Den druhý - dveře otevřené dokořán
Dlažba je věky vyšlapaná,
pod klenbou visí hebký stín,
jen vejdi dveřmi do neznáma,
kde odpočívá jeho syn.
První místo, kam míříme, je místní katedrála na náměstí Piaţa Huet. Mám pečlivě nastudováno a tak dobře vím, proč sem vážím své kroky.V kostele vládne tmavé příšeří, zrovna tu opravují klenbu. Dlažba mezi lavicemi je staletími prošlapaná do prohlubně jako úvozová cesta. Ač kamenná, pod nohama se zdá být měkká jako lesní mech. Vykročím tím dávným úvozem a nad hlavou se mi rozezní varhany. Bezděky se mi podlomí kolena, když kráčím vpřed, tou cestou věků, kudy jistě kráčely nohy nejednoho z valašských knížat a prostor se chvěje tesknou melodií. Bílým světlem zalitému kněžišti vévodí zdobený renesanční oltář a jednoduchá, přesto dechberoucí klenba. Na levé straně je po celé zdi vymalovaná přenádherná pozdně gotická freska. Vracíme se zpátky, doufaje, že někoho uprosíme, aby nám odemkl dveře tam dolů, do krypty. Zrak mi padne na nenápadná dvířka vpravo v šeru pod lešením. Otevřená, zvoucí. Nikdy jsem tu nebyla, přesto vím, kam nás dovedou. Má vrozená špetka skepse sice vystrkuje hlavu a šeptá něco o tom, že jsem se prostě jen pomátla a určitě se pletu, přece to tu neznám, ale já ji jen okřiknu a vejdu dál. Jen pár kroků a schodů a jsme tu. Mé skeptické já si zalezlo kamsi do koutku a brblá něco o tom, že tohle je sakra akorát z pekla štěstí. Ve světlé místnosti plné honosných měšťanských náhrobků zamířím na druhý konec. K tomu nejprostšímu, ze světlého pískovce, s písmem věky dávno setřelým. Vedle je nenápadná papírová cedulka, ale nepotřebuji ji. Poznám, že tohle je tu ten nejstarší hrob. Stojím u chladného kamene a dotýkám se jen napůl čitelných ostrých liter, které mi pod prsty rýsují jméno. Mihnea Voda cel Rau, Domn al Tarii Romaneşti. Vojvoda Mihnea cel Rau, pán rumunské země. Zde tedy navěky odpočívá prvorozený syn knížete Draculy.
„To je on?“ táže se mně šeptem má drahá polovička. Jen kývnu. Přiblíží tvář ke kameni a luští prastarý nápis vinoucí se po stranách náhrobního kamene. Inu lingvista.
„Miloval to tu tolik, že se tu usadil a oženil se tady. A taky tu zemřel. Zavraždili ho přímo před kostelem v roce 1510,“ poučuju milovaného.
„Chápu, proč se usadil zrovna tady,“ usmívá se Luboš a pokyvuje. I když to zatím ani jeden z nás netuší, i pro něj už Sibiu zůstane láskou nejmilovanější. Varhany kdesi vysoko a daleko stále zní.
Z výšky kostelní věže vypadá město jako les špičatých, tmavých střech a štíhlých komínů. Středověká zástavba je živelná a chaotická, jak se na správné středověké město sluší. Vysoké domečky na úzkých parcelách, dvorky s arkádami, kde se dodnes suší prádlo a vyhřívají koťata. Jen antény satelitů ruší tu ospalou věkovitou atmosféru. Odtud je vidět, jak mnoho se z původního města zachovalo. V podstatě celé. U nás tohle vidíš snad jen v Krumlově. Střecha chrámu je barevná jako perníková chaloupka a takhle zezhora vypadá celý kostel ještě daleko mohutněji a monumentálněji než z náměstí. V dáli za městem se modrá masiv Fagaraşských hor. Z té dálky se nezdají vyšší než naše Krkonoše, ale přesto jsou. Šplhají se do výšin, zelené, ostré svahy a mraky hladí jejich špičaté vrcholky. Zatím to nevím, nebyla jsem tam, ale přesně tak si to představuju.
Sibiu v letním dopoledni je tak rozzářené a plné sluníčka, až z toho bolí oči. Cestou, která tu vede odedávna, sestupujeme do dolního města. Tady jsou domy o trochu omšelejší, ale na zádumčivé, jímavé kráse jim to jinak neubírá. Procházíme středověkými uličkami, skoro nikdo tu není. Znovu mi na mysl přijde Český Krumlov, Sibiu je mu opravdu svým způsobem podobné. Podobně zachovalé, podobně prodchnuté kouzlem renesance.
Pod hradbami s podsebitím a dvěma věžemi je parta rozesmátých mladých Sasů v krojích. Řezbaří a točí na kruhu džbánky. Když se opatrně zeptáme, jestli je možné vylézt nahoru a prohlédnout si opevnění zevnitř, ochotně nás zvou dál. Obranná dřevěná chodba je stejně jako samotná hradba nádherně lehce nakřivo a když se opřu o zábradlí a koukám, jak dole pod rukama Sasíků vznikají hrnečky a další keramika, chce se mi jen stát, dýchat a pozorovat je třeba do večera.
Za pásem hradeb středověkých je ještě pás tereziánský, a ač novověký, přec stejně půvabný A až za ním je moderní město, Sibiu současnosti s prosklenými domy, moderními kancelářemi a hustým provozem. Míříme tudy na zastávku, odkud nás místní mhd doveze do místního skanzenu. Zdejší muzeum lidové architektury je obrovský komplex v přírodě za městem. Domy jsou tu rozděleny do částí podle řemesel a my se mezi okrsky tkalců, řezbářů, hrnčířů a dalších řemeslníků motáme jako očarovaní. A po první hodině už víme, že si muzeum rozhodně nestihneme projít celé. Než se nadějeme, je chvíli před zavíračkou. S lítostí jen na poslední chvíli fotíme zdálky okrsek mlynářů, rozkládající se okolo rozlehlého jezera a pospícháme na autobus. Obloha se zatáhla a v dálce duní hrom. Od Fagaraşských hor se žene bouře.
Večer si opět sedáme U Sigiho, ani by nás nenapadlo hledat jinou hospodu. Nad náměstím si ovšem daly sraz dvě další bouře. Jedna se na černých perutích přihnala od severovýchodu a druhou nám dnes už podruhé jako divoké pozdravení poslaly Fagaraşské hory. A obě dohromady nás za ohlušivého burácení a svitu sinavých blesků zahánějí dovnitř. V prastarém cihlovém sklepě, kde je interiér hospody, je ale naštěstí stejně krásně jako venku. Nad schodištěm visí velký portrét císaře Zikmunda a vládne tu příjemné přítmí. A z rádia zní Louis Armstrong. Jakoby nám ho opakovali jen proto, že se nám včera naživo tak líbil.