých psů. Je naprosto děsivé vedro. I teď, okolo deváté večerní, je pořád určitě přes třicet. Cítím se jako zavřená v papiňáku, pod kterým někdo pořádně roztopil. A taky mi není dobře. Tupě mě pobolívá hlava, a moje duševní rozpoložení by se dalo nazvat v nejlepším případě špatným. Už napoprvé mi to v okolí Snagova přišlo divné. Prázdné, bezútěšné. Depresivní. Vždycky jsem se tady cítila tak divně beznadějně. A to jsem tu minule byla za plného odpoledne a slunce svítilo. Teď se okolo jezera pomalu šeří a já bych nejraději utekla. Sedla do auta a odjela. Kamkoli. Možná je to jen tím, jak je komplex prázdný a zanedbaný, možná je to tím divným šerým lesem všude okolo nás nebo bláznivou bábou, která kus dál v lesním porostu bydlí v prapodivném strašidelném příbytku ze stanové látky, obehnaném plůtkem a obklopeném spoustou harampádí. Bůhví.
Okolo se stahují psi. Bílého sympaťáka, který se odváží nejblíž, ale zároveň udržuje rozumnou vzdálenost a zbytečně se nevtírá, nakrmíme zbytkem rybí konzervy a on se nám za to odvděčí tím, že si nás adoptuje a pasuje se pro tento večer na našeho strážce. Nepustí k nám nikoho a nic dalšího. Za odměnu ho podarujeme ještě paštikou a chlebem.
Když se začne opravdu stmívat, daleko v lese zaplane oheň. To ta divná babka, shodneme se. Za chvílí se ovšem plamínek rozhoří o kus dál. A pak ještě na jiném místě a po chvíli znovu. Nevím proč, ale jde mi z toho mráz po zádech. Tahle noc bude hodně krušná.
„Nemám z toho dobrý pocit. Vlastně mám docela strach..,“ vrčím.
„Živých se nebojím…“ odporuje mi Verča. „To, co si neumím vysvětlit, mě děsí daleko víc.“
Vrtím hlavou: „To já to mám trochu jinak. Jak říkávala má babička: Mrtvých se neboj. To živí ti ublíží spíš.“
Tentokrát jdeme spát brzy, mě se ale v horké dusné noci nedaří usnout. Ať tuhle noc přečkáme v pořádku, opakuju si v duchu. Nakonec zadřímám. Stále se ale periodicky probouzím. Horkem nebo vzdáleným ňafáním psů. V jednom z těch mnoha trhavých, mrákotných snů slyším, jak se psi kdesi v lese hašteří. Čím dál víc. Slyším v polospánku štěkot a táhlé psí výkřiky zuřivosti, které zní blíž a blíž. Smečka se přibližuje k nám. V korunách nad námi zčerstva zahučí vítr. A v tom větru se nese volání. Hlas, který zahání smečku pryč. Probudím se ve zlomku vteřiny, totálně zpocená, jako po ošklivé noční můře. To teda bylo divný. Zdálo se mi to? Divný, horečný sen, způsobený vedrem a podvědomým strachem z rozdivočelých psů i té divné ženštiny v lese? Nebo od nás kdosi opravdu ty psy odehnal?
Lehám si zpátky a tentokrát kupodivu usínám klidně a tvrdě a spím až do rána.