Graenino útočiště

Na rumunské straně hranic nás náhle zahalila mlha, takže je to opravdu stylově strašidelné. Jen vůbec nezávidím Láďovi, který právě sedí za volantem. V mlze se neřídí dobře. Usínám, poprvé od večera skutečně tvrdě a na delší dobu. Přijdu tak o překrásný růžový východ slunce vstávající z šedých mlh na pozadí hor. Probudím se až kousek před Albou Iulií, když už je krásné jiskřivé ráno a slunce stoupá výš na své pouti dnem. Ve městě trochu bloudíme, míjíme několik pěkných kostelů a jeden opravdu krásný sypaný ravelin, až vlastně skoro náhodou a naslepo zabočíme přímo k samotné pevnosti. Tady je ještě trochu mlha, ostré siluety cihlových bastionů jsou tak zahalené v měkkém šedém oparu, nad kterým váhavě prosvítá ranní slunce. Nad tereziánské zdi se s hlasitým krákáním vznese houf havranů, zakrouží nad pevností a uletí bohužel dřív, než je stihneme vyfotit. Pevnost je tichá, liduprázdná, jen sem tam projde osamělý chodec či blázen, který se rozhodl si v bludišti opevnění po ránu před prací zaběhat.

Zatímco se hřejeme v autě, Věrka nám předčítá z průvodce a Alex to zalomil jako šípková Růženka, za námi se objeví pár policajtů. Věrni svému podvědomí, které má snad už geneticky nastaveno, že chlupatý=problém, zpozorníme. Ale páni příslušníci jen stojí v hloučku a debatují. A tak jim chvíli nevěnujeme pozornost. Když se ovšem po chvíli ohlédnu, je hlouček asi tak dvakrát větší. A taky si všimneme, že v autech, která začínají najíždět na parkoviště, sedí samí policajti. Ještě chvíli a je jich plné parkoviště. Zjevně mají v přilehlé budově, která je nejspíš místním kulturním domem nějaké školení či sjezd. Opatrně budíme Alexe a vydáváme se do pevnosti na brzkou ranní vycházku. Sluneční paprsky pomalu ale jistě získávají vládu nad mlhavým oparem nad hradbami a z šedého rána se postupně stává ráno nádherně zlaté a průzračné. Pevnost je velikánská, když projdeš některou z nádherně zdobených rokokových bran, ocitneš se na obrovském prostranství, kde mimo budov bývalých kasáren a velitelství stojí zjevně už od věků románská bazilika ze světle šedého kamene a hned naproti němu se k nebi vzpíná komplex pravoslavného kláštera s kostelem s typicky byzantsky bachratými kupolemi.

První, kam vstupujeme, je románský kostel. Je téměř úplně prázdný, posvátně tichý, úzkými dlouhými okny do kněžiště padá bělavé ranní světlo, zatímco hlavní loď je soumračně šerá. Jeho interiér je na rozdíl od vnější fasády již gotický, se štíhlým sloupovím a jednoduchou, ale vznosnou žebrovou klenbou. Procházím hlavní lodí a rozhlížím se. V postranní lodi v šeru zahlédnu několik bohatých zdobených středověkých sarkofágů s vytesanými středověkými rytíři ve zbroji. Zamířím tam. U hlav mají ti kamenní snící věnce nebo květy se stuhami v uherských barvách. Před rakvemi stojí mramorová cedule. Začínám číst a vytřeštím oči. Zvednu hlavu od cedule k hrobkám a zase zpět. Musím si ceduli ještě jednou přečíst, protože nevěřím vlastním očím. Znovu zvednu hlavu k sarkofágům. Ti dva rytíři, kteří přede mnou pod kamennými deskami spí svůj věčný spánek, jsou Janoš Hunyiadyi, jinak také Iancu din Hunedoara, uherský zemský správce, legendární turkobijce nazývaný stříbrný rytíř a otec uherského a českého krále Matyáše Korvína a Laszlo Hunyiadyi, jeho nejstarší syn a Matyášův bratr, který svůj mladý život skončil pod katovým mečem jednoho kalného pražského svítání na rozkaz mladého českého krále Ladislava Pohrobka. Jen Pohrobkova smrt uchránila tehdy mladičkého Matyáše před stejným osudem a vír následných dějinných událostí ho z pražského vězení vynesl až na uherský trůn.

Nevěděla jsem, že jsou pohřbeni zde, oba bok po boku, otec a syn, doma, v Transylvánii. Doposud jsem byla vnitřně přesvědčena, že oba leží pohřbeni v některém z nesčetných budapešťských kostelů, či každý úplně jinde, Ladislav v Praze a Jánoš v Bělehradu, kam si pro něho přišla nešťastná smrt v podobě moru. Nejsou tu ale sami. Ve zdi na druhé straně postranní lodi jsou vsazeny náhrobní kameny, taktéž ozdobné věnci s uherskými barvami. A i zde se na mramoru skví notoricky známá jména. Hned vedle sebe tu jsou hned dva vůdci protihabsburských povstání v 16. a 17. století a sedmihradští vojvodové, Štěpán Bočkai a Gábor Bethlen.

Po prohlídce katolické katedrály samozřejmě nemůžeme vynechat tu pravoslavnou. Je sice moderní, ale stejně jako všechny pravoslavné svatostánky nádherně vymalovaná freskami, voňavá kadidlem a svícemi a nádherně uklidňující. Tady už je lidí více. Prohlížíme si interiér a nasloucháme osamělému houpavému zpěvu popa skrytého po straně u modlitebních knížek. Definitivně mne to dostává do „rumunské“ nálady.

Procházíme celou rozlehlou pevnost, jejíž nádvoří jsou poseté bronzovými sochami vojáků, dam, pánů, prostých lidí a dokonce římské setníka. Ten se tyčí u pozůstatků římských vykopávek a archeologického muzea. Teatrálně vzdychnu, protože tuším, že do otvíračky tu asi čekat nebudeme a i kdyby jo, stejně nebude čas si ho prohlédnout. Chvilku bloudíme po hradbách a pak se vydáváme dolů od moderního města najít směnárnu. Nakonec nacházíme jen banku, ale i tady nám ochotně vymění. Ve stánku s pečivem si nakupujeme placinty, plněné placy a vracíme se k autu. Je nejvyšší čas popojet. Do srdce saské Transylvánie, do Sighişoary je to lán cesty a ještě je před námi zastávka v Biertanu.

Když projíždíme osadou Brateiu, domovem komunity cikánských kotlářů, kteří hrdě vystavují své zboží podél silnice, osadou, kterou už jsem párkrát projížděla, ale nikdy neměla možnost tu zastavit, navrhuju, že by to šlo právě teď. Parkujeme u velikého a kdysi zjevně mohutně opevněného kostela a rozmýšlíme, jak dál. Přeci jen, všichni jak tu jsme, máme z cikánů respekt a jisté obavy. Nechat auto tu a jít teď pár set metrů k silnici pěšky? Po chvíli debaty Alex sebere odvahu, a že prý zaparkujeme rovnou u stánků. A jak říká, tak činí, takže za chvilku už vyskakujeme u krajnice přímo před jedním úžasnými výrobky ověšeným podstavcem. Tedy přesněji Alex, Věrka a já. Monča s Láďou zbaběle zůstali v autě. Usměvavá a sympatická cikánka v pestrobarevném kroji, kde dominují odstíny červeně, se s námi dává do řeči. K našemu nesmírnému překvapení zvládá základní angličtinu a tak je z toho nakonec vcelku příjemný rozhovor. Nabízí své zboží, ale nenutí, což je další věc, kterou mne příjemně překvapí. Ukazuje nám pánve, koflíky, misky i hrnce a stále se bezprostředně a strašně mile směje. Nakonec u ní nic nekupujeme, ale skoro nás to mrzí. Jdeme se podívat dál. „K nim nechoďte,“ sykne najednou cikánka a trhne hlavou ke stánku obvedle. „To je špína rodina,“ upřesní. Překvapeně na ni vytřeštíme oči. A samozřejmě neposlechneme. I tady nám prodávající, v tomto případě mladičké děvče s černočerným copem až pod zadek nabízí své zboží. Ale tak nějak víc vehementně a vlezle. S Alexem si ji fotíme. Když se ale chceme vzdálit, přikročí blíž její tatík. „A lei nebudou?“ houkne. Rychle se s Alexem po sobě podíváme. A Alex neváhá a sahá do peněženky pro drobné. Než bankovka doputuje do dívčiných rukou, přiběhne od blízké chalupy příšerně ušmudlaná skupinka cikáňat. „Lei, lei,“ pokřikují. Tatík se tváří jako bouřkový mrak a tak ještě pár drobných opustí naše peněženky. „A dost,“ utne to Alex a obrátíme se zpátky. Tatík si cosi nevrle hučí pod rozježený knír. „Vidíte? Já vám to říkala,“ kýve hlavou naše cikánka, když se vracíme k autu. „Špína rodina.“ Děkujeme ještě jednou za rozhovor a nasedáme. Biertan čeká.

Biertan, německy Wurmloch, jeden z nejkrásnějších opevněných kostelů Transylvánie, za těch 7 let, co jsem tu nebyla, o kus prokoukl a pod hradbami přibylo pár stánků se suvenýry. Na parkovišti stojí turistický autobus a tak nějak vůbec je tu dost aut. Transylvánie holt ve svém vývoji cválá rychlostí závodního koně a turismus je toho nedílnou součástí. Tam, kde jsme před sedmi lety viděli ospalé saské městečko na konci cest, a potkali pár zatoulaných turistů, je čile prosperující obec s penziony a hospodami.

Zas, stejně jako před sedmi lety, se vydávám vzhůru zakrouceným krytým dřevěným schodištěm k pokladně. Alex, který nahlíží i do knížek se mne táže, zda si myslím, že budou dámy za pokladnou umět alespoň trochu německy, když tak nějak příliš nepochodil s angličtinou. „Ty budou umět líp, než ty a my všichni dohromady,“ pousměju se. „Tahle část Transylvánie je, či bývala, saská. Žila tu všude velmi početná německá menšina,“ odpovídám na bezeslovnou otázku vyjádřenou tázavým pozdvižením obočí dřív, než to Alex stihne vyslovit. „Fakt?“ podiví se. „Fakt,“ přitakám. „Supéér,“ odvětí a už se hrne za prodavačkou s dotazem. A je to pravda, paní mluví krásnou, vytříbenou němčinou, které rozumím dokonce i já.

Zdoláváme druhou část dřevěného schodiště, procházíme parkánem s hrušněmi a jabloněmi, a už jsme na hlavním nádvoří. Za těch sedm let, co jsem tu nebyla, zářivá nová fasáda biertanského kostela trochu zašla a sem tam opadává, přesto je v nízkém podzimním slunku nádherný. Tak jiný, než když jsem ho viděla minule v plném ostrém slunci letního poledne. Kdybych to měla vyjádřit jen minimem slov, napsala bych malebně ospalý. To je tím líným slunkem pozdního babího léta, protože lidí je tu rozhodně víc než při mé poslední návštěvě. Přesto je celkový pocit z tohohle místa takový mírně zatlumený, jako příjemné zírání mezi listím stromů do nebe na rozhraní bdění a dřímoty. Toulám se areálem, zajdu do kostela, chvíli postojím u překrásného raně renesančního oltáře, o kterém jsem minule prohlásila, že snad musí být od Cranacha, jak je dokonalý. Pokochám se modrobílými kachlovými kamny v sakristii i zachovaným renesančním, neskutečně složitým zámkem, zdvihnu hlavu k té úžasné síťové klenbě, kterou musím i napodruhé se zatajeným dechem obdivovat. Drahnou chvíli strávím opřená o hradební zeď a pozoruju městečko pod sebou i širou, mírně kopcovatou transylvánskou krajinu za ní. Ty povlovné svahy s loukami s vysokou travou, remízky se šípkovými keři, šumící háje listnatých stromů. Chvíli vykládám svým spolucestujícím o historii tohoto místa i o fenoménu opevněných kostelů obecně. Pak zas chvilinku odposlouchám výklad průvodkyně, která vypráví zájezdu německých důchodců, co sem právě přibyl a překládám. Až jsme sama překvapená, kolik toho rozumím. Uděláme ještě nezbytných pár fotek včetně společné a jdeme dolů. V městečku se ještě pár chvil rozhlížíme a fotíme a pak už jen nasedáme, dáváme Biertanu sbohem a míříme směr Sighişoară. Už to není daleko a tak relativně za chvilinku už míjíme první domky jejího předměstí.

Zahýbáme na hlavní třídu sighişoarského Nového města a za chvíli už parkujeme před penzionem. Oficiální parkoviště tu sice není, ale pro tu chvíli necháváme auto na kraji ulice zahýbající nahoru k Hodinové věži. Stejně už tu stojí auta zřejmě patřící personálu, tak snad nás tu pro tu chvíli, než odstěhujeme zavazadla, nechají. V recenzích se sice sem tam objevil komentář, že personál Alte Post bývá občas nerudný, my potkáváme pravý opak. Rozesmátou a nadmíru ochotnou dívčinu, která nejen, že nám objedná snídaně, ale k tomu nám dovolí zůstat parkovat na místě, na kterém už jsme. Stoupáme do patra po dřevěných, zbrusu nově rekonstruovaných schodech. Podlahy na chodbě, a jak se ukáže, i v pokojích, jsou taktéž dubové a pod nohama krásně povrzávají. Stropy jsou tu nebetyčně vysoké, minimálně podle mého odhadu kolem čtyř metrů, okna velká s širokými parapety, na kterých lze v teplém odpoledni krásně sedět. Výhled mám, jak jinak také, na Hodinovou věž. Postel je veliká a měkká a v pokoji mám i pohovku. Líbí se mi tu, musím uznat s mírným pocitem nevole. Je to tu až hříšně pohodlné. Doposud jsem při každé návštěvě města zůstávala u Cristiny s Pavlem, na které jsem nedala dopustit. Ano, oni se oba chovají k hostům jako ke svým, počastují je ovocem nebo čerstvě upečenými koláči, setrvají v družném rozhovoru a tím budou vždycky vyhrávat po lidské stránce. Ale….jejich penzionek je, ač není o mnoho levnější, daleko prostší a ne tak luxusně okázale pohodlný. A já zjišťuju, že až sem pojedu příště, tak vůbec, ale vůbec netuším, kam se půjdu ubytovat. Do méně pohodlného, ale k přátelům? Nebo sem, kde se mohu z velkého okna kochat pohledem na Hodinovou věž a kde se spí jako v andělském peří?

Hodím si rychlou sprchu a rozrazím okno. Když jsme se rozcházeli do svých pokojů, domluvili jsme se, že se sejdeme za půl hodiny a já je provedu. Sprcha z té půlhodiny část ukrojila, ale pořád mám ještě dostatek času. Naliju si sklenici a vyšplhám se na parapet. Pokaždé je pro mě jako svátek, že jsem zas tady a pokaždé mám tendenci si protírat oči, protože to musí být jen sen.  A tak teď sedím na okně, pode mnou po kočičích hlavách kráčejí lidé, vzhůru před mnou stoupají a klikatí se uličky staré Sighişoary, z Hodinové věže odbíjí zvon a já se štípu do ruky, jestli se náhodou nevzbudím. Ale ne, opravdu nespím.  Jsem zas po dlouhé době „doma“ a patřičně si to užívám. Nadechuju se vůně posledních ozvěn babího léta a naslouchám melodické rumunštině, která ke mně v útržcích hovorů doléhá z ulice. Uteklo to ani netuším jak, je čas vyrazit. Ještě se kochám terasou, která bohužel vede směrem na ulici nového města, a pak už se objevují ostatní. Monča, Láďa, Alex, který mi ale oznamuje, že si Věrka chce odpočinout a tak vyrážíme jenom ve čtyřech. Alex pak večer Věrku vyzvedne na večeři, na kterou se nemůžeme vypravit nikam jinam, než do Vladova rodného domu na náměstí.

Sighişoara se už před pár lety definitivně vyloupla do rumunského Českého Krumlova, je opravená, nádherná a zářící. A v létě plná turistů. Naštěstí na rozdíl od Krumlova ovšem ještě nestačila „zemřít“, stále funguje jako město, kde běžně bydlí lidé, i když se obávám, že i tenhle krásný kout jednou definitivně dospěje do podoby z vnějšku krásného skanzenu, ve kterém už ale nezbylo místo pro místní a jejich každodenní život. Teď na podzim je ten život vidět víc. Turistů na rozdíl od léta výrazně ubylo a tak se město jen tak protahuje v líném odpoledni na pomezí léta a podzimu, jeden tu vidí víc místních a tak vůbec se citadela víc zas podobá tomu ospalému hnízdu plnému prašných uliček bez dlažby, které jsme poznala před lety.

Nazdařbůh, ostatně tak jako vždy v Sighişoaře, se touláme uličkami sem a tam. Vylezeme krytým schodištěm ke staré škole a protestantskému kostelu. Dlouhou dobu strávíme procházkou v dloužícím se podvečerním slunci mezi náhrobky starého saského hřbitova.

Procházíme zbytek citadely a procházíme i kolem penzionu Cristiny a Pavla. A samozřejmě, sotva zabočíme známou uličkou k divoce růžovovínovému domku, ze dveří vyleze Cristina. Usměju se, zamávám, pozdravím. A v příští vteřině už mne Cristina mačká v náručí. „Vítejte zpátky,“ dí.  A pak zesmutní. „Ale já nemám volno. Už mám místo jenom v 6lůžkovém pokoji.“

„To je v pořádku, my dnes bydlíme jinde. Rozhodovali jsme se na poslední chvíli a u vás už nebylo místo,“ vysvětluju.

„A kdeže to?“ je zvědavá Cristina.

„Penzion Alte Post,“ odpovídám.

„Hmm…,“ odtuší Cristina. „Připomeň mi prosím, odkud jsi,“ ptá se mne. „Z Polska?“

„Ne, Čechy, byli jsme tu loni,“ připomínám.

„Ahá, jasně,“ uvědomí si Cristina.

„Pomohli jste nám s autem,“ připomínám detail.

„Ano, ano, Pavel s vámi jel do servisu,“ přitakává Cristina.

Do toho vyleze ven Pavel. Zadívá se na mne pátravě, zjevně nemá tak dobrou paměť jako paní domu.

„Podívej, kdo je tady,“ mává mu Cristina před obličejem a ukazuje na mne. „Byl jsi s nimi loni v servisu s autem dole ve městě.“

„Chtějí se u nás ubytovat?, je zvědav Pavel.

„Ne, kdepak, bydlí dole pod věží v Alte post,“ vrtí hlavou Cristina.

„Příště,“ krčím rameny a loučím se. Cristina mává.

Otočím se na zbytek. Stojí a koukají značně překvapeně, nebo se mi to alespoň tak zdá. Pokrčím rameny a řeknu: „Tak už víte, proč jsem chtěla původně zrovna sem?“

Podvečer se už pomalu naklonil k večeru a tak zamíříme na náměstí před Hodinovou věží. Po dřevěných schodech vystoupáme do patra, do mě notoricky známého prostoru restaurace Casa Dracul, kde večeřím pokaždé při své návštěvě tohohle města. Bohužel zjišťujeme, že uvnitř nemají stůl pro 5 lidí a tak jsme nuceni se usadit venku. Po pravdě, je tu docela kosa. Objednáváme si pití, zatímco Alex běžel dolů do Alte Post pro Věrku. Dávají si načas, čekáme s objednávkou jídla hodně, hodně dlouho, až nakonec nevydržíme a vybíráme. Já si tentokrát dávám oblíbenou tochituru, stejně tak Láďa. Sotva si objednáme, přicházejí Alex a Věrka a objednávají si také. Nakonec je to v poměru 3x tochitura versus 2x sarmale. Opravdu nám začíná být zima. Zapínám kabát až ke krku a Alex si neváhá nasadit i čepici. Černý vychlazený Ursus je fajn, ale v tomhle počasí by spíš zahřál svařák nebo horká ţuica. Konečně přinesou jídlo. Je standartně velice dobré, ovšem ceny se tu každým rokem sunou o několik lei nahoru. Nevím, nevím, jestli tu dnes nejsem naposledy.

Po opulentní večeři se já a Monča s Láďou vydáváme ještě na večerní lov fotografií. Alex s Věrkou si jdou lehnout. Netouláme se ale moc dlouho, jen projdeme základní okruh setmělými uličkami starého města. Není až tak pozdě, ale díky studenému počasí a menšímu počtu turistů v tomto ročním období, je tu nádherně osaměle prázdno. Přesně tak, jak to mám ráda. Stíny mezi domy, kočičí hlavy dláždění žíhané světlem lamp, šumění stromů na zahrádkách a šepotání věků. Sighişoară poklidně spí a je stejná jako před rokem, před čtyřmi, sedmi, kdy jsem tu byla poprvé, stejná jako před stovkami let. Chceme jít ještě na skleničku, ale všechny hospody ve městě nakonec zavrhujeme. Však u nás v penzionu mají ještě otevřeno, tak si dáme tam. V příjemně vytopeném atriu nasvíceném v jemných tlumených tónech si dávám ještě jednoho vychlazeného Ursuse a pak se pokojně rozejdeme spát. Usnu, jak když mne do vody hodí. Párkrát mne v noci vzbudí pocit pohybu v místnosti, ale v Rumunsku už tomu dávno nevěnuju pozornost. Spí se mi jak v královské posteli, měkce a pohodlně a když zazvoní budík, ani nemám chuť vstávat.

Den druhý – na skok u prince Charlese

Je ráno, čas na snídani. Vidina horkého kafe, teplé omelety, sklenky džusu a plného talíře šunky s křupavou houskou mne z postele vyžene naprosto spolehlivě. Pobalím, ať nezdržuju moc po snídani. Předpokládám, že ještě narychlo vyběhneme do města a pak už nás naše cesta povede dál. Naším finálním cílem je Braşov, ovšem s tím, že bychom se rádi po cestě zastavili v opevněném kostele ve vísce Viscri. Byla jsem v Rumunsku několikrát a dosud ani jednou se mi tam nepodařilo dojet. Už jen proto to dnes konečně musí klapnout. Kostel je navíc zapsán v seznamu světového dědictví Unesco a víska má ještě jeden nezanedbatelný magnet. Chalupu si tu pořídil a pronajímá samotný princ z Walesu, Charles. Ano, ano, ten od Alžběty II. a od Diany.

Scházíme dolů, kde se mezi dveřmi do snídárny potkáváme s číšnicí, která nám sděluje, že snídaně není v ceně pokoje. To my víme, jsme s recepční domluveni, že si ji zaplatíme zvlášť. Chvilku to trvá, než se mi podaří jí to vysvětlit, ale nakonec se po pár okamžicích nechápavého zmatkování zadaří. Nandaváme si šunky, sýry a čerstvé pečivo, objednáváme si omeletu a Alex hemenex, který mu je ale přinesen bez šunky. Další zmatek. Šunka prý je zvlášť. Jak zvlášť? Jakože ji nepřinesou? Alex si zklamaně nandavá šunku ze snídaňového stolu, když mu číšnice donese další talíř plný poctivé smažené šunky. Když vidí, že už si nandal šunku studenou, koutky jí cuknou v smíchu. Tak tady jsme si prostě zas poněkud nerozuměli. Ale vysmátí jsme z toho všichni.

Pobaví mne, ale vcelku jinak nepřekvapí, zážitky, které moji spolucestující mají z první noci na rumunském území. Na Láďu s Monikou kdosi za svítání klepal (asi nemusím dodávat, že za dveřmi nikdo nebyl, že?) a Alex byl malinko náměsíčný a prý se mu zdály nějaké hodně divné sny. V kontextu všech mých kompletních zážitků z rumunských cest je tohle zcela normální a značí to, že jsme vřele vítáni.

Po snídani balíme, platíme a jdeme se ještě jednou projít po Sighişoaře, aby ji viděla i Věrka, která s námi včera nebyla. Snažím se výpravu trošku popohánět, přeci jen máme nabitý program, ovšem dosti se zdržíme při vybírání pohledů, magnetek a taky tematického transylvánského trička. Radím všem počkat až k Branu, kde je takových věcí na tržišti pod hradem asi tak milion, ale nakonec se tričko stejně kupuje tady. Je už po poledni, když konečně vyrážíme směr Viscri.  Je to neuvěřitelné, ale cestou se vůbec nic nepřihodí, nebouráme, nepíchneme, neurveme výfuk a tak na můj třetí pokus konečně vjíždím mezi malebné barevné saské domky vsi, do které se zamiloval i samotný princ Charles. Po cestě dlážděné kočičími hlavami odbočujeme do kopečka směrem ke kostelu. Je úžasný, ne tak vznosně monumentální jako Biertan nebo Prejmer, přesto úchvatný. Jiný, než ty výše jmenované. Malebný a spletitý se spoustou věží a věžiček. Koukáme na otvírací hodiny a k naší smůle začíná za půl hodiny obědová pauza. To už nestihneme. A když tu budeme čekat na další prohlídku, dojedeme pozdě do Braşova. Zklamaně stojíme před vchodem v parkánu hradeb pod vzrostlými stromy. Z brány vykoukne babka a cosi na nás volá. Jenže má rumunština zrezla natolik, že nejsem schopna ani odhadnout, co po nás chce. Když babička vidí, že nerozumíme, přepne náhle bleskově do krásně znělé, dokonalé němčiny.

„Möchten Sie herein?“ ptá se. No samozřejmě, že chceme. „Dáte mi každý 5 lei a máte na to dvacet minut,“ povídá. Normální vstupné je o celou polovinu vyšší. Hrabeme se v peněženkách a mnohohlasně děkujeme. Jsme spokojeni a babička též, penízky jí zůstanou na přilepšenou. Rozeběhneme se po areálu kostela. Je spletitý a zas úplně jiný, než opevněné kostely, které jsem tu už viděla. Určité procento transylvánských opevněných kostelů je si relativně podobné dispozicí, velikostí i způsobem opevnění a pak jsou tu ty kostely, které se vymykají, a je každý svým vlastním specifickým originálem. Někde je to mohutnost opevnění, někde počet hospodářských stavení uvnitř hradeb, někde stavební sloh kostele, někde dispozice a někdy všechno dohromady.

Viscri vlastní dva pásy hradeb s širokánským parkánem mezi vnější a vnitřní hradbou a je specifický svou spletitostí hradebních věží. Jak je Biertan bludiště jednotlivých pásů hradeb, tak Viscri je bludištěm prolézaček v obranné hradbě a množstí věží a věžic, do kterých se dá vylézt. Šplháme sem a tam, z hradby na hradbu, z věže do věže. Krajina okolo je vážně fotogenická, klasická vrchovina centrální Transylvánie, s hájky, loukami a políčky. Na jednom ze svahů pod kostelem je stařičký hřbitůvek, v několika místnostech uvnitř hradby zas expozice saského života. Vnitřek kostela je, jak ou všech zdejších, luteránsky prostý, v tónech do cihlova a červena a je znát, že by potřeboval trochu té restaurátorské péče. Kúr a postranní lavice jsou nádherně vymalovány květinovými motivy, a stejně jako u kostelních zdí je citelně znát, že i zdejší dřevěné vybavení by potřebovalo restaurátora jako sůl. Když vylezeme na kůr, je to o strach, aby se pod námi něco nepropadlo. Jsou tu naprosto neuvěřitelné prastaré uzoučké lavice, které mohou bez přehánění pamatovat pár set let. Raději se o nic moc neopíráme, ani se toho nějak víc nedotýkáme. Tak křehce to vypadá. Ale letmé pohlazení stařičkého dřeva si přesto neodpustím.

Okolo kostela tu jsou všude vysázeny keře plnokvětých růží, a kam to jde je položen květináč s begóniemi, muškáty či fuchsiemi. Vydrželi bychom tu déle, ale babička významně ukazuje na hodinky na ruce. Je čas jít. Rychle si u ní kupuju ještě alespoň pohled a loučíme se.

Nějakou dobu ještě strávíme ve volně přístupném parkánu vnější hradby a blbnutím okolo tří kadibudek skrytých vzadu pod stromy v užší zadní části parkánu a pak jdeme najít další atrakci této vesnice, chalupu prince Charlese.  Po cestě prohlížíme nabídku pletených čepic, ponožek a dalších věcí, které u vrat svých domů nabízejí místní hospodyně. Na hlavní ulici se zmateně rozhlížíme. Z popisu z průvodce nejsme vůbec moudří a tak se jde Alex zeptat do přilehlé nálevny. Prý je to modrý dům dole na křižovatce. Fotíme si ves i s koňským povozem a nakonec i onu inkriminovanou chalupu, která by měla patřit princi z Walesu a kde je prý dokonce možnost se za ne úplně malý peníz ubytovat.

Odpoledne už nakročilo a definitivně otočíme volant našeho automobilu směr Braşov, kde máme na dnešek nocleh. Ale protože naše cesta vede tou nejkrásnější  částí střední Transylvánie, v čase ztracenou krajinou malebných vesniček a prašných cest, několikrát se ještě krátce zastavíme na kochání a focení. Největší úspěch má asi společné foto u cedule na kraji vesnice Dacia. I tady se v dálce rýsuje vysoká věž a hradba opevněného kostela, ale do vis už nezajíždíme a spokojíme se jen s cedulovou fotkou.

Na Braşov a jeho automobilový provoz v odpolední špičce nemám asi jedinou pozitivní vzpomínku a tak se průjezdu extrémně rušným městem s extrémně pirátskými řidiči vůbec netěším. Tentokrát je to ale překvapivě naprosto v pohodě. Do centra vjedeme z jedné z postranních okrajových klidných čtvrtí, vůbec se tu sáhodlouze nemotáme, jen párkrát zabočíme a jsme na místě u našeho apartmánu. Náš pan domácí Mario, pohledný kudrnatý mladý muž s roztomile přízvučnou angličtinou už nás čeká před vchodem. Snaží se nám pomoci zaparkovat ve dvoře, naše auto je ale příliš rozložité a vysoké a nedaří se nám do průjezdu zacouvat. Tak trochu blokujeme dopravu, což vyvolává značnou nervozitu, ale Mario neváhá vyběhnout a zcela pěkně po italsku troubící netrpělivce seřvat. A nakonec nám přenechává své parkovací místo v uzounké uličce vedoucí směrem k černému kostelu a při našich námitkách, kde bude parkovat on, jen s širokým úsměvem mává rukou.

Apartmá je v druhém patře odrbaného činžáku a je věru moc a moc pěkné. Je tu obývák s krbem, terasa vedoucí do vnitrobloku stařičkých brašovských domů, kdy některé mají i pavlače, s výhledem na v podzimním slunci se tetelící zlátnoucí listí stromů na hoře Tampa.  Z okna v horní ložnici a z koupelny, jak později zjistím, je vidět přes les středověkých střech na Černý kostel.

Vlastně jedinou vadu má tohle útulné patrové mezonetové hnízdo, chybí tu kuchyně. Je tu jen lednička a rychlovarná konvice. My tu ale zůstáváme jen jednu a noc a tak nám to příliš nevadí. Platíme Mariovi za pobyt, domlouváme se, kde mu zítra necháme ležet klíče a hned vyrážíme do města, užít nádherného odpoledne. Braşov v pozdním babím létě je prostě bombastický. Ale vlastně stejně jako celá Transylvánie. Tohle období, kdy už nepanují letní vedra, den je kratší, listí zlátne a od hor navečer táhne chlad, halí město do zvláštní nálady. Takové nostalgické, snivé, ale přesto vybuchující energií, za což může ovšem fakt, že Braşov je univerzitní město a před pár dny začal podzimní semestr a tedy nový akademický rok. Z ulic se oproti létu vytratila část turistů a nahradili je studenti s lejstry smějící se u kafe na zahrádkách kaváren, které jsou v pěkném počasí ještě stále otevřené.

Už na apartmánu padlo rozhodnutí, že si večer uděláme „piknik“. A tak bereme útokem úžasné řeznictví Sergiana, kde pořizujeme až nechutně obrovské zásoby šunek, klobás, salámů, uzeného a samozřejmě také rumunských sýrů. V podstatě hned vedle nakupujeme do snídaně na druhý den neuvěřitelně levné, neuvěřitelné velké a neuvěřitelně chutně vypadající donuty. S tímhle úlovkem se vydáváme na vycházku městem.  Přes úžasné obrovské náměstí s renesančními a domy, starou radnicí v ploše náměstí a moderní kašnou, která ale přesto klasický starobylý ráz celého prostoru neruší. Po hlavní pěší Zóně přeplněné obchody a restauracemi, kde si Věrka kupuje za 6 lei obrovitý trdelník, Kürtockälacs, který, ač se to moc není, není českou pochoutkou, ale má původ a domov právě tady v Sedmihradsku.

Věrka s Alexem se po chvíli otáčejí domů a tak se směrem dál vydáváme jen ve třech. Dlouhá procházka pod svahy hory Tâmpa v zapadajícím sluníčku, podél zachovalého pásu středověkých hradeb, je krásná. Nízké světlo raného podzimu barví hradby i braşovské střechy do odstínů červeného zlata, vzduch voní vlhkostí a spadaným listím a hora Tâmpa je počínající paletou podzimních barev, být tu tak o dva týdny později, budou lesy městské hory už vybuchovat všemi odstíny zlaté, rudé i cihlové.

V apartmánu je krásně zatopeno a útulně, Alex se chopí hlavního kráječe dobrot, otevřeme růžové sladké víno z Moldávie a je nám krásně. Někoho nicméně po hostině, která byla mimochodem úplně úžasná, napadne, že bychom si mohli dát pozdně večerní procházku setmělým městem. Věrka se rozhoduje nejít, a tak vyrážíme pouze ve čtyřech.

Hlavní braşovské náměstí je na rozdíl od mé poslední pozdně večerní návštěvy tiché a podřimující. Minule tu v tu samou dobu korzovaly davy lidí, prodávala se tu zmrzlina, balonky a cukrová vata a ze zahrádek restaurací se ozývalo cinkání sklenic a smích. Dnes tu není ani noha. Logicky, večery v horách už jsou v tuhle dobu dosti chladné a tak se pověstný braşovský noční život přesunul dovnitř. Zahneme z náměstí mezi uličky a zjišťujeme, že výběr podniku bude zatraceně těžký. Je tu totiž hospoda vedle hospody, bar vedle baru, nejrůznějších stylů a kvalit. Je libo anglický pub? Klub s techno hudbou? Vysoce vystajlované hnízdo hipsterů? Či snad jamajský cocktail bar, ze kterého se pootevřeným oknem line reggae? Těžká volba. Nakonec zapadáme k Bobu Marleymu a vůni Karibiku. A zcela netypicky si oproti zbytku narvané hospody, která houfně popíjí různobarevné drinky s paraplíčky, si dáváme každý po jednom poctivém panáku ţuicy.

A pak už je čas jen na poslední kratinké zakroužení tichým liduprázdným centrem města, pár posledních fotek a ulehnout do peřin.